Přístav

Přístav se nachází na jihu regionu Tsukiyama. Je hlídaný a připlouvá zde spoustu lidí. Najdete zde různé stánky s rybami a nabídky prací v lodním průmyslu.

Bylo mi dovoleno se potulovat po Tsukiyamě a tak jsem tak učinil. Vystoupil jsem z lodi a otřepal se z podivného setkání.
Prošel jsem si několikrát přístav a ignoroval pohledy ostatních lidí. Pomohl jsem staré babičce s nákupy a poté se rozhodl, že se vydám na průzkum města.

Dostavil jsem se na místo, kde by měla být započatá má mise. Došel jsem k molu, kde měla být zakotvená má loď a čekal na ostatní členy mise.

K molu dorazila obrovská loď.

Zakotvila a na můstku se objevila vysoká, hubená postava s kapitánskou čelenkou. Jmenoval se Yusuke.



"Hola, vy suchozemské krysy," sám se zasmál svému trapnému vtipu a sešel dolů v doprovodu svých druhů.
"Chlapi, naložte ten náklad.." pak si všiml nějakého podivného emo kluka.
"Hej ty tam, ty máš být náš doprovod?" podíval se na něj nedůvěřivě.

Uslyšel jsem někdo jak mluví mým směrem. Přišel jsem k němu, podíval se mu do očí a stroze odpověděl "Ano" poté jsem šel směrem k lodi.

YUSUKE

Yusuke si ještě jednou prohlédl hubeného kluka a chvíli čekal a prohlížel si dál molo. Nikde nikdo. Náklad byl naložený. Nechtělo se jim vyplouvat jen s Rukim.
"Já jsem Yusuke," podal mu ruku a čekal, že se sám připraví a projeví nějakou iniciativu.

Odkedy sme sa s Akirom opili a nastala medzi nami neočakávaná situácia, náš vzťah bol poniekiaľ...zvláštny. Nie negatívne, len sa zdalo, že ani jeden z nás nevedel v sebe nájsť dostatok odhodlania k tomu sa toho druhého opýtať, ako to teda bolo a či v tom hral rolu vážne len alkohol alebo aj niečo iné. Bolo to niečo, na čo som sa snažila nemyslieť, avšak niekde v kútiku mojej mysle ma tá otázka mátala a aj napriek tomu, že som sa to snažila sama uzavrieť tak, že za Akiru vtedy konal len alkohol, konštatne sa ma niečo pýtalo, či si som ozaj istá. Nie, nebola som. Vedela som to. Bola som neistá a možno som sa príliš bála odpovede, preto som Akiru simpovala len nenápadným pokukovaním a ak ma náhodou pristihol, tak som sa prestala hýbať, alebo som sa hýbala tak pomaly, že som si bola istá, že som neviditeľná.

Posledný mesiac sme strávili ako zvyčajne - tréningom, spoznávaním nového domova, obstarávania ubytovania, získala som nového dočasného študenta, ktorého som pod prísnym dohľadom trénovala samurajskej ceste, a dokonca, sme v našich radách uvítali nového člena, ktorého som stretla už skôr v nemocnici - Katsura, týpka, ktorý medzi našu veriacu štvoricu zapadol veľmi rýchlo. Stala som sa členkou Hashirovho klanu, vďaka ktorému som mohla naďalej rozvíjať svoj špecifický, kvetinový štýl. Bol to rušný mesiac, ktorý sme zakončili misiou, na ktorej sme mali očistiť ďalšie z nečistých, hriešnych miest - Sodomu Gomoru. Misia bola pomerne jednoduchšia, než tá naposledy. Najväčším problémom sa však zdala forma dopravy, ktorou sme sa tam mali dostať.

