Kopec s výhledem na město a okolí

"Vinen," souhlasně jsem pokývl na první část jejího tvrzení a uchechtl se, "přiznávám, že jako týnejdžr si připadám vlastně docela často, když si to zrovna můžu dovolit." Zřejmě by se to dalo považovat za neobvyklé přes všechny mé zkušenosti a vůbec v tomto světě, kde všichni dospívali rychleji, ale zkrátka to patřilo k mojí povaze. Chovat se občas nevyzrále mi pomáhalo uvolnit se od všeho napětí, které k životu shinobiho neoddělitelně patřilo. Na zbytek ohledně mých zkušeností s tímto místem jsem jen neurčitě pohoupal hlavou ze strany na stranu a přikrčil rameny s cílem Mikoto ponechat také někdy v nejistotě. Pravdou bylo, že od setkání s Kotomi jsem tu byl vždy jen sám užívajíc si možnost věnovat se sobě, svým myšlenkám, relaxovat.

Pohled k městu jsem následoval, přemýšlel jsem nad jejími slovy, nad tím, jestli to tu považuji za domov stejně jako ona. Nakonec jsem došel k názoru, že se jedná přinejmenším o místo, pro které jsem obětoval ruku a udělal bych to i znovu. Na druhou stranu se v jiné realitě mohlo klidně stát, že bych toto město dobýval pro Kotomi... s Mikoto jsme tak mohli klidně stát přesně na tomhle místě proti sobě, v boji na život a na smrt. Byl to tedy domov? Zběžně jsem koukl zpět do tváře bělovlasé společnici a v hlavě si zopakoval myšlenky, můj výraz byl chvíli ustaraný, nakonec se však proměnil do širšího úsměvu s tím, že je hloupé nad tímto přemýšlet, ne teď, kazit si tak příjemný okamžik: "Souhlasím s tebou a těší mě to stejně."

"Běžné okolnosti... Tvoje disciplína je něco, co by ti mnozí mohli závidět a významní zas vyhledávat," odpověděl jsem zcela vážně, nešlo o lichotku, konstatoval jsem fakt. Na rtech se mi objevil další úsměv, pak se naše oči střetly: "Já si zase vážím toho, že se v mé přítomnosti cítíš takhle nespoutaně." Uvědomoval jsem si, že pro Mikoto je její vážná nátura již zcela přirozenou a může pro ni být problémové se někomu otevřít.

"Viď? Měl bych s nimi přestat nebo si na to ještě zvykneš," zašklebil jsem se v reakci na poznámku o komplimentech sledujíc se zájmem různé části města. Po posledním střetnutí našich očí jsem se nějakou dobu zdráhal se na bělovlásku znovu podívat, dokud mi červeně zbarvené líce zase nevyblednou.

Odhodlal jsem se na ni znovu podívat, když povzdechla o své nově znovunalezené lásce k hudbě,  ústa se mi proměnila v posmutnělý úsměv, přes jsem však povzbudivě hlesl: "Tak se toho už nevzdávej." Poté jsem pohledem přejel k ruce schované v kimonu, která třímala klíč k radosti, mojí i její držitelky, pak jsem pohlédl zpět ke hvězdám. Na její připomínku k následkům toho, co mě čeká, jsem měl pohotovou reakci, otočil jsem se k ní přejíždějíc si palcem s úšklebkem přes krk. Když mi došlo, že se naše gesta zrcadlí, rozesmál jsem se a z výhružky sešlo. Nicméně Mikoto si snad musela uvědomovat, že to je něco, co si nechám pro sebe tak jako tak, pro jistotu jsem ji přesvědčil popíchnutím: "Neboj, je mi jasné, že nestojíš o nápadníky."

