Kopec s výhledem na město a okolí

"Když mi zaplatíš budu dělat pro tebe. Ne pro ně. Ten kdo platí má mé služby." Odpověděla jsem jednoduše. "Pak se budu řídit tebou." Podle toho co jsem ale řekla, bych teoreticky měla dělat pro Reinu. Jenže tu jsem využila pro ně. Pro sluníčkáře. A co z toho? No...zlatá krabička. "Hmm jo Reizo. Ten se vyzná." Ušklíbla jsem se ironicky a zakroutila hlavou. Vyzná ale nikdy bych to nepřiznala nahlas. "No..jestli chceš můžu tě bodnout a vrátíš se hned." Nabídla jsem mu s naprosto vážně a sladce se usmála. Předpokládala jsem, že originál zůstal v hospodě. Znova jsem se napila a položila flašku mezi nás. "Co ty na to?" Nadzvedla jsem obočí, zahleděla se na jeho bok kam bych ho píchla a sama se tomu zasmála. Přece jen nějaké panáky jsem měla už v hospodě a začínalo se do podepisovat na chování.

Začala jsem opět pozorovat město když prohodil, že je to zajímavé a nad ničím jsem nepřemýšlela. Vlastně jsem nepředpokládala, že by si mě opravdu najal takže jsem to dál nerozvíjela. Ale on nad tím očividně uvažoval a došel k tomu, že si mě najme. Překvapeně jsem zamrkala a střetla se s jeho prázdným pohledem. Přimhouřila jsem podezíravě oči a mlčela. Neuměla jsem přijít na to, co z toho bude mít když pro Kotomi kterou nezná získá dalšího pomocnou ruku. Sklopila jsem oči a pousmála se. "V tom případě jsem ti k službám." Odpověděla jsem mu a vrátila se pohledem zpět k němu. "Tak předpokládám, že jenom blázen by nechal klona tam s nimi a šel se sám ztratit do lesa." Pokrčila jsem rameny. "Za mnou." Dodala jsem s menším psycho úsměvem. Věděla jsem jak jsem nepředvídatelná osobnost, a ostatní to poznali téměř okamžitě. Pochybovala jsem, že bych ho přeprala ale tak člověk nikdy neví že?

Zvedla jsem k němu prudce hlavu kterou jsem musela celkem zaklonit abych mu viděla do obličeje když vstal a podivně se usmála. Sama jsem se vyhoupla na nohy a rukou zabrousila do malé kapsičky, kterou jsem měla připnutou i boku. Vytáhla jsem kunai a pohodila si ho v ruce. "Tvé přání.." odmlčela jsem se a zadívala se na kunai. "..je mi rozkazem." Podívala jsem se mu do očí. Snad poprvé v životě pro mě na chvíli měšec plný peněz nic neznamenal. Byla jsem si na 98% procent jistá, že tu stojí klon. Pokud ne, věděla jsem že ho v hospodě stejně někdo vyléčí. Tak proč bych něco takového odmítla? Teda, normální člověk by asi odmítl ale já k normální nudným lidem nepatřila. Znova jsem pohodila kunaiem v ruce a olízla si rty. Přistoupila jsem k němu a jelikož jsem se mu chtěla koukat do očí musela jsem zase zaklonit hlavu. "Uvidíme se v hospodě." Mrkla jsem na něj a bez dalšího zdržování jsem mu bodla kunai do boku tak, abych ale nezasáhla žádný orgán...kdyby tu náhodou přede mnou stála ty 2%.

Cítila jsem jak kunai částečně prošel dovnitř ale nenásledovalo žádné puf ani hromy blesky. Musela jsem se tomu zasmát. Opravdu tu stála 2%. Sklopila jsem oči k mé ruce když jí chytil a vytáhl tak kunai. Povolila jsme stisk a nechala kunai dopadnout na zem mezi nás. Sledovala jsem krev, která se vynořila ven z rány a na okamžik se zrazila. Vážně jsem ho bodla..a on se necha. Nedokázala jsem určit kdo z nás je větší blázen. Jestli já, která jsem právě bodla obřího týpka, který by mě zamáčkl jak komára kdyby chtěl a nebo on, že se prostě nechal. Zvedla jsem pohled zpět k jeho obličeji a nadzvedla obočí. "Nejdeme?" Zopakovala jsem po něm a naklonila hlavu jemně na stranu. Do tváře se mi vkradl opět ten úsměv. "Nevěděl jsi, že bych se od tebe nechala najmout." Upozornila jsme ho.