Celú cestu som strávila na palube lodi, prehnutá cez zábradlie. Pristavil sa pri mne nejaký zvláštny týpek, opýtal sa ma ešte blbšiu otázku a vysmiaty, ako by si niečo šľahol, sa vybral na druhú stranu lode.
"Hej, skvelý...BLEEEEEEH!" odvetila som mu otrávene so značne zelenou tvárou, avšak sotva som to dopovedala, tak mohli rybky plávajúce okolo vidieť, čo som mala na obed. Každú chvíľu ma napínalo, vlastne vždy, keď naša milovaná loď začala prudko klesať, nehovoriac o tom, ako mokré oblečenie som vplyvom prudkých vĺn, ktoré do lode narážali, mala. Nebolo však pomoci. Mala som pocit, že tam umieram, ešte ani tých pár, ktoré som utŕžila, neboli tak hrozné, ako toto. Preto, keď sme sa konečne do Tsukiyami vrátili, ešte sa loď ani nestihla poriadne zastaviť a zakotviť, a ja som už preskakovala palubu a dopadla na zem, viditeľne šťastná a spokojná. Aj napriek doznievajúcej morskej nemoci som začala robiť ozaj divné pohyby, tie boli však prejavom môjho šťastia a spokojnosti.
"Konečne! Skončilo to utrpenie. Už ma v živote nikdy nedostane na toto...démonické...čudo!" ukázala som prstom na loď pred nami.

Ač jsem si toho po probuzení v hostinci nevybavoval příliš, podstatná část naší konverzace se Sakurou i náš vzájemný polibek mi v paměti utkvěl, no poslední věc, kterou jsem si dokázal chronologicky uspořádat, bylo, že jsem tam někomu nekompromisně rozhodil sandál, pak nastalo dlouhé okno, probral jsem se až ráno a prozkoumával náš pokoj s hlavou plnou myšlenek právě o zmiňované noci a obří kocovinou. Od té doby mezi námi vzniklo jakési napětí, nikdo nenasbíral dostatek odvahy k tomu, aby toto citlivé téma otevřel. Upřímně, chtěl jsem to probrat, ale bez alkoholu pro mě bylo najednou extra složité navázat takhle přímočarou konverzaci týkající se našeho vztahu. Když jsem konečně několikrát za ten proběhlý měsíc nashromáždil odhodlání si o tom konečně promluvit, nenapomáhalo mi, že Sakura podivně zamrzla, jako by se mě snad bála nebo se mi zrovna vyhýbala, i když podivným hlemýždím krokem. Nejen díky tomu mé odhodlání vždy skončilo kapitulací. To mimo jiné zapříčinilo i to, že jsem se jí méně dotýkal, nebyl jí až tolik na blízku, s nadšením ji neočuchával a vlastně se držel stranou. Přestože mé city byly bez alkoholu na můj standart přirozeně potlačené, nebo jsem je spíše hůř rozeznával, hluboko uvnitř jsem věděl, že mě tenhle stav ubíjí, chci ho změnit. Bohužel okolnosti vždy zapříčinily, že to nešlo, ale já nevzdával hledat způsoby, jak to prolomit!

Měsíc jsem strávili administrativními záležitostmi, začleňováním se do Tsukiyamské společnosti a tréninkem. Kupodivu se mi podařilo zvládat přítomnost zdejších lidí a zanedlouho se mi povedlo k nim navázat jakýsi neutrální vztah, při kterém dokud vyloženě nehřešili, necukalo se mnou nutkání jim okamžitě setnout hlavy, nevšímal jsem si jich. Katsuro, nový chlapík, který k nám byl přidělen, mi vyloženě sedl. Byl to někdo, se kterým se dalo pobavit o věcech tohoto světa i z jiného pohledu, z toho mužského, stal se z něho drahý přítel. Moya také zapadla, i když toho poslední dobou moc nenamluvila, zvykl jsem si na ni jako na svou stálou kolegyni a člověka, na kterého je spolehnutí. Sakura se věnovala tréninku mladého studenta, já trénoval své tělo a limity, nechtěl jsem dopadnout příště s natrženou řití, aby mě Sakura naschvál odvedla ke klystýrpaní a mohla se mi tak škodolibě vysmívat. Značnou část času jsem také věnoval učení se sociálním schopnostem, komunikaci a zdejší kultuře. Řekl bych, že můj obstojný progress byl nejvíce znát na mém za tu dobu vymazleném úsměvu. Teď už jsme se vraceli z úspěšné očišťovací mise z města zvaného Sodoma Gomora.

