Hostinec U Kulhavé Anny

First topic message reminder :

Hostinec u kulhavé Anny

Nikdo netuší, proč se takto hostinec jmenuje, ale patří mezi největší a nejslavnější v zemi. Anna nabízí i několik volných pokojů ke krátkodobému či dlouhodobému ubytování.

“No tak ještě že tu jeden statný se mnou je.” Mrknu na něj a dojdu k baru kde mi už hostinský jako obvykle podával talíř se zbytkem ovoce a zeleninou pro Eddieho. Téměř rovně jsem došla zpět ke stolu a talíř položila před Eddiho a vzala si ho na klín. Začal se pomalu natahovat pro jablko. 
“Nedívej se na něj hlavně, jinak pochytíš jeho tempo.” Varuju ho předem.

Jakmile použila slovní spojení statný, tak jsem okamžitě napnul svaly a mé triko, už tak napjaté se začalo rozpadat.

"Statný, to ano.." znovu jsem se uchechtl.

Trochu se zardím a podívám se kolem sebe a samozřejmě nejsem jediná, kdo se dívá z ženského osazenstva na Ugaie a zvyšuje se jim teplota a barva ve tvářích. 
“Ehm no víš tohle bys neměl dělat, za prvé jsem žena a jako ostatní tady nemůže spustit z tebe zrak, za druhé mám upito a jdou na mě trochu návaly, zahal se jinak mě tu budeš oživovat.” Pousměju se s červenými tvářemi a snažím se dívat na talíř před sebou. 
“Vsadím se, že mě tu teď chce každá ženská zabít.”

Okamžitě jsem přestal, když jsem se podíval po lokále. Chtivé ženy zase budou chodit do nemocnice s bolestmi zad, těžkostí na prsou a křeče v podbřišku. Možná bych si mohl otevřít gynekologii, až ji někdo vynalezne.
Vypnul jsem svaly a raději odešel na záchod. Tam jsem si ulevil, opláchnul se a udělal, co byla třeba.
Vrátil jsem se k Yune.
"Já bych..šel na vzduch," podíval jsem se trochu trapně a semknul rty.

Začala jsem se ovívat jen co odešel na záchod, abych se trochu uklidnila. A těch vražedných pohledů jsrm si nevšímala. Eddie mezitím dojedl a já šla zaplatit. Ale to mi bylo řečeno že je již placeno. Tak jsem se zase vrátila to už se vracel i Ugai. 
Na jeho prosbu jsem jen řekla: “ dobrý nápad” a vzala Eddiho a zase si ho dala kolem krku. A vydala se ven.

Trochu jsem se motal. Nějakým stylem se mi podařilo vyjít ven a do nikoho nestrčit. Bylo to dost divné. Nohy mě neposlouchali a zrak taky nebyl moc spolehlivý. Všechno bylo zamlžené a začínal jsem to vidět dvojitě.
"Co se to..děje..." řekl jsem a pohupoval jsem se ze strany na stranu.
"Tys mě chtěla opít?" sevřel jsem oči do dvou štěrbin a hleděl na Yune.

“No ani ne.” Sledovala jsem ho, ale jak jsem říkala po očkování aspoň 24 hodin neměl a to byla moje chyba. 
“Doprovodím tě domů to je moje chyba.” Vzala jsem za paži aby byl stabilnější. 
“Měl by ses z toho vyspat. Ale na druhou stranu tohle je osobní život a tohle k němu patří.” Mrknu na něj

Chytil jsem se pevně Yune, páč už se mi pletly nohy a neviděl jsem ani pořádně na jakou dlažební kostku právě stoupám.
"No dobře..já ale..nevím, kde mám teď domovvv" vylezlo ze mě.
"uff, jak mě je špatně!"! dýchal jsem zhluboka, abych nahnal do plic čerstvý vzduch.

Tak pro měnu jsem se zastavila, nemocnice je daleko a vím, že Ugai není jediný, kdo přespával v nemocnici. Dobrá poznámka pro řešení k Hashirovi. 
“Tak jo sedni si tady, půjdu ti vyjednat pokoj k hostinskému.” Donutím ho sednout si na lavičku u hospody a odběhnu zpět dovnitř. Hostinský bohužel řekl, že je zde ubytováno spoustu nových a volný pokoj nemá, ale může mi donést ještě jedny peřiny a matraci do pokoje. S tím jsem souhlasila a on to šel udělat a já se vrátila zpět pro našeho opilce. 
“Tak jde se zpátky, přespíš v hostinci.” Záměrně jsem mu neřekla kde, protože by určitě odmítl. A já ho potřebovala mít fit do práce.