Nakrčila jsem nosík, když si zacelil ránu tak jak si jí zacelil a oklepala se. Já bych u toho klidně řvala jako na lesy, jenže je pravda, že pokud by tak řval on umřela bych smíchy. Překročila jsem kunai, který jsem tam měla v plánu nechat. Krev se mi z něj nechtěla dostávat. "Co? To není fér." Zaprotestovala jsem a vzala si od něj měšec. Usmála jsem se na penízky jako matka na děti a schovala ho do větší kapsičky. Jeho další větu jsem mistrně přešla a vydala se po jeho boku pryč. "To by mě určitě urazilo." Přikývla jsem s hranou vážností.

--přesun--

Došel jsem na tenhle kopeček a koukal na hlavní město. Co mě nejvíce zaujalo bylo ten krystalový dům. "zajímavé" pomyslím si. Vyskočím si na strom a sednu si na větev. Opřu se o strom a koukám na můj výhled. Zajímalo by mě, kde se loudá. Už tu dávno měla být. Doufal jsem, že je v pořádku a nic se jí nestalo. Nic jiného mi nezbývalo než čekat. Sand se tu brzy ukáže.

Z mého pozorovaní vyrušil mě známý hlas. Pootočil jsem hlavu. V duchu jsem si oddechl, že je v pořádku. "Konečně" odvětil jsem na její pozdrav. Koukl jsem na ní. Vypadalo opravdu lepé, ale s těmi obvazy tedy nic moc. Měla by si taky najít nějaký cool obleček jako já. "Čekám tu na tebe a přemýšlím, co budeme dělat" odpovím jí na otázku. Práce tu bylo dost, ale mno nechat umřít nás oba také ne.

"Nemusíš se hned čertit" povím jí a usmějí se pod maskou. Vyskočila ke mě a zeptala se mě ,co jsem vymyslel. Pozvedl jsem jedno obočí a povzdechl jsem si. "Musíme si najít ukrýt, sice pracujeme pro Kanu, ale nehodlám se zabit kvůli ženským, které proti sobě vedou válku. Taky budeme muset něco zjistit, máme pouze 10 tisíc ryo. Můžeme tě zkusit "naverbovat"", při slově naverbovat jsem udělal rukama uvozovky, " a dostali bychom nějaké peníze navíc. Jinak zatím nevím. A musíme si dát pozor i na jiné věci kromě rebelů a klanu Kana" dořekl jsem to o čem jsem přemýšlel. Kosti, které jsem viděl, mě vůbec neudělali klidnými.
Zajímalo mě jak to vidí moje kolegyně. Ano bral jsem jí stejně rovnou, i proto jsem používal slova my, máme a tak podobě. Věděl jsem, že její pohled je trochu jináči než ten můj a rád jsem ho uvítal. Přeci jen mohla vymyslet nějaké možnosti, které mě nenapadly a mohly být i lepší.

"Zatím...Budeme s Kanou" odvětím na její slova ohledně, že na straně Kana je lepší. Rozhodně platila a byla nejspíše i v přesile. Každopádně jsem nehodlal obětovat svůj ani její život kvůli rodinným neshodám.
"Tu se nám někdo vypsal dobře, jak vidím" povím a zasmějí se. Měla až příliš důvěru ve mě, nemohl jsem jí zklamat. Seskočila jako první, nevypadala ještě v pořadku. Není ještě připravená. Také jsem skočil na zem a koukal jak jde pryč. Pak se ale vrátil.
"Můžeme, ale uděláme si menší zástavku, do hlavního města chodím bez obleku." Rozešel jsem se směrem k naší výpravě.

