Nálevna Stará brána

First topic message reminder :

Nenápadná nálevna nacházející se jak název napovídá nedaleko hlavní brány. Stala se tak oblíbenou destinací poutníků, stejně jako pochybnějších živlů tohoto města, opilci počínaje, donašeči pokračuje a dealery konče. Zkrátka a jednoduše, pokud hledáte nějaké to podpultové zboží nebo jen sháníte pochybnější kontakty, toto místo je přesně pro vás. Pokud jste však slušný občan, obchodník nebo dokonce shinobi, měli byste se tomuto místu obloukem vyhýbat. Takové tu totiž nemají rádi.

Barmana zde dělá věčně zachmuřený stařík, který velice rád vypráví o svém předešlém životě žoldáka.

Nálevna je nyní v kompletní rekonstrukci po nešťastném požáru způsobeným vznícením jednoho ze sudů s kořalkou, ehm ehm. Celá původní budova byla stržena k zemi a na jejích základech nyní roste budova zcela nová, o poznání lépe vyhlížející. Mezi dělníky i lidmi z okolí se proslýchá, že se bude jednat o pánský klub

Vskutku jen co se rozmluvila, tak jsem pookřála. Schopnost uklidnit mě má snad jenom Rika. Byla velmi roztomilá, když mi říkala svůj příběh, ta nervozita u ní mi připomněla jak hodně nervózní jsem byla já při první návštěvě Takumiho rodičů a nebo toho proslovu. Uvolnila jsem se a pomalu vycházela z toho pajzlu. 
"Pojď se mnou." promluvila jsem k ní. Nechtěla jsem v tom domě zůstávat. Neměla jsem to zapotřebí. Jakmile jsme hostinec opustili zase se do něj s nadávkami vraceli lidé, kteří tam popíjeli a byli návštěvníky celkem pravidelně. Nadávky od lidí, co tam pili a veselé pokřiky od lidí, co byli stejného názoru jako já. Všem se holt nezavděčím. 
"Vyprávěj mi svůj příběh, proč nový začátek?" spojila jsem si ruce za zády a tím se trochu napřímila a pokračovala ulicí dále.

Vyrůstala v prostředí lží a nenávisti. Zajímavé. Nevím jestli tady je to vhodnější. tady lžu, co můžu, abych si udržela post a nenávidim ty, kvůli kterým ten post teď mám. Nicméně mi přišla zajímavá. 
"Co umíš děvče a co si představuješ za práci?" ptala jsem se jí dál. Tady se bez práce neuživí nikdo, i když jsem daně snížila. Její povaha mi evokovala poslušnot, což jsem cenila nejvíc. Uvidíme s čím přijde. Buď ji dám práci v sídle nebo ji pošlu na určité místo, kde by ji práci mohli nabídnout včetně ubytování.

Hyuga by se mi hodil. Taijutsu a byakugan. Velice dobré a má zkušenosti s lovem lidí, ještě lepší. 
"Dobrá tedy, představuješ si být součástí nějaké gardy nebo osobní ochranka mé maličkosti či v paláci jako strážce?" zeptám se jí na přímo a podívám se na ní. Má možnost výběru. Možná by náš kapitán ocenil pomoc při městském ruchu, ale tam hodlám hodit ještě jednu slečnu, možná by si rozuměli. 
"Možná městský strážce v případě nutnosti moje zvláštní jednotka, ale to nechám na tobě." 

Kývla jsem uznaně, že si tak mladá troufla jít přímo ke mě, ale holt někdy se začít musí a dělat i osobní stráž nebude zase tak těžké, když většinou kolem sebe mám rychlou obranu. Když se mi položila otázku, zastavila jsem se. Nejspíše dle její reakce jí tím trošku vystraším.
"Proč? Protože ovládáš něco, co já ne, protože vím moc dobře, co jsou Hyuogové zač, a taky proto že si žena. S muži dost často nevynikám a moje ideologie je ženská síla. Což budeš splňovat. Vidím na tobě nervozitu, kterou mám pokaždé, když musím udělat důležité rozhodnutí. Líbí se mi to. Ale samozřejmě, si tě musím vyzkoušet." pronesu klidně a pokynu jí do jedné uličky, která vedla přímo do vojenské čtvrti. 
"Vyzkoušíme si tě." usměju se a zamířím přímo tam. 

