Kopec s výhledem na město a okolí

Vystoupila jsem zpoza stromu a upřela výrazné, modré oči na Kotomi. Okamžitě se mi na tváři objevil téměř psychopatický úsměv. V levé ruce jsem svírala papír a pár pramínků mi spadlo do obličeje.
"Nášlá.." zvedla jsem ruku ve které jsem svírala papír a ukázala na ní. "..jsem tě!" Zasmála jsem se vážně jako psychouš a zvedla hlavu k obloze. Být hledanou princeznou tak beru nohy na rameny a utíkám za hranice, kdybych potkala takového magora. Chm..chm.. Sáhla jsem rychle do kapsy pro maličký notýsek s tužkou. Zapsala si do něj čas a zase ho schovala. To není špatný. Pochválila jsem se v duchu a přejela pohledem jejího společníka. Znám. Otočila jsem se na patě a zamířila k nejbližšímu stromu. Na něj jsem vyskočila, sedla si na větev a začala spokojeně houpat nohama ve vzduchu. Nezajímalo mě jak si tohle přeberou. Mlčky jsem tam seděla a čuměla na Kotomi trochu kritickým pohledem, chtěla jsem se potom na něco zeptat ale to počká... Její očumování teď bylo důležitější. Hmpf..princezna, které někam zmizel princ..

Uvedla mě na pravou míru a já pochopil, které jedince přesně myslela."těžko povědět. Vše se mění rychle" odvětil jsem. Nasadil jsem si zpět spodní část masky.
"Možná sládka, uvidíme čase" povím s úsměvem na tváři. Nevědomost ačkoliv sladká je stále nebezpečná. Protože nám chybí ta kritická informace.
"Čas ukáže" řeknu a podám jí také ruku. Sice neřekla, ale stačí najít někoho, kdo bude mít stejný názor na věc. Což nebude zas tak těžké, ale kdo ví. Z lesa vyšla osůbka, kterou jsem jíž viděl. Očka mi kmitali mezi ní a Mimi.
"Známá? špitl jsem. Koukal jsem na tu osůbku, začal jsem přemýšlet, jestli není opilá. Kdyby ano, nedivil bych se.

S úsměvem jsem mu ruku stiskla. Byla bych možná ještě něco řekla nebo se rovnou rozloučila, ale zpoza jednoho ze stromů vyšla růžovovlasá dívka. Nemohla být o moc starší, než já. Za to byla o moc krásnější a možná vyzývavá....A taky šílená. Upřela na mě své modré oči, načež na mě ukázala s tím, že mě našla. Opětovala jsem jí, že jsem na ni div nevykulila své tyrkysové oči. Jenomže to už hupsla nahoru na strom, odkud nás sledovala.
,,Neznám ji." odpověděla jsem se zavrtěním hlavou Benjirovi. Jenomže jsem si s hrůzou uvědomila, že pokud mě hledala, pak o mně nejspíš ví.
,,Proč jsi mě hledala?" zeptala jsem se tedy. Nějak se sama neměla k tomu, aby se rozpovídala. Jen se dívala.

"Mmm" Pokrčila jsem rameny a podivně se usmála. "Tebe jsem původně nehledala. Hledala jsem tvé princátko. Nebo to je rytíř?" Zamyslela jsem se a pak mávla rukou. "Jenže jeho stopa vede někam, kam se mi nechce. Tak by mě zajímalo, jestli o jeho dobrodružné výpravě něco nevíš." Odpověděla jsem jí a nepřestávala jí hledět do očí. "Moc se netrefili..ale stačilo to." Hodila jsem k ní zmuchlaný papír, který jsem doteď svírala stále v ruce. Byl to papír s její podobiznou. Asi bych jí k tomu řekla i víc ale nebyla jsem hloupá. Nebylo by chytré si pouštět papulu na špacír když tu byl i ten zakuklenec. Kdo ví jestli to byl člen jejich sebevražedné skupinky nebo ne.