//přesun

Za poslední měsíc se stalo mnohé, i přes mé pochyby se Takumiho podařilo zachránit, bohužel ne tak aby mohl žít, ale jen přežívat. Mé schopnosti ani nikoho jiného nestačily na to, aby Takumiho přivedly k vědomí. Ačkoliv to zřejmě bylo pro ledovou princeznu na první dobrou stále přívětivější než jeho smrt, ve mně osobně od začátku jeho stav vyvolával jakýsi vnitřní konflikt. Na jednu stranu by jeho smrt nebyla přínosem, na stranu druhou ani jeho přežívání nepřinášelo prospěch. Do jisté míry jsem dokonce měl pocit, že jeho kondice Kotomi oslabuje a odvádí pozornost od dalších podstatných záležitostí. Tím jsem samozřejmě ani v nejhlubším nitru nemyslel, že by bylo dobré zbavit Takumiho života, nicméně nejednou mě napadlo, že by jeho odchod tenkrát svou symbolikou mohl znamenat mnohem víc, možná by si to tak dokonce sám i přál, to ale nešlo zjistit, nešlo zjistit nic. Ani okolnosti, které předcházely jeho finálnímu uměleckému dílu. Z pochopitelných důvodů tak padlo jisté podezření na v tuto chvíli vězněnou Kokoro, o jejímž osudu doposud nebylo rozhodnuto.

Mé postavení ve službách Kotomi prošlo téměř beze změny, téměř. Přibyla mi nová úloha, tou bylo pečování o rostoucího malého démona, respektive jeho nositelku, Kotomi. Nedalo se říct, že bych takovou pozici obecně vítal s nadšením, ale když šlo o princeznu, byl jsem ochotný přiložit zbývající ruku k dílu ve všech ohledech, dokonce jsem si k onomu začal postupně budovat vřelý vztah, i když by se dalo říct, že je na něco takového moc brzo.

Mým osobním zájmem se stalo vyšetřování týkající se Kuroi Hitsuji směřující zejména k věci dopadení členů, kteří se na spiknutí aktivně podíleli a k získání informací, které by celou záležitost osvětlily, včetně identity těch, kteří tahali za nitky. Zjištění, že a hlavně jakým způsobem Mikoto přežila svoji kapitolu v onom konfliktu, ve mně vyvrátilo všechny pochybnosti o jejích schopnostech, tuze jsem se mýlil. Začal jsem ji za její zásluhy a oddanost službě respektovat. Sdíleli jsme v mnohých ohledech cíle a záměry, což nám dodalo dostatek prostoru se seznámit jak "pracovně", tak osobně. Ač jsem Mikotinu militantní a nekompromisní stránku opravdu uznával, přirozeně jsem se snažil tu chladnou schránku jako samo Shimo no Kuni roztát, a to v obdobném duchu jako tomu bylo při našem prvním setkání, jinými slovy, snažil jsem se být svůj a ji poznat lépe.

Dostalo se mi také zpráv u úspěších a strastech přítele Hashira, který se dozvěděl o mém drobném handikapu a neurčitě naznačil, že pro mě možná vymyslel příjemné řešení. S tím souvisela také pozvánka do Tsukiyami, kterou jsem přijal a s již uděleným povolením od Kotomi se tam také chystal. Tím směrem podle všeho vedly i stopy k případu Kuroi Hitsuji, takže se cesta tam jevila jako další neodkladný cíl. Předtím jsem však měl v plánu ještě několik málo věcí v plánu, jednou z nich byla schůzka s běločkou.

Místo, na kterém jsme se měli setkat, mi bylo sděleno skoro až hádankou. Nezjišťoval jsem podrobnosti, bral jsem to jako jistou formu zábavy mezi námi. Nebylo pro mě složité ji rozluštit, kam mají mé kroky směřovat. Po těch několika týdnech, co jsem měl možnost Mikoto poznávat, jsem pochopil, že není někým, kdo by vyhledával společnost, natož ruch, ať už městský nebo jakýkoliv jiný. Těžko říct, jestli si to Mikoto uvědomovala, ale toto místo se stalo mým oblíbeným už od chvíle, co jsem zde poprvé před třemi lety vystoupal s Kotomi a o to víc jsem si ho oblíbil za poslední měsíc. Ve chvílích, kdy chtěl být člověk sám, tento kopec byl útočištěm, rád jsem si zde čas od času přišel utřídit myšlenky či zameditovat. Dnes to ale bylo poprvé, co můj zdejší pobyt provázela líbezně znějící melodie, která se linula lesem jako vábení sirény. K samotné siréně jsem se tak přibližoval opatrně a tiše užívajíc si každičkého tónu, který z jejího nástroje plynul a rozléhal celým kopcem. Poslední, co jsem chtěl, bylo narušit její intimní chvilku. Můj pohled byl přímo hypnotizován okouzlujícím obrazem, který se přede mnou vykreslil. Mikoto vůči mně stála zády, vítr něžně čechral její sněhobílé vlasy a měsíc je roztřpytil natolik, že působily jako to nejčistší stříbro, to celé zvýrazňovalo svým kontrastem tmavé kimono, na které bylo těžké si zvyknout. Opřený o strom jsem vyčkal, dokud nezazněla poslední nota, poslední výdech.

