"Město duchů"

Netušil jsem, že mě má odpolední „procházka“ zavede do takové příhodné lokace... Lesní cesta, upravená jen tak, aby se neřeklo, podél ní, v rozpětí asi půl kilometru, několik málo více či méně poničených a zašlých budov natolik, že jimi prorůstala okolní příroda. Některé pouze obalené břečťanem a mechem, z jiných dokonce kořenily stromy. Sic se zdály na první pohled opuštěné, nebylo pochyb o tom, že mohli být využívané lidmi jako útočiště či skrýše. Přitom to nebylo tak daleko od samotného města, v podstatě tvořilo jeho kraj. Tohle místo bylo kouzelné v tom, že zde panoval naprostý klid. Obyčejní lidé se sem totiž báli zavítat dokonce i přes den kvůli pochmurné atmosféře, která zde panovala. Nebylo divu, že si to tu za ta léta vysloužilo nechvalnou pověst „města duchů“ či „líhně démonů“. Příběhy se lišily, ale všechny cíleně varovaly, aby se lidé odsud drželi co nejdál. Tohoto zdejšího folklóru jsem si samozřejmě nebyl vědom, ale jen hlupák by to nevypozoroval. S takovými oblastmi jsem se za svůj krátký život setkal několikrát. Jsou to totiž právě tyto místa, která většinou skýtají působiště těch, kteří se nebojí nebo nemají možnost pobývat jinde. Zločinci, shinobi, organizované skupiny, lidé na útěku a mohl bych pokračovat dále.

Vnitřně spokojený s tím, kam mě nohy zavedly, jsem si vesele pobrukoval lehounkým dívčím hlasem, až jsem sám sebe překvapoval, jak hezky to znělo. Do rytmu jsem si vesele poskakoval, sukně mi vlála a já jako mladičká dívka pokračoval po neupravené cestě. Pak jsem se však zmateně rozhlédl a nasadil nešťastný až bezmocný výraz, jako bych se probudil z krásného snu do noční můry. Začal jsem viditelně zmatkovat, nakonec mé odpolední divadlo skončilo zaběhnutím do jednoho z rozpadlých domů, odkud se začal z patra ozývat můj pláč. Nenechali mě dlouho čekat.