Ten to kraj byl opravdu zvláštní. On Vás zjevně ano" odpovím na to, že jí nezná. Byl na čase opustit toto místo a tyto lidí. "Mějte se" prohodím, ukloním se a poté se otočil. Rukou jsem mávl a šel pryč. Ovšem nebylo to vše. Jeden z broučku se ale usadil k Mimi. Přesněji to byla samice a usedla na vnitřní spodek jejího pláště.

//přesun

Zamračila jsem se, když se zmínila o rytíři. Přemýšlela jsem, koho myslí, ale vzhledem k tomu, že jsem poslední dobu strávila pouze s jedním člověkem, musela mít na mysli Reiza. Znala ho?
,,Nevím, kde je, s kým je ani co dělá." pokrčila jsem rameny a sehla se pro papír, který ke mně hodila. Benjiro se mezitím rozhodl odejít. Kývla jsem mu na pozdrav a pohledem ho vyprovodila. Že se na mě stihl usadit nějaký hmyz, o tom jsem neměla ani ponětí. Zády k Benjirovi jsem si prohlédla papír. Vytřeštila jsem na něj oči a ruce se mi lehce roztřásly. Dívala jsem se na sebe. Z papíru jsem střelila pohledem po dívce. Stáhla jsem si kapuci pláště více do obličeje, ačkoliv jsem věděla, že od ní už to smysl nemá, když o mně ví.
,,Kdo jsi?" div jsem nevrčela. No, klid trval stejně až moc dlouho.

Její reakce mě velmi, vélmi pobavila až jsem se zasmála nahlas. Krátce a škodolibě. "Owww" vydla jsem ze sebe poté zvuk plný hrané lítosti. Seskočila jsem na zem a během chvíle stála přímo před ní. Byla menší než já, takže paráda. "Ach drahá, nejsem tvůj nepřítel." Zašveholila jsem a rukou jí nadzvedla bradu abych jí viděla do obličeje. "Zatím." Dodala jsem šeptem a jeden koutek úst mi vyjel nahoru. "Jsem známá toho holomka Reiza." Stáhla jsem ruku, kterou jsem jí nadzvedávala bradu a olízla si rudé rty. "Bylo opravdu jednoduché tě najít, ale neboj. To bude tím, že jsem v tom fakt dobrá." Odstoupila jsem od ní a líným, elegantním krokem jí začala obcházet. "Takže abych to dobře pochopila..ty nevíš kde je?" Položila jsem otázku na kterou jsem ale nečekala odpověď. "To je mi teda přítel." Odfrkla jsem si.

Smála se mi, dobírala si mě. Jako malou holku, kterou jsem oproti ní byla. Jak vrůstem, tak i vzhledem. Možná i zkušenostmi. Byla rychlá, elegantní jako kočka. Nadzvedla mi bradu, abych se jí zadívala do očí. Když zašeptala, zčervenaly mi tváře. Přišla jsem si oproti ní, kočičí dámě, jako neohrabané kotě. Pak se ale stáhla a svou kočkovitou povahu dokazovala obcházením kolem.
,,Není povinen mi hlásit, kam přesně jde. Věřím mu." dotklo se mě, když o něm mluvila. Znala ho delší dobu a pěkně si z mě utahovala.
,,Navíc k sobě nejsme srostlí. Nemusí být pořád se mnou." nakrčila jsem obočí. Váhala jsem, jestli být naštvaná, nebo uražená. Nakonec jsem zvolila zvědavost.
,,Co teď hodláš dělat s tak cennou informací, která by ti umožnila žít bohatý život, když nejsi nepřítel?"