Raději jsem udělal, co řekla. Možná jsem měl pocit, že tady snad i usnu. Jako nějaký sexy bezdomovec.
Trochu jsem zezelenal. Měl jsem pocit, že brzy vrhnu ramen i s knedlíčky na zem. Sepnul jsem všechny vnitřní svaly a veškerou sílu vůle, abych se trochu zmátořil. Už byla tady Yune a já s její pomocí vstal.
"Dobře Yune," dost jsem se zamotal, ale nakonec se na nohou udržel. Společně jsme došli až do nějakého pokoje, kde mě měla ubytovat.
Bože, to je se mnou špatný
"Promiň," zahalekal jsem.

“Támhle je koupelna kdyžtak.” Pronesu a připravím mu matraci s peřinami, které hostinský už přinesl. 
“Budeš ležet tady a já ve své posteli, moc pohostinná nejsem ale kdybys chtěl rychleji na záchod tak je to lepší než abys mě překračoval.” 
Lítostně se na něj podívám, chudák ale musí si zvykat. Ušklíbnu se

Jakmile jsem viděl volnou matraci, kam bych měl složit hlavu, tak jsem si cestou roztrhl triko a doslova se zabořil do měkké matrace a peřin. Bylo to tak příjemné. Hlava mě bolela a svět se motal. Kdyby mi někdo ukázal dva prsty a chtěl po mě vědět, kolik jich ukazuje, řekl bych, že tak dvacet určitě. Po chvilce, co jsem odpadl do říše snů, tak jsem začal tiše pochrupovat a možná mi slina stekla z úst.

Nemůžu se ubránit úsměvu, byl jak malej Jarda. Eddiho jsem pustila na polštář kde se jako vždy uvelebil a já se śla do koupelny osprchovat. V košilce se pak i já uvelebím v posteli, Eddiho nad hlavou. Na spánek jsem se těšila. 

Během noci se Eddie stejnem z postele dostal a uvelebil se Ugaiovi za krkem.

Ráno jsem se probudila dříve, ti dva byli vtipní, tak jsem je nechala spát a jen dala Ugaiovi vzkaz ať u hostinského vyzvedne Eddiemu talíř a odešla jsem do nemocnice

Přesun

Možná jsem cestou ještě trochu zrychlila (obzvlášť, když můj žaludek hlasitě protestoval nedostatku živin při takovém množství tréninku), ale nikdy ne tolik, aby Shigure nestíhal mé tempo. Moc jsem cestou nemluvila. Za jedno jsem měla hlad a za další pro mě Tsukiyama byla stále poměrně nová a takhle večer jsem si užívala pohled na všechna její světla a utichající ruch.
"Konnichiwa!" pozdravila jsem kohokoli, kdo byl zrovna v práci, když jsem Shiguremu přidržela dveře, a směrem k němu jsem ještě dodala tiché: "Vítej v mém přechodném doma."

Nechala jsem výběr stolu na něm a sama už jsem popadla menu a v mdlém světle téměř kaštanovýma očima jsem zvažovala, co si objednám.
"Rovnou poprosím o jeden zelený matcha čaj," zavolala jsem rovnou na kolem procházející personál. 
Jak se znám, jakmile se najím, dojde mi energie a ještě máme spoustu věcí, co probrat! Jediná záchrana - kvalitní matcha.

Nad jeho první otázkou jsem se musela důkladně zamyslet. 
"Já jsem v jídle asi spíš po tátovi," pokrčila jsem nakonec rameny. "Máma nám vždycky oběma nandá větší porci než sobě."
Myšlenka na domov mi v očích vyvolala cosi nostalgického, jak se mi za nimi honily vzpomínky jedna za druhou. Zvláštní, jak i příjemné myšlenky občas dostanou takovou hořko-sladkou chuť, když zapadnou z přítomnosti do minulosti a člověk na ně už nemůže dosáhnout bez ohledu na to, jak moc se snaží. Pohodila jsem blonďatými vlásky jako kdybych se ty pochmurné myšlenky snažila vysypat z hlavy.
"Máš sourozence?!" chytila jsem se prvního vhodného tématu. "To ti závidím, já jsem jedináček. Sice mám spoustu bratranců a sestřenic, ale to není to samé... Alespoň myslím."
Jediné, co zezelenalo závistí, byl můj matcha čaj, který mi právě přinesli, ale já jsem k tomu také neměla daleko - i když to možná jen moje kůže světlala do přirozeného, bledšího odstínu, který měla před dlouhou návštěvou horkých pramenů.Čas objednat si jídlo, než nám obsluha zase uteče!
"Co si dám, hmm..." odpověděla jsem zároveň jemu i obsluze a ještě jsem se naposledy zadívala do lístku, i když jsem ho už musela přečíst minimálně třikrát. "Miso polévku, prosím, a... sashimi talíř?" 
Rozhodla jsem se trochu experimentovat. Miso polévku už jsem tu měla, sashimi talíř ještě ne, očekávala jsem od něj ale talíř plný rybích dobrot s chutnou a možná trochu pikantní přílohou. Jestli Shigure nemusí syrové rybky, asi by se tady neměl nechávat inspirovat.

