Kopec s výhledem na město a okolí

Kromě toho, že jsme přes dopoledne oběhali různé věci, které bylo potřeba zařídit, strávili jsme také zbylý čas povídáním si o minulosti a našem dětství. Oběma z nás nám to pomohlo si více porozumět, ale porozumět i životu v sociální vrstvě toho druhého. Byly to pro mě příjemné chvilky, s Kotomi jsem se více a více sbližoval. Při našem procházení se ulicemi pod městem jsem si všiml tohoto místa a s naší časovou rezervou jsem musel využít příležitosti jít se sem podívat. Postupně jsme po vyšlapané cestičce vystoupali společně s Mimi nahoru, abychom spatřili ten nádherný výhled. "Přesně na takové místo jsem jako malý kluk chodíval vyhledávat klid a uvolnění," pronesl jsem okouzlen nostalgickým výhledem a sjel pohledem ke Kotomi, jež pevně svírala mou ruku, pousmál jsem se, "všiml jsem si tohoto místa dnes dopoledne a usmyslel si, že krátká zastávka nám neuškodí..."

Nechala jsem se Reizem vést. A zatímco jsme šli, stále jsme si povídali. Nějak nás to neomrzelo. Prošli jsme městem a těsně za ním zahli na cestičku, která nás vedla pořád nahoru. Nebyla prudká, ale dlouhá ano. Než jsme vystoupali nahoru, začínala jsem na sobě cítit únavu. Rozhodně musím zapracovat na své kondičce!, slíbila jsem si. Byla jsem ráda, že jsem se Reiza mohla držet, to mi dost pomáhalo. Zároveň jsem ale nechtěla, aby mě Reizo táhl, tak jsem se po svých taky snažila. A když jsme došli až nahoru, naskytl se mi pohled na úplně celé město. Viděla jsem dokonce i hrad a část hlavního města. Stiskla jsem Reizovu ruku pevněji. Jelikož svítilo slunce, střechy domů se třpytily a hrály různými barvami. Takto zhora ani nebyli vidět lidé. A ti, kteří ano, tak vypadali jako mravenci.
Moje tvář se celá rozjasnila.
,,To je úzasný." šeptla jsem. Hrozně mě to dojalo. Od malička jsem místo, kde jsem se narodila zbožňovala. Nechtěla jsem žít nikde jinde, než zde. A když jsem teď město viděla v celé své kráse, naplňovalo mě to láskou a hrdostí. Nyní jsem byla pevně přesvědčená, že tohle krásné místo Reině nenechám. Nenechám ji zničit to, co tak miluji. Tuhle zemi.
Pustila jsem nakoupené věci i Reizovu ruku. Přistoupila jsem blíž ke kraji, abych se mohla pokochat dechberoucím výhledem. Hned potom jsem se otočila čelem k Reizovi. Více jsem se přiblížila, položila mu ruce na ramena, stoupla si na špičky, abych k němu dosáhla a lípla mu malý polibek na tvář. O dva kroky jsem zase ustoupila. Takto vysoko vítr foukal trochu silněji. Z hlavy mi shodil kapuci a rozevlál plášť i dlouhé vlasy. Aby mi nepadaly do očí, zastrkala jsem si je ucho.
,,Děkuju." Usmála jsem se. Tváře mi po polibku zrůžověly. Já ale v tuhle chvíli cítila hlavně štěstí. I malý okamžik stačí na to, aby se vám do žil vlila nová energie.

Nadšený z toho, jak tahle vycházka nabila mě, ale hlavně Kotomi, která oproti jiným chvílím teď zářila jak sníh za slunečného dne. Sledoval jsem ji, jak se přede mnou radostně roztancovala a rozhlížela se do všech stran. Bylo na ní poznat, že ji to naplňuje odhodláním a novou sílou. Když se na mě otočila a začala ke mně cupitat, nebyl jsem si jist, co mám očekávat. Její výraz vyzařoval, že má něco za lubem. Nakonec mě políbila na tváři a zase odcupitala pryč. Tvář se mi příjemně rozehřála a toto teplo putovalo až na hruď. Hned se mi rozšířil úsměv na tváři. Políben princeznou, jaká čest. Zasmál jsem se pro sebe a pak se zahleděl na Kotomi, které vítr majestátně rozevlál vlasy i plášť do všech stran. Jak by ji mohl někdo nenávidět? Uvědomujíc si, že jsem se až příliš zakoukal, mírně jsem zatřásl s hlavou, abych se z toho dostal. "Pro vás cokoliv, veličenstvo," zavtipkoval jsem, jak už jsem měl ve zvyku. Tenhle žert už se možná stával ohraným, ale já si ho oblíbil a nehodlal s ním přestat. Rozešel jsem se kupředu k Mimi a postavil se vedle ní, avšak hledíc na město si založil si ruce na hrudi. "Kdybych vás tenkrát s Hashirem nepotkal, mohl jsem teď stát támhle ve službách Reiny, možná připraven k tomu se vydat po vašich stopách..." pronesl jsem přemýšlivě, ani jsem nevěděl jak na svá slova navázat, něco mě je však přinutilo je říct.