Povětšinu cesty na lodi jsem se nacházel v samotě na přídi, uklidňovalo mě odsud pozorovat nekonečné moře a kýl rozrážející vlny, ale nejpříjemnější bylo nasávat tu oceánskou vůni. Šlo o jinde nepoznanou svěžest, která příjemně protáhla dutiny a zároveň roztěkala dopaminy po celém těle. To jsem mohl cítit právě jen na přídi, protože o kousek dál Sakura, ani její loužičky na hladině rozhodně svěžestí neoplývaly. Několikrát za plavbu mě napadlo, že bych ji šel nějakým způsobem pomoci, vždy když jsem se přiblížil, tak se jí spustily kontrakce a vyklopila náklad. Navíc nevypadala jako někdo, kdo teď potřebuje oporu, ale někdo, kdo potřebuje okamžitě z lodi pryč. A to byly zase ty okolnosti, které zabraňovaly v tom, abychom navázali intenzivnější kontakt. Tolikrát, kolikrát jsem se za ní snažil přispěchat na pomoc, jsem také znovu vždy podobně odběhl.

Na pevnině jsme opustili, podle Sakuřiných slov, ono démonické čudo a růžovláska začala se svým oslavným tanečkem. Nemohl jsem se ubránit upřímnému úsměvu, o to víc se mi rozšířil, když si ji s údivem prohlíželi místní lidé okolo. Rozradostněný z toho, že je Sakuře lépe a kupodivu se při střetnutí našich pohledů nezamrzla, pobaveným tónem jsem přímo k Růžovce najednou bez problémů pronesl: "Tak jsem konečně našel způsob, jak tě můžu opravdu potrestat za tvoje hříchy!" Na tváři se mi objevil škodolibý výraz připomínající ty naše z onoho večera, vítězně jsem dal ruce v bok a zahleděl se Sakuře za poslední měsíc nezvykle sebevědomě do očí. Podezřelé bylo, že mé líce zbarvovala notoricky známá červeň, i když jen mírně, za opaskem se mi houpala doposud nevídaná neoznačená lahvička s neznámou tekutinou. Byla zavřená, ale zblízka šlo poznat, že je upito.

Nadšene som sa rozhliadala všade naokolo, nohami na pevnej zemi, ktorá sa nebezpečne nekolísala, nešpliechala na mňa voda, všade rozvoniavali kvety, ktoré som milovala. A možno som si pohľad od okoloidúcich po mojom rituálnom tanečku aj tým, že som bola mokrá od hlavy po päty, a moja reakcia na to zrejme aj stála za to, pretože danú informáciu som vykríkla dostatočne nahlas, aby to okolo prechádzajúci ľudia počuli, a k tomu ešte takým namosúreným tónom. Neuvedomovala som si však, ako dvojzmyselne to mohlo znieť, a aktuálne mi to ani nedochádzalo. Naštvane som žmýkala slanú vodu zo svojej sukne, čakajúc na Katsura, kým aj on opustí priestory toho dreveného satana. V činnosti ma ale prerušil Akira s veľmi...provokatívnym tvrdením. Nechala som sukňu sukňou a pomaly k nemu vykročila.
"Áno? Mám sa ti ja začať vyhrážať s klystýrpani Yune?" Uchechtla som sa. "Alebo si môžem vymyslieť niečo iné, niečo horšie...," zastavila som sa asi štvrť metra od neho, pričom som si prstami šúchala bradu, ako keby som rozmýšľala. Zdalo sa mi však, že je Akira o niečo odvážnejší než normálne, ten jeho pohľad v očiach...Líčka sa mi jemne začervenali, jemu tiež.
Alkohol? prižmúrila som naňho podozrievavo oči a pohľadom prelustrovala jeho telo. Mohol si to vysvetliť akokoľvek, a možno mi to trvalo dlhšie schválne, avšak napokon som predsa len našla to, čo som hľadala. Rýchlo som sa natiahla a fľašku mu ukradla.
"Čože to tu...," snažila som sa mu zdrhnúť, ale sotva som urobila pár krokov, zapadla som do nejakej pivnice dolu schodmi tak rýchlo a nečakane, že aj keby Akira chcel, najskôr by nestihol zareagovať. Po krátkom momente som však vystrčila fľašku von hore, ako keby to bol najväčší a najdôležitejší poklad.
"Mám ju!" Vykríkla som, pričom som sa postavila na nohy, nezranená, nerozbitá, a hlavne, fľaška alkoholu bola v celku! Rýchlo som sa oprášila a vyliezla späť.
"Chmmmmm, čože to tu teda máme, Akira-kun?" Zaškerila som sa naňho, nesnažiac sa už utekať, pretože by som zase niekde zakopla a zabila sa. Pri mojom šťastí a nat1 hodoch to bolo celkom reálne! Otvorila som zátku a pričuchla si.
"Čo za to že Hashirovi nepoviem, že piješ počas pracovnej doby, pán pirát?" Vôňu rumu som rozpoznala takmer hneď, preto moja reakcia bola rýchla.S úškrnom na perách od ucha k uchu som sa k nemu priblížila a podala som mu rum naspäť, avšak nepustila som ho, kým si so mnou nedohodol nejaký výhodný obchod. Medzitým som sa skúmavo zahľadela do jeho tváre a nadýchla sa. Možno som pôsobila provokatívne a škodoradostne ako zvyčajne, ale z mojej tváre sa dala vyčítať aj istá dávka nervozity.
Nepanikár, nepanikár!