"Jistě, jistě. Důvěra.." mávla jsme rukou a usmála se. "..jak cenná a zároveň nebezpečná věc." Poznamenala jsem a dál pokračovala v líném obcházení Kotomi. Po její otázce jsem se zastavila po její pravé straně a jemně naklonila hlavu na stranu. "Dobrá otázka. Svou cenu jsem již řekla jemu." Než mi ale Reizo stihl dát vědět jestli jo nebo ne, tak mi zmizel někam do háje a já za ním vážně nechtěla jít. Nejsem žádný psíček jak on často říká! "Dokážu si ale domyslet, že ti nic neřekl. A podle všeho ti neřekl ani o mně." Zatvářila jsem se dotčeně a dala se opět do pohybu. "Takže co takhle počkat až se vrátí hm? Do té doby nic neudělám. Přísahám." Mrkla jsem na ní a pak našpulila rty. "Teda..neudělám nic co by tě ohrozilo. Něco jiného možná udělám." Uvedla jsem na pravou míru svůj návrh a když jsem byla za zády Kotomi, zatáhla jsem za látku kapuce a stáhla jí dolu. "Nezahalené postavy jsou méně podezřelé. Vlasy nosíš takhle rozpuštěné skoro pořád?" Položila jsem jí možná divnou otázu ale měla jsem k ní důvod.

Kroužila kolem mě jako hladové zvíře, jen po mně skočit. Po celou dobu odpovídala a povídala. Dozvěděla jsem se tedy, že Reizo se s ní jen nedávno setkal. A pověděl jí o mně. Ale kdy? A proč? Raději jsem mlčela. Pamatovala jsem si, jak jsem dopadla s Goemonem a nechtěla jsem pokazit nic dalšího. Uvědomila jsem si, že sama jsem docela bezbranná. Zaťala jsem ruku v pěst a nepřestala ji sledovat. Tedy, až do chvíle, kdy se postavila za mě. Něco jiného udělá? Trochu mě zamrazilo. Nadechla jsem se, abych se zeptala, ale to už mi stáhla kapuci dolů a položila novou otázku. Instinktivně jsem po látce sáhla.
,,Nezahalenou by mě objevili hned. A ano, takto je nosím pořád." odsekla jsem. Vlastně jsem nechápala, proč jí odpovídám, proč se s ní bavím. Sama chtěla počkat na Reiza, navíc ji ani neznám..

"Ne neobjevili..." Odsekla jsem jí zpět stejným tónem, který na mě použila a stáhla si gumičku z ruky. Projela jsem její vlasy prsty a zkušeně jí udělala vysoký culík. Měla dlouhé, husté vlasy ale já je měla podobné, takže jsem s takovým množstvím vlasů uměla zacházet. "...když změníš tohle." Pak jsem jí položila dlaň na záda a trochu zatlačila aby přestala stát tak rovně. "A nebudeš stát jako princeznička." Přesunula jsem se ladným pohybem před ní a ještě jí trochu rozcuchala ofinu a nahrnula jí více do obličeje. "Tak." Mlaskla jsem a prohlížela si její obličej, který se takovou maličkostí změnil. Stále to ale nebylo ono. Jistým způsobem z ní přímo vyřazovala aura, která dávala najevo, že si není snad ničím jistá. Aura oběti. Nespokojeně jsem se zamračila. "Přestaň se bát." Zavrčela jsem. "Je to na tobě poznat. Přestaň se bát, že tě někdo pozná. Přestaň se bát, že prohraješ. Protože když to z tebe bude cítit..přivoláš si to. Myslím si, že přesně takovou osobu jakou jsi teď hledají. Vystrašenou malou princeznu. Přesně tím, na sebe přitáhneš pozornost." Ustoupila jsem krok dozadu. Netušila jsem jaký má temperament a já nehodlala nic filtrovat. Momentálně to se mnou bylo tak, že co na srdci to na jazyku. "Díky tomu jsem našla spoustu lidí." Pohodila jsem vlasy a upřela na ní modré oči. "Ale nikoho ani nenapadne hledat silnou, sebevědomou dívku. Musíš působit jako královna a nikoho nenapadne, že jsi to ty."