(přesun)

Celou cestu z kobek až sem jsem šel dost razantním krokem, ze kterého přímo sálala aura podrážděnosti a zpráva, že sežeru každého, kdo se mi postaví do cesty. Nejen, že jsem byl znuděný a zklamaný, byl jsem taky neskutečně žíznivý! Po celém dni šikanování občanů člověku zkrátka a jednoduše vyschne. A tak, když jsem konečně spatřil ten ošuntělý a nalomený vývěsní štít mé oblíbené nálevny, ozvaly se nebeské famfáry a já věděl, že dneska, dneska jdu do nebe! A nebo pod stůl, to byla ta pravděpodobnější varianta... Tak jako tak jsem ale vešel dovnitř a zamířil si to rovnou ke svému stolu, u kterého jsem měl jakési nepsané rezervé. Byla to prakticky má kancelář. Do té skutečné v hradě jsem moc často nechodil. Bylo to to moc daleko a nesmělo se tam pít. Což tady? Tady jsem si mohl dělat cokoliv se mi zlíbilo! A taky jsem odsud mohl řídit své vedlejší aktivity spočívající v braní provizí od "překupníků" a výpalného od podniků, které chtěly vyšší stupeň bezpečnosti. A že současná situace podnikání dost prospívala! Lidi byli vystrašení a tak si rádi zaplatili za nějakou tu jistotu, stejně jako se i rádi uvolnili, známe. Člověk by se až mohl divit, proč je na ulici tak málo právě těchto "překupníků". Inu, pravdou je, že směli prodávat jen ověření jedinci. Když to zkusil někdo bez povolení, přišel o hlavu. Jednoduché.
Dost bylo ale práce! Jen co jsem se usadil, už jsem měl před sebou láhev mého oblíbeného saké, samozřejmě bez kalíšku a než se stačil barman otočit, mohl jít rovnou pro další. Jo, to bodlo!

Dnešek byl opravdu zvláštní den. Byl to jeden z těch dnů, kdy si člověk připadal jako na horské dráze, z jejíž prudkosti by nejradši vrátil snídani. Ne vážně, na to, jak ten den krásně začal se poté vyvíjel poměrně bídně. Nejen, že jsme nakonec chytli jen tři buřiče, což bylo žalostně málo, ale i ve vězení to nakonec stálo za starou grešli! Člověk se tam táhne takovou dobu skrz ty hrozné tunely, jen aby mu jeho hračka utekla po pár minutách! Jo, měl jsem dneska náladu pod psa, nebo bych spíš měl říct pod žraloka? Už jsem dokonce začal přemýšlet nad trapnýma vtipama, jen abych se aspoň trochu zabavil! Tak moc byl dnešek nudný! Mým jediným vysvobozením se tak zdálo dno další lahve saké... nebo přesněji dno lahve, kterou už nedokážu ani spočítat.
Jak jsem tam však tak seděl a s celou lahví v sobě se tak rozhlížel po všech těch pobudech, "překupnících" a žoldácích, cítil jsem se zase jako doma a i má nálada se pomalu ale jistě začala zpravovat. Už už jsem chtěl hulákat na barmana, co mu s tím pitím tak trvá, když se k mému nosu dostal onen jemný, ale přesto dráždivý kouř. Ne že bych tomu nějak holdoval, ale člověk mého postavení zkrátka musel mít přehled o tom, co se mu prodávalo v ulicích. A že tohle vypadalo na model přímo tady od starouše! "Někdo se vyzná" prolétlo mi hlavou, zatímco jsem se s lehkým úšklebkem ohlížel za zdrojem onoho kouře. A světe div se, tohohle štangasta jsem neznal! Což, abych neznal štangasta v mém vlastním podniku, který kouří zboží určené pro lepší zákazníky, to se mi už hodně dlouho nestalo. Vlastně... mě existence takového člověka štvala, ale i fascinovala zároveň. Víte co, musel jsem uznat, že měl docela velké štěstí, že se mi dokázal takovou dobu vyhýbat, ale na druhou stranu... to mu nikdo nevysvětlil, jak se tu věci měly? No, jak se zdálo, tak to bylo na mně.
Když se tedy následně barman vracel s objednávkou jak pro mě, tak i pro onoho záhadného štangasta, veškerý obsah jeho tácu skončil jednoduše přede mnou. Náš neznámý tak mohl jen sledovat, jak se zas barman obrací a odchází obsluhovat další zákazníky, jako kdyby se vlastně nic nedělo. A já? Já jsem se samolibým úsměvem pozdvihl skleničku oné dobré whisky, se kterou jsem i našemu neznámému pokynul na zdraví těsně předtím, než jsem ji na jeden zátah vytáhl. Jo, ta psala!