Přišel jsem do hostince s úmyslem si sbalit věci a odhlásit se. Náhoda tomu chtěla, že jsem v hostinci uviděl mé dva svěřence. Začal jsem jim mávat a pokřikovat na ně už ze dveří.
"Čaau, čaau," pozdravil jsem je a prodíral si k nim cestu.
"Rád Vás vidím, mám samé dobré zprávy. Za prvé, v obytné části je volná ubytovna. Tady máte klíč ke svým bytům. Je to hned ten největší dům ze začátku obytné čtvrti," vysvětlil jsem rychle a vytáhl klíče.
"Další věc," přitáhl jsem si židli a sedl si k nim. Vůbec mě nezajímalo, že tady mají svou chvíli, spíš jsem si to neuvědomoval.
"Tady máte každý peníze za misi," položil na stůl váček s penězi.
"A máme opravdovou misi. Musíme předat vzkaz vůdci Azuma-gai a pak ho sem dovést. Je možné, že nás někdo přepadne, takže si cestou vysvětlíme, nějaké nové techniky a strategie. A já vás tady ruším a otravuji..." uvědomil jsem si, že si tady sedí sami, povídají a chystají se pořádně nadlábnout.
"Sumimasen!"

"Je to rodina, ale nežiješ s nimi," to byl v mojí mysli největší rozdíl. "Máme domek vysoko v horách, odkud posíláme do různých vesnic vzácné rostliny, které nikde jinde nerostou. Tím pádem se se vzdálenějšími příbuznými moc často nevidíš a sice patří do rodiny, ale... vlastně je tak dobře neznáš?"
Než jsem stihla odpovědět na Shigureho další otázku, objevil se jako na zavolanou Yukihiro sensei.
My o vlku...

"Konnichiwa, sensei!" pozdravila jsem a při zprávě o další misi se mi oči rozzářily jako dvě velké, zlaté hvězdy. A do toho přehršel informací o novém ubytování a peníze na misi a nové techniky!
Nové techniky?! Sugoii!
"Arigato," poděkovala jsem. "A mohl by to být Suiton? Třeba ty vaše vodní shurikeny, to bylo úžasné Jutsu!"


Vůbec by mě nenapadlo, že ruší, takže jeho poslední poznámka si vysloužila překvapené zamrkání. "Ale ne, přece se na vás nebudeme zlobit za samé dobré zprávy!" Na důkaz svých slov jsem svůj sashimi talíř přesunula blíž k němu, aby si nabídl. Byla na něm spousta různých ryb, syrových s minimální úpravou, jako třeba losos a tuňák, navíc krevety a po straně nějaká zelenina a wasabi omáčka, aby se jejím mixováním se sashimi uchovala unikátní chuť při každém kousnutí. Sama jsem se zatím pustila do misu polévky.

"Klidně i ten suiton. Můžu tě naučit i nějaké komplikovanější Suiton techniky, třeba Suiryuudan - technika Senju Tobirami nebo Suidan no jutsu. Bylo by to fajn, mám raiton, takže bychom to mohli zkombinovat. Ale co naučím tebe Shigure, to nevím," pousmál jsem se a teda si sednul. Bylo to přeci jenom příjemné, až na to jídlo. Když jsem se podíval na talíř, trochu se mi hnul obsah žaludku.
"Etoo, jsem vegetarián," talíř jsem odstrčil a raději si objednal Okonomiyaki a Gyoza knedlíčky se zeleninou a tofu. To byly moje oblíbené.
Bylo to příjemné posezení, jídlo mi donesli poměrně včas a bylo výborné, jako vždy.
"Musím se naučit nějaké genjutsu, " řekl jsem a mrkl na Shigureho.
"Nebo bychom mohli pro tebe něco vymyslet! Třeba nějaké osvětlovací genjutsu, po kterým by se nepřátelé nemohli hnout. To by pro nás bylo užitečné," nadchnul jsem se. Byla to super představa, že by je Shigure znehybnil, Inemuri ovládla a já je sejmul pomocí Jigokuzuki nebo je svázal řetězem.