Zahleděli jsme se jeden na druhého, nemohla jsem se přestat usmívat. Navíc jsem si uvědomila, že jsem nikdy někoho nepolíbila, až do teď. Tělem mi proběhlo vzrušení a já se raději otočila zpět na město. Reizův vtípek jsem přešla smíchem. Byl to prostě provokatér. Postavil se vedle mě a založil ruce na hrudi. Nechala jsem vítr nespoutaně hrát si s mými vlasy a poslouchala jeho šepot. Reizo vyslovil to, nad čím už jsem přemýšlela taky.
,,Je to dost možné." špitla jsem. ,,Reina vypadá jako anděl. Je krásná, velmi krásná. Budí dojem majestátní, rozhodné ženy, které se dá důvěřovat." popsala jsem, jak jsem si ji pamatovala během návštěv před svatbou. ,,Ale je proradná jako zmije. Umí lidmi manipulovat. Žádné jutsu, ani kouzlo. Prostě to umí." zamračila jsem se. ,,Bojovat proti ní bude velmi těžké." povzdychla jsem si a na chvíli ztichla.
,,Kdybys mě potkal jen o chvíli dřív, o hodinku, o dvě...Je do možné, že bychom stáli proti sobě." upřela jsem na něj pohled. Taková situace klidně mohla nastat a bylo tak těžké a bolestivé si to představit.

V hlavě jsem si podle Kotomi popisování vybavoval a skládal dohromady siluetu toho, jak by Reina mohla vypadat. Napadlo mě, že to je vskutku jak v pohádkách, kdy princezny jsou vždycky tak krásné, že se to opravdu zdá jen jako fantazie. Podíval jsem se Hitomi ze strany do tváře a potvrdil si, že tohle je skutečné. Reina se však pak v představách zabarvila do temného hávu a připomínala spíše tu zlou a prohnanou královnu. Když jsem se od pohádek odpustil, zamyslel jsem se nad celou věcí pro jednou zase racionálně. Znal jsem jen ten pohled ze strany Mimi a nemohl jsem skutečně vědět, jaká opravdu Reina je. Prohnaly se mi i myšlenky hlavou o tom, že jsem třeba stál na straně většího zla, ale ty jsem hned potlačil. Nevěřil jsem tomu. "Máš pravdu, obtížné to bude. Má v ruce moc a ví jak ji využít," odpověděl jsem při upřeném pohledu na hrad hlavního města. Periferně jsem si všiml, jak na mě Mimi hledí, stejný pohled ji oplatil a po krátkém tichu spustil. "To se ale nestalo a teď tu stojíme bok po boku s jasným cílem a já ti věřím, že dokážeš Reinu sesadit," mírně jsem se pousmál a nastavil ruku do vzduchu, abychom si plácli, přičemž jsem se více ušklíbl, "takhle se u nás povzbuzujem."

Mezi větami, které jsme si řikli byla vždy nějaká pauza. Ticho, které přerušoval jen zpěv ptáků a hvizd větru. Reizo se na mě nakonec usmál a nastavil dlaň. Zprvu jsem nechápala, co po mně chce. Když mi to vysvětlil, pobaveně jsem se zasmála. Legraci jsem nezkazila. Plácla jsem si s ním.
,,Tohle gesto znám. Viděla jsem ho u dětí ve vsi. Jen jsem to až do teď nezkoušela." zazubila jsem se na něj. Pak jsem sebou plácla do tráva. No, plácla, posadila jsem se. Ze zvyku dokonce i způsobně jako dáma, takže jsem si klekla a ruce si položila na klín. Ono, upřímně, se v kimonu ani jinak pohodlně posadit nedá.
,,Nejde mi o moc. Nevadilo by mi, kdyby byla manželkou mého bratra. Kdyby společně zemi řídili. Jenomže když provedla, co provedla, tak si tohle místo nezaslouží. Takový člověk nemůže kázat ostatním, nemůže se tvářit jako přítel, když jím není." zaklonila jsem hlavu a chvíli sledovala plující obláčky nad námi.
,,Cítím vůči ní zášť a nenávist, ale hlavně
lidem ukázat, co přesně je v jejím srdci.Chci jim dokázat, jak umí ublížit. A hlavně chci očistit náš klan." kdyby to bylo možné, v očích by se mi zažehly plamínky.
,,Naší klanovou vrozenou schopností je Hyouton. Ovládání ledu." na důkaz toho jsem poskládala pečetě.
,,Hyouton: Fubuki." nad námi, ale pouze nad námi z malého mráčku se začaly sypat malé vločky sněhu. Nastavila jsem dlaň. Při teplotě mého těla se okamžitě rozpouštěly.
,,Znáš legendu o sněžném démonu Yuki-onna?"