Dnešek se najednou nezdál tak hrozný, jako v momentě, kdy jsem sem vešel. Stačilo si dát trošku toho dobrého pití, nasát atmosféru a ukázat nějakému cucákovi, kdo je tu pán! Kdybych teď mohl ještě někoho zabít, byl by to dokonalý večer! Bohužel, nebo možná i bohudík neměl být tak klidný, jak jsem původně zamýšlel, jelikož jen co jsem si vychutnal tu dobrou whisky a pohodlně se uvelebil na židli, byl jsem najednou na zemi! Teda, ne úplně, stačil jsem se na poslední chvíli vyhoupnout na nohy, ale pořád! Ta židle pode mnou jednoduše rupla! Jen co jsem zas nabral nějakou tu stabilitu, nasupeně a dost agresivně jsem do zlomené židle kopl takovou silou, že se následně rozmlátila o zeď a nezbylo z ní nic víc, než pár třísek na podpal. Jo, byl jsem teď pěkně nasr*ný! Takový šmejd jsem tu už dlouho nezažil. Skoro jsem už šel něco pěkného říct barmanovi, když v tom jsem si všiml toho samolibého úsměvu, který náš neznámý měl na tváři. Ne, nedošlo mi, že v tom měl prsty. Na to jsem byl teď až moc rozohněný, ale už jen jeho samotný výraz stačil k tomu, aby se ve mě vařila krev!
"Hej ty, čemu se tak blbě křeníš?!" houkl jsem na něj, zatímco jsem si to rázným krokem kráčel jeho směrem. Už jen od pohledu mu mohlo být jasné, že se mi jeho úsměv vůbec, ale vůbec nelíbí a že mám zřejmě v plánu mu udělat menší plastiku. "Přijde...přijde ti to vtipné?!" zavrčel jsem na něj, když jsem se oběma rukama opřel o jeho stůl a div se přes něj nenahnul až k němu. No, vlastně nahnul. Dost blízko na to, abych mu mohl dobře mířenou kapkou vody z úst uhasit jeho cigaretu, která mi teď smrděla prakticky pod nosem. Pokud on byl oheň, tak já byl voda! A voda vždycky sežere oheň! A pokud si myslí, že se může smát mně! Zrovna mně, tak si zřejmě přeje, abych ho vážně sežral!

