Hostinec U Kulhavé Anny

First topic message reminder :

Hostinec u kulhavé Anny

Nikdo netuší, proč se takto hostinec jmenuje, ale patří mezi největší a nejslavnější v zemi. Anna nabízí i několik volných pokojů ke krátkodobému či dlouhodobému ubytování.

Nadvihla som obočie. Žena, ktorá sa hrá na samurajku? Kiež by to počula moja matka, ktorá väčšinu života strávila bok po boku samurajom, spoločne s nimi bojovala a prelievala krv. Kiež by tu bola, aby mu mohla napraviť ciferník, aby mu ukázala, že sa na samurajku len "hrá". Ten chalan bol tak mimo, ako sa len zdalo. Hanba. Pevnejšie som stlačila rukoväť katany.
"Očividne si si ani nezaslúžil férové jednanie. Tvoje správanie je tak neskutočne mimo a drzé, že sa divím, že si vôbec prežil tak dlho. Tráviť s tebou viac času, tak ťa zabijem," preniesla som chladne. Dvíhal sa mi žalúdok už len pri pohľade naňho a jeho neúctivom správaní voči niekomu, kto mu bol rovný a kto si prešiel rovnakým tréningom.
"Vidím, že s tebou niet rozumná reč, aká to je škoda," pootočila som sa a mienila vykročiť dnu. Pohľad mi padol na Akiru, ktorý si tam už objednal nejaké jedlo, nápoje, a naznačil mi, že sa môžem aj ponúknuť, čo som mienila využiť. Rozhodne to bolo príjemnejšie strávenie času, než sa naťahovať s týmto strateným prípadom, keď zrazu vypustil z úst niečo, čo som považovala za prvotriednu urážku. Automaticky som sa otočila, vysúvajúc katanu a pripravená zaútočiť. Lenže tento šváb mi nestál za problémy. Nevedel sa správať. Katanu som zasunula späť, ruku som z nej však nespúšťala z čírej obozretnosti.
"Ubezpečujem ťa, že klan Satake sa už nikdy nebude miešať do záležitostí samurajov zo Shimo no Kuni. Až mi je ľúto, že moje sestry padli v boji za takéto...prasce," s týmito slovami som vstúpila do krčmy, ignorujúc Shishira. Prisadla som si k stolu viditeľne nabrúsená. Ľutovala som, že som sa k nemu vôbec niekedy prihovorila, šokovaná tým, ako veľmi nerešpektoval moje postavenie aj napriek faktu, že sme, rovnako ako on, prelievali krv na bojisku a riskovali vlastné životy. Siahla som po niektorom z nápojov, pričuchla si. Vonialo to skvelo!
"Chutí?" Opýtala som sa Akiry s úsmevom, aj keď odpoveď mi bola viac než jasná, keďže sa tu napchával jedna radosť.

Konfrontace těchto dvou živlů bavila, a to zejména Sakuřina nabrůšenost, která bobtnala nad rámec obvyklosti, ale seděla k její vášnivé povaze. I přesto se mi ale nepodařilo zachytit úplně všechno, už při této kratičké scéně se mi v paměti utvořila okna. Uniklo mi tak pár souvislostí a argumentů celého sporu. Důvodem bylo, že jsem regulérně propadl několika mikrospánkům, a to díky alkoholovému opojení z jednoho z nápojů, který jsem do sebe již stihl v rámci svého obžerství celý vylít. Evidentně jsem alkohol nesnášel zrovna nejlépe. Co se týká konzumace takového pokušení, bylo to pro mě poprvé. Nutno dodat, že na mně tato opilost začínala kromě občasného zachrápání při probuzení poznat. Tváře se mi zbarvily do červena a víčka neobvykle ztěžkla, obvykle těžko udržitelný úsměv byl teď všudypřítomný a přirozený.

Co mi však neuniklo, byla mladíkova heretická otázka ohledně prodávání Sakury. Doposud uvolněný usměvavý výraz mi v tu chvíli zchladl. Obsah sklenice, ze které jsem se zrovna chystal napít, nakonec skončil pod stolem na zemi, jeho troufalost mě až tak zarazila a rozhořčila, že jsem se musel v již tak alkoholem zamotané hlavě ujistit, že jsem slyšel správně. V následujícím jediném těžko pozorovatelném pohybu rukou jsem zvládl odložit sklenici na stůl a hmátnout po místě, kde by za normálních okolností byla rukojeť mé katany, připraven tasit. Přitom jsem zároveň vystřelil do postoje jak péro z gauče. Tohle však nebyly normální okolnosti, katanu jsem ztratil, a tak má ruka jen prohmátla. K tomu všemu mě vzápětí přemohl veselý nápoj a já upadl do krátkého spánku, který mě položil zpět na židli.


Za okamžik jsem se probral nepamatujíc si urážlivých slov ani svých následných činů. K mému překvapení Sakura v tu chvíli přisedávala ke stolu, ale bezvěrec tu stále byl. Neměl jsem námitek, její nabrušenost byla viditelná, přesto svůj nepříjemný a hrozivý výraz narovnala jediným úsměvem ke mně s prostou otázkou. "Hic! Chutí," zdvihl jsem důležitě prst do vzduchu jako bych informoval o neodkladné zprávě nebo někoho poučoval, ruku se mi nedařilo držet v rovině, a tak se kolíbala ze strany na stranu. Ukazováček jsem sklopil k jednomu z talířů, pak k dalšímu a do třetice ještě k jinému. "Tohle můžu doporučit... budu se teď rouhat, ale, hic! už chápu to rčení bezvěrců, že některé věci zkrátka stojí za hřích, hic!" pronesl jsem ještě relativně srozumitelně, ale se znatelným vesele opilým podtónem sem tam přerušen škytnutím. Nakonec jsem se o stůl opřel a s patrnou spokojeností se zahleděl na růžovlásku. "Sakura-san, chtěl jsem s tebou už předtím něco probrat..." zamumlal jsem zamyšleně, přemohl mě ale další mikrospánek a myšlenku jsem tak nedokončil.

