Sídlo Kyosanto

First topic message reminder :



Tento hrad je jedním z mála hradů v chudé zemičce Rýžových polí. Momentálně je sídlem Kyosanto. Jen osud ví, jak bude dál.

"Správně," pochválil jsem ji a přemýšlel, jak jí to říct, co nejohleduplněji. Nic mě nenapadlo, tak jsem to řekl napřímo.
"V jakém stavu? Skončil jako prach. Rozsekaný na kusy a jednotlivé kusy skončily v ohni. To bylo jediné, co jsme našli..Mizející čakrovou stopu v prachu. našim cílem bylo odstranit Daimya všech zemí, ale Midoriyo byl jediný, kterého jsem mohl vystát.
"Měl jsem v plánu zabrat severní region Kita, který hraničí s naší zemí a Shimo no Kuni..Možná by to mohlo vylákat útočníky a ostatní samozvance..Dost podezřelý je i region Tsukiyama. V krátké době se dost postavil na nohy, ač to byl jeden z nejslabších článků." přemýšlel jsem nahlas.

Míra krutosti je nepříjemná. Zohavené mrtvé tělo mi není cizí, ale i tak to se mnou pohnulo. Byl to blízký člověk. "Vyjádřil se už oficiálně k celému incidentu klan Kana?" Sice nepravděpodobné, ale můžou chtít začít otevřený konflikt. "Začnu tedy infiltrací v regionu Kita. Podle zjištěných informací počkám na vaše další pokyny." Prvně potřebujeme zjistit, jestli je nějaká skutečná souvislost mezi útokem na Midorya a regionem Kita. "Pokud to je vše, zítra nad ránem vyrazím." 

"Klan Kana všechno popřel. Navíc jsou pod takovou kontrolou, že pochybuji, že by se o něco takového pokusili za mými zády. Zřejmě útočníci chtěli, aby si to svět myslel.." pozvedl jsem lehce pravé obočí a přimhouřil levé oko. Musel jsem vypadat zvláštně, ale takhle já přemýšlím.
"Ok, zjisti, co se dá a poté vyšlu armádu a region zabereme.. Ve jménu ideálů Kyostanto a první Doshi-sama naší organizace Atsuki Kagari. Společně se přiblížíme k dosažení našeho snu a nového světového řádu!" už o nás dlouho nebylo znát, takže je třeba, aby svět procitnul ze svého spánku a poznal bolest.

"Nechť se tak stane brzy, Doshi-sama." Ideály Kyosanta jsou divné, minimálně řeči o novém světovém řádu. Ale kdo ví? Možná po tolika konfliktech se konečně někomu podařit nastolit mír, ve kterém si všichni budeme rovni, a ten někdo klidně může být Doshi-sama. Sama se mám dobře a v blízké době se to nehodlá změnit, jediné co se po mě chce je splnit misi, takže si nestěžuji. Vstala jsem ze židle, uctivě se poklonila a odebrala se k odchodu. "Pokud to je vše, omluvte mě prosím Doshi-sama." 
-Přesun-

Sedela som za stolom v niečom, čo by sa dalo nazvať konferenčná miestnosť. Teda "sedela" bolo silné slovo, skôr kľačala na jednom z vankúšov, ktoré k nízkemu stolu boli prisunuté. Bola to jedna z mála chvíľ, kedy som nebola zaťažená úlohou, jedna z mála vzácnych chvíľ bez nejakej misie.. a ja som si ju plánovala užiť plnými dúškami. 

A tak som sa venovala jednému z mojich obľúbených koníčkov - čítaniu si. Predo mnou bol roztvorený zvitok a v ňom zaznamenaný príbeh. Či už z reálneho sveta, alebo čistý výplod niekoho fantázie, to som nevidela. Tak či tak ma ale celkom uchvátil, ako to už podobné romány vedia. Takmer som pri tejto činnosti zabudla, že je len otázkou času, kedy do miestnosti vstúpi aj veliteľ tejto organizácie, a nepošle ma kade ľahšie.

Jako kdyby si o to Megumi říkala. Velký Doshi-sama vstoupil do místnosti oblečený do bílého pláště s rudým zdobením a znaky na zádech.
Jakmile jsem vešel do místnosti, veškerá pozornost se přesunula k mé osobě.
"Vítej Megumi-san..Mám pro tebe úkol. Je identický s úkolem Kaori-san. Jdi do Kita regionu, nachází se v Yu no Kuni. Zjisti, co se dá a společně zaberte region. Pošlu tam brzy armádu.."