"Všechno jednou poprvé," s úsměvem jsem odpověděl, po tom, co se naše ruce střetly a Kotomi vysvětlila, že to vskutku není obvyklé na vznešeném dvoře. Když se začala štelovat do sedu, přišlo mi blbé, abych stál, a tak jsem se také spustil k zemi. Jednu nohu jsem natáhl dopředu, druhou ohnul v koleni a podepřel se rukama za zády. Poslouchal jsem, co říká a střídavým pohledem mezi ní a naším výhledem ji vyjadřoval, že jí rozumím. Její zápal motivoval i mě, přišlo mi, že každým dnem její odhodlání sílí.
Hyouton? Se zájmem jsem sledoval složení pečetí a se stejným zájmem v hlase pronesl. "Na to jsem se tě chtěl optat dole v ulicích. Co reprezentuje váš klan a..." Nebylo třeba větu dokončovat. Začalo okolo nás sněžit a já pozoroval padající vločky, jež pomalu vytvořily na vlasech a oblečení Kotomi třpytivý závoj. Její sněhobílá pleť najednou vypovídala více než předtím. Z opřeného posedu jsem se předklonil dopředu a nohy svázal dohromady. Stejně jako ona jsem nastavil dlaň a sledoval, jak se vločky rozpouštějí. V mých očích mohla Kotomi vidět nadšení připomínající malého kluka, který zrovna dostal svou vysněnou hračku. Vskutku jsem byl okouzlen. "Pověz mi ji," šeptl jsem a od zkoumání dlaní přelétl pohledem zpět k ní.

Líbilo se mi, jak Reizo reagoval na sníh, který jsem spustila. Najednou měl oči malého dítěte a v nich si hrála dětská radost a hravost. Zasmála jsem se.
,,Sladké." zašeptala jsem. Nevěděla jsem, jestli mě slyší, ale to nebylo důležité. Stačilo, že jsem o tom věděla já. Když mě pobídl, abych vyprávěla, zhluboka jsem se nadechla.
,,Vypráví se, že kdysi dávno existoval démon, kterého lidé nazvali Yuki-onna. Sněžná paní." spustila jsem. Přehodila jsem si vlasy přes rameno dopředu. Ulpívaly na nich vločky, vypadaly jako malé ozdoby do vlasů.
,,Mělo jít o nádhernou ženu, s ebenově černými vlasy, rudými rty. Její pleť byla sněhově bílá až průhledná. Díky tomu snadno splynula s bouří, které vyvolávala. Spouštěla sněhové bouře, abych do nich vlákala muže. Okouzlila je svou krásou a následně je svým dechem zmrazila a zabila." lépe jsem se posadila. Sice jsem stále klečela, ale nohy jsem měla skrčené spíš vedle sebe. Pokračovala jsem.
,,Lidé se tohoto elementu začali obávat a zimních obdobích se nikam nevydávali. Když sněžilo, zůstávali v bezpečích domova...Asi si dovedeš představit, jak lidé reagovali, když se dozvěděli, že i nyní existují lidé, kteří mají moc ovládat ledovou smrt." povzdychla jsem si a mrkla na Reiza, co zatím příběhu říká.