Jedným z malíčkov som si poškrabal ušný bubienok, keď sa po mne táto dievčina pustila jak po údenom. Áno provokoval som ju, trocha. Ale to bolo zdravé však som bol chlap. Spočiatku som to bral ako isté pobavenie, žart, no teraz som reálne začal rozmýšľať, čo som tejto osobe spravil.
"Táto dedina je divná.. najprv ten Hyuuga a teraz toto." Pošúchal som sa na brade a venoval som tejto dievčine ešte jeden strnulý pohľad.
"Haa? Ty si tá kto po mne začal hulákať ženská!" Posťažoval som sa, zakladajúc si ruky na hruď. Odfrkol som si niekam do strany.
"Prevít malý.." Pohľad mi padol na to, ako sa otočila s rukou na jednej z jej katán. Podvihol som nad tým obočie, nebodaj na mňa naozaj chcela tasiť. Akiru som už dávnejśie prestal vnímať keďže s tými jeho výpadkami a zaspaním mi neprišiel ako niekto, s kým sa vôbec dalo komunikovať.
Poznamenala niečo o klanu Satake. Kde som to len počul? Musel som sa až zamyslieť. No už pri tom som si to mieril k podniku, odkiaľ som si od hostinského zobral späť moju katanu.
"Nezabil som niekoho z toho klanu? Možno pre to .." Pri východe von som sa zas zapozeral na dievčinu. Ostatne jej "slová" zapríčinili to, že som musel dedinu pomerne rýchlejšie opustiť. Nebol som predsa len "hosťom", bol som niekto z úplne inej zemi, kto tu mal špehovať. Kto si mohol pomyslieť, že ma tu niekto reálne spozná. Svojim spôsobom mi to polichotilo. Len škoda že to bola žena a nie nejaký prvotriedny samuraj.
"Ah... Kai Satake! vedel som že mi niekoho pripomína. Heh.." Vyhlásil som nakoniec a po tvári sa mi roztiahol pobavený úsmev. Vedel som že mi niekoho pripomína. Bol to jeden z tých výnimočných prípadov, kedy som tasil na ženu. No ona tasila prvá.. neostávalo mi nič iné, len jej zoťať hlavu. Jej menu patril jeden z vytetovaných tŕňov na mojej ľavej ruke.
Položil som ruku až ľahkovážne a uvoľnene na rukoväť svojej katany a vydal sa preč.

Tsukaharu som vypustila z hlavy, či už by sa rozhodol zostať alebo nie, ignorovala by som ho. Bola som tak nejako pobúrená tým, ako sa správal a ako moc ma podcenil len preto, že som žena?
Niekedy sa ozaj nestačím diviť, ako dokážu byť aj samuraji prehnití do morku kostí, povzdychla som si. Hoc som sa obliekala, ako som sa obliekala, Bushido bolo pre mňa priam posvätné, ako aj správanie sa podľa pravidiel. Uprela som zrak na Akiru, ktorý potvrdil, že mu chutí, čo ma úprimne potešilo. Potrebovala som to jeho..."nadšenie" z toho všetkého, čo si práve objednal a raz za radom jedol a pil. Vyzeral vtipne. Žiarivo som sa usmiala.
"Možno by si si mal dať s alkoholom malú prestávku," uchechtla som sa, pričom som sama odpíjala z nejakého alkoholického nápoja. Ochutnala som zo všetkých tanierov, ktoré mi odporúčil, a súhlasne prikývla.
"A to ešte nevieš, koľko takých vecí ešte ja, ktoré si možno predtým odsudzoval bez toho, aby si ich prv vyskúšal!" zdvihla som prst do vzduchu a zatvárila sa tak nejako škodoradostne. Bola som rada, že sa Akira trocha otvoril, zdalo sa mi, že robil pokroky.
"O čo sa jedná?" opýtala som sa ho. Neodpovedal mi však, preto som sa naňho zvedavo pozrela, čo mu to tak trvá, a on...spal.
"Akira-kun?" oslovila som ho a štuchla doňho prstom. Ak nereagoval, tak som mienila opakovať, až kým sa nezobudí. Nemohol ma predsa navnadiť a potom zaspať! Na to som bola príliš zvedavá!

"Možno máš pravdu," přitakal jsem na její radu, pravá ruka se sklenicí dalšího chlastu se mi ale nevědomky blížila ke rtům, jakmile jsem to zmerčil, druhou rukou jsem pohybu zabránil a sklenici raději odložil, "alkoholik, kterého zboří půl deci saké, hic to není dobrá kombinace." Kupodivu ze mě i v tomto stavu vypadla poznámka, která nebyla úplně od věci. Stále mi to ještě myslelo, neměl jsem toho tolik, vynaložil jsem tedy veškerou energii k tomu, abych silnější opilosti nepodlehl a v hlavě se na tuto myšlenku také soustředil.

"Upřímně se na další takové věci těším, hic! ať už jsou sebehříšnější," odpověděl jsem potěšeně, že Sakuře se můj výběr pochutin taky zamlouval. "Koneckonců, tohle není první věc, kterou jsem tvým dočiněním vyzkoušel. Kvůli tobě si začínám uvědomovat, že život je vlastně o něčem jiném než jen o víře," v tuhle chvíli bylo jasné, že už ze mě blekotá alkohol nebo nějaké skryté hluboko potlačené lidství. Za normálních okolností bych už tahle slova neodvratitelně trestal bičem, možná bych se i nechal přibít na kříž. Dnes tomu bylo jinak.

Pak jsem chtěl právě navázat jistým tématem, ale zapůsobil na mě ten nejvýraznější vliv alkoholu, zalomil jsem, přičemž mě ale opakovaně probouzela Sakura svým šťoucháním. Zprvu to nemělo vliv, ale po několika intenzivních zásazích se zjevila má další zranitelnost, bolest pro mě byla menším problémem než lechtání, které růžovláska právě praktikovala. Se smíchem, který by nebýt mého hlubokého hlasu zněl jak od třináctileté školačky, jsem rozevřel oči dokořán a ještě chvíli se nechal mučit, než mi došlo, co se vlastně děje. "Sakura-san! Nerob!" zasyčel jsem potemnělým hlasem, zatímco jsem Sakuřin mučící nástroj - šťouchací ruku - pevně sevřel ve své dlani, na tváři naprosto vážný hrozivý výraz. Poté jsem si dlouze oddychl, Sakuřinu ruku ze sevření uvolnil a na tváři se objevil opět ten uvolněný úsměv.

"Kdo je ten Shishiro, hm?" optal jsem se na férovku poté. Vypadalo to, že mě ta otázka skutečně zajímá a chci pravdivou odpověď, kdoví proč tak najednou. Podložil jsem si dlaní bradu a s přivřenýma soudícíma očima se k Sakuře nahnul jen na pár centimetrů od jejího obličeje. Můj pohybující se nos prozradil, že se ji snažím očichat, byl to můj způsob, jak si ověřit, jestli někdo mluví pravdu nebo lže. Předchozí téma, které jsem chtěl probrat, se mi úplně vykouřilo z hlavy a on ho nahradil zrovna ve chvíli, kdy z ulice odcházel pryč, čímž zaujal i moji pozornost.

Rozosmiala som sa.
"Vieš o tom, že to, že si raz za čas nejaké to poldeci dáš neznamená, že si alkoholik, že?" Prišlo mi roztomilé, akým spôsobom si odoprel ďalší poldecák a uposlúchol ma. Tento človek bol ozaj plný prekvapení. Môj šiesty zmysel teda neklamal, keď som ho prvýkrát stretla. Ozaj bol špeciálny.
"To beriem ako kompliment, aj keď si myslím, že skôr z teba vraví ten alkohol a až vytriezveš, tak sa budeš zubami, nechtami biť za to, že si niečo také nepovedal," poznala som ho už nejaký čas. A hoc alkohol mu možno pomáhal ozaj uvoľniť sa, mimo neho to preňho nebolo tak jednoduché. Stále bolo na čom pracovať. Hlasne som sa rozosmiala nad jeho reakciou voči môjmu šťuchaniu.
"Zdalo sa, že som našla novú slabinu, ktorú môžem proti tebe využiť, ak ma budeš hnevať," smiech, ktorý následoval, pripomínal skôr smiech nejakej zlej kráľovnej, ktorej sa podarilo dosiahnuť svoj cieľ. Rada som rýpala a robila mu zle, samozrejme, v rámci dobrých medziľudských vzťahov. Tak či onak tieto malé "hry" končili smiechom. Mnohokrát len z mojej strany, ale to je už nepodstatný detail. Jeho hrozivý výraz by bol ozaj hrozivý, ak by som tušila, že situácia je vážna, čo nebola. Takže to vyústilo v záchvat smiechu, čo bolo zrejme tiež spôsobené alkoholom. Vypila som totižto celý pohár.
"Akira-kun! Je s tebou ozaj veľká zábava!" pochválila som ho, držiac sa za brucho, len čo záchvat smiechu ustúpil. Bola som červená od toho, ako mi bolo horúco, a keď som si uvedomila, ako zrazu bol Akira blízko, z ľahkej červenej sa stala červená porovnateľná s paradajkou.