Tori udělala něco, co jsem absolutně nečekala. Prohrábla mi vlasy a upevnila je ve vysoký ohon. Má šíje tak měla možnost ochutnat polibek vánku. Když mi zatlačila na záda, donutilo mě to lehce se předklonit a uvolnit. Pak přešla přede mě a já zavřela oči. Rozcuchala mi ofinu a prohlédla si mě. Chtě nechtě jsem zčervenala. Místo spokojenosti se jí mihl přes obličej stín. Pozorně jsem ji poslouchala. No vida, jak jsem pokročila, ještě před chvílí jsem se s ní nechtěla bavit.
,,Je těžké vplout do takové role hned tak najednou." povzdychla jsem si. Uměla jsem být rozverným a neposlušným dítětem. Stejně jako jsem uměla být elegantní a něžnou princeznou. Ale nikdy ne sebevědomou a nebojácnou královnou. Reina mi otevřela oči a ukázala, jaký svět opravdu je. Reizo mě učil stát na svých nohou, ale zároveň mi dělal zábrany, abych nespadla. Tori mě nakopla dopředu. Moc rychlých změn na jednu malou holku.
Odfoukla jsem si ofinu, která mě šimrala, a vypustila tak z úst malý ledový vichr. Když jsem si prohlédla dívku před sebou, uvědomila jsem si, že takové by se Reina nebála. Naopak by ona znervóznila ji. Překypovala sebevědomím i elegancí.
,,Proč mi pomáháš?" naklonila jsem hlavu na stranu, až se mi culík převážil stejným směrem.

"Je spousta těžších věcí." Pozanemanal jsem i když jsem věděla jak to myslí a jaké to je změnit svou roli. Naklonila jsem hlavu na stranu jak jsem si jí stále prohlížela a přimhouřila zamyšleně oči. Přemýšlela jsem, jestli bych jí teď našla hůř. Teda jasně, že by to pro mě bylo stále jednoduché..právě proto, že jsem znala všechny tyhle triky. Po její otázce jsem se zastavila pohledem opět u jejích očí. "Proč?" Zopakovala jsem po ní slovíčko a na tváři se mi objevil kočičí úsměv. Elegantně jsem udělala zpět krok k ní a zvedla ruku k jejímu obličej. "Vypadáš jak uzlíček neštěstí, ztracená princezna v tomhle světě. Momentálně jsi závislá na ostatních. Pravděpodobně rozmazlená z luxusu." Zamračila jsem se s náznakem pohrdání a přejela jí konečky prstů po tváři. "Rozčiluješ mě tím." Zavrčela jsme potichu ale ve vteřině mi zmizel zlý výraz z tváře. "Ale líbíš se mi princezno. I s tím vším." Koutek úst cukl nahoru a stáhla jsem ruku dolů. "Ale jemu to neříkej. Myslí si, že po něm prahnu." Protočila jsem očima a ustoupila od ní. "Ach ano, nepředstavila jsem se." Zakroutila jsem hlavou nad svou hrubostí. "Tori..a nekoušu." Teatrálně jsem se uklonila až mi vlasy spadly do obličeje, tím zakryly můj už ne kočíčí ale přímo vlčí úsměv.

Zamračila jsem se na ni. ,,Není to nic pěkného být vytržena z místa, na které jsi celou tu dobu zvyklá. Sledovat tiché zabíjení, aniž bys o tom věděla a nakonec pozorovat, jak se ti vlastní rodina ztrácí a následně přijít o všechno, co pro tebe do teď bylo samozřejmostí. Například domov." vyhrkla jsem ze sebe, když mi řekla, že jsem rozmazlená z luxusu. Třeba měla pravdu, ale opravdu jsem nemohla za to, kam jsem se narodila a jak jsem byla vychována. Vztek ze mě vyprchal ve chvíli, kdy mě prsty pohladila po tváři. Zase mě dotekem přimrazila. A to i přesto, jak zle se podívala a co mi řekla. Když se odtáhla, nakročila jsem jednou nohou vzad, abych mezi námi utvořila menší mezeru. Představila se mi. Tori. Jak příznačné jméno pro ni, zahleděla jsem na ni, jak jí vlasy padají do obličeje. Svobodná stejně jako pták. Stejná jako její jméno. Pousmála jsem se.
,,Yamada Kotomi. První dcera zesnulého feudálního pána Shimo no Kuni...nebo také Yuki-onna." oplatila jsem jí. Představila jsem se jí oficiálně. Tori mě má za uzlíček neštěstí. Tím jsem nejspíš teď byla, působila jsem tak. Přijde chvíle, kdy jí dokážu, že ačkoliv jsem zranitelná, dokážu se zbavit nálepky rozmazlené princezničky.
,,Jsi do Reiza zamilovaná?" zeptala jsem se jí. Vypadalo to, že spolu nejspíš něco mají dle jejích slov a reakcí.