Z přízemí byl slyšet dusot připomínající stádo divoké zvěře, šlo však jen o tři páry lidských nohou. Přísahal bych, že jsem navzdory té vzdálenosti slyšel zřetelně slintavé povzdechy a chtivé nechutné nářky prahnoucí po ukojení. Seděl jsem v klíně v koutě tmavé místnosti, do které se světlo dostávalo jen zvenku skrze otvory popraskaných stěn. Bylo přítmí, ale snadno viditelné zde byly i obličejové rysy. Přes oči mi vlály vlasy, s pohledem upřeným na schody jsem vyčkával. Raz, dva, tři. Vypotáceli se ze schodů a seřadili se do formace ve tvaru trojúhelníku. „Bwahaha!“ ozval se ten nejvzdálenější, moc toho neřekl, ale podle všeho neskrýval své nadšení. Naklonil jsem hlavu na stranu a pohlédl na druhého vzadu. Tak on byl ten, který produkoval ty odporné zvuky, s vypláznutým jazykem vypadal, že si ho samým vzrušením překousne. „Neboj se, maličká, my ti neublížíme,“ pověděl s úsměvem ten nejblíže postavený a učinil krok kupředu, „pokud se teda nebudeš příliš cukat!“ Otočil se ke svým kumpánům a společně se pustili do smíchu. Byli to ti tři muži z hostince, kteří se pokusili obtěžovat Kotomi ještě dnes z rána. Chtěl jsem si je prověřit, a tak jsem celý den strávil za jejich nevědomosti v jejich přítomnosti. Ukázalo se, že šlo opravdu o zvrácené členy společnosti, které svůj chtíč vymáhali na slabších a vůči jejich přesile v podstatě bezmocných. Nakonec jsem je nalákal sem, aby se v domnění vydařeného lovu sami stali kořistí a došli si pro svůj trest. Smích rázem vystřídal údiv, jenž je na okamžik utišil, když jsem zrušil své Henge no Jutsu a náhle místo křehké dívky stál muž s podivnou maskou zahalený v plášti. Po této pro ně nečekané události asi nebyl čas na nějaké racionální uvažování či přemýšlení, ani se o to nepokusili, přitom já bych jim prostor na vyzpovídání nechal. Jako první nelenil slintal, jak jsem si ho sám pojmenoval. Zběsile se na mě vrhl s cílem mě povalit, odpočítal jsem si jeho kroky a na poslední chvíli uhnul. Setrvačný pád přes můj bok, kterému se neměl jak vyvarovat, mu byl osudný. Narazil obličejem tvrdě do zdi za mnou, ozvalo se husí kůži nahánějící křupnutí, pravděpodobně v důsledku zlomení nosu a lícních kostí, bezprostředně na to sesouvajíc se k zemi ztratil vědomí. Odehrálo se to v řádu několika vteřin, nebylo tedy divu, že v závěsu za ním následoval svým útokem druhý z poskoků, snažili se mě přece složit a zvyklí na svou sílu pocházející z převahy neznali něco jako férový boj. Na jejich obranu, tenhle boj pro ně nemohl být nikdy férový. Levý direkt, úhyb, pravý hák, úhyb, kop levou nohou z otočky už jsem zblokoval a silou své levé ruky ho poslal k zemi. Abych se ujistil, že tam zůstane ležet, použil jsem poněkud drsnější způsob pacifikace. Zpoza pláště jsem v každé ruce výtahl kunai a bez ostychu muže přišpendlil dlaněmi k prkenné podlaze. Vydal úděsný výkřik sledujíc své natažené ruce, pod nimiž se tvořila louže krve. „Pohni se a bude to horší,“ hlesl jsem chladně. V tom už k mé přikrčené postavě přispěchal s nataženou pravou rukou nad hlavou třímající tanto poslední z nich a švihl dolů s cílem mě bodnout. Ruku jsem mu při vstyku zrcadlově zastavil v pohybu u zápěstí a stiskl tak, že svou zbraň upustil. Prakticky současně jsem pravou rukou sáhl po připravené injekci s roztokem namíchaným z dopoledne a vrazil mu ji zezadu mezi první a druhý bederní obratel. Zasyčel bolestí. Injekci jsem po rychlém vstřiku tekutiny vytáhl a pomocí pohybu své druhé ruky, stále držící tu jeho, ho přiměl k tomu, aby vlivem bolesti udělal několik kroků zpátky. „Ty hajzle!“ křikl a už se zdálo, že se po mně opět vrhne, to ale nebylo v jeho silách. Podlomily se mu totiž kolena a nekontrolovaně se svalil předkem k zemi. Byl při vědomí, jen mu již nesloužily nohy. Začal křičet, křičeli oba. V jejich tónu byl cítit vztek ale i strach. Položil jsem ukazováček před vyryté rty své masky. „Pšššt.“ Z ničeho nic oba stichli. Už se ozývaly jen hluboké výdechy a tichý pláč. Jako kdyby pochopili, že dneškem nastal jejich soudný den. V paprsku světla jsem si prohlédl svou injekci a zkontroloval obsah, stačilo to. Dal jsem se do vysvětlování, zatímco jsem přecházel okolo přišpendleného ke slintovi, který to vše prospal. „Látka, kterou vám teď vstřikuju do těla, způsobí doživotní ztrátu vašich svalových a nervových funkcí od pasu dolů,“ naklonil jsem hlavu směrem k těm dvěma, sledovali mě, snažili se prokouknout mou masku, zatímco jsem pomalu vsunul jehlu do beder omráčeného muže, dodal jsem, „jinak řečeno, ochrnete.“ Oběma se v tu chvíli zatajil dech, následovaly však dvě různé reakce. Ten vzdálený, již „ošetřený“ jen hleděl nepřítomně do prázdna, na místo, kde jsem doposud dřepěl, nevydal ani hlásku, unikl této hrůze do svého nitra. Poslední trestanec se v panice začal sbírat ze země, to už jsem však stál za ním. „Chceš si ještě užít, jaké je to cítit?“ pronesl jsem řečnicky a nečekajíc na odpověď se mu prošel po kotnících. Oba zakřupaly tak hlasitě, že to přehlučilo jeho zoufalý vřískot. Bezhlavě se snažil uvolnit si ruce, jenže kunaie byly tak přibité, že jediné vysvobození bylo přes širší stranu ostří a rukojeť. Pud sebezáchovy zapůsobil, povzbudivě křikl a vyšvihl ruku nahoru. Dlaň se mu roztrhla a trysk krve obarvil zeď před námi. Úctyhodný pokus, ale bylo pozdě. Zaklekl jsem a poslední dávku jedu mu vstříkl do stejného místa jako těm dvěma. „Ne-e-é...“ svalil se se slzami k zemi, konečně to vzdal. Moje práce byla dokonána, bez dalších slov jsem za vzlykotu ještě donedávna vysmátého muže opustil budovu a postavil se doprostřed lesní cesty. Stále s maskou nasazenou jsem hleděl na mraky táhnoucí se po nebi.

Necítil jsem lítost ani žal. Za svou existenci jsem vzal nespočet životů lidem, někteří si to nezasloužili. Za to denně zpytuji svědomí. Tohle byla spodina, největší lůza společnosti. Opovrhoval jsem lidmi jako byli oni tři. Když svět zmítaly války, pro sortu těchto lidí jakoby se otevřela brána k dalším příležitostem a kdo zde byl, aby je potrestal? Já, který měl na srdci také hříchy? Možná jsem také zrůda, ale můj kat ještě nepřišel a já nehodlám přihlížet takové zkaženosti. Semkl jsem pěsti a sklopil pohled. Pomalu jsem se uklidnil. Jsem potřeba jinde a Kotomi mě potřebuje, je čas jít.

Učenie techniky Iaido