"Sh-shishiro...," zakoktala som sa, "...uh. Začnem asi tak v krátkosti, um." Trocha nervózne som sa pousmiala.
"Ako vieš, pochádzam z klanu Satane, čo je klan samurajiek. Sme často v kontakte so samurajmi a úzko spolupracujeme. A Shishiro...povedzme, že sa o ňom veľa hovorilo. Bol to ozaj talent, silný samuraj," pokyvala som hlavou, snažiac sa trocha uvoľniť nervozitu a prudké začervenanie.
"Párkrát som ho dokonca zahliadla na bojisku, keď sme pomáhali na tomto území. A tak nejako som si myslela, že je to rozumný človek a...pravý samuraj, že by to mohol byť niekto, kto by ma možno vedel aj inšpirovať. Očividne som sa mýlila," pokrčila som letmo ramenami.
"Nie je to nič dôležité," mávla som nad tým rukou, zobrala najbližší nápoj a naliala ho do seba. Bolo mi jedno, že bol alkoholický, pretože okrem toho, bol aj chladený. A ja som sa potrebovala schladiť.

"To sice vím, ale když už člověku ruka nevědomky doplňuje hladinku, není to úplně ideální stav," odporoval jsem s úšklebkem. Nemusel jsem na sebe tohle práskat, ale vlastně mi nevadilo uvést věci na pravou míru. Sakura nebyla člověkem, který by mě soudil, v tuhle chvíli mi to navíc bylo jedno, i kdyby mě soudil samotný Kami.
"A jako kompliment to mělo vyznít, ale zároveň to ber jako, hic!," když už jsem si myslel, že mě škytavka opouští, opět zasáhla, nahněvaně jsem práskl rukou do stolu, přičemž se mi zvrásnil obličej ze vzteku, ale rty byly stále rozšířené do úsměvu, "... děkuju ti, za všechno, Sakura-san." Jako posilněnému alkoholem mi rázem nedělo problém projevovat přirozeněji emoce a vyjadřovat je slovy. Obyčejně jsem se zrovna Sakuře snažil vždycky nějak odvděčit, ale přes ústa to holt šlo těžko.

"Od toho tu mám tohle, až vystřízlivím," zašklebil jsem se, zatímco mi ruka zajela pod pás a vytáhla bič. Položil jsem ho na stůl, na chvíli mi na něm zůstaly oči. Pak přišlo usnutí, lechtání a můj vražedný pohled, který ale v Sakuře z nějakého důvodu vyvolal jen další smích. Upřímně mi to nevadilo, naopak mě hřálo na srdci, že je v mé přítomnosti pro jednou někdo takhle uvolněný a veselý. Opět šlo o věc, kterou jsem zažil jen se Sakurou. O to víc mě potěšilo, když vyjádřila, jak se se mnou baví, zřejmě ze studu jsem na chvíli odvrátil pohled, než přišla má detektivní otázka ohledně Shishira.

"Hm, hmm, dobrá, budu si ho pamatovat," přikývl jsem po tom, co přeříkala svůj příběh a pomalu se se stále přivřenýma očima oddálil, až jsem se "narovnal" zpátky do opileckého sedu a téma Shishiro ukončil uchopením závitku a jeho bleskurychlým snězením. Vnímal jsem, že se Sakuřin obličej při této konfrontaci celý zabarvil do barvy jejích vlasů, nad tou myšlenkou jsem se musel zasmát hned ve chvíli, co jsem spolkl poslední sousto, což ji v jejím vychladnutí asi dvakrát nepomohlo. Zatímco pila svůj nápoj, pohlédl jsem opět na položený bič a rozpomenul si na otázku, kterou jsem chtěl Sakuře položit už na začátku, než se mi podařilo usnout. Prstem i pohledem jsem na něj ukázal, aby to růžovláska zaregistrovala.

"Vzpomněl jsem si... hic!, v nemocnici jsi zmiňovala něco o tom, že by ode mě možná sestřičky chtěly za hříchy zbičovat," znovu jsem se přiblížil, když dopíjela poslední lok a naprosto vážně myšlenku dokončil, "naznačovala jsi, že bys o to taky stála? Do jisté míry to opravdu člověka odlehčí..."

"A tak, treba sa na to pozerať pozitívne. Podvedome vyhľadávaš niečo, pri čom sa uvoľníš a zrelaxuješ!" zareagovala som pohotovo so vztýčeným prstom. Tvárila som sa pritom veľmi dôležito, ako keby som práve povedala nejaký premudrelý výrok! Nevydržalo mi to dlho, Akira ma obmäkčil potvrdením, že to ozaj kompliment bol, a dokonca sa mi poďakoval. Nevedela som však za čo. Všetko, čo som robila, bolo pre mňa úplne prirodzené.
"Nemáš za čo ďakovať, Akira-kun. To skôr ja by som mala ďakovať tebe za to, že si schopný prežiť moje debilné kecy a možno až niekedy otravnú pozitivitu," pousmiala som sa. Jeho boj so čkaním bolo nesmierne vtipné, hlavne keď sa tak roztomilo nahneval, až buchol do stolu.
"Vraví sa, že ak sa ti čká, tak ťa niekto spomína," preniesla som, viac menej len pre nejakú zaujímavosť. Možno si to zapamätá do budúcna, až sa mu začne len tak náhodne čkať. "Možno to nie je alkoholom, ale skôr tým, že si očaril nemocničný personál!" Znova som si rýpla, pričom som sa bojovala s tým nezačať sa hlasno smiať. Siahla som po nejakom ďalšom nápoji a rýchlo sa napila. Na líčkach sa mi usadila taká tá jemná červeň, prvý znak, že sa začínam dostávať do uvoľnenejšej nálady vplyvom alkoholu.
"Uuuuhm, treba ho zmlátiť, až ho znova uvidíš. Spoločne. Cigánska férovka!" Pohľad mi na chvíľu potemnel. Tak nejak som začala ľutovať, že som predsa len nepozdvihla proti nemu svoju katanu, ale tak...na druhú stranu, ak by som sa pustila do boja, najskôr by som tu nesedela s Akirom, nerýpala doňho a nesmiala sa. Akira sa vzdialil a ja som si vydýchla. Nie preto, že by mi to vadilo, skôr som nebola zvyknutá na to, že by sa vôbec nejaký muž nachádzal tak blízko mňa.