Ještě stále v předklonu jsem se začala smát. "Vážně?" Chytla jsem přímo hysterický smích. "Kotomi, buď jsi vážně tak nevinná jak vypadáš nebo jsi mě neposlouchala." Vysoukala jsem ze sebe během smíchu a prudce se narovna. Zhluboka jsem vydechla a otřela si ukazováčkem slzičku. "Já ti řeknu, že se mi líbíš a ty se zeptáš jestli jsem zamilovaná do něj? DO něj?" Znova jsem se uchechtla ale snažila jsem se tomu zase nepropadnout. Prohrábla jsem si rukou vlasy a pořád se pobaveně usmívala. "Ach ti mladí." Zakroutila jsem hlavou i když nemohla být zas tak mladší. "Ne nejsem. Kotomi, první dcero zesnulého feudálního pána Shimo no Kuni." Zopakovala jsem po ní tu krásnou větičku. "Co ty princezno? Stihla jsi se do něj zakoukat?"

Pevně jsem semkla rty, když se začala smát. Pouze jsem se zeptala a ona dostala přímo záchvat smíchu, jako kdybych řekla světový vtip. Natočila jsem hlavu na stranu a zčervenala. Zvlášť, když řekla, že se jí líbím já. Dobírala si mě. Jenomže mě donutila zamyslet se, když mi otázku oplatila. Co pro mě Reizo znamená? Je mi s ním fajn. Spoléhám se na něj a je mi i smutno, když tu není. Za tu chvíli jsem si k němu vypěstovala náklonnost. Supluje mi bratra, dělá mi poradce a je mi přítelem. Jenomže když se mě dotkl, bylo mi hrozné teplo. Cítím k němu něco? Nebo je to tím, že je první kluk, který se mě dotkl? Skousla jsem si spodní ret, což Tori mohlo dát odpověď samo.
,,Nevím." odpověděla jsem nakonec s hořícími tvářemi. Co byla pravda. Opravdu jsem netušila, jak si svoje pocity přebrat. Byl mi bráškou nebo něčím víc? Nevěděla jsem to.

"Roztomilé." Ušklíbla jsem se. "A řekni mi drahá." Přistoupila jsem k ní z boku, dala jí ruku kolem ramen a trochu jí postrčila. "Projdeme se." Vysvětlila jsem. "Byl by Reizo tvoje první láska?" Zeptala jsem se a pohled upírala před sebe jak už to při chůzi býva. "Pokud ano, tak ti nechci kazit nějaké sny a tak. Ale často se stává, že se člověk takto upne na první osobu, která mu projeví náklonnost. A díky tomu nikomu dalšímu nedá šanci." Pokrčila jsem rameny a mrkla na ní. "Zkušenosti." Prohodila jsem a pokračovala v líné chůzi. "Tak nad tím přemýšlej, mohla by jsi přijít o někoho tak úžasného jako jsem já a skončit s ním, protože přišel dřív." Nakrčila jsem nosík.

Vzala mě kolem ramen a postrčila dopředu. Neměla jsem moc možností odporovat. A pokud ji Reizo zná, tak...Tak je to asi v pořádku. Procházela jsem se s ní tedy, ačkoliv jsem byla napjatá jak luk. Tohle bylo celkem důvěrné gesto. Navíc jsem po jejích slovech pořád rudla. Neustále mě dostávala do rozpaků.
,,Umm..." zamumlala jsem. ,,Byl by první." pípla jsem. I kdyby mi to neřekla, mluvily z ní zkušenosti. Nebo tak aspoň zněla.
,,I kdybych..." zarazila jsem se. Zavrtěla jsem hlavou. Nemusela jsem to říkat nahlas. V tuhle dobu prostě nebyl čas myslet na takové věci. Povzdychla jsem si. Zase.
,,Nemám nikoho jiného, na koho se upnout. Bohužel to schytal Reizo." řekla jsem nakonec s povadlým úsměvem. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na nebe. ,,Aspoň zatím." dodala jsem.