Otočil jsem se zpět k městu snažíc se ze zajímavosti najít nějaký nezvyklý úkaz, ulice však byly klidné. Její argument sloužící k tomu, aby ze mě nějakou povídku vydobyla, byl přesvědčivý. Ušklíbl jsem se a nejistě pokýval hlavou hledíc do země, že mě tím zahnala do úzkých.
"Dobře, slibuju, že ti něco ze své tvorby ukážu," otočil jsem se nakonec zpět s odevzdaným ale upřímným zapřísáhnutím, na důkaz jsem zvedl otevřenou dlaň a pahýlem skrytým v plášti zaplandal, na tváři ušklebek, "můžeš mi věřit, žádné zkřížené prsty."

Zamyšleně jsem si s pohledem mířeným kamsi z kopce povzdechl, možná měla pravdu. Pohled jsem pak opět přesunul na bělookou múzu s jemným úsměvem, vlasy jí zrovna vítr zčechral do tváře. Neposedný pramínek jsem jí opatrně vrátil za ucho: "Možná proto si dávám záležet na tom, aby v mých příbězích nechyběla."

"Možno z toho dôvodu si to chcem prečítať," zareagovala som tichším tónom.

"Bývám vážný, často to situace vyžaduje, koneckonců o tom víš své. V dobré společnosti je pro mě ale přirozené se takhle uvolnit," odpověděl jsem popravdě. Věřil jsem, že občas se odprostit od zodpovědností a strastí života je pro každého člověka důležité, dokonce i pro Mikoto. Proto mě od srdce těšilo, že se to dnes podařilo a mohl jsem na její tváři shledávat starostmi nezkažený úsměv. Sám jsem se pak uchechtl uvědomujíc si, že jsem vlastně bělovlásku zase pochválil: "To se zřejmě počítá jako další lichotivý komentář..."

Její tvrzení jsem nezpochybňoval, bylo obecně pravdivé a když pocházelo z jejich úst, věřil jsem bez pochybností, že je autentické. Bylo mi jasné, že tomu, kým dneska Mikoto je, předcházela cesta dlážděná tvrdou prací a odříkáním.
"Nikdy jsem neuměl přijímat komplimenty, ale..." pronesl jsem se vřelým úsměvem s pohledem stále upřeným k městu, jelikož se mi lichotivým slovům těžko čelilo na přímo, "slyšet tohle od tebe pro mě hodně znamená." Její slova příjemně hřála na duši. Mikoto se stala někým, na kom mi ve všech ohledech opravdu záleželo, její pocity nebyly výjimkou. Ačkoliv jsem její vážnou a chladnou náturu v určitém směru obdivoval, jejímu úsměvu a emocemi plnému pohledu se zdaleka v obdivu nevyrovnala. Kdo by pomyslel, že tvář někoho jako je Byakugan no Akuma může vypadat tak líbezně.

Nejprve jsem se krátce zamyslel: Co když v tom rozmazlování chci pokračovat. Tato slova jsem si nakonec nechal pro sebe a jen se podobně uchechtl. Zrcadlová chvilka, která potom nastala rozesmála nás oba. Bylo mi příjemně.
"To je asi fakt, s tebou by chtěl trávit čas leda pitomec," zašklebil jsem se po popíchnutí a následně o to víc, když mi došlo, že v tom případě jsem ten největší pitomec pod měsícem. Úsměvná poznámka o zvěstech, které se šířily o jejích očích, mi přišla zajímavá.
"I já si o tvých očích říkám spoustu věcí," opět jsem upřel dlouhý pohled do jejích sněhových očí, které zcela jistě nejednomu člověku naháněly hrůzu, u mě tomu bylo naopak, "ale nechám si je pro sebe, nemám tě přece rozmazlovat." Zavtipkoval jsem nakonec k uvolnění atmosféry, abych se dokázal lépe vyhnout červeni, která se linula do mých lící.

