Kopec s výhledem na město a okolí

Po celou dobu jsem mu hleděla do očí. Už na začátku se mi představil, vím, kdo je to. A taky co ovládá. Kdykoliv mě mohl uvrhnout do genjutsu, ale zatím to neudělal. Aspoň to mi dávalo malou naději, že mi neublíží. Alespoň ne fyzicky. Slovně se mu to povedlo znovu. Moje tváře jen hořely, zalapala jsem po dechu, když urazil...Když urazil moje tělo. To bylo moc. Rychlostí blesku jsem se natáhla a vrazila mu facku, jen to mlasklo. Beze slova jsem se z něj zvedla, upravila jsem si plášť a otočila se směrem k cestě.
,,Zkus mě urazit ještě jednou..." odmlčela jsem se na chvíli a nadechla se. ,,A věř mi, že bojácná už nebudu." Nikdo se mnou ještě nemluvil takhle drze. S tímhle floutkem budou jen problémy, to jsem věděla už teď. Ale musela jsem mu přiznat jedno malé, bezvýznamné plus - uměl mě vytáčet do nepříčetnosti. Jestli mě někdo k něčemu někdy vyhecuje, bude to tenhle Uchiha.

Nedalo mi to, abych se za ním neotočila. S ledem si poradil hravě. Uchiha. Otec mi o nich vyprávěl, byli to naši nepřátelé, přesto jsem se s jedním spojila. Mohla bych být považovaná za vlastizrádce. Klan Uchiha byl mocný a obávaný. Věřila jsem proto i v Goemonovu sílu. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Nápadně hezký černovlasý kluk se světlýma očima a červeným obtiskem na tváři, který mu vytetovala má dlaň. Povzdychla jsem si. Nechápala jsem že se od něj pokaždé nechám rozčílit.
Natáhla jsem k němu ruku na znamení smíru a abych mu pomohla vstát.
,,Pojďme, v hospodě na nás čeká Reizo. A taky tvá odměna." vytáhla jsem koutky rtů do úsměvu. Třeba mě tenhle kluk ještě něčemu naučí.
Hned potom jsem se vydala směrem k hospodě. (Přesun)

Došel jsem na onen kopec. Nevěděl jsem co mám dělat. Asi bych se měl stavit do sídla klanu Kana, ale moc se mi tam nechtělo. Byla tam spousta lidí, kteří by na mě zírali a zase, kdybych šel bez obleku, tak moc potenciálních obětí. Povzdechl jsem si. Sedl jsem si na kopec a poslal pár broučku do okolí, chtěl jsem měl jistotu, že tu jsem sám. Vzal jsem si větvičku, která ležela vedle mě a začal jsem čmarat něco do hlíny. Když mě to přestalo bavit, tak jsem začal prohlížet okolí. Všiml jsem si něčeho modrého, ale nebe to nebylo. Nechal jsem to být, můj problém to nebyl a snad ani nebude. Přemýšlel jsem, jestli půjdu do města či nikoliv.

Automaticky mě nohy dovedly na známý kopec. Tentokrát jsem šla pomalu a cestu si užívala. Napotřetí už jsem ji šla skoro bez zadýchání. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. A v pokoji jsem si přišla jako v cele. Počasí bylo příjemné, pofukoval jemný vánek. Zhluboka jsem se nadechla. A zacítila jsem chakru. Zastavila jsem se a zavřela oči, abych se soustředila. Tuhle už jsem cítila, ale kde? Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, jestli mohu jít dál nebo ne. Jenomže...Reizo mě určitě uškrtí, polkla jsem, když jsem se rozhodla jít dál.
Nahoře na kopci jsem už zdálky viděla osobu v plášti. Opět jsem se zarazila a zůstala od něj stát minimálně na 10 metrů daleko. Prozatím jsem si ho jen prohlížela. Přišel mi trochu povědomý.

Z mého přemýšlení mě vyrušil brouček. Natáhl jsem ruku a onen brouček mi přistál na prstů. Pousmál jsem se. Ona dívka z hostince byla tedy přátelštější než tahle. Dříve či později bych si stejně všiml, protože její pohled mířil na mě. "Budete tam ještě dlouho postávat?" pověděl jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšela. Zírat na člověka bylo velice neslušné. Možná nakonec půjde někam pryč a budu mít klid. Možná taky ne, ale vsadil bych si na to první, přeci jen by to bylo po dlouhé době, co by někdo za mnou přišel jen tak.