"Huh?" Vyvalila som na Akiru oči, keď mi položil otázku ohľadom bičovania. V tom momente mi vyschlo v hrdle, do tváre sa mi nahrnula snáď všetka krv z tela, cítila som horúčavu. Ak som bola predtým červená ako paradajka, teraz som nabrala snáď ešte červenší odtieň. Chvíľu som len tak zazerala a potom sa zmohla len na prikývnutie. "I-iste, odľahčí...," nervózne som sa uchechtla a poškrabala sa za hlavou, rozmýšľajúc nad tým, či si Akira uvedomuje, čo mi práve navrhol. A dostal do obrovských rozpakov. Pohľadom som skĺzla na bič, potom späť na Akiru.
"Uh, ty si asi neuvedomuješ, prečo...mi to napadlo, že?" Opýtala som sa s miernymi problémami. Červená z mojej tváre nie a nie opadnúť.

Podívat se na to pozitivně, to byl přesně výrok, který Sakuru vystihoval, nad tou poznámkou jsem se jen uchechtl. Měla ale obecně pravdu, třeba na víc věcí koukat pozitivně, to byl taky jeden z důvodů, proč mi bylo tak příjemné se Sakurou trávit čas. Sice mi pozitivita nebyla vlastní, ale rád jsem se jí učil a fascinovalo mě tuto vlastnost sledovat v plném nasazení, jak to dokázala jen růžovláska.

Svoje myšlenky jsem pak dokonce zopakoval nahlas, když mi vrátila díky za to, že dokážu vydržet v její blízkosti, nehledě na to, jak zrovna střelená zrovna je.
"Tvoje debilní kecy a otravná pozitivita jsou důvod, proč si tě tak vážím," přestože jsem prvou část věty dal vizuálně gestem pomocí prstů na rukách do uvozovek, stejně možná nevyzněla úplně nejlépe, myšlenku jsem ale hnedle dokončil, "rozdáváš kolem sebe radost a od každé drobnosti taky radost přijímáš, to všechno přitom tak přirozeně. Kdyby jsi taková nebyla, tak tu dnes ani nesedíme. Hic!"

Úsměv se mi na tváři držel i dále, co jsem Sakuře naslouchal, informace o škytání a vzpomínání pro mě byla novinkou, ale ani jsem se nezamýšlel nad tím, kdo by to potenciálně mohl být. V dobrém spojení téměř nikdo takový neexistoval. Když však dodala to o nemocničním personálu, úsměv vymizel a víčka se mi z uvolnění roztáhly, výraz mi tak na okamžik zamrzl v obavách. "Jen doufám, že se nejedná o klystýrpaní, jestli to je tak, jak říkáš!"

Pak mě dostala zpátky do reality nabídkou na rozmlácení probíraného samurajského bezvěrce, tvář nabyla výraz odhodlání. Pěstí jsem udeřil do otevřené dlaně. "Tomu ver," v tuto chvíli jsem ani nevěděl, proč mám podvědomou chuť mu dát na budku, reálně zrovna mně nijak nepohrozil a co jsem si pamatoval, tak Sakura s ním spíše vymetla. Mávl jsem nad tím nakonec rukou.

"Odlehčí, ano, hic!," zopakoval jsem a zkusil škytavku tentokrát zapít, chytré to zřejmě nebylo, ale pracoval jsem s myšlenkou, že na mě třeba vážně někdo myslí a to škytavé prokletí mi už zkrátka lezlo na nervy. S výběrem, co jsme tu měli, to byla spíše ruská ruleta o nealko, bylo ho tu totiž žalostně málo. Nakonec jsem sáhl po jedné sklenici a napil se, podle čichu jsem poznal, že v tom alkohol je, ale nějak mě to už netrápilo. Na doruda zbarvenou společnici jsem hodil nejprve přihlouplý pohled v reakci na její poslední otázku: "Uhm, zřejmě... ne?" Pár vteřin na to se mi nicméně výraz proměnil do zvláštního leccos vypovídajícího úšklebku.

"Hmmmmm," pousmiala som sa a spokojne privrela oči. Bolo príjemné od neho počuť takýto kompliment. Vedela som však v ňom čítať dobre a teda aj to, že semtam prejavil svoju vďačnosť aj iným, než verbálnym spôsobom. Aj keď som si to nevyžadovala. Bol to zaujímavý chalan. Jedno sa však nedalo ignorovať, a to bol fakt, že snáď za každou vetou, niekedy aj slovom, začkal. Reagovala som na to zrejme veru netradične, a to tak, že zakaždým, keď sa mu začkalo, mnou trhlo, avšak takým tým vtipným spôsobom.
"Klystýrpani ťa určite potichu preklína, a zároveň sa teší na ďalšie stretnutie, pri ktorom ale nepoužije tvoj bič, ale reťaze," znova som sa tak temne a škodoradostne uchechtla, ako keby mi snáď robilo dobre, že ho desím takýmito nepríjemnými predstavami. Popritom som si ešte tak mydlila ruky, čo len pridávalo k efektívnosti môjho pofidérneho chichotania sa. Po chvíli som sa však trocha upokojila a uchmatla si nejaké jedlo, predsa len bolo lepšie niečo popri popíjaní alkoholu konzumovať. Tému Shishiro sme uzavreli. Bol príliš nedôležitý a nezaujímavý, už aj pre mňa.

Téma bičovania moju situáciu naďalej neuľahčovala. Bola som červená až za ušami, cítila som príšernú horúčavu, a Akirov úškrn, ktorý som uňho za takýchto okolností videla prvýkrát, vo mne vyvolal niekoľko otázok. Z nejakého dôvodu som nevedela odhadnúť, či sa tak usmial náhodou, alebo cielene, a čo tým úsmevom vôbec myslel!
"N-no, uh," zakoktala som sa a na chvíľu odmlčala, očividne rozmýšľajúc nad tým, aké slová voliť. "No, ľudia m-majú svoje potreby, fyzické, ale to určite vieš...a niektorým to tvoje bičovanie by nemuselo prísť akooo...trest za svoje hriechy, aleeee," znova som sa sekla, pričom na mojej tvári už hrala červenočervenočervenočervená farba. "No proste keby možno to navrhneš napríklad tým sestričkám, tak by to brali ako pozvánku do postele!" vypľuvla som to zo seba tak rýchlo, že mi sotva bolo rozumieť, aby som to čo najrýchlejšie dokončila a nerobila zo seba trápnu hus. Skryla som svoju tvár do radšej do dlaní.

Když mi došlo, že Sakuřino neobvyklé nadskakování není podivuhodná reakce na alkohol a ani nejde o žádný tik, nýbrž poskočí vždy s mým škytnutím, samotné škytací prokletí najednou nebylo tak otravné, jelikož jsem se mohl pokaždé rázem zasmát. "Nestraš! A slib mi, že příště mě do té nemocnice nevezmeš, ať se stane, co se stane," varovně jsem pozdvihl prst na náznak toho, že to myslím smrtelně vážně, i tón o tom vypovídal. Její škřítkovské chytotání mi ale říkalo, že mě možná v budoucnu sama zmrzačí jen pro to, aby mě mohla pak pobytem v nemocnici pod taktovkou Yune potrápit.