Znamenalo to pro mě hodně, že mi i při takové malichernosti vyslovila důvěru, s úsměvem jsem pokývl. Ovzduší opět zhoustlo v momentě, kdy se konečky mých prstů dotkly třpytivého pramenu jejích vlasů. Nespustil jsem z ní v ten moment pohled, na chvíli jako bych byl připoután k její tváři. Její oči, o kterých se tradovalo leccos, v sobě bez pochyby magickou moc skrývaly, jelikož mě neústupně uchvátily, a to nejen v tento okamžik. Na posledních několik chvil se mi zastavil dech, přestože tlukot srdce jsem cítil i na krku. Když sklopila pohled k zemi, přikročil jsem zvolna blíž, nepřemýšlel jsem nad tím, snad z instinktu. Konečky prstů mé ruky, která se po předchozí interakci ještě nacházela ve vzduchu poblíž její tváře, jí něžně přejely po kraji obličeje až k bradě, za kterou následně pozdvihly Mikotin obličej vzhůru. "Možná nemusíš jen číst, ale i psát," šeptl jsem tišeji než vítr.

Ať už to tak bylo zamýšleno nebo ne, znělo to jako lichotka, ale tentokrát mě ta představa spíše pobavila. "Strašidelné věci na tebe dělají dojem, píšu si," řekl jsem pobaveně a rukama nepatrně naznačil, že si získané informace zapisuji do notýsku. Věděl jsem, jak to myslela, ale bez kontextu ten výrok zněl úsměvně. Jinak mi bylo jasné, že Mikoto bude preferovat spíše silné a nezávislé muže. Na další komentář jsem jen s lišáckým úsměvem pokrčil rameny a nerozhodně zakýval hlavou ze strany na stranu.

"Hele, karta se obrací, taky to s těmi komplimenty nepřeháněj nebo se je ještě naučím přijímat," varoval jsem Mikoto s pobaveným tónem. Každopádně bylo milé se dozvědět, že si oblíbila můj úsměv stejně jako já ten její. Bavilo mě sledovat její grimasy, ať už ve chvílích, kdy se naše pohledy střetly nebo zrovna z profilu a odhadovat pak, co si asi zrovna myslí. To platilo i pro okamžiky mimo tento, i když její tvář zůstávala chladná jako led. Obvykle bylo složité jí nahlídnout do hlavy, do duše... ale dnes víc než kdy jindy jsem cítil, že sdílíme jen pozitivní pocity.

"Já věděl, že se to hnedle obrátí proti mně," zasmál jsem se rázem, jak bělovláska hbitě využila svého důvtipu a udělala ze mě oběť svého vlastního popíchnutí. "Ale víš, co? Klidně mi tak říkej, slyšet z tvých úst tak neobvykle jemné slovo určitě vždycky pobaví," opět se mi úsměv rozšířil při představě, že takové oslovení použije i mimo naše soukromí. Jak by někteří vyjeveně zírali na bělookého démona užívajícího takové výrazy.

Když to oslovení zopakovala, chladně jsem ji propíchl pohledem, jako by byla někým z Kuroi Hitsuji, maska však vydržela jen pár vteřin, byla součástí naší provokační hry, vystřídal ji pobavený úsměv. "Ženo, musíš si zvyknout, že nemůže být jen po tvém," mrkl jsem na ni pravým okem a zazubil se, úsměv se mi roztáhl víc po její dominantní poznámce, po které se i ona sama uchechtla, "o tom ani v nejmenším nepochybuji, platily by však na mě?"