Zavolal na mě. Zamračila jsem se, poznámka se mi nelíbila. To mě přinutilo jít blíž.
,,Tak dlouho, dokud mě to bude bavit." odpověděla jsem. Váhavě jsem šla blíž. Nechtělo se mi odtud pryč, takže jsem si vybrala jeden ze stromů, posadila se a opřela se o jeho statný kmen. Výhled byl úchvatný jako vždy. Donutil mě k úsměvu. Vytáhla jsem si papír a tužku. Nemohla jsem se ale soustředit, jeho chakra mi bylo povědomá, ale nemohla si vzpomenout odkud. Povzdychla jsem si a raději jsem se dala do kreslení...Po chvíli jsem to nevydržela.
,,Není vám v té masce teplo?" zeptala jsem se. Odjakživa jsem byla zvědavá. A takové oblečení jsem ještě neviděla.

"Yare, Yare" odvětím na to, že jí baví koukat na mojí osobu. Ale měl jsem spíše pocit, že to ironické. "Tak se bavte dobře" dodám. Ty dnešní lidé, koho by bavilo se dívat na někoho, kdo jen sedí. Vypadalo to, že mě osůbka nechá na pokoji, takže jsem si užíval zase klídek, který jsem tu měl.
Nic netrvá věčně ani můj klid. Kdybych měl dostat peníze za to, když se mě někdo zeptal na masku, či oblek, tak bych si mohl postavit vlastní hrad. "Není, je dobře navržený" odpověděl jsem na její otázku. V ten moment mě trklo, jak mě mohla vidět do tváře? Určitě mě někdy už viděla, ale já jí určitě ne. Fakt, že se ptala na masku mě utvrdil v tom, že jsme se ani nikdy neviděli. "Smím vědět, odkud se známe?" zeptal jsem se jí.

Jeho odpověď mě pobavila. Pousmála jsem se. Namalovala jsem pár dalších čar. Pomalu se to začínalo podobat kopci, na kterém byl umístěn hrad hlavního města. Překvapil mě ale svou otázkou.
,,To netuším. Nevím odkud a jestli se známe." pokrčila jsem rameny. Odpověděla jsem upřímně. Poznávala jsem chakru, ale nevěděla jsem komu patří ani odkud ji znám.

"Takže se neznáme" konstatoval jsem. Bylo tu málo lidi s kterými jsem se bavil a ještě miň, kterých jsem znal. Otočil jsem se směrem k oné dívce. Konečně jsem jí spatřil. Bylo až fascinující kolik tu je okouzlujících žen. Žel bohu žádná pro mě. Jednoho by to vedlo k myšlence, jestli v tom to kraji existují i nějací muži se stejným nadáním jako ona a já. Možná jsem nebyl senzibil, ale mojí broučci jí cítit umí.
"Mé jméno je Benjiro a Váše ctěné jméno?" zeptal jsem se. Neznalost oné ženy jsem musel napravit. Tím, že jsem na ní konečně viděl, mělo několik výhod. Třeba její chování při mluvě. Jen škoda, že není blíže, bylo by to lehčí. Možná je i dobře, že je daleko, nikdo neví, co za člověka se může skrývat uvnitř lidské nádoby.

Otočil se ke mně, tak jsem se na něj mile usmála. Mohla jsem si ho lépe prohlédnout, ačkoliv...Díky masce toho tolik vidění nebylo. Možná stavba děla a barva oblečení. Představil se mi, ale jeho jméno mi povědomé nebylo.
,,Těší mě." nepřestala se usmívat. Odložila jsem kreslení vedle sebe a zamyslela se, jak se představit. Reina o mé přezdívce neví, tak...
,,Jsem Mimi." představila jsem se nakonec stejně, jako jsem se představila Reizovi. Trochu jsem z té masky byla nervozní, když jsem nemohla sledovat reakce tváře. Doufejme, že mám štěstí, jako jsem ho měla do teď.

Povšimnul jsem si jejího úsměvu, což bylo dobré znamení. Ale také to mohla být psychopat, ale tak naštěstí nevypadala. I když ticha voda, břehy mele.
"Také mě těsí, Mimi" pověděl jsem. Zvláštní jméno, ale kdo jsem abych soudil něčí jména. Sundal jsem si spodní část stejně jako v hospodě. Nedivil bych se, kdyby nastala stejná reakce jako u té dívky v hospodě. Spodní část jsem položil vedle sebe.
"Povězte, Mimi-sam, co pro vás znamená víra?" zeptal jsem se a přitom jsem se usmál. Vytáhl jsem svitek, ve kterém byla krystalová kytka ze sídla Kana, a položil jsem před sebe. Pomálu jsem ho rozvinul. Šlo vidět jen pečetě, což pro lidi, kteří neumí zapečetit věci do svitku moc nepoví. Ale zpátky k mé otázce, chtěl jsem vědět, co pro ní znamená. Spousta lidi ve městě brali kytku jako symbol víry. Má Mimi taky nějaké označení pro víru.