Vítězně mi ruka vystřelila pro poslední závitek, který jsem následně chamtivě a dost necivilizovaně spořádal. Můj úšklebek zůstával stejný, skoro to vypadalo, že vůbec nesouvisel s tématem biče, ale odhodláním ulovit poslední kus dobroty a následnou spokojeností, že se tak zadařilo. Jak tomu ale bylo opravdu, kdoví?
Dochroupával jsem dobrůtku a se zájmem ze Sakury nespouštěl oči naslouchajíc jejím snahám vymáčknout ze sebe odpověď. Obličej ji v tuhle chvíli zrudl prakticky do barvy krve, působilo to nadmíru roztomile.

"No, hic!, chápu to, díky za vysvětlení," odpověděl jsem zamyšleně všímajíc si, jak zakryla dlaněmi svůj obličej, já ji ale chtěl vidět do očí, jelikož mě zajímala její upřímná odpověď. Předklonil jsem se blíž, obě dlaně jí svýma rukama odkryl z obličeje. "Ale stále jsi mi neodpověděla na mou otázku..." hlesl jsem tišeji, třeba se mi takhle podaří potlačit další škytnutí. Růžovlásce jsem nedával v tomto choulostivém tématu oddychu, dalo se jen těžko odhadnout, jestli jsem opravdu tak natrvdlej nebo si na to jen cíleně hraju. Byl jsem zrovna já vůbec schopný něco takového zahrát? Pod vlivem alkoholu... možná. "HIC!"

Moje neovládateľné nadskakovanie v rytme jeho čkania ho zrejme veľmi pobavilo, takže napokon ani ja som sa necítila tak trápne. Pri jeho požiadavke som naňho prižmúrila oči spomedzi rúk. Ale neodpovedala som mu, zatiaľ, a takmer okamžite sa znova skryla.
Kto by bol kedy povedal, že budem hovoriť o takejto téme s niekým iným, cítila som, že ešte aj moje srdce mi div nevyskočilo z hrudi, boh vie, čo za tým stálo - či nervozita, či stres, alebo skrátka niečo iné, nad čím som sa nezamýšľala. A v momentálnom stave, najmä pod jemným vplyvom alkoholu nebola po triezvom zmýšľaní ani stopa. Pocítila som jeho teplé ruky na tých svojich a opatrne mi ich zložil z tváre. Opäť bol tak blízko, na čo by som prirodzene reagovala začervenaním, avšak moja tvár bola tak červená, že to už viac ani nebolo možné. Skúmavo som sa naňho zahľadela, rozmýšľala som, či si zo mňa robí srandu alebo...má niečo v pláne, aj potom, čo som mu vysvetlila, ako sa tie veci zvyknú brať. Uňho človek, najmä teraz, si nebol ozaj ničím istý.
"Ja...eh," pohľad mi padol na stôl, rukou som rýchlo siahla po nejakom štamperlíku alebo čomkoľvek, čo by mohlo obsahovať alkohol, a kopla to do seba. Potrebovala som to, aby som nabrala trocha odvahy a možno aby tá moja hanblivosť trocha opadla. "Hai, Akira-kun!" odvetla som energicky, ako keby som hodnú chvíľu hromadila energiu na to, aby som bola schopná odpovedať, a následne si vydýchla, ako keby mi to vzalo veľa sebazaprenia. Nechcela som mu klamať, vedela som, že jeho v žiadnom prípade neoklamem.
"A k tomu sľubu...," dodala som ešte s potmehúdskym úsmevom. Rozprávalo sa mi už znova o niečo ľahšie, moja červeň jemne opadala, za to sa však do mojej tváre vrátil škodoradostný úškrn a oči sa zlovestne leskli. "To by bola výhra pre teba, ale čo z toho budem mať ja? Moja škodoradosť sa teda len tak ľahko vzdať nechce," uchechtla som sa, ako keby sa nič nebolo pred chvíľou dialo. Koniec koncov, bolo na ňom, ako s tou informáciou naloží, nemala som žiadne očakávania, pretože reálne, človek ani nevedel, ako čo reálne bral.

Nějakou chvíli trvalo, než se Sakura čelící této lechtivé situaci vymáčkla, možná jí to nebylo úplně příjemné, na druhou stranu neprojevila jediný krok naznačující, ať se tomuto tématu úplně vyhneme. Náčelnice rudá tvář se rozhodla před odpovědí posilnit panáčkem a pak poměrně rázně vyhrkla odpověď. Jakoby se jí ulevilo, růžové tváře jí začaly blednout. Já byl najednou odpovědí poněkud zaskočen, zarazilo mě to v tom stejném předklonu na místě. Nejspíš jsem vlivem alkoholu úplně nedomyslel další kroky v případě této odpovědi, možná jsem s ní vůbec nepočítal. Červeň se ze Sakuřiného obličeje nevytrácela, spíše se až kouzelným způsobem přelévala do obličeje mého.

"Eghmm," poodkašlal jsem si velice suše, jako bych měl najednou v puse poušť z Kaze no Kuni. Stejně jako Sakura před minutkou, také jsem šáhl po první pomoci ve formě panáčka a kopl ho do sebe. Oklepal jsem se, muselo jít o nějakou poctivou domácí pálenku. Překvapivě zabrala velice rychle a bylo mi zase o něco lépe. "Hic!" Lépe... spíše uvolněněji, stud či nervozita, která mě ovládla zřejmě kvůli pomalému střízlivění byla postupně pryč. Sakura se mezitím prohovořila k předchozímu tématu opět se svým zlomyslným úsměvem.

"To mi je jasné, všímám si, že se nad představou mého utrpení až příliš bavíš," ze studu narůžovělé tváře ztratily svůj odstín, stopy červeně však zůstaly, to už však šlo opět o opilost. "Můžeme si slíbit navzájem, že odtamtud jeden druhého budeme držet dál, anebo..." opět zkoumavě jsem přivřel víčka a zahleděl se růžovlásce do očí s tajemným tónem v hlasu, "chceš snad skončit taky svázaná řetězy?"

Pobavene som sa usmiala. Bola to zvláštna situácia, aj cez alkohol. A skrátka, bolo lepšie to zapiť. Po jednom poháriku som mávla na hostinského.
"Tsukiyamský čaj!" Šlo o Lidl verziu nášho tatranského čaju, ktrý sa v týchto končinách zakúpiť, bohužiaľ, nedal. Bol nápojom bohov v hornatých končinách na území, v ktorom sídlil náš klan, pomenovaným po jednom z tamojších pohorí. Hostinský prikývol a v momente pred nami stáli dva plné panáky.
"Na zdravie, Akira-kun," mrkla som naňho, už značne uvoľnenejšia a menej červená, aj keď horúco mi stále bolo. Aj napriek faktu, že som bola bola viac odhalená ako zahalená.
"No ale, prrrrrrrr, chlapče!" zamávala som komicky obomi rukami. "Ty si ten, ktorý večne končí horšie než ja a ja som tá, ktorá ti musí podať prvú pomoc alebo ťa za uši dotiahnúť až do nemocnice," uchechtla som sa provokačne. "Navyše, medzi ženami panuje nepísané pravidlo, že pokiaľ si nepreberieme frajerov alebo jedna druhej nezávidíme, tak sa chováme ako najlepšie kamarátky a vzájomne sa podporujeme!" Vysvetlila som popri...mierne divokom rozmachovaní sa, pričom som samozrejme neprestala poskakovať pri každom jeho začkaní. "Chlapi sú trocha diskriminovaní, no, potrebujú...špeciálny prístup," provokačne som ho štuchla niekde do oblasti rebier.
"Hic!" vyvalila som prekvapene oči a zakryla si ústa rukou. Zdalo sa, že ma Akira čkaním nakazil.