Zaznamenala som skôr ruch okolo mňa, než samotný vstup veliteľa Kyosanto. Pár krát som prekvapivo žmurkla očami a pozrela sa na ostatných, ktorý sa dosť očividne pozerali k vstupu.. a tak som tam obrátila hlavu aj ja. 

Chvíľku som si Akaneho premeriavala, snažila som sa zas raz v hlave sformovať názor o tomto mužovi. Odhadnúť jeho "váhu" v tomto bláznivom svete.
"Vidím.." časť tvári som si prikryla jedným z rukávov. "To znie ako, veľmi zdĺhavá misia. Náročná.. a drahá..." Oči mi na chvíľku potemneli. Úprimne som nevedela odhadnúť, koľko si za to vypýtať. 
"Doshi-sama, budem k vám priama. Koľko môžem od tejto úlohy očakávať? Zabrať región nie je nijak malý čin." Na chvíľku som sa zamyslela. Odlepila som od toho muža zrak späť k zvitku. No nezačítala som sa doň. Nebola som poslušná. začala som ho rolovať a odkladať späť do záhybov môjho plášťa.

Chvíli jsem na ni zvědavě hleděl a snažil se jí probodávat pohledem.
"Jestli si myslíš, že jsem ti platil dost, tak jsi na omylu. Po téhle misi dostaneš veškerou kořist z Kita a zároveň tě zahrnu zlatem.." roztáhl jsem ruce a připadal si jako nějaký bůh.

Dorolovala som svitok. 
"Doshi-sama." Povedala som neutrálne, oslovujúc ho jeho celým titulom. 
"Priznávam že váš oheň a rozhodnosť je inšpirujúce." Slabo som prikývla, ako keby som sa snažila samú seba uistiť o tomto faktu. Pohľad som zas podvihla k nemu.
"Ale ja som veľmi pragmatický človek. Podobné reči u mňa nemajú príliš veľkú váhu." Pripomenula som mu. 
"Dvadsať tisíc ryo, päť z toho predom... a korisť z Kita a to zlato pokojne môžete použiť pre vašu .." Rukou som naznačila niečo neurčité, keďže som sa stratila vo vlastných slovách. "..vidinu." Dokončila som. No ohrnula som nosom nad svojim vlastným výberom slov.
Ty si úplný génius Megumi.. hlavou mi prebehlo trocha toho sarkazmu.

"Co hrdlo ráčí.." pousmál jsem se. Bylo mi to skutečně jedno, kolik peněz co stojí. Nikdy mi nešlo o peníze, těch bylo dost na všechno. Nicméně mír v Heiwa no kuni něco stojí, tohle byl jeden z těch případů..
Na chvíli jsem se ztratil. Pravda byla ta, že jsem odešel k trezoru a vytáhl váček peněz. Ještě jsem je přepočítal, projistotu a vrátil se do sálu. Váček s penězi jsem hodil Megumi.
"Megumi-chan, moc dobře víš, že tohle není pro mě problém.."

"Damatte kudasai...." Odmlčala som sa. Ostatne odišiel a mne sa s nikým iným v miestnosti príliš rozprávať nechcelo. 

Ako sa vrátil aj s peniazmi, zas som k nemu podvihla oči. Následne mi padli na váčok, ktorý pristál mne na stole. Pragmaticky som ho otvorila a v rýchlosti som prepočítala obsah. 
"Nebola by som tu, keby že je." Odvetila som mu s ľahkým úsmevom. Takmer som ich mohla cítiť.. ryo. Keď som váčok zas zaviazala a podvihla rukou, započula som to príjemné cink. 

Postavila som sa.

Kývla som hlavou smerom k Akanemu. S časti na pozdrav a z časti ako znak nejakej, formálnej dohody. Následne som bez slov odišla. Mala som svoju úlohu, a mala som za ňu aj zaplatené. Zvyšok po tom, ako ju dokončíme. Na tvári sa mi pohrával ľahký úsmev. Mala som rada peniaze to je pravda, ale viac mi chutili, keď som si ich zaslúžila.

(Presun)

"Ughh..." Ozvalo sa z mojich úst, keď mi Miya vyrazila aj ten zvyšok vzduchu, ktorý som v nich po random výdychu mala. Nebyť toho že ma zoviera do medvedieho objatia, tak by som možno aj zletela na zemi.
"S.. senpai.." Zamrmlala som, pozerajúc sa niekam inam, očividne v rozpakoch. Miya patrila k jedným z tých osôb, ktoré som v Kyosanto vedela vystáť aj bez toho, aby mi za to museli zaplatiť. Cítila som k nej rešpekt.