Celá tahle situace se židlí byla pomyslnou třešničkou dnešního dne, nebo jsem si to alespoň myslel. Možná bych se i spokojil s tím, že bych panu neznámému hezky vysvětlil, kdo že jsem a že si má dávat bacha, ale... to by tam nesměl sedět a tvářit se tak děsně provokativně a nad věcí! To, že si bez jediného mrknutí zas zapálil byla jedna věc, kterou bych ještě dokázal skousnout, ale když k tomu dodal svojí velice dobře zvolenou odpověď a ještě mi následně foukl kouř do tváře, už to bylo prostě moc! V tento moment si mohl všimnout, jak se začal stahovat i zbytek z odvážnějších návštěvníků baru a někteří dokonce preventivně sahali po zbraních, aby se měli případně čím bránit tomu běsnění, co má nastat.
"Heh..." bylo všechno, co jsem ze sebe dokázal dostat, zatímco jsem na krátkou chvíli sklopil pohled směrem ke stolu a na mé tváři se usadil dost nepříjemný a křečovitý úsměv, který by mi mohl závidět kdejaký pacient psychiatrické léčebny! A co že se stalo následně? Inu, na jeho slova o rybičce už zkrátka nedošlo, jelikož než stačil říct cokoliv dalšího, byl už jeho stůl rozpůlený vejpůl a špička mé katany div ne zabodnutá v jeho bradě. Ano, tasit jsem dokázal opravdu hodně rychle, stejně jako měli mé údery řádnou sílu. O čemž se mohl přesvědčit, pokud se rozhlédl po zbytcích stolu, který byl zkrátka a jednoduše přeříznutý, div ne přeražený vejpůl. "Takže... chceš odsud odejít na dva, tři nebo čtyři kusy?" což vzhledem k mému nepříčetnému výrazu rozhodně nebyla řečnická otázka, jelikož jsem ho vážně plánoval odsud vynést po kusech. Ale, když už měl tolik odvahy, nechal jsem ho si vybrat, aby se neřeklo, že jsem nějaký tyran, chápeme se.

Ano, vyprovokovat zrovna mou osobu nebylo nic těžkého. Problém byl jen v tom, že mě provokovat se opravdu nevyplatilo. Bylo jedno, jestli jsem člověku následně ublížil já, nebo jen někdo z mých lidí, ale... nikdo si nemohl dovolit se mi vysmát do obličeje, aniž by o ten svůj nepřišel! A tady náš pán neznámý vypadal jako někdo, kdo by nějaký ten lifting tváře dozajista uvítal. Nebo se tak alespoň choval. Otázkou bylo, jestli vůbec věděl, s kým má tu čest. Pokud ne, tak to byl jenom hlupák. Pokud ano... no, byl to blázen. Odvážný, ale blázen. Odvaha člověku k ničemu není, když ho stojí život. To samé i se ctí. Nemělo smysl umírat pro něco, čemu člověk stejně ani nevěřil. Pro věci jako byla naděje nebo dobro. Oboje bylo velice pomíjivé, pomíjivější než lidský život.
Měl jsem až sadistickou radost, když mu z tváře zmizel ten jeho samolibý úsměv, stejně jako mu po hraně mé čepele stekla ona malá kapka krve. A jelikož jsem byl z části žralok, pach krve byl pro mě jako droga! Krásná a sladká droga, na které jsem byl dočista závislý! Tudíž, když mezi námi vytvořil svou krásnou ohnivou stěnu, neudělal jsem to, co by udělala většina logicky smýšlejících lidí a neustoupil jsem ani o krok. Vlastně jsem v moment, kdy se ona stěna rozhořela naopak vyrazil zpříma proti němu. Rozhodně jsem se tím nedokázal plamenům vyhnout úplně, ale stejnou měrou se mé případné popáleniny nedaly považovat za příliš vážné. Byl jsem zkrátka tak pěkně opálený a doslova rozpálený ze současné akce. Tak či onak vůbec nezáleželo, jestli se nějak pohnul či zůstal stát. Než se stačil nadát, byl jsem opět před ním a už se napřahoval k seku mířenému zespoda napříč jeho tváří. V případě zásahu by mu na tváři určitě zůstala moc pěkná jizva, ale tak nějak jsem nepočítal s tím, že tento souboj takto rychle skončí. Vlastně jsem ani nechtěl, aby tak rychle skončil. Chtěl jsem si s ním ještě trochu pohrát.