Sledovala jsem ho, jak si sundal spodní část masky. Zřejmě se mu bez ní mluvilo lépe.
,,Lépe se bez ní dýchá, že?" napadlo mě. Řekla bych ale, že už na to byl tak zvyklý, že mu to ani moc nepřišlo. Teda, předpokládala jsem, že ji nosil často. Z úvah mě vytrhla jeho otázka. Zamyslela jsem se nad tím.
,,Víra.." zopakovala jsem klíčové slovo a zaklonila hlavu. ,,Pokud myslíte nějaký symbol, tak si myslím, že určitý symbol víra nemá. Pro každého je to něco jiného. Slovo, úsměv, nějaká věc." olízla jsem si rty a podívala se zase na něj.
,,Podle mě, je víra pocit. Velmi důležitý pocit. Žádný symbol nezaručí, že je víra či důvěra opravdová. Máte jen pocit. A abyste věřil, důvěřoval, musíte sám CHTÍT věřit a důvěřovat. Pokud věříte, všechno ostatní kolem toho, jako je upřímnost, faleš, naivita, láska či přátelství, vyplyne přesně z toho." usmála jsem se na konec. ,,To pro mě znamená víra. Pocit chtít." dokončila jsem svůj monolog. Zajímalo mě, proč se zrovna na to ptá.
,,K čemu je ten svitek? Souvisí nějak s vaší otázkou?" optala jsem se. Svitek byl pomalovaný pečetěmi, které mi toho moc nevysvětlily.
,,A co vůbec znamená víra pro vás?" oplatila jsem mu otázku.

"Berme to jako jakýsi akt důvěry, Mimi-sam" povím a usmějí se. Upřimně bylo mi jedno, jestli jí mám na sobě, či nikoliv. Pravdou je, že napít se je velmi komplikované, stejně tak i s jídlem. Odhalovat své části těla je jakýsim způsobem naznačit důvěru. Pokud se vydám celý bez obleku, nechci upoutat pozornost.
Poslouchal jsem její proslov o víře. "Pocit-Chtít" pomyslel jsem si. V jednom měla pravdu, pro každého to znamenalo.
Víra je lež. Začneme věřit malým lžím - pohádky, bajky, kouzelné bytosti atd. Malé lži lidi trénují, aby potom lidé uvěřily v ty velké. Milosrdenství, spravedlnost, povinnost a tak. Zdá se že v tom je rozdíl. Ale když vezme svět a rozdrtíme ho na nejjemnější prach a přesejeme ho přes to nejdrobnější síto. Nenajdeme žádné zrnko spravedlnosti, žádné milosrdenství. A přesto se lidé chovají jako kdyby na světě vladnul nějaký ideální řád. Jako kdyby někde existovala nějaká.. nějaká slušnost a poctivost podle nichž by mohl být posuzovan. Lidé potřebují věřit ve věci, které neexistují, jak jinak by se mohli stát?" pověděl jsem a odmlčel jsem. Následně jsem pokračoval: To se ovšem netýká nás. My jsme jiní. Ovládáme chakru. Víra pro mě je slovíčko DOUFAT. Proč doufat? Doufat, že někdo mě podobný nebodné kudlou do zad. A to není jedné. Za vše může naše moc, které je nebezpečná. Přitahuje to nejhorší a zkorumpuje to nejlepší."
"Ve svitku je symbol. Symbol víry" Položím ruku na svitek. Objevil se malý bílý dým. Poté co se rozptýlil do okolí, Mimi mohla uvidět růžový krystal v podobě květiny. "Jsem tu několik dní a dozvěděl jsem se, že tohle mimo jiné i symbol víry. Což mě fascinovalo. Zvědavost uvnitř mě se začala zajímat, co je to vlastně víra." Položil jsem ruku na květinu. Její zbarvení se začalo postupně měnit z růžové na černou. Ve skutečnosti to byly brouci. Pokud byla Mimi dostatečně blízko, mohla to poznat lehce. "Stejně jako symboly, tak i víra není dokonalá, není nesmrtelná" řeknu a krystal začne praskat a nakonec se rozpadne na kousíčky. Mí broučci opět zalezou pod můj plášť i pod můj oblek.