"Možná bys mohla vymyslet něco lepšího, horšího? Vsadím se, že takhle zelenej bych nebyl ani po celé noci s ní," aby bylo jasno, poukázal jsem na dotyčnou zelenou okurku prstem s provokativním úšklebkem. Když jsem však zaostřil, všiml jsem si, že její promáchané oblečení působí poněkud vyzývavěji než obvykle, což mě doteď ani nenapadlo, že by bylo vůbec možné. To by mi samo o sobě nevadilo, zvykl jsem si na její kostým už předtím, než jsem začal chápat, že je to modla hříchu. Co mi ale vadilo, byli okolní heretičtí čumilové, kterým ze Sakury kapala sliny až do bot. Rozčíleně jsem zavrčel intenzivně potlačujíc chuť tady předvést krvelačný shitstorm. Moje chování se pod vlivem ovládalo úplně jinak.

Má zaneprázdněnost způsobená zmiňovanými heretiky a snahou o sebekontrolu zapříčinila, že jsem si vlastně přiťapající Sakury ani pořádně nevšiml. Lahvičku s rumem mi tak ukradla snadněji, než by mohla čekat. Pozornost si získala, až když cosi kvíkla a vzápětí zahučela ve schodech do sklepní pivnice, její kousek doprovázelo jedno nezdravé řáchnutí za druhým. Můj výraz se v tu chvíli změnil a hovořil za vše, přestal jsem řešit bezvěrce a snažil se v hlavě uspořádat, co se vlastně právě stalo. Než mi na mozek stihla přijít myšlenka, že je to možná naposledy, co jsem růžovku viděl živou a zdravou, vykoukla ven vítězně držící svůj lup nad hlavou, kupodivu bez jediného šrámu.

Pak mi došlo, co vlastně drží nad hlavou, zmateně jsem si ještě ohmatal opasek, jestli mě zrak nešálí. To ne, můj kouzelný lektvar. Můj výraz zvrásněl, potemněl, značil, že sranda skončila. Situaci jsem zatím nekomentoval, dokud sama nepřišla blíž. Zdálo se, že mě její roztomilý úsměv a kukuč neobměkčil. Možná proto, že ho provázel škodolibý nádech. "Co za to? Co za to?" hlesl jsem od emocí okleštěným tónem se stále stejným výrazem, podivné bylo, že jsem od nasazení této masky ani jednou nemrkl. Jednou rukou jsem pevně chopil menší láhev s rumem tak, že se mi do dlaně vešla i Sakuřina pěst, v podstatě jsem držel spíše ji než rum, druhá ruka zapátrala za opaskem u zad, se švihnutím jsem pak vytasil bič. Možná jsem celou tuhle pózu myslel vážně, možná na mě zrovna rum měl specifický vliv, možná jsem byl pod vlivem alkoholu jenom dobrý herec, který si ze Sakury utahoval.