Jedno se mu muselo nechat, byl to dostatečný blázen na to, aby se mi postavil tváří v tvář a i když jsem hrdiny opovrhoval, blázny, sadisty, masochisty a všemožné další zajímavé lidi jsem měl naopak velice rád. A on vypadal, že splňuje všechny tři výše zmíněné charakteristiky! Že by byly letos vánoce tak brzo? Už jsem se nemohl dočkat, až se do svého dárku podívám!
V moment, kdy před sebe nastrčil onu stoličku jí skutečně potkal prakticky stejný osud jako stůl před chvílí a ona se tak rozlétla do všech stran snad na šest kusů. Podrážděně jsem nad jeho úskokem zavrčel, ale nakonec jsem se přeci jen musel lehce ušklíbnout jeho poznámce, i když jsem jí shledával vysoce nemístnou! "Já ti ukážu sushi ty sirko!" prolétlo mi nasupeně hlavou, zatímco se můj nepříčetný pohled opět upřel na našeho pana neznámého, který zrovna začínal skládat pečetě. Bylo mi jasné, že boj zblízka nebyl jeho parketou. Kdyby byl, nevyhýbal by se jak ženská a bojoval jako chlap. Ale, co taky čekat od někoho s růžovými vlasy, že ano. Takhle jsem se musel jen nespokojeně zamračit, jelikož se mi právě chystal podpálit můj bar! Můj bar! Krev se ve mně začala vařit takovým způsobem, že se div nezačala sama od sebe odpařovat! A tak, zatímco on skládal své pečetě, začal jsem já skládat ty své! A co že jsem vlastně skládal? Inu, v moment, kdy on vykřikl Gōkakyū, já se nadechl k něčemu podobně pěknému. "Suiton: Suikōdan no Jutsu!" ano, právě jsem začal nasazovat těžké váhy! Ihned, jak jsem tato slova vykřikl se okolo mne zformovala masa vody, která následně vysokou rychlostí vystřelila přímo proti sirce a jeho ohnivé kouli. Když se však můj žralok setkal s jeho ohnivou koulí, celou místnost doslova zahalila horká pára, která prakticky všechny oslepila na více jak na dobré tři metry. Ty tři metry však byly všechno, co náš neznámý potřeboval, aby si všiml, že můj vodní žralok skrýval jedno moc pěkné překvapení. Mě samotného! Jakmile se obě techniky srazily, nechal jsem se prakticky vymrštit skrze vzniklou páru vstříc mému novému kamarádovi, který tak mohl spatřit dost rychle se přibližujícího, skoro až letícího žraloka, který ho s nepříčetným a naprosto krvelačným výrazem chtěl zakousnout do krku svými ostrými zoubky. Holt, katana zůstala ležet v místě tvoření techniky, tudíž jsem zkrátka musel použít zbraně přírodní. Něco mi ale říkalo, že tady pan neznámý to asi se zuby nerad.

Celý bar byl touhle dobou doslova ponořen do oné horké páry, která z jinak obyčejného podniku udělala veřejnou saunu s opravdu žhavou podívanou. Pokud vás tedy zajímaly souboje na život a na smrt, protože jeden přesně takový se zde odehrával. A tak, i když byla většina osazenstva už dávno venku, našli se zde určití jedinci, kteří si takovouto podívanou zkrátka nemohli nechat ujít, ba co víc, dokonce uzavírali sázky!
Mému útoku se nevyhnul, při té rychlosti a nečekanosti, kterou jsem ho provedl jsem ani nic jiného nečekal. Musel by to být bůh rychlosti, aby zvládl zareagovat dostatečně rychle! A nebo by jen nesměl stát tak za hovno v boji na blízko... Tak jako tak měl tady sirka smolný den! Ve vší té rychlosti jsem se mu zakousl do krku s cílem využít onu setrvačnost a ještě v letu mu pěkný kus masa z krku vytrhnout, ale... namísto šťavnaté chuti masa a krve jsem ucítil nepříjemné křupnutí mých vlastních zubů, které se do toho zpropadeného krystalu doslova zabodly a následně prostě křuply, zatímco já letěl ještě o kus dál. To co jsem teď cítil v ústech skutečně byla krev, jenomže má vlastní! A to mojí chuť po té cizí ještě zvětšovalo! Co se ale sirky týče, ten si na svém krku mohl povšimnout několika zabodnutých zubů do krystalu, což mu dozajista dokázalo dát pěknou představu o tom, co by se jinak stalo s jeho krkem. Nebyl ale čas na nadávky nebo kontrolování počtu ztracených zubů, jelikož ten proradný Kaní hajzl využil příležitosti a pokusil se rovnou zaútočit svou planoucí rukou! A to jsem ho začínal mít rád! Teda, líbila se mi ta agrese, ale... byl to zatracený Kana a s nima nikdy nebyla žádná zábava, natož rozumný obchod.
Není se tedy čemu divit, že se z mých očí doslova vytratila veškerá hravost, která tam až doteď vesele plápolala. Ne, teď v mých očích hořel čistý plamen nenávisti a chuti po jeho krvi! A tak, když proti mně vyrazil se svou hořící rukou, neváhal jsem ani chvíli a zprudka mu vyrazil naproti s tím, že jsem mu jeho ruku tou svou zkrátka odrazil. Jako když přes ruku plácnete neposlušné dítě. Jen... představte si plácnutí schopné zlomit slabší dřevěnou desku. Přesně takové plácnutí dostala jeho ruka v oblasti předloktí. A aby toho nebylo málo, další rána, tentokrát druhou rukou následovala přímo proti jeho tváři s cílem mu na oplátku taky vyrazit pár zubů! A bylo mi úplně jedno, jestli si tím hnusným krystalem obalí i celou tvář. Budu do něj mlátit tak dlouho, než rupne stejně, jako právě ruply moje nervy!