Byli jsme od sebe tak blízko, že jsem na svých rtech cítil její horký dech, vedle toho každé naše vydechnutí vytvářelo při dnešní chladné noci obláček páry. Měsíc, který svítil přímo nad našimi hlavami, čarovně osvětloval její odhalenou tvář. S odpovědí jsem se neukvapil. Delší chvíli jsem si ji mlčky prohlížel, každičký detail, který mi byl doposud utajen, na okamžik mi zrak spočinul i na nepřehlédnutelné jizvě, objevil se mi na rtech lítostivý, ale milý úsměv. I jizvu dokázala nosit jako svoji přednost. Oči nakonec zamířily zpět do oken její duše snažíc nahlédnout dovnitř, možná se ujistit, jestli se chystám udělat správnou věc. "Stačí vzít jen tužku a začít," hlesl jsem vzápětí po učiněném rozhodnutí, které mi připravilo srdce. Něžně jsem ji za bradu přitáhl blíž a sám se naklonil svými rty téměř k těm jejím. Poslední krok však zůstal na bělooké múze, chtěla přece začít psát.

Přestože z ní sršela znatelná dávka sarkasmu, mohla si být jistá, že její návrh do budoucna zcela jistě využiju, už jen ta představa vylekané Mikoto mi tvořila nebezpečně šibalský úsměv na rtech. Snažíc se skrýt můj škodolibý plán jsem se tak jejímu výroku raději zasmál dřív, snad včas, než bělovláska stihla nabýt tušení.
"Hm? Špatného na tom asi není nic, když to ale budeš přehánět, tak si budeme stát pod okny navzájem a ani jeden se nedovoláme," uchechtl jsem se a obrátil pohled k ní všímajíc si pozdvihnutého obočí. Na okamžik jsem se zamyslel. Přijímat komplimenty a chválu nebylo vůbec jednoduché, ano, těšilo mě to, ale jak správně reagovat? Poděkovat? Být pokorný? Nakonec jsem si uvědomil jedno. Proč říkám hezké věci Mikoto? Protože je tak cítím, protože chci, aby jí bylo příjemně. Očekávám od toho něco nazpátek? Ne, snad jen znamení toho, že ji má slova potěšila, snad jen prostý úsměv ozdobený jejími roztomilými ďolíčky. Proto jsem udělal to stejné, věnoval jí přirozený a upřímný úsměv.

Její poznámka byla stejně jako ta moje předchozí pronesena skoro spíše pro sebe, než že by vyžadovala nějakou reakci. Myšlenky vyřčené nahlas. V reakci na to jsem se pousmál s pohledem k ulicím města. Asi pro ni bylo překvapivé, že se za tak relativně krátkou dobu známe tak dobře, vzhledem ke skutečnosti, že si obecně k tělu nepustila jen tak někoho. Svým způsobem to ani pro mě nebylo úplně běžné, vždy jsem si vybíral jen lidi, kteří mi nějakým způsobem sedli a těch nebylo mnoho, jen jsem na ně měl možná větší štěstí než ona.
"Nápodobně, myslím si, že by jejich reakce mohla pobavit nás oba," zachechtal jsem se otáčejíc se na Mikoto, uhodila hřebík na hlavičku, na moment jsem pak zvážněl a zatvářil se důležitě, "vidíš, jaké oběti jsem kvůli tvé radosti ochoten podstoupit?" Ta póza byla jen vtipem, což bylo dle mého následného úšklebku víc než zřetelné.
Zkoumavě jsem si ji při výhružce prohlédl s přivřenými víčky a provokativním úšklebkem, jako bych ji vyzýval k tomu, ať si klidně se svým chrobákem v hlavě něco zkusí a dá si speciálně záležet.
"Jsem přesvědčený, že mi ještě nejednou ukážeš, že za každou cenu získáš to, co chceš," ve stejně dráždivém duchu jsem ji také odpověděl, nicméně o tom, co pro mě její oči znamenají, jsem ji stejně zatím nehodlal povědět. Ostatně, odpověď téměř vyplynula z následující kouzelné chvíle.