Poslouchala jsem ho s více a více zamračeným pohledem. Každý má na to svůj názor, ale v tom jeho mi prostě něco nehrálo. Nadechla jsem se k odpovědi, ale Benjiro se odmlčel jen na chvíli a to, aby mi ukázal krystalovou kytku. Hrklo ve mně. A nevěděla jsem, jak se zachovat. Moc dobře jsem ten krystal poznávala. Taky věděl, že jsem shinobi. Měla bych lhát? Nebo rovnou přejít k obraně? Zaváhala jsem.
Prohlížela jsem si krystal, poslouchala Benjira a potom sledovala, jak brouci krystal rozežírají. Všechno mlčky.
,,Jak jsem řekla, pro každého je symbol víry něco jiného." postavila jsem se. ,,Pro někoho třeba i taková květina." Má brouky. Podle toho, co si ze studií pamatuji, byla v nich zmínka o klanu, která těchto broučků využívala. Aburame.
,,Jak se k víře stavíte, to jste mi dokázal. Co si o něm upřímně myslíte? Ne o víře, ale o té květině?" naklonila jsem hlavu na stranu. Doufala jsem, že se mýlím a květinu získal jiným způsobem, než že mu ji sama dala..

Bylo mi jasné, že můj pohled na tohle téma je zcela jiný než většiny lidi. Její mračení mě ale nijak nerozhodilo. Skoro každý by se mračil nad mými slovy, ale co já s tím. Měl jsme své přesvědčení a nikdo ho nemůže změnit, pouze já jsem měl tu možnost to nějak ovlivnit. Co mě více udivilo byla reakce na ten krystal. Spousta lidi by řekla, že bych to dělat neměl nebo něco na ten způsob. Ona ne. Byla to opačná reakce, možná jsem zahlédl i strach v jejích očích. Těžko říct.
"Co si o tom myslím?" zopakoval jsem její otázku. " Pro lid to je symbol, ale ve skutečnosti je to jen chakra přeměněná na kus krystalu, který má jináči účel než okrasný. TEdy to si myslím, jestli to je pravda to nevím. Ale podle mě chcete slyšet, jak jsem se k němu dostal. Odpověď je jednoduchá stejně jako ostatní lidé, prostě jsem jí utrhl a schoval. Pak jsem zaplatil jednomu klukovy ať mi přinese druhou" pověděl jsem v klidu. Vše co jsem řekl byla pravda. Nic z toho nebyl výmysl. A říkat jí k tomu, abych si vytvořil obranu proti tomuhle, jsem nechtěl. Proč taky. Kouzelník nikdy neprozrazuje svoje triky. Ano dojít jí to mohlo, že brouci umí tohle prolomit, ale to nejvíce zásadní je, že jsou schopní rychlého množení a tudíž získat velice brzo generaci, která umí tohle prolomit.
"A co si vy myslíte o té kytce?" zeptal jsem se na tuže otázku. Byl jsem zvědav, co mi o ní řekne. Možná se dozvím něco nového, co ještě nevím.

,,Ach." dostala jsem ze sebe. Utrhl ji a dostal druhou. Přesto mě to nedokázalo uklidnit. Opřela jsem se zády o kmen stromu a ruce za zády spojila. Dávala jsem si pozor, aby mi kapuce z hlavy nespadla. Viděl mi tedy jen do obličeje.
,,Dá se říct, že se myslím totéž. Chakra přeměněná na krystal." pousmála jsem se. Krystal vytvořený bezcitnou bestií. Zajímalo mě, kdo byl. Dostal se k jejímu krystalu snadno, byl tudíž v hlavním městě, kam se jen tak dostat nedá. Proč se o ten krystal zajímal? Proč se zajímal o kytku? A proč ji potom teda zničil? Trochu se mě zmocňovala nervozita. Kso, slíbila jsem Reizovi, že se nedostanu do problémů. Snad..Nebyla jsem si jistá, jestli tohle problém byl, nebo ne. Zvlášť když pomocí těch brouků o mně mohl zjistit dost věcí.