Celý tenhle souboj byl jako ta nejlepší horská dráha! Tolik adrenalinu, emocí a vzrušení jsem už dlouho nezažil. Byl jsem skoro až v krvelačné euforii a jeho bolestný výraz doplněný o křupnutí kosti byl pro mě jako Mona lisa doplněná o pátou symfonii, prostě radost ubližovat sirce! Jenomže, byl to pořád Kana a tak nebylo žádným překvapením, že nejen že uskočil, ale i si svou měkkou tvář zase pokryl tím odporným krystalem, čímž mi dával jasně najevo, jaký je to sráč! Ani zuby si vymlátit nenechá slečinka! Pravda, ruku si neobalil, ale to třeba jenom nestihl nebo co já vím, jak to vlastně funguje. Důležité bylo, že ho měl zase na sobě! Teda... měl? Musel jsem se až lehce zarazit, když mu ta narůžovělá bižuterie spadla z tváře a najednou tam byl zas kamenný výraz někoho, kdo se chce skutečně prát. Jedno se sirce muselo nechat, uměl překvapit! A jeho prohlášení, že není zkurvený Kana? To byla jen sladká třešinka na dortu, která mi na tváři vykouzlila krásný úšklebek. To abych se na to podíval!
Když se však následně mocně nadechl, byl jsem sotva tři metry od něj a už už se chystal na prudký výpad proti jeho tváři, ale... na poslední chvíli, v momentě, kdy se v jeho ústech objevily první plameny jsem svůj útok stočil do strany a udělal velice obratný kotoul kamsi do jeho boku. Pokud mě tedy nehodlal se svým proudem ohně následovat, nejspíše mě i minul. Co však neminul byl můj bar! Po jeho dračím řevu v něm zůstala taková díra, že tu snad bylo víc té díry než baru! Ne vážně, vždyť mi ho skoro celý sežral! Mojí kancelář!
Až jsem se z toho musel posadit na zadek, jak jsem sledoval tu spoušť, kterou náš milý sirka způsobil. Došla mi slova, prostě a jednoduše jsem tam seděl a nevěřícně zíral na těch pár prken, která ještě před chvílí byla mým oblíbeným podnikem. Jako kdyby mě najednou přešla veškerá krvelačnost, už ani zuby jsem mu nechtěl vymlátit, když už se tak předvedl a ukázal že je chlap. Ale, tohle... tohle mi zaplatí!
"To... to... to si děláš kurva prdel!" křikl jsem jeho směrem tak podrážděně, že oproti mně byla naštvaná hospodyňka šedá myška! "Dlužíš mi nový zkurvený bar! A pokud mi teď hodláš říct, že na něj nemáš, tak tě na místě otočím a vysypu z tebe klidně i orgány!" doplnil jsem ve stejném duchu, zatímco jsem se lehce bolestně postavil. Jak jsem se teď uklidnil, tak se začaly ozývat ty popáleniny, které teď šíleně pálily! Viděl jsem to na návštěvu nějakého mastičkáře. Do nemocnice mě nikdo nedostane. To radši budu grilovaná ryba! A jak jsem tam tak stál a podrážděně, možná stále lehce nepříčetně se díval na sirku, musel jsem si zkrátka odplivnout, abych z úst dostal všechnu tu krev, která se mi tam z polámaných zubů hromadila. "A hele, další zub!"