Ale nějakou dobu jsi s nimi žil.
Přestože mi v hlavě zněla ještě další odpověď, už jsem to téma nechala být, nechtěla jsem působit necitelně. Místo toho jsem se soustředila na senseie a nejistě jsem od něj odstrčila talíř s masem na opačnou stranu stolu.
"Sumimasen, sensei."
Nerada jsem mu působila nějaké nepohodlí, ale už jsem sashimi měla objednané a žaludek zavelel, že jdeme jíst, a tak jsem se do jídla pustila také. Wasabi pálilo ještě víc, než jsem byla zvyklá, ale to mi ani trochu nevadilo, a matcha čaj vše skvěle dokreslovat a příjemně zahřál.

"Možná Suidan no Jutsu?" odvětila jsem zamyšleně. Už jsem si o vodních technikách něco načetla a byla jsem si jistá, že na toho draka nakresleného u popisu Suiryūdan no Jutsu ještě nemám.
Určitě to bylo něco jako B-rank!
"Raději bych asi začala jednodušším vodním Jutsu, přece jen je to poprvé, co zkusím použít elementární chakru," pokrčila jsem rameny a vzápětí jsem ještě dodala rychlé ujištění. "Ne, že bych nechtěla těžší vodní techniky! Jenom už se teď podle svitku učím Kanchi no Jutsu a jak mi to nemá kdo vysvětlit a zároveň je to můj první B-rank, dává mi docela zabrat. Tak se nechci učit dvě B-rankové techniky naráz."
Hodila jsem očkem po Shigurem, jestli ho všechno to štěbetání o rancích moc nenudí, přece jen jsem mu je teprve nedávno vysvětlovala.

"Dobře dobře, naučím tě Mizu Shuriken, abys pochopila jak se pracuje s elementární čakrou a pak Suidan," obdařil jsem Inemuri zářivým úsměvem.
"Dobře," položil jsem ruku na Shigureho hlavu a rozcuchal jej. Bylo to naše zlatíčko. Věděl jsem, že v něm je víc, než na první pohled vypadá.
"Můžeme vyrazit klidně hned, jak chcete. Hashiru-sama to nechal na nás," dojedl jsem svoji porci a chvíli přemýšlel, jestli to náhodou nemám zaplatit celé. Vstal jsem a šel k baru. Vytáhl jsem gama-chan a zaplatil celý oběd. Navíc jsem objednal šest kusů mochi a donesl jim to na stůl.
"Tady máte mochi.." hned co jsem to řekl, jsem si dva narval do pusy. Miloval jsem je.

Awww!
Není jistější cesty k srdci ženy než přes její žaludek. Nebo to platilo pro muže? Inemuri bylo celkem jedno, o kom se to říká, ji si rozhodně získá každý, kdo je ochotný ji pozvat na jídlo. A naučit ji novou techniku. Sensei si vysloužil obdivný pohled a o to větší nadšení do další mise.
"Dōmo arigatō! Chtěla bych si před cestou přenést věci do ubytovny, abychom zbytečně neplatili hotel, ale hned potom jsem připravená vyrazit!" ještě jsem popadla jeden mochi koláček a než se nadáli, už jsem byla v půlce schodů ke své maličké místnosti.

Moc na sbalení jsem toho neměla, ale chtěla jsem se před další misí převléknout. Opět jsem zvolila černé kimono, měla jsem jich několik, ale na tomto nebyly vyšité růže, ale květy ve tvaru zvonků v různých odstínech modrých bavlnek. Uvázala jsem jsem si kolem pasu modrý obi pásek se spoustou skrytých kapes. Jediné, co si nevezmu sebou a co musím odložit na ubytovně byl batůžek s oblečením, výbavou na vyšívání a pár drobnými předměty, které jsem si stihla koupit v Tsukiyamě. I s batůžkem jsem sešla schody zpět do jídelní části, abych ukořistila svůj druhý mochi koláček. Vzala jsem to kolem pultu recepce, kde jsem se odhlásila a vrátila klíč od pokoje.
Koneckonců už mám mnohem lepší, svůj vlastní.
"Sejdeme se u brány?" nadhodila jsem, ale tajně jsem doufala, že se někdo přidá, abych nemusela ubytovnu hledat sama. Přece se oba musí také ubytovat, nu ne?