"Zajímavé" pomyslel jsem si, když si oddychla. Evidentně jí něco děsilo nebo tak něco. Při jejích slovech co si myslí jsem schoval svitek. Myslela si to same, takže ke klanu Kana nebo k jejím příznivcům nejspíše nepatřila.
"I přesto jsou lidé, kteří chtějí znát tajemství toho krystalu..." Měl jsem na mysli techniky, které se k tomu vztahovali, slabiny a výhody. "Kdysi klany mezi sebou bojovali, nejen proto, aby přežili, ale i proto aby věděli tajemství těch ostatních. Aby to mohli využít pro ním. Teď se klany spojují a spolupracují..." Mluvil jsem a přitom jsem díval kousky krystalu k sobě a vytvářel jednotlivé skupinky znázorňující klany. "Jen je otázka za jak dlouho budou společně utočit na jiné spojené klany." Říkal jsem si svůj monolog ať už poslouchala či nikoliv. "Vědět znamená moc" To byl důvod proč jsem se o krystal zajímal. Člověk nikdy nemůže vědět proti čemu může v budoucnu stát. Neumíme předpovídat budoucnost, možná díky mé zvědavosti právě zachránil svůj klan před zhoubou. I když pravdou je, že v klanu nejsem zrovna vítaný. Vybral jsem si svojí cestu a také si za to nesu své otěže.

Bedlivě jsem ho pozorovala. Jak si hraje s krystalem. Dávno jsem měla odtud odejít a vůbec se nepřipojovat k nějakému člověku, kterého neznám. Jenomže Benjiro dál filosoval. Spíše pro sebe, než aby to bylo určené mým uším. Nedalo mi to, abych se nepřipojila.
,,Máte pravdu, že vědět, znamená moc." odmlčela jsem se na pár vteřin a pokračovala. ,,Lidé se společně spojují. Právě proto, aby byli silnější proti ostatním. V tom máte také pravdu. Jenomže jsou v tom dva velké rozdíly." zvedla jsem ukazováček. ,,Existuje malé a velké zlo." postupně jsem ukázala dva prsty. ,,Otázkou zůstává, které zlo je které a které si vybrat." ruku jsem zase schovala za záda a zahleděla se na nebe.
,,Nikdy nenastane trvalý mír. Proto se lidé spojují. Záleží na tom, za jakým důvodem. Zda se chtějí spojit proti ostatním aby dobývali, nebo chránili. A podle toho se určí velké a malé zlo." opět jsem zaostřila svůj zrak na muže před sebou. ,,Jednoduše řečeno, získat, vědět a mít moc se dá i bez toho, aniž by se lidé navzájem zraňovali. A to je to menší zlo." usmála jsem se. Sama jsem o tomhle byla přesvědčená. Netvrdila jsem o sobě, že jsem ta nejhodnější. Zabila jsem, sebral jsem život, i když v sebeobraně. Právě proto jsem chtěla proti Reině bojovat tak, abych nadále mohla bránit. Byla jsem přesvědčená, že jsem to menší zlo. A upřímně jsem doufala že to pochopí více lidí.

Zapojila se do mé konverzace za co jsem byl i rád. Bedlivě jsem jí poslouchal. V hlavě jsem si rekapituloval, co říkala a jakým způsobem. Nechal jsem jí vše dopovědět v klidu a přitom jsem se usmíval. V jejích slovech šlo slyšet přesvědčení o jejím postojí k tomuhle tématu. Ano, mír nelze dosáhnout. To bychom museli být totožní jako kloni. Bez možnosti vývoje vlastní osobnosti cestou, kterou bychom chtěli. Je to zcela nemožné." S mírem jsem souhlasil. Je to pouze sen, cíl pro snílky, kteří věřili, že všichni odloží zášť , nenávist, chtíč a tak dále.
"Malé a velké zlo?" zopakoval jsem tyto slova a pokračoval dál. "Vše záleží na úhlu pohledu. Dobývaní by lidé řekli, že je špatné a chránit dobré. Ale dobít území, zabit všechny nepřátele, je to špatné. Ale když umře nepřítel, tak v důsledku je to ochrana lidu. Vše záleží, co je tady." prstem jsem si ťukl do hlavy. "Záleží jak to prezentujete,, můžete být nejhorší člověk na světě, ale i přesto vás lid bude následovat na konec světa. Budou jako samurajové sloužící svému panu." Když člověk věděl jak na lidi, mohl dokázat vše, co by jsi umanul. " Kdyby všechní měli území, znalosti, vědění, moc. Lidé by se začali připadat ohroženě, protože by věděli, že je tu někdo, kdo zná slabiny. Jak jsem již řekl. Moc je vždycky nebezpečná. Přitahuje zlé věci a ničí ty krasné." Nic nebylo dokonalé a ani nebude. Vždy bude něco, co tomu člověku chybí. Málo kdo se spokojí s malými věcmi, když vidí spoustu lidi, kteří se mají lépe. Neexistuje nic jako malé nebo velké zlo, či malé velké dobro. Jsou tu činy, které jsou posuzovaný daným okolím. Tam, kde je něco považováno za něco normálního v druhém koutě světa to může být považováno za barbarství.