"Až ho poznáš blíže zjistíš, že to není žádné zlatíčko." Zazubila jsem se. Už jsem se celkem těšila až se vrátí. Reizo si mohl hrát na slušňáka ale já věděla, že v mé přítomnosti se nehlídá a moc slušný teda není. Ještě jsem mu za toho psíčka dlužila vyražení zubů. "Každopádně, jdeme do hostince. Nebo máš jiné přání?" Nene stále jsme nebyla v té jejich skupince bojovníků za spravedlnost a jestli nedostanu co chci tak ani nebudu. Dokud ale z Reiza nedostanu jeho rozhodnutí tak proč se nepobavit v přítomnosti princezny hm?

/přidávám -přesun-

Nějak se mi nechtělo jí věřit, jenomže..Tori nebyla neviňátko.A pokud se opravdu dobře ti dva znali, pak na tom asi něco pravdy být musí. Upřímně jsem byla na jejich setkání zvědavá. Jaký Reizo se mi vlastně ukáže.
,,Nemám." zakroutila jsem hlavou. A i když jsem byla nervózní, že jdu do města nezahalená, nechala jsem se Tori odvést do hostince.
(Přesun)

Dopochodovala jsem na kopec a zhluboka se nadechla. Zavřela jsem oči a s výdechem se posadila na zem. To co předváděla skupinka v hostinci bylo neuvěřitelný. Vážně jsem si tam připadala jako s dětmi. Začínala jsem jim dokonce přát aby je Reina našla a ukázala jim jaký jsou to hlupáci naivní. Ze sedu jsem sebou plácla na záda a otevřela oči. Zadívala jsem se na nebe a hlava se mi začala vyprazdňovat. Co je mi po nich.

Věděla jsem, že se za mnou vydal ale ani jsem se nehnula. Dál jsem mžourala na nebe a čistila si myšlenky. Když už jsem si myslela, že je to v pohodě zase jsem se začala rozčilovat nad tím, co tam ta banda předvádí. Asi si neuvědomují, že jestli takhle budou pokračovat dál a zbytečně budou řešit takové hovadiny tak ten jejich odpor skončí dřív než začal. Raijin si sedl vedle mě a já k němu otočila hlavu. Sledovala jsem jak vytáhl flašku a pronesl, že se ztratil. Musela jsem se usmát. "Tak to jsme dva." Zvedla jsem se tak abych seděla. Jenže já se ztratila trochu jinak. Vzala jsem si flašku a pořádně se napila. Položila jsem ji zpět mezi nás a mlčky koukala na město. "Prohrají." Promluvila jsem po chvíli a pokrčila rameny. "Nemají páru co dělat. A ztrácí čas nějakým představováním. K čemu to jako je?"

Zasmála jsem se když předváděl jak zvrací duhu a protočila očima. "Sluníčkáři..ať si o tom kecají jak chtějí ale zadarmo to poslouchat nebudu. A bez peněz nepracuji nejsem samaritán." Zamrmlala jsem a pokrčila rameny. Ať si o mě myslí kdo chce co chce. Ale bez zaplacení jsem vážně nevrlá, že marní akorát můj čas. Mohla jsem touhle dobou mít jinou práci. A pořád tu byla možnost, prozradit jejich polohu Reině. Vzala jsem si od něj flašku a napila se. "Chmm" zamručela jsem na jeho poslední otázku a napila se radši ještě jednou. I já jsem postřehla, že nám jedna asi nebude stačit. Škoda. "Nebude to stačit." Poznamenala jsem nahlas to co nám bylo oboum jasné. "Co budeme dělat? Vrátíš se?" Letmo jsem se na něj podívala a nadzvedla obočí. I kdyby se vlastně chtěl vrátit tak neví kudy.