Azuma

Azuma - gai

Azuma - gai se nachází na samotném východě Yu no Kuni. Leží u moře, takže nehraničí s ničím. Je to v podstatě přímořská vesnička. Celý region Azuma je pod nadvládou lorda Hoozukiho. V současné době se snaží o rozvoj vesničky a rybolov.

Asi kilometr před vesnicí řídící celý chudý region Azuma se za doprovodu svištění a pištění zvuku objevil černý vířivý portál ze kterého vylezli tři cestovatelé.
Portál se za posledním zavřel a už po něm nebylo ani vidu, ani slechu.
Nadšeně jsem se nadechl čerstvého mořského vzduchu a užíval si ten příjemný vánek. Tohle by mohla být klidně destinace určená pro dovolenou!

Otočil jsem se na mé dva studenty, "Tak jsme tady! Co na to říkáte?" roztáhl jsem ruce do široka a poodstoupil, vyskytl se jim pohled na skromnou vesničku.
"Ty písčité pláže vypadají přímo fantasticky," následoval úšklebek.
"Ale proto, tu nejsme. Zajdeme ihned za lordem Hoozukim, snad s ním bude řeč," pokrčil jsem rameny a vydal jsem se dolů do centra vesnice.

Jen co jsem vyšla z portálu, vlasy mi rozčísl přímořský vítr a do nosu mě uhodila taková ta specifická, slaná vůně, kterou mají místa blízko u moře. A hned bylo lépe! Odhrnula jsem si neposlušné plavé vlasy z tváře a odhalila rostoucí úsměv.
"Sugoii!" vypadlo ze mě, a hned jsem i přidala do kroku a nadšenýma jantarovýma očkama objevovala, co je v tomhle koutku světa jinak.
Zpomal! Jsi kunoichi, měla bys vypadat důstojně, ne tu poskakovat jako kůzle!
Ale když ono to nešlo.
"Stihneme i zajít na pláž, sensei?" vyzvídala jsem nadšeně. "Tedy... Ne abychom se koupali, i když to by také bylo skvělé, ale protože je tam spousta vody..." Ne asi. "A tím pádem by se mi skvěle trénovaly suitonové techniky!"
Hodila jsem očkem po Shigurem.
A Shiguremu by trochu sluníčka prospělo!

"Já myslím, že můžeme. Až se k nám přidají, tak pak můžeme sem jezdit na pravidelné utužovací akce," usmál jsem se a pokračoval v cestě už mlčky.  Cestou k sídlu místního bosse jsem se ohlédl přes rameno a pohlédl na nadšenou Inemuri a apatického Shigureho. My jsme zvláštní tým. S touto myšlenkou jsem je dovedl až k největší budově uprostřed rybářského městečka. Bylo to až ironické, jak v klidu si tady lidi žijí. Domy byly fórově postavené a vypadaly, že se každou chvíli následkem silnějšího větru sesypou, ale přesto všechno mělo městečko své kouzlo. Dokázal bych si představit tady dožít.

"Mluvím já, vy mluvte jen pokud Vás vyzvou. Lord Hoozuki je trochu svérázný, no uvidíte sami," šeptl jsem koutkem.

Zastavil jsem se před dveřmi do sídla. Vypadalo obyčejně a přesto bylo znát, že zde sídlí šéf. Dům byl mnohem větší než ostatní a byl kvalitněji postaven. Na čele budovy byl vytesán Kanji znak pro šéfa 親分. S nadějí, že tentokrát vše dopadne dobře a nebudeme muset opět riskovat a bojovat, jsem zaklepal a vešel dovnitř.

Ewww Trochu jsem přikrčil nos, když jsme vešli do budovy  zdejšího šéfa. Divně to tu páchlo a lord Hoozuki byl starý a podivný. Tomu musí být tak sto! Proč se pořád musíme potýkat se starými lidmi? S nimi je vždy těžká práce, ještě pokud začínají senilnět a tento pán, bude určitě senilní. Oproti tomu, jak se mi líbila vesnice, tak tohle byla hrůza. Chudák asisentka, pomyslel jsem si, když jsem viděl jak ji k nohám hodil uslintaný nanuk. Vypadala ..ehm...velmi těžce zkoušená.

"Neseme Vám zprávu našeho lorda Hashira z Tsukiyami," uklonil jsem se a vytáhl svitek s naléhavou žádostí o diplomatické jednání.
"Naší misí je zároveň vás bezpečně doprovodit do Tsukiyami a zpátky. Prosím, zvažte naši nabídku a vydejte se s námi na cestu!" uklonil jsem se ještě jednou, jak bylo zvykem. Nechtěl jsem moc vyhrožovat, protože mi byl zcela jasné, že tuhle maličkou vesnici bychom dobyli snadno, Hashiru se zřejmě chce vyhnout krveprolití a neopakovat scénář z Minami.

Mé nadšení opět postupně upadávalo s každou minutou, kterou jsem trávili v oné podivně zapáchající místnosti. 
Za chvíli budu apatičtější než Shigure