"Tsukiyamský čaj, hm?" souhlasně jsem pokýval se Sakuřiným návrhem, abychom to s těmi sranda nápoji zbrzdili a dali si něco na probrání. Sledoval jsem hostinského, jak nám přinesl na čaj podezřele malé pohárky a bez konvičky. Sakura si svůj panák vzala připravená přiťuknout, zkontroloval jsem obsah čichem a okamžitě pochopil, že jsem se tuze mýlil. Toto doplňování hladinky nemohlo skončit dobře.

"Na tvoje, Sakura-san!" přiťukl jsem si s ní s veselým úsměvem, také dost uvolněný. Do tsukiyamáku jsem pak opatrně smočil jazyk, abych okusil. Zdálo se, že je Sakura na tento nápoj snad i pyšná, tak mi přišlo na místě se ho pokusit vychutnat. Nakonec jsem ho do sebe nekompromisně kopl. Nechutnal vůbec špatně, což jsem vyjádřil specifickým posunkem, vlastně chutnal skvěle. "Ovšem tohle, to je kumšt," pochválil jsem Sakuřin výběr dokonce slovně.

Pak začala rýpává v doprovodu Sakury oblíbeného máchání rukama alá tady provoz řídím já. Přestože mě provokovala, vůbec jsem se z jejích uštěpačných poznámek nehněval, naopak jsem se nemohl udržet od smíchu. Její přehnaně akční posunky a monolog, který už byl znatelně ovlivněný alkoholem, mě příliš bavil.


"Dobře, tak ty takhle. HIC! To si budu pro příště pamatovat, až se budu zase rozmýšlet nad tím, jestli ti zachránit nebo nezachránit, HIC!, řiť,"  vrátil jsem jí to zpátky a schválně zcela viditelně parodoval to komické házení rukama, "ženy a vaše pravidla. Chtěl bych vidět tu podporu od klystýrpaní po prvním pokusu o opuštění lůžka, HIC!" Škytavka byla zpátky se vší parádou, a to se mi s ní doposud podařilo tak obstojně zápasit. Pak Sakura udělala něco, co neměla, její dobře mířený šťouch skončil na extra lechtivém místě.

Vzhledem k tomu, že šlo o jeden šťouch, nezasmál jsem se, naopak mě to jen namíchlo. Můj doposud rozveselený výraz opět zkameněl do naprosto seriózní temné nasra*osti. "Něco mi říká, že tu bude potřebovat speciální přístup někdo jiný," pronesl jsem chladně, přičemž z jejích očích můj pohled sklouzl jen na okamžik k biči a zase zpátky. Celou zvážnělou situaci narušilo Sakuřino škytnutí, které mi pocukalo s kouty a zanedlouho spustilo smích: "A to máš za to!"

Aj napriek tomu, že sa mi jemne motala hlava, dokázala som na Akiru ešte poriadne zaostriť. Iste si myslel, ako každý bežný smrteľník, že tento čaj. Je čaj. Áno, bol to čaj, lenže s alkoholom a bez čaju. Pritom, ako to hostinský ukladal pred nás, som sa tvárila zrejme veľmi prapodivne, možno trocha až strašidelne. Lenže popri alkohole si človek len ťažko ustráži svoje tvarové svaly a mnohokrát sa to vymyká tak nejak spod kontroly. Čajíček mu však aj skrz prvotné prekvapenie, že to nie je čajíček, zrejme chutil. Bola som rada. Niekedy mu prinesiem originál, táto Lidl verzia sa nedala porovnávať, ale aktuálne to bolo lepšie než drôtom do oka.

"HIC! Kurnik, chcel-HIC! Hej, môž-HIC!" Zrejme som chcela niečo Akirovi odpovedať na jeho poznámku, miesto toho som sa naštvala. "K*RVA!" Začala som mojimi ťapkami udierať do stola, avšak reálne, to neurobilo žiadne poškodenie. Udierala som totižto dlaňami a veľmi slabo, boh vie či schválne alebo tým, že som v aktuálnom stave nedokázala vyvinúť väčšiu silu. "Chcela som povedať...," na chvíľku som sa zastavila, cítila som, že to príde. Neprišlo. "Žeeee nabudúce zachránim tú tvoju prdelku ja a klystýrpaní...HIC!...poviem, že si želáš extra reťazové služby," uchechtla som sa znova tým svojim škodoradostným spôsobom, avšak nevydržalo mi to dlho. Rozosmiala som sa totižto naozaj.

Keď po mojom šťuchnutí sa zatváril vraj "hrozivo", najprv som naňho zazerala s pozdvihnutým obočím, potom som sa ujala veľmi podivného postoja, ktorý som sprevádzala slovami, "Oooooooh, už sa bojím, Akira-kuuun, chi chi chi!" Pričom som tak podivne rozhadzovala rukami. Za toto pôjdem do pekla. Po tom, čo sa ma jedného dňa Akira pokúsi zaškrtiť. S vankúšom.
"HIC!" Začkala som z ničoho nič takým spôsobom, že som skoro zletela zo sedačky na zem, avšak na poslednú chvíľu som sa udržala a začala sa nekontrolovateľne smiať, až mi začali tiecť slzy od smiechu, chytala som sa za brucho a lapala po dychu.
"Mám pocit, že po tomto...mi nikto nikdy neuverí, že som...HIC! Samuraj," dodala som, keď som sa prestala smiať a rozvalila sa na sedačke, ako keby som snáď bola doma.
"Hostinský, čajíček si prosíme!" Zavelila som, a krátko po tom sa niesli ďalšie dve štamperlíčky k nášmu stolu.

Když se Sakuře spustilo škytání na plné obrátky, tvář mi ozdobil podobně škodoradostný výraz jako měla Sakura, spojil jsem ruce před bradou a nadšeně poťukával prsty. Jakmile z ní vystřelilo sprosté zaklení, na moment jsem vykulil oči a vzápětí se začal řáchat smíchy. Bylo to totiž něco zcela neobvyklého v porovnání se Sakuřiným obyčejně extra milým a veselým vystupováním. Když se doopravdy rozhořčila nebo ji popadla krvelačná touha, tak z ní taky dokázaly vypadnout vulgarismy, ale v takových případech to působilo trošku přirozeněji. V tuhle chvíli její hlas nebyl ani trochu zastrašující, právě naopak.