Upřímně jsem byl dojatý, když najednou představení skončilo, bylo těžké nalézt vhodná slova. Zhluboka jsem se nadechl, potřeboval jsem to, protože můj dech byl snad po celou tu dobu zatajený, oklepal jsem se.
"Co takhle přídavek?" prořízl jsem hrobové ticho, které po dohrání písně nastalo, klidným tichým hlasem, který snad značil dojetí, nebylo zde třeba mluvit hlasitě. "Opravdu... Netušil jsem, že budeš šikovná i v něčem, co nesouvisí s hromadným ničením," popíchnul jsem jí dodatečně, ale vlastně, i když provokativním způsobem, pochválil její schopnosti s flétnou i v boji. Ve skutečnosti jsem si však o Mikoto právě něco takového představoval, už od našeho prvního střetu jsem byl přesvědčený, že někde hluboko, možná opravdu hluboko na styl mariánského příkopu, se nachází jemná srdečná dívka.

"Pan Reizo bude rád, když ho slečna Mikoto poctí další písní, ale říkám si, že raději později, nechci přivábit další zbloudilé muže," odpověděl jsem jí pobaveným tónem, avšak význam své odpovědi jsem myslel doslovně. Postával jsem i nadále opřený o strom s očima stále upřenýma k Mikoto. Pak se ke mně s jemným úsměvem otočila, ten můj se náhle rozšířil. Ani ne tak kvůli pobavení z jejích slov, ale spíš kvůli tomu, že se mi mnou obdivovaný obraz konečně ukázal i z jiného úhlu, přičemž zářil radostí a pohodou. Těšilo mě, že na ni měla hudba tak pozitivní vliv, vidět ji se upřímně usmívat s takovou lehkostí v tomto chladném večeru hřálo.
"Hm, hm... A! Přeci jen nezapomněla!" zdvihl jsem prst a několikrát poklepal pod své pravé oko naznačujíc, že zmiňovaný image je u ní alespoň z části trvale přítomen. Prostý úsměv se tak na moment proměnil ve škodolibý úšklebek.
"Vtipy stranou," škodolibý výraz jsem shodil v prospěch mírného úsměvu a dodal už vážnějším tónem, "už si nepamatuju, kdy ve mně něco vyvolalo takové pocity... příjemné pocity." Melodie, kterou hrála na mě působila zvláštně, postavila proti sobě dva úplně rozdílné pocity, radost a smutek. Společně tak vyvolaly nostalgickou chvilku, v které jsem jen zběžně, ale intenzivně zapřemýšlel a zavzpomínal nad mnoha momenty ve svém životě. Na její výzvu jsem přistoupil blíže, i když poměrně nejistě jako loď očarovaného kapitána chystající se narazit do skalisek. Postavil jsem se vedle Mikoto, nejprve ji ze strany pohlédl do tváře a když mi položila otázku, zrak jsem obdobně jako ona upřel k obloze.
"No, možná tě to překvapí, ale nedokážu zatleskat," kvákl jsem první věc, co mě napadla. Pravdou bylo, že mě její otázka zaskočila a o to víc mě pak zaskočilo, že jsem těžko hledal odpověď, a tak jsem se klasicky s nepříjemnou chvílí vyrovnával přiblblým humorem.
"Rád píšu... příběhy, vesměs smyšlené, ale snažím se v nich zanechat něco skutečného, ať už jde o opravdové lidi nebo jen mé pocity. Začal jsem s tím od té doby, co jsem opustil domov. Ale teď, když nad tím přemýšlím, od doby, co jsem v Shimo no Kuni, jsem nenapsal ani řádku..." nakonec jsem odpověď vymyslel, zanechal jsem to v té rovině, kterou určila Mikoto. Tiše, jen tak pro sebe jsem se pousmál a mírně zakroutil hlavou nad faktem, že jsem na svůj koníček úplně zanevřel. A že mi ho právě bělooká múza připomněla.

