Nálevna Stará brána

First topic message reminder :

Nenápadná nálevna nacházející se jak název napovídá nedaleko hlavní brány. Stala se tak oblíbenou destinací poutníků, stejně jako pochybnějších živlů tohoto města, opilci počínaje, donašeči pokračuje a dealery konče. Zkrátka a jednoduše, pokud hledáte nějaké to podpultové zboží nebo jen sháníte pochybnější kontakty, toto místo je přesně pro vás. Pokud jste však slušný občan, obchodník nebo dokonce shinobi, měli byste se tomuto místu obloukem vyhýbat. Takové tu totiž nemají rádi.

Barmana zde dělá věčně zachmuřený stařík, který velice rád vypráví o svém předešlém životě žoldáka.

Nálevna je nyní v kompletní rekonstrukci po nešťastném požáru způsobeným vznícením jednoho ze sudů s kořalkou, ehm ehm. Celá původní budova byla stržena k zemi a na jejích základech nyní roste budova zcela nová, o poznání lépe vyhlížející. Mezi dělníky i lidmi z okolí se proslýchá, že se bude jednat o pánský klub

Peněžní ztráta způsobená naším řáděním byla zcela zanedbatelná, jelikož hlavní cenu mělo toto místo právě díky svému účelu a známosti v určitých kruzích. Kdokoliv se pohyboval na hraně, dřív nebo později toto místo navštívil. Ať už kvůli obchodu, informacím, nebo i pro ochranu. Pro ochranu si sem dokonce chodili i poctiví občané, kteří chtěli nadstandardní jistoty co se jejich životů a majetku týče. V tomto městě se kradlo, zabíjelo a kdo ví co ještě. Život v ulicích nebyl jako ten v paláci. Jenomže, o to se ti z paláce nikdy příliš nezajímali. Jediné, co za život viděli bylo náměstí a přinejlepším i tržiště, ale... kdo z nich byl někdy za hradbami? Kdo z nich se kdy podíval do chudinské čtvrtě nebo se poptal prostého lidu na jejich názor. Správně, nikdo! Je zajímala akorát ta stříbrná lžička, kterou měli zaraženou hluboko v prdeli. A právě díky tomu mohli vzniknout lidi jako já. Pochybné existence přinášející systém do chaosu. Strach do nenávisti. A peníze, hromadu peněz do své vlastní kapsy!
Jak to tak ale vypadalo, byl buď sirka již smířený se svým osudem a nebo to byl jen zkrátka naprostý ignorant, který mě chtěl vytáčet ještě víc! I když měl u krku katanu, která mu div neprotrhla hrdlo. Zajímavá to existence. Upřímně se divím, že ještě žije... I když, to samé by mohl říct on i o mé osobě. "To máš pravdu, ten tvůj pomalu dochází, ale... aspoň ho můžeš strávit v dobré společnosti" zazubil jsem se nakonec, když jsem si ho ještě jednou pořádně prohlédl. Měl jsem z jeho zranění sadistickou radost. Lákalo mě mu způsobit další! Jenomže, to by nesměl opět promluvit, jelikož namísto úšklebku se mi na tváři objevil lehce zvídavý a nevěřícný výraz, který krásně podtrhlo mé zdvižené obočí. "Ukrást peníze z městské kasy? Nezištně?" zeptal jsem se spíš jen tak pro ujasnění, jestli jsem ho pochopil dobře, jelikož... věděl on, kdo já jsem? A vůbec, proč by někdo chtěl krást městské peníze... stejně tam bylo tak akorát na to, aby celé tohle zavšivené město nespadlo jak domeček z karet. "Ty musíš být ještě větší blázen, než jsem si myslel" hodil jsem po něm skoro až nevěřícný, avšak z nějakého důvodu pobavený pohled. Blázny jsem měl rád, obzvlášť takové, kteří dělali špinavou práci za mě. A z tohoto důvodu, když následně odstrčil mou katanu ze svého krku, nijak jsem mu nebránil. Jen jsem se mu zpříma zadíval do očí a "Máš na to týden. Za každý milion co mi doneseš ti nechám jednu končetinu... a kdo ví, třeba když zůstaneš vcelku, tak najdeme společnou řeč pro další podnikání"

Upřímně, nikdy jsem nebyl obdivovatel životních mouder a všemožných filozofických otázek. Byla to jen hromada nudných a zbytečných keců, kterými se slabí utěšovali a neschopní si dodávali falešnou naději. Jak se říkává, naděje umírá poslední... pravda je ale taková, že naděje umírá spolu s tím, na kom je postavená. Stačí jeden sek katanou, jeden zášleh plamene, či jednou kousnutí a veškerá naděje se vytratí jak pára nad hrncem.
"Myslím, že takhle to nefunguje kamaráde..." zazubil jsem se, zatímco jsem jím odstrčenou katanu pomalu navrátil do jejího pouzdra a zpříma se na něj zadíval skoro až hravým pohledem. Díval jsem se na něj stejně, jako se lovec díval na kořist, kterou však neměl v plánu ulovit, nýbrž si s ní jen pohrát. Ona hra na tom lovu byla mnohdy lepší, než samotná kořist. "Stačil by mi jeden sek..." mé prsty opět obtočily rukojeť mé katany, přičemž se mi lehce zlověstně zablýsklo v očích. "Ale... to by už nebyla žádná zábava" dodal jsem následně, zatímco se má ruka opět svěsila podél mého těla.
To že si o něm nemám nic myslet jsem přešel s menším úšklebkem, jelikož... já si na lidi většinou velice rychle tvořil svůj názor, který je mi pak neskutečně těžké vyvrátit. Ale, kdo ví, třeba mě překvapit dokáže. Zatím se mu to dařilo. Ale... když si poté vyžádal jen pět dní, na mé tváři se usadil trošku vážnější výraz, který se ještě víc prohloubil v moment, kdy chtěl i moje lidi. Ne že bych mu nevěřil, ale nevěřil jsem lidem, které jsem chtěl zabít... a ještě méně jsem věřil lidem, za kterými se táhl smrad známého jména. Na druhou stranu jsem byl neskutečně zvědavý, jak svého cíle vlastně hodlá dosáhnout a tak... "Máš čtyři a můžeš si vzít všechny pobudy, které tady v okolí najdeš" no co, měl jsem rád výzvy a navíc, snad nečekal, že mu dám své lidi zadarmo. Určitě sám dokázal poznat, kdo za to stál a kdo ne. V okolí této nalévárny se vždy pohybovaly ty správné živly, které pro mě pracovali, ať už přímo, či jen okrajově. Poté, aniž bych na cokoliv čekal, aniž bych vyčkával jeho odpovědi či dalších slov jsem se rozešel kamsi do kouře, ve kterém jsem se hodlal ztratit. Přeci jen, nepůsobilo by dobře, kdyby mě tu někdo viděl, jak se bavím s budoucím korupčníkem, že ano.

-Přesun-