Pokyvovala jsem souhlasně hlavou. ,,Souhlasím. Téměř se vším, co jste řekl." dodala jsem nakonec, když skončil. Moc dobře mi jeho řeč připomínala Reinu. Stádo slepých ovcí, které hrnou za svým pastýřem...Ačkoliv Reině by spíš seděl příběh o Krysaři, ušklíbla jsem se v duchu. Jedna věc mi ale neseděla.
,,Podle vás jsou tedy všichni stejní? Neexistuje žádná výjimka?" naklonila jsem hlavu na stranu a přešla rovnou k věci.
,,Zajímáte se o krystal. Zajímal jste se o to, co znamená. A přebíráte si to v hlavě i nahlas s ostatními. Nevěříte ve víru, věříte, že moc znamená závist a zlo..." nadechla jsem se.
,,Určitě jste se doslechl, co se tu děje. Kontroly na hranicích i ve městech jsou přísnější. Jste shinobi, tudíž předpokládám, že vás zajímá, co se tu děje, když setrváváte v téhle zemi. A podle vašeho uvažování jste si jistě udělal i vlastní názor." odlepila jsem se od stromu a sebrala si své kreslící potřeby.
,,Co vlastně hledáte? Jaké odpovědi? A hlavně pro kterou stranu? Nikdy není možné sedět na dvou židlích zároveň a není možné nemít názor a nezajímat o věc tak, že by jedna z chutí nepřevažovala."

"Zde jste mě nepochopila. Nikdo není stejný. Kdybychom byli všichni stejní, nijak se nevyvějíc. Tak bychom tenhle rozhovor ani nevedli" odpověděl jsem na její první dvě otázky. Zřejmě se jí můj názor nelíbil.
"Tady je ironie celého mého pobytu. Jsem tu pár dní a především z těch prvních několik si vůbec nepamatují. Hospodský také nebyl zrovna výřečný. Pověděl jsem to, co Reině. Takže vše byla pravda. Ano mohl jsem se něco dozvědět od místních, ale to mohly být zvěsti a pomluvy, kterým by se nemuselo vyplatit věřit. Tady Mimi byla druhá kunoichi se kterou jsem se bavil. Ta první sice byla Reina, ale to jsem nevěděl, ani jsem v ten moment netušil kdo je. Práce mi nabídla, ale to jsem musel zajít přímo do sídla, což se nestalo. Tudíž mé slova byla klidná a hlavně pravdivá.
" Váše slova naznačují, že jsem se k někomu přidal, ale to není pravda. Nemůže být už jen proto, že mi žádná strana nebyla nabídnuta." To byl fakt, protože mi byla nabídnutá práce pro Reinu, ale nebylo nikdy nikde řečeno, že Reinin trn v patě je Kotomi- hime. Nebylo ani řečeno, že se vůči ní chystá odboj."Odpověď, co vlastně hledám, je poznání, krystal, chakra, svět. Cokoliv, co mě osobně zaujme. Otázky ohledně strany nemůžou zodpovědět, když nevím o které strany se jedná." Mimi vypadala, že již brzy opustí místo a proto jsem vstal. Nijak agresivně, v klidu. Já jsem neměl důvod být nervozní, pravě díky mé neznalosti okolí a dění.

,,Měla jsem na mysli všichni ti, kteří mají nějakou moc a postavení." uvedla jsem na pravou míru svou otázku s úsměvem. Zadívala jsem se na město. Ať už si Benjiro myslel cokoliv, věděla jsem, že všichni stejní nejsou. I když to zní jako pohádka, někteří jsou zlí a někteří hodní. Tak to prostě je.
,,Chápu," přikývla jsem, když dokončil svou řeč a postavil se. ,,Takže pořád víceméně sladká nevědomost." podotkla jsem potěšeně. Bylo to lepší, než se hned setkat s Reininým sluhou. Natáhla jsem k němu ruku.
,,V tom případě, že se příště setkáme v dobrém." čímž jsem mu naznačila, že jsem si svou stranu vybrala, i když jsem neřekla, kterou. Upřímně, měla jsem na výběr, když jsem ta druhá strana byla já? Trochu mě to pobavilo, takže jsem se nahlas sama sobě zasmála.