A momentálne som ju aj cítila na mojej hrudi.
Prevít..

Rukou som Miyu poškrabala vo vlasoch. Bol to ale pomalý pohyb. Bola som potichu a čakala som, kým z nej vypadne všetko čo potrebuje. Nie že by ma táto osoba niekedy dokázala pustiť k slovu, keď mala niečo na srdci. Povahovo bola mojim úplným opakom.
"Misia, jedna z tých dlhších, v Kita regióne." Venovala som jej slabý úsmev, neodpovedajúc na jej prvé otázky keďže.. na ne pravdepodobne sama zabudla. Neprišli mi ani ako otázky skôr.. akoo obvinenia.
Blízko.. príliš blízko... 
Pozrela som sa Miye do očí, a skôr som sa nechala objímať. Ako niekto veľmi pasívny.
Takto ma prekvapiť... pff
"Chceli by ste sa pridať?" Spýtala som sa jej nakoniec. Čakala kým sa jej to spýtam? Kto vie. Snažila som sa nejak prežiť jej inváziu môjho osobného priestoru, keďže.. som začala pochybovať nad mojimi možnosťami úniku.

Nedá sa povedať, že by mi rozhovor s tebou zarábal peniaze.. Neutrálne som sa na Miyu pozerala. Teda úplne neutrálne nie, v očiach som mala isté ospravedlnenie?

Musela som uhnúť pohľadom.
"Mám celkom jasnú predstavu, čo by z vášho pohľadu výlet do lázní predstavoval Senpai." Odpovedala som jej.

Bolo zaujímavé sledovať, ako Miya prebrala iniciatívu. Pôvodne som ani nemala v pláne ísť na misiu s niekým iným než Arokawou ale.. čo už. Oči sa mi usadili na chrbte Miyi.
Toto je tá najhoršia osoba na misiu, v ktorej silnú stránku bude hrať politika.. 

(Presun?)

"Ano, ale to tělo musíš dovést sem. Ninjovo tělo je bohatství samo o sobě a už vůbec tělo Senju!" napomenul jsem ho. Moc dobře jsem věděl, proč to dělám. Ta jeho zuřivost neznala mezí.
"Jasně, vedlejší ztráty se do toho nepočítají. Jen za sebou ukliď ty mrtvoly, ale nenes mi je sem jako nějaká kočka. Jen Toho Senju." měl jsem potřebu to upřesnit, protože to by jinak nedopadlo dobře a před hradem bych měl kopu mrtvých. Sice bych je pak mohl použít pro svou Zombie techniku, ale co už.

Bylo načase uklidit a promluvit si s našim milým hostem. Vzal jsem si sebou dva stráže a šel jsem s nimi do sklepení hluboko pod hradem. Procházel jsem dlouhými chodbami spoře osvětlenými až jsem došel na konec, kde byly dveře pokryté pečetící technikou. Otevřel jsem je a stáže nechal venku. Uvnitř totiž byli další dva lidé, kteří udržovali konstantní bariéru a pečetící technikou drželi našeho hosta v bezvědomí, v jakémsi umělém spánku kde si žila v určitém šťastném okamžiku.
Sedl jsem si na zem do tureckého sedu. Poskládal pečetě.
"Reika no jutsu!" s touto technikou jsem vylétl z mého těla a vstoupil do její mysli. Neměl jsem v úmyslu ji zabít, ale jen si popovídat.
Objevil jsem se v prázdném prostoru, kde všude kolem mě pluly modré mraky.

V tom onom šťastném okamžiku

Stála jsem uprostřed ničeho. Po těle se mi rozplýval tak nádherný pocit, jakožto dlouho nezažitý. Chtěla jsem myslet na to... na co vlastně? A proč? To bylo prostě úžasné.

Reina se v tom okamžiku objevila hned naproti mě a chvíli jsme na sebe hleděli.
"Reino Kana, víš co se s tebou teď děje?" řekl jsem suše a téměř bez emocí.
"Víš vůbec co se stalo?" zeptal jsem se po chvíli a pak si založil ruce na hrudi. Já měl plán toho, proč jsem sem přišel, ale nějak jsem to zapomněl.

Líně jsem se dívala na člověka před sebou a nějak i já zapomněla kdo to je.
“Co by se semnou dělo? Relaxuju. Proč mě rušíš? Kdo jsi? I když už jsem tě viděla.” Nakloním hlavu na stranu mermomocí se snažíc vzpomenout, co jsem dělala předtím