"Ooo, tak příště to teda necháme v rukách tady, HIC!, lady růžový kvítek," pronesl jsem s klidem hned, jakmile se mi podařilo uklidnit od smíchu a s pokrčením ramen provokativně dodal, "ale tak co, třeba to pak klystýrpaní, HIC!, udělá dobře a za mou součinnost mě náležitě odmění, pak ji můžeš jako nejlepší kamarádku podpořit."

Když shodila moji vážnost výsměchem, obličej mi ještě více zvrásněl. "Dostaneš nařezáno!" v reakci na její vystoupení jsem hlasitě zavrčel. Pak přišel od Sakury škyt tak intenzivní, že i mě uje*alo a cuklo to se mnou, div jsem se taky nesvalil ze stoličky. Její smích se stal příliš nakažlivým a samotná situace zbourala moji před chvílí nabručenou fazonu, taky jsem se začal hlasitě smát.


"Já ti to i nadále věřit budu, ale já celý život věřil i v Kami! HIC!" hodil jsem si takový self burn a ještě víc se rozesmál, i když v tom smíchu byl najednou cítit značný závan zoufalství. Tsukiyamský čaj asi fakt nakládal. Sakura objednala další, už klidnější ale stále vysmátý jsem nejdřív gestem naznačil, že to je skvělý nápad a potom ve stejném gestu jen přesměroval kamsi do hostince se slovy: "Ještě předtím si ale odskočím."

Vstal jsem hrdinně ze stoličky, no na můj premierový opilecký stav nejspíš až příliš rychle, hlava se mi zamotala, klopýtl jsem, přerazil se o nohu stolu a začal padat na Sakuru. "Jaaaaj!" Naštěstí jsem ještě dokázal včas zareagovat a nezarazit ji svou plnou vahou jak whackamole, ruce mi stihly vystřelit tak, abych se opřel o zadní opěrku a zabránil tak dopadu. Přiblížili jsme se tím k sobě jako doposud ne, nechybělo málo a dotkli bychom se nosem. Naše oči se střetly a líce mi o další odstín zčervenaly.

"Ooooh, nebodaj si myslíš, že by ťa Krystýrpani Yune odmenila, áno? HIC!" Nadskočila som, ako pri jeho začkaní, tak aj pri mojom. Dokonca tak silno, že som až sama vyzerala prekvapene. "A kde berieš istotu, že by som ju podporila? Možno by som ťa vyťahala za uši tak silno, až by si si musel ešte dlhšie užívať jejj prítomnosť, keď už chceš byť taký poslušný, HIC! chlapček," zazubila som sa naňho, avšak nie roztomilo, ale skôr tak škodoradostne. Vlastne ako deväťdesiat percent času stráveného tu.

"Ale ozaj? A to ma má nejako zastrašiť, alebo niečo? HIC! Lebo to má skôr opačný efekt," pohodila som jedným zo svojich vrkočov, natočila sa k nemu svojim bokom a odhaľujúc mu svoj chrbát, pričom som naňho mrkla a zaškerila sa. Narážala som na jeden konkrétny moment, ktorý sa medzi nami odohral, a rozosmiala sa. A smiech neprestával ani v ďalších momentoch, kedy som sa takmer rozvalila na zemi. Že Akira a self burnol, to bola pre mňa teda novinka, veľmi príjemná a zábavná.

Keď sme sa dosmiali, Akira oznámil, že si ide odskočiť, tak som s úsmevom prikývla, hladne pozorujúc dvoje panákov, ktoré nám hostinský priniesol. Keď v tom, počula som buchot, rýchly pohyb, na poslednú chvíľu som sa pritlačila chrbtom k opierke a zadívala sa do očí Akiry, ktorého tvár sa od tej mojej nachádzala ozaj blízko, bližšie než kedykoľvek predtým. Moje líčka nabrali výraznejšiu červenú.
Čo teraz? Čo teraz?! Spanikárila som vo svojom vnútri, pričom všetky moje stresové hormóny lietali v mojom mozgu hore-dole, horúčkovito rozmýšľajúc, čo robiť. Znervóznela som, a na chvíľu zatajila dych.
T-teraz čo? Ako v knihách? Či? Zahryzla som si do pery a zaklipkala očami, potom som ich len zavrela a našpúlila pery, avšak veľmi podivným, skôr vtipným spôsobom. Hneď na to som však na krátko pootvorila jedno oko.
"Či nie? Ja neviem, v knihách sa to deje takto! Najprv sa dvaja bavia, potom jeden "náhodne" spadne a...a...a...," sčervenela som až za ušami, pričom panika narástla a moje stresové hormóny šli vybuchnúť.
"Kyaaaa!" Skryla som svoju tvár do svojich rúk, znova, a už sa radšej neozvala.

"Ale tak co by neodměnila, nakonec tam všichni, HIC!, všichni byli vesměs milí, klystýrpaní vypadá jako někdo, HIC!, kdo pravidelně praktikuje metodu cukr a bič," pronesl jsem relativně nejistý ve svém tvrzení s doprovodným gestem, třeba jsem měl pravdu, třeba ne, úsměv se mi při již tradičním Sakuřině nadskočení rozšířil. "No, co se týče podpory, tam si jistý nejsem, ale co je jasné na tuty, HIC!, že bys mě za uši nevytahala," uchechtl jsem se takovým opovrhujícím stylem a dodal, "ale určitě bys to mohla zkusit, Růžovko." Tuhle její škodolibost jsem jí musel vracet a šlo to díky alkoholu přirozeněji než bez něj.

"Zastrašit, no- HIC!-" zarazil jsem se, když po svých slovech odhalila záda snad s pobídkou? Červeň na mé tváři se opět vybarvila jasněji. Ve chvílích, kdy jsem nebyl v "kontrole" a Sakura byla tím, kdo předkládal provokativní a vyzývavé posunky, uváděla mě chtě nechtě do rozpaků. Alkohol vskutku neměl pozoruhodný efekt pouze na mě, ale i na růžovlasého skřítka a tím nebylo myšleno jen škytání. "Já-HIC!, budu si to pamatovat," zašklebil jsem se nakonec pobaveně. Dala mi šachmat, musel jsem vymyslet nějaký jiný způsob, jak se jí za případné lechtivé útoky pomstít... anebo vlastně nemusel?

Ok, něco bys měl dělat, vstávej. Ve chvíli, co se naše oči střetly, celý jsem ztuhnul, po celém těle mi přejela taková příjemná husí kůže a přestože jsem zvažoval, že bych se z této pozice měl rychle dostat, nechtělo se mi. Líbilo se mi být tak blízko ní, chtěl jsem cítit něco víc než jen vůni. Sakura našpulila nezvykle rty, no, kdo jsem byl já, abych mohl kritizovat něčí techniku, pro mě  by to byl úplně první takový zážitek. Chvíli jsem se odhodlával, přemýšlet se ale nedalo, nejdřív mi před očima lítalo číslo dvacet pět představující přibližný počet ran bičem za takové smilnění, nakonec jsem měl pocit, že mám v mozku úplně prázdno a někdo jiný přebral kontrolu. Poté vyjekla a začala pochybovat, slova mě nenapadala, a tak jsem zprvu zůstával ochromený, ve chvíli, kdy si zakryla rukama obličej, cosi se ve mně zlomilo. Pousmál jsem se a levou rukou jí opatrně ruce z tváří odtáhl. Zavřel jsem oči a pomalu se přiblížil k jejím rtům, až se konečně dotkly. Věnoval jsem jí dlouhý polibek. Srdce mi bušilo jak při šesté bráně hachimonu, ale příjemně hřejivý pocit se mi rozlil všude po těle.