No v tom zakročil svým přískokem Katsuro, lahvičku s rumem jsem v tom momentě Sakuře z ruky vytrhl a ruku jí tak pustil. "Katsuro?!" podivil jsem se mrkajíc s pohledem otočeným k jeho zběsilému nástupu. Odkud se vlastně vyloupl? Celou cestu byl zalezlý v podpalubí, že jsem na něj úplně zapomněl.

"Ty...jeden...," precedila som pomedzi zuby, červená od hlavy po päty, nie však preto, že by som sa hanbila, ako to je zvykom, ale z toho, že mi stúpol tlak 100 na 200, tep sa zrýchlil takmer na dvojnásobok, cítila som taký prível horúčavy a hnevu, že bolo až divné, že som sa v tom momente nesamovznietila. Vyzerala som ako malý satan. Rozbehla som sa proti Akirovi, rozmachujúc sa nebezpečne na všetky strany, problém bol však ten, že som bola prťavá, takže to skôr pôsobilo komicky. Stačilo ma držať od seba rovnako na gife vzhľadom k mojim malým proporciám. A neobmäkčil ma ani fakt, že Akira vrčal na okolných čumilov. Žiarlil.

Akira bol dokonca taký drzý, že so mnou neuzavrel ani výhodný obchod, a fľašku mi vytrhol z ruky. Takmer aj s tou mojou. Z roztomilého začervenaného hot Akiru sa stal  môj najväčší nepriateľ, a možno aj preto, že sa ani o ten rum nepodelil a vytiahol na mňa svoj bič. Inokedy by som mala znova nejaké pervérzne poznámky, lenže nieeee, tentoraz to nebola tá situácia, pretože som bola napálená tak veľmi, že to u človeka ani nebolo možné.
"Čo za to?! Po papuli hneď!" vystrčila som svoju hruď, nahodila taký ten silácky provokatívny postoj zvaný aj Come at me, bro!, známy predovšetkým u dedinských mačov, ktorí majú veľké reči, ale skutek utek. Lenže nie u mňa, popraskala som si kosti na hánkach svojich rúk, na čele mi navierala žila.

Našťastie, sa tu na poslednú chvíľu objavil Katsuro, okamžite som obrátila pozornosť jeho smerom a s rovnakou vervou v hlave som vykríkla - "KATSURO-KUUUUUN!" V tom momente môj hnev zmizol a nahradila ho radosť, že ho znova vidím. Celú cestu som totižto strávila prehnutá cez zábradlie a teda okrem otravného rybára som nevidela absolútne nič. Priskočila som k nemu.
"Pome, dáme náš pozdrav!" zvolala som, natiahla k nemu ruku a keď ju prijal, započali sme sériu rôznych pohybov, ktoré sme si nedávno vymysleli a začali normálne používať. Katsuro bol ozaj zábavná osobnosť, ktorá medzi nás zapadla veľmi rýchlo, rozumeli sme si, a dokonca som videla aj pokrok v jeho vývine, nakoľko spočiatku nebol až tak priateľský ako teraz.
"Eeeeeej, kde si sa schovával ty beťár, he?!" opýtala som sa ho energicky po tom, čo sme náš pozdrav ukončili, a štuchala som ho pritom prstom do líca. Možno som bola malá a otravná, ale tvárila som sa pritom tak komicky, že sa snáď za to poštuchovanie ani nemohol na mňa hnevať.