Říct, že bar lehl popelem byl dost odlehčený výraz. On tu už žádný bar ani nebyl! Tam, kde kdysi postával stařík byla jen velká plápolající díra! Nemluvě o hromádkách prachu, které zůstaly po všech těch idiotech, kteří se rozhodli sázet, namísto aby utekli do bezpečí. Prakticky jsme v hořících troskách této budovy zbyli už jen my dva, pokud tedy nepočítáme těch několik zvědavců, kteří se na tu spoušť přišli podívat... ti se však zdržovali jen na okraji a nejspíš čekali, než sem naběhne někdo s vodou na hašení. I když, co tu chtěli hasit? Ty dvě zbývající prkna? Nalévárna Stará brána byla prostě pryč, kaput, no more. Byl jsem z toho opravdu hodně podrážděný, jelikož jsem teď neměl kde chlastat sakra! A hlavně, odkud asi tak budu pracovat? Z kanceláře v hradu? Tam za mnou určitě přijdou "klienti". Ne, tohle místo potřebovalo rekonstrukci! Teda... spíš úplně nový podnik. Když nad tím tak přemýšlím... můžu si vlastně postavit bar mnohem lepší! Soukromý klub! Soukromý pánský klub! Oči se mi rozzářily jako dvě žárovky, když jsem se ještě jednou skoro až zasněně rozhlédl po okolí.
Má zasněnost však zmizela v momentě, kdy promluvil sirka... Na mé tváři jako kdyby se zas usadil onen nepříčetný výraz. To to tu vážně podpálil kvůli jednomu drinku?! Začínal se mi líbit! "Heh, nemyslím si... kvit si jsme leda tak za ty zuby" odfrkl jsem si, zatímco jsem pohledem sklouzl k jeho pohmožděné ruce a pomalým krokem se vydal jeho směrem. Bylo pravdou, že jsem oproti němu byl prakticky nezraněný, ale i tak ty popáleniny sakra pálily! Mohl to spatřit i na mé chůzi, která byla lehce trhaná, jak jsem se sem tam ošil, či s sebou škubl. Ale, až na to nepříjemné pálení jsem byl schopný klidně pokračovat dál, což se asi nedalo moct říct o sirce, který si div málem ani nezapálil už. Po cestě k němu jsem si samozřejmě sebral svou milovanou katanu, která doposud ležela kdesi pod popelem. Měl velké štěstí, že nezničil i jí. To už by si totiž další cigaretu nezapálil nikdy!
Ano, zabít jsem ho skutečně mohl. Stačil by jeden dobře mířený sek na jeho krk a celé bych to tu skončil. Vlastně, proč to neudělat? Když jsem k němu konečně došel, položil jsem mu ostří své zoubkaté oceli k místu, kde se na krku vyskytovala tepna. Na mé tváři u toho mohl sledovat skoro až ledový klid, zatímco jsem si ho dlouze a důkladně prohlédl. Jako kdybych skutečně zvažoval, zda jeho utrpení ukončit, či ho nechat dál pokračovat. Když však pronesl to co pronesl, objevil se na mé tváři opět pobavený úšklebek, který doprovázelo i jemné přitlačení katany k jeho krku. "Ale, nepovídej. Hodláš poprosit svou veleváženou příbuznou o kapesné?" optal jsem se s nutnou dávkou provokace v hlase, přičemž jsem se mu skoro až výsměšně zahleděl do tváře v očekávání jeho reakce. Doufal jsem, že zase vybouchne a že začne nadávat na svůj původ, stejně jako to udělal předtím. Z nějakého důvodu mě bavilo poslouchat, jak se zuby nehty snaží odprostit od svého známého jména.