Nahodil jsem na oko překvapený výraz, zlehka jen teatrálně nadzdvihl podpaží a přičichl spíše do prostoru, zkrátka jen aby vyznělo gesto. "Ne, za mě naopak zdravé sebevědomí," pokrčil jsem následně rameny a obdobně jako ona se uchechtl. Ve chvíli, kdy dokončila větu slovy "ľahkovážny tínedžer", jemně jsem luskl prsty a vzápětí poukázal na ni vyzdvihujíc právě poslední část její odpovědi.
"A to já si myslel, že tohle je už profláknuté místo pro randění místní mládeže... podle toho jsem tě taky našel," opět jsem využil příležitosti a s provokativním tónem bělovlásku popíchl, bylo jasné, že jde o další blbý vtip, po krátké odmlce jsem však přirozeným tónem dodal, "... vybrala jsi mé oblíbené místo, ve spojení se vzpomínkou na tvou píseň je najednou kouzelnější."
Musel jsem se tiše smát, když se zazubením přiznala, že je to s tou jemností marné. Cosi mě na tom ale zamrzelo, ten pocit mi potvrdila další poznámkou o svitu měsíce. Pohlédl jsem na Mikoto v moment, kdy na mě hleděla i ona, oči se střetly, úsměv se mi zúžil do přívětivého výrazu.
"Image je image, ale jemnost přece nemusí pocházet zvenku," přejížděl jsem jí při těchto slovech pomalu pohledem a skončil zase vstříc jejím očím, ztrácel jsem se v nich, jako bych se snažil nahlédnout zasněženým oknem dovnitř. Když mi došlo, že možná hledím dlouze, zacítil jsem, jak mi zteplaly tváře, pohled jsem odvrátil zpět k obloze a měsíci: "Popravdě, měsíc byl dnes na tvojí straně." Svým výrokem jsem chtěl nejspíš říct, že dnes mě učarovala svojí jemností svého hudebního projevu, tedy vnitřně ale i zevnějškem.
Když mi pověděla o svém koníčku a co jí vlastně umožňuje, zamyslel jsem se, jestli svou písní prožívala podobné pocity těm, které mě pak zasáhly. "V tom případě doufám, že budeš hrát častěji," odpověděl jsem jednoduše vystihujíc své potěšení z jejího hraní a zároveň přání poznat Mikoto blíž. Ve chvíli, kdy na mě po výhružce vytasila svůj ledový tvrďácký výraz, nahodil jsem jí ho nazpátek a tvořil jí provokativně zrcadlo. "To bych nerad, madam pane!" odpověděl jsem jí jako nejvyšší vojenské autoritě, načež se mi moje parodovaná tvář rozpadla a já se zachechtal.
"Ty a knihomolka?" upřímně jsem se podivil a neubránil se úsměvu, "nepřestáváš mě překvapovat, Mikoto a jsem za to rád." Když však pokračovala s tím, že by si ráda moji tvorbu přečetla, viditelně mě to rozhodilo. Víčka se mi rozšířila, moje jediná ruka automaticky vystřelila k zátylku, nervózně jsem se začal drbat: "Noo --- kromě mé rodiny bys byla prvním, kdo by něco takového četl a -- no, budu si to muset ještě promyslet." Přestože jsem i této poslední výhružce vlastně i věřil, alespoň trochu mě rozesmála a dovolila se uvolnit. Příběhy jsem psal, ale pro sebe. Nikomu jsem je ještě neukázal kromě svých rodičů, kteří je dostávali v dopisech a vlastně jsem to ani neplánoval nadále publikovat.
"Uhm, povětšinou jsem se inspiroval lidmi nebo zážitky z cest, nejčastěji šlo o krátké povídky... ale nejsi daleko od pravdy. Podle mě by každý příběh, ať už smyšlený nebo ten, který opravdu prožíváme, v sobě měl mít alespoň trochu lásky, ať už v jakékoliv podobě," pověděl jsem již klidněji a upřel k Mikoto pohled, který mi ale tentokrát nevydržel dlouho, nakonec jsem s ním uhnul zpět k výhledu z kopce, "nemyslíš?"