Sice mezi mnou a Sakurou nedocházelo k faktickému boji, ale okolo nás přímo sršela kompetetivní aura planoucí ze vzájemné rozhořčenosti. No, budoucím střetům mezi dvěma největšími shinobi své doby v Údolí konce se to sice nerovnalo, ale i tak to byla podívaná. Růžovlásky pokusy o to se ke mně dostat a zpacifikovat mě, skončily poněkud komicky. Nešlo o boj na život a na smrt, ani jeden z nás to nebral až tak vážně, navzdory tomu, že ze Sakury téměř sálala horká pára způsobená rozzuřením, hlavní roli tu pak hrála fyzická zdatnost a náš výškový rozdíl, což bylo k mému prospěchu. Kdoví však, kam by zoufalost z neschopnosti nastolit nade mnou dominanci Sakuru dohnala a jestli by mě ruka zasvrběla na tolik, že bych použil bič. Asi bylo dobře, že naše hrátky přerušil Katsuro.

Nejdřív jsem s údivem sledoval jejich pozdrav, který byl komplexnější než ruční pečetě Suiton: Suiryūdan no Jutsu. Jejich představení mě ale pobavilo a pomalu se mi podařilo odpustit páru stejně jako Sakuře. Rum jsem měl u sebe, takže s ním přišla i spokojenost. Pro jistotu jsem si ho schoval pod oblečení tak, aby nebylo úplně snadné se ho zmocnit.
"Meditace by neuškodila tady růžovému soptidlu," popíchl jsem si naposledy na účet Sakury a pak se dlouze protáhl. Špatně se mi na lodi nedělalo a užíval jsem si volnost, kterou oceán dopřával, ale být zase na pevnině mělo taky něco do sebe.
"Né, Katsuro!" hlesl jsem s nervózním úsměvem nad jeho odhodláním loď očistit. Necivilizovanost už nebyla mou specialitou, přebral ji po mně v naší skupině dlouhovlasý přítel. "Čekal jsem, že po meditaci budeš klidnější," nejistě jsem se podíval na Sakuru, jestli našemu příteli v konání zabrání.

Prižmúrila som oči na Akiru. Čože to povedal?!
"Však ty počkaj ale, až sa vrátime domov, dostaneš výprask!" vyhrnula som si rukávy a pohrozila Akirovi päsťami, ktorými som tak komicky mávala pred svojou tvárou. V prípade iného, zdatnejšieho človeka by to vyzeralo asi aj hrozivejšie a uveriteľne, lenže pri mojej drobnej výške a malých rukách to pôsobilo, ako by sa mu vyhrážalo malé neschopné dieťa. Svoju pozornosť som však ďalej venovala Katsurovi, ktorý však takisto reagoval podráždene na moje provokatívne štuchanie, na čo som sa začala až priam neľudsky chechtať. Bolo mi jasné, že sa mi kvôli tomu pravdepodobne už ohrieva miesto v pekle, miesto príjemného posedávania v nebi, ale rozhodne to stálo za to!
"Katsuro-kun sa nám naserinkal!" podpichla som ho slovne, ale hneď na to som len s pobaveným výrazom pokrútila hlavou.
"Katsuro-kun, Katsuro-kuuuun, toľko práce s tebou ešte pred sebou mám," povzdychla som si. U Akiry sa mi to pomaly ale isto darilo, kým však u Katsura sa občas prejavila tá jeho divoká nátura. Nemohla som uveriť tomu, že zo samurajky sa stala psychologička, zaoberajúca sa problémami iných a vyhľadávanie ich pôvodu, aby sa mohli vyriešiť. Pôsobila som však bezstarostne, teda, až dovtedy, kým sa v Katsurovej ruke neobjavil hneď. Začala som divoko okolo seba rozhadzovať rukami v panike, priskočila som k nemu a začala silno fúkať, aby som to uhasila. Ako keby to snáď vôbec nejaký efekt malo.
"Katsuro-kuuuuuuun, zahas tooooo," požiadala som ho. "Vzbudíš dojem, že si terorista, a to nechceme, lebo dostaneme výprask od Hashira!" upozornila som ho tichšie, pričom mi po čele stiekla kvapka potu. Alebo snáď ešte slanej vody z mokrých vlasov? Kto vie. Mali sme už však po misii, kde sa však v Katsurovi nabral nápad podpáliť ešte aj prístav, to mi bolo teda záhadou.