Znovu jsem se opřel o ruce za zády, zdvihl hlavu mírně vzhůru a přivřel oči. Chtěl jsem si její příběh užít, sám jsem příběhy poslední roky tvořil ve svých dopisech domů a skrze své cesty slýchával všemožné legendy, které mi pak byly inspirací. Pravdou ale bylo, že žádné vyprávění nebylo tak poutavé jako to Kotomi. Sníh spolu s jejím něžným hlasem dodávaly neuvěřitelnou atmosféru. Nemohl jsem si nespojit onoho démona s princeznou, což mi umožnilo si také představit, jak mocná její schopnost může být. A nejen to, hlavně jakou hrůzu dokáže v srdcích lidí vyvolat, čehož Reina jistojistě plánovala zneužít. Pootevřel jsem oči a pohlédl na Kotomi, jež byla zahalena v krystalickém závoji. Bylo to jako se dívat na ilustraci k našemu vyprávění. "Mnoho lidí je pověrčivých a prostá slova mají velkou váhu. Takovéto legendy pak utkví v paměti nejedné generaci," všiml jsem si, že ji skutečnost spojitosti jejího klanu s touto legendou na srdci tíží. "Bojím se, že setkat se se Sněžnou paní, jejímu kouzlu propadnu dobrovolně," pověděl jsem směrem ke Kotomi tiše a po krátké odmlce odvrátil pohled zase k městu.

Přikývla jsem. ,,Až moc lidí je pověrčivých a hodně důvěřivých." vydechla jsem a u pusy se mi utvořil obláček páry. Sníh je přece jen studený, i když je ho málo, takže se kolem nás trochu ochladilo. Techniku jsem zrušila. Sníh přestal padat, ale zůstal ležet na zemi i na nás. Natáhla jsem se k Reizovi, abych mu ometla sníh z hlavy. I tak ale bude mít mokré vlasy. Lehce jsem zčervenala a usmála se na něj. To zvláště po poznámce, kterou o Sněžné paní řekl.
,,A co kdybych ti řekla, že Sněžná paní opravdu existuje?" přivřela jsem oči a také ztišila hlas, abych tím podtrhla atmosféru, která se kolem nás utvořila.

Pozoroval jsem poslední vločky, které se lehounce snesly k zemi, opravdu se za tu chvíli ochladilo, ale za takovou podívanou to stálo. Trošku překvapený jsem si nechal omést sníh z vlasů, čímž si pro sebe Kotomi znovu získala můj pohled. Na moment jsem se ztratil v její půvabné tváři, když pak přivřela oči, zlomyslně jsem se ušklíbl. "Tak to na mě potom budete muset dávat pozor, princezno" zhoupnutím po zádech jsem vyskočil do stoje na nohy a nabídl jí ruce, aby se mohla lépe zvednout. Už jsme tu byli příliš dlouho.

Energicky se vyhoupl na nohy a podal mi ruce.
,,Myslím, že na to je trochu pozdě." pronesla jsem tajuplně. Přijala jsem jeho nabídku a pomocí něho jsem se zvedla ze země. Obloha se začínala lehounce zabarvovat do oranžova a světlo ubíralo na síle. Sebrala jsem si svůj dnešní nákup. Nasadila jsem si zase kapuci a spojila ruce za zády. Naposledy jsem se podívala na panorama města a s blaženým pocitem byla připravena jít zpět. (Přesun)

Opět lehoučká jak pírko se Kotomi zhoupla nahoru. Oprášil a oklepal jsem zbytky sněhu ze svého pláště, nebylo ho mnoho, víceméně sám popadal, už když jsem vstával. Její slova jsem přešel s tichým zasmáním. Dneškem jsem se přidal k té důvěřivé většině... Sněžná paní je skutečná a její příběh teprve začíná. Nasadil jsem si kapuci, trochu ji pošteloval a vyrazili jsme společně pryč. Pozastavil jsem se a ještě naposledy pohlédl na honosné sídlo hlavního města, zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v odchodu.

Přesun

Až téměř do půli kopce jsem běžela, pak už jsem to musela vzít krokem. Neudýchala jsem to. Na první den tréninku jsem si toho naložila hodně. Ale i díky pohodlnějšímu oblečení jsem kopec vyšla mnohem snadněji než včera. A stejně jako včera byl i dnes výhled majestátní. Automaticky se mi rty zvlnily v úsměv. Chvíli jsem jen tak stála a kochala se. Pak jsem vytáhla svou novou zbraň. Vysunula jsem ji z pouzdra a zálibně si ji prohlížela. Byla úchvatná.
Párkrát jsem s ní zkusila zkusmo máchnout. Senbony jsem měla radši, ale tahle katana stála za to. Přestože jsem se cvičila převážně jen se svými kekkei genkai, katanu jsem musela umět ovládat, i kdybych nechtěla. Otec samurai to vyžadoval. Pousmála jsem se. Pokaždé jsem s bratrem prohrála. A hrozně se vztekala.
A tak jsem chvíli zkoušela máchat katanou, cvičila si výpady, úskoky, obranu i útok. Přišlo mi, že tančím, cítila jsem se lehká jako pírko.