Neuniklo mi, že nejsem jediný, kdo mapoval každičké zákoutí tváře toho druhého. Pro některé, její oči mohly působit chladně, možná kvůli oné sněhové barvě, některým se v nich špatně četlo nebo se jich báli, protože měla po většinu času na tváři ten nepřístupný odtažitý výraz, který se promítal i do pohledu. Já to však tak necítil, už od našeho rozhovoru v Matsumoto-jo a pak při každém střetnutí s nimi, mě celé tělo příjemně hřálo a moji mysl zavalil až neuvěřitelný klid doprovázený štěstím. Ale až teď mi docházelo, jak moc pro mě vlastně znamenají, vlastně nejen její oči. A tak jsem se ocitl v takové pozici čekajíc na její odpověď, ani v nejmenším mě nenapadlo ustoupit, i když se ta chvíle zdála nekonečná. Já se svůj krok rozhodl učinit, v ten konkrétní moment dával jako jediný smysl. V tom se její rty dotkly těch mých, krátké zamrazení předcházelo příjemné vlně tepla, která se rozlila postupně po celém nitru. Polibek jsem jí oplatil stejně jemně jako ona mě, jako bych zacházel s tou nejkřehčí bytostí pod Měsícem. Přišlo mi, že až teď jsem se konečně nadechl a tím ucítil její příjemnou vůni, která mi byla dosud tajemstvím.

Už od chvíle, co jsem vykročil z domu a stal se poutníkem, mým cílem bylo mimo jiné najít svůj smysl, význam či poslání. Co když to bylo jednodušší, než jsem se domníval. Její drobná ruka se dotkla mé tváře, přitáhla si mě blíž. Svou rukou jsem již opustil její bradu, přejel po těle až k zádům, pod lopatky. Pevně ji sevřel, nadzdvihl blíž a políbil znovu, tentokrát dlouze, vášnivěji.

Mikoto možná nebyla první ženou, na které spočinuly moje rty, ale rozhodně byla prvním člověkem, o kterém jsem byl přesvědčený, že mu chci být na blízku, ať to stojí, co to stojí a prvním člověkem, pro kterého mi vzplanulo srdce silným plamenem. Takový pocit byl i pro mě něčím novým, nepřišel okamžitě, naplnil mě až teď, v tuhle kouzelnou chvíli. Zároveň mi ale připadalo, že šlo o něco, za čím jsem si tak dlouhou dobu šel, co jsem hledal. Jenže nešlo o něco, co šlo uměle vytvořit nebo popohnat, mělo to přijít přirozeně, s někým výjimečným. A takovou osobou, člověkem, ženou byla právě bělooká kráska, tělem i duší. Dlouhé tři roky zde, v Shimo no Kuni a ještě mnoho let předtím mi ucházelo něco tak podstatného, dosud nepoznaného. Pocit, o kterém jsem jen fantazíroval ve svých povídkách, o kterém jsem věděl, že existuje, ale sám ho nikdy nezažil. A najednou tu byl, naplňoval mě radostí.

Po polibku se na okamžik odtáhla, mé pozornosti by v tuto chvíli neuniklo nic, byla pro mě obrazem, který jsem obdivoval do každičkého detailu, můj pohled tedy vzápětí následoval osamocenou slzu putující po porcelánově zbarvené líci dolů. Na moment se můj radostný výraz pozměnil ve stínu lítosti, pak však spíše dojetím, když mi její třpytivé oči i úsměv naznačily, že jde o slzu štěstí, možná úlevy. Nerozuměl jsem její omluvě, proto jsem jen s pousmáním zlehka zatřásl hlavou. Nesmírně jsem si vážil toho, že se přede mnou tak otevřela. Opět se přiblížila a ponořila se mi do ramene, pevně jsem ji přitáhl v láskyplném obětí, několikrát pomalu přejel konečky prstů po jejích bedrech, mezi lopatkami, přes krk až na vršek hlavy, kde jsem ji něžně pohladil. Sám jsem se opřel tváří, ta vůně.
"A pak kdo je tady hlupáčik," šeptl jsem úsměvně stále ještě v reakci k její omluvě, mé gesta poháněná intenzivními city i drobný žert jí měl naznačit, že se přede mnou nemusí bát uronit slzu a že jí budu vždycky oporou. Jakoby se okolo zastavil čas, najednou jsme existovali jen jeden pro druhého, bez ohledu na naši komplikovanou minulost, strastiplnou budoucnost, cítil jsem její tlukot srdce, vůni, jemný dech na krku a věděl, že o tenhle moment nikdy nepřijdu a budu si ho střežit do konce svého života, stejně tak jako tebe.