"Hmmm-HIC!-mmm, no kto vie teda, až znova dostaneš, tak to môžeš vyskúšať a uvidíme. Len aby si nezostal prekvapený a sklamaný, že ozaj u nej funguje len tá druhá časť tej metódy," vyplazila som naňho provokačne jazyk. "Hohooo, pán Akira ma tu, HIC! podceňuje, čo?" Založila som si ruky na hrudi. "Neboooj, ja ti tie tvoje malé ušišká vyťahám na sloníka, a uvidíme potom, či ťa náhodou ten smiech neprejde potom," pôsobila som veru odhodlane svoje tvrdenie dokázať. Ale to možno, až budem triezvejšia, nepáčilo sa mi, že som Akiru videla tak nejako dvojmo, možno aj štyrmo, ak som sa nesnažila silou mocou zaostriť.

Môj odhodlaný výraz následne nahradil škodoradostný úškrn, keď Akira sčervenal, očividne som trafila presne tam, kam som chcela, a dostala ho rozpakov.
"Leeeen si to pamätaj, očakávam po-HIC!-mstu,"  mrkla som naňho a pochechtávala sa, aj keď sem tam mi ho prerušilo hlasné čkanie. Liezlo mi to na nervy už a najhoršie na tom bolo snáď to, že som to nevedela zastaviť. Keďže Akira začal čkať ako prvý a nakazil ma!

Situácia, v ktorej sme sa však ocitli, vystrihnutá ako z nejakého B-čkového filmu, keďže miesto nejakej romantickej scenérie sme sa nachádzali uprostred typickej dedinskej krčmy plnej miestnych ožranov, s minimálnym vekom 50 rokov. Chvíľu sa nič nedialo, a tak, som začínala naberať pocit, že sa snáď Akira ozaj vybral odskočiť si? Myslela som si však zle, ruky mi jemne stiahol z tváre a ja som ich ako vždy nechala, pričom som sa s čoraz väčšou panikou zadívala späť do jeho očí. Zdalo sa mi to, alebo bol dokonca bližšie?
"E-e-e!" vypadlo zo mňa ako z nejakého zaseknutého, pokazeného rádia, nebol však priestor na to povvedať niečo ďalšie alebo snáď vyloviť zo seba nejakú rozumnú odpoveď, pretože ma umlčal...svojimi perami? Chvíľu som sedela ako prikovaná, šokovaná, zmätená, nevedela som čo robiť.
Eeeeeeee! vydala som piskľavý zvuk vo svojej hlave. Nebolo mi to nepríjemné, jeho blízkosť...za ten čas, čo spolu cestujeme a trávime čas, som si naňho zvykla, ale nikdy som nerozmýšľala týmto smerom. Privrela som oči a značne červená som mu bozky opätovala. Teda, snažila som sa, v živote som žiadného partnera nemala, nebol čas skrz tréning. A ani nikto vhodný, asi? Pravou rukou som ho pohladila po líci a pomedzi bozky sa pousmiala. Lenže mala som pocit, že nás niekto sleduje. Pootvorila som nachvíľku jedno oko, len aby som zistila, že na nás čumí...celá krčma.

"Na čo čumíte?! To ste ešte nikdy nevideli ľudí spolu tráviť čas či čo?!" zrúkla som na nich, pričom  som udrela do stola, div som ho neprevrátila. Schmatla som nedopitý tsukiyamský čaj a vysypala ho do seba, pričom som si sadla späť. Všetci sa, samozrejme, otočili, radšej, a hostinský sa tváril, že nevidel to, že som mu takmer rozpolila stôl. Zrejme nechcel skončiť podobne.

"Už, HIC!, nedostanu, příště dostaneš ty a sama za mě vyzkoušíš, jak to vlastně s klystýrpaní je a ho - HIC! - vtofvo, ugh, cough!" rozhodl jsem se zakončit debatu o přízraku Tsukiyamského špitálu a vítězoslavně jsem si při posledních slovech nacpal jeden z dezertů do pusy, což způsobilo mé mumlání. Bohužel došlo ke špatnému načasování a v tu stejnou chvíli jsem škytl, se Sakuřiným nadskočením se mi spustil kašel a dušení jak při covidu. Sáhl jsem po jednom z drinků a pokusil se bolavé hrdlo spláchnout, úspěšně.

"No né! Ale tak si to někdy vyzkoušej, HIC!, děláš ramena, sliby chyby a skutek utek, HIC!," zažblekotal jsem nakonec podivnou větu, která ale jasně naznačovala v doprovodu mé řeči těla, co tím myslím. Vzhledem k tomu, že se ale Sakura sotva plazila po sedačce, nepředpokládal jsem ten pokus ještě dnes večer a vzápětí se opět zklidnil s vyzubeným úsměvem.

"J-HIC!-ček-HIC!-ej-HIC!-stu!" škytací banshee mě doposud posedla nejintenzivněji a zapříčinila, že jsem svou odpověď pořádně nedokázal vyjádřit slovy. Načervenalé tváře mi sice zůstávaly, ale doplnil je odhodlanější úšklebek na rtech.

Sakura mi polibek oplatila, podobný úsměv, který se jí v mezičase objevil na ústech, se vykreslil i na těch mých. V tom momentě jsem se ztratil, vnímal jsem jen její přítomnost a dotek na tváři, dokonce se mi úplně vykouřilo z hlavy, že jsme vlastně na veřejnosti v krčmě plné lidí, kterým tahle chvilka nemohla uniknout. Došlo mi to asi ve stejný moment jako Sakuře, odrazil jsem se od odpěrky sedačky a pohlédl do hospody, přičemž v ten moment Sakura třískla do stolu. Kupodivu to tentokrát nevypadalo roztomile, ale byla to rána, kterou bych ještě před chvílí při přidušení dezertem do zad dostat nechtěl. Kopl jsem do sebe Tsukiyamský čaj stejně jako ona a vydal se na záchod.

"Neslyšels? Na co čumíš, heretiku?" takovou jsem ubalil jednomu z hostů u baru, až odpadl na zem, beze slova, bez reakce, na místě mrtev. Pokračoval jsem cestou na toaletu. Zbytek krčmy to s údivem sledoval a upřímně, nikdo nevěděl, jak má reagovat. Nestávalo se asi příliš často, že by někdo takhle nekompromisně skolil věšák s oblečením.

Když jsem se vrátil, se Sakurou jsme pokračovali v již trošku umírněnější přátelské konverzaci, červeň z lící mě neopouštěla. Alkohol nám nakonec stoupl do hlavy takovým způsobem, že přišla neodvratitelná intenzivní únava. Rozhodli jsme se nakonec objednat si v témže hostinci pokoj a přespat noc. Bezesporu nás oba po probuzení čekala... při nejmenším kocovina.