Střídavě jsem si hrála s katanou a dívala se na město. Vydrželo mi to opravdu dlouho. Na chvíli jsem byla svým pánem. Zrovna jsem poletovala s katanou a u toho si broukala písničku, když jsem zacítila blížící se chakru. Naštěstí jsem se nemusela bát, už jsem ji znala. Uklidila jsem svou novou zbraň do pouzdra a připevnila si ji na pásek k boku. Počkala jsem, až dojde ke mně a pak jsem se na něj otočila. Samozřejmě mě pokáral.
,,Jsem tu sama." současně s odpovědí jsem i přikývla. ,,Máš nějaké nové informace?" zeptala jsem se rovnou, aby ho nenapadlo mi začít vyčítat, že jsem tu sama, nebo mě náhodou poučovat. Moc dobře jsem si nebezpečí uvědomovala. Hlavně jsem taky věděla, že se Goemon zdejchnul právě proto, aby nasbíral informace.

Naznačil mi rukou, abych přišla blíž. Poslechla jsem ho tedy a o pár kroků se přiblížila. Zaklonila jsem hlavu, jelikož byl ode mě vyšší. Jenomže místo toho, aby mi něco pověděl, cvrnkl mě do čela. Chytila jsem se za postižené upřímně trochu v šoku. Reizo se mnou jednal přátelsky, ale ani tak to nebylo...důvěrný? Šibalsky? Nevěděla jsem jak to popsat. Navíc mě nazval malou princeznou! Nafoukla jsem tváře a místo a čele mi zrudlo, stejně jako moje tváře.
,,Tak se tím udus, abys věděl." popřála jsem mu pěkně a vyplázla na něj jazyk.

Byla bych na Goemona uražená dál, ale on najednou zasípal a zbledl. Padl na kolena a nemohl se nadechnout.
,,Goemone!" vykřikla jsem. Strašně jsem se lekla. Hned mě napadlo, že je to moje vina. Kdybych mu nedovolila jít na průzkum, mohl být v pořádku. Nebo kdyby se se mnou nesetkal....Vrhla jsem se na kolena k němu, váhavě jsem mu položila ruku na rameno a lehce s ním zatřásla. Bála jsem se ho i dotknout, abych mu nějak neublížila. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli mě napadne něco spásného.
,,Goemone, poslouchej." z ramene jsem přesunula ruku na jeho tvář. ,,Reizo je v hospodě. Půjdeme za ním. Myslíš, že se zvládneš postavit, abychom tam došli? Zvládneš tam dojít?" mlela jsem hlouposti, jak by v takovém stavu mohl někam jít...ale vážně jsem nevěděla, co jiného dělat. Na takovou věc mě nikdo nikdy nepřipravil. Byla to chyba..

Když jsem Goemon začal místo kašle a dušení smát, došlo mi, že si dělal legraci. Zrudla jsem, celý obličej mi zrudnul. Studem i vztekem. Zůstala jsem klečet, zatímco on si do trávy lehl. Vysvětlil mi důvod: Peníze. Vím, že jsem mu je slíbila, když mi bude pomáhat. Přesto ho neopravňovalo k těmto zlomyslným žertům. Když ke mně natáhl ruku, sáhla jsem po senbonu a vrhla se nad něj. Nataženou dlaň jsem mu zamrazila, aby nemohl udělat pečetě a senbon mu přiložila ke krční tepně. Seděla jsem na něm obkročmo.
,,Tak hele." zavrčela jsem na něj. ,,Jsem malá princezna. Naivní a bojácná." sklonila jsem k němu hlavu víc, až mu prameny mých vlasů spadaly do obličeje.
,,Ale tyhle nefér legrace si nech za kloboukem." zamračila jsem se. Opravdu jsem se o něj bála!
,,Ráda bych slyšela, co jsi zjistil. A dočkáš se pak i své odměny."

Ten zmetek si to snad užíval?! Led nechal ledem a házel po mně jeden šílený pohled za druhým. Snažil se mě vytočit ještě víc! Tak to ne. Zůstala jsem tak, jak jsem byla, ačkoliv ze mě měl stejně jen legraci. Chladná špička jehlice se dotkla jeho krku a lehce sjela po tenké kůži. Kdybych trochu zatlačila, poranila by ji.
,,Mám se ti snad nabídnout?" naklonila jsem hlavu na stranu. Poprvé jsem si dovolila mluvit s někým takto...dejme tomu odvážně? Divoce. Sama jsem netušila, kde se to ve mně bere. Jen jsem věděla, že tenhle ten černovlásek to uměl probudit. Akorát jsem si nebyla jistá, jestli je to dobře, nebo ne.