"Přitom teď by se ti to možná výjimečně podařilo a nešlo by jen o řečičky," popíchl jsem ji také s uchechtnutím narážejíc na to, že je moje ostražitost aktuálně mizivá a že v jiných případech bych se určitě nenechal jen tak potrestat. No, zřejmě by záleželo, co by její trestání obnášelo.
Přimáčkl jsem ji svou rukou jak jen silně to šlo, ale aby to stále působilo něžně, láskyplně.
Když se kousek odtáhla a naše pohledy se opět střetly, v hlavě mi hrála jediná myšlenka, zatímco jsem věnoval veškerou pozornost její překrásné tváři a okouzlující osobnosti, která vykvetla jako poupátko růže. Neexistovalo nic, co by tuhle chvíli dokázalo nahradit, neexistoval nikdo, s kým bych chtěl být víc. Její hebké doteky mi putovaly po tváři, ale současně se zdálo jakoby hladily na duši. Úsměv se mi rozšířil, když mi konečky prstů přejela přes rty, vypadala tak nevinně, kdybych se ten obrázek snažil někomu popsat, neuvěřil by mi.
Upřímně mě rozesmála svojí poznámku vracející nás zpátky k setkání v hradě, a to zejména z toho důvodu, že přesně tenhle vtípek jsem se každou chvílí chystal říct a Mikoto s ním popíchnout. "Už jsem to měl téměř na jazyku," ospravedlnil jsem svůj smích přiznáním se k chystané provokaci. Tenkrát to pochopila správně, i když pravdou bylo, že to v duchu naší konverzace znělo vcelku neurčitě. Asi mi bylo líto atmosféru tohoto momentu úplně kazit, proto jsem rázem zvážněl, drobný, po dnešní večer neústupný úsměv však na ústech vytrval. "Nemohl jsem vybrat líp, přestože jde o nebezpečného trhače," moje první část poznámky zněla zcela upřímně, byl jsem o tom přesvědčený, no neodpustil jsem si další drobný žertík, který byl ale založený na pravdě. Pak jsem se k bělovlásce opatrně nahnul a jemně ji políbil na čele.
Pravdou bylo, že chladný vítr byl čím dál intenzivnější a přestože mě hřálo příjemné vnitřní teplo, do tváří a rukou zima začínala bodat. V náručí jsem znovu bělovlásku pevně sevřel a pomocí rychlých pohybů po zádech se jí snažil instinktivně zahřát. Pouhé kimono, které na sobě měla Mikoto, z ní sice dělalo okouzlující dámu, ale do dnešní chladné noci určitě nebylo dostačující. Jen co mi tahle skutečnost došla, nervózně jsem sebou ucukl, opatrně ji od sebe odtáhl a svlékl si svůj kabát. V mžiku jsem ji obkročil a kabát přehodil přes její úzká ramena, aby se do něj mohla zachumlat. No, s jednou rukou to bylo trošku obtížnější než obvykle ale podařilo se. Všiml jsem si, jak se pod kabátem schovaly její pod Měsícem stříbřité vlasy, bylo nezvyklé ji vidět bez ikonické sněhové pokrývky přesahující celá záda, ušklíbl jsem se nad svými myšlenkami.
Uvědomujíc si faktu, že je čas se přesunout, jsem malinko znejistěl a pohledem pak zabloudil kamsi do ulic města, podrbal jsem se na zátylku a rozpačitě poněkud tázavě pronesl: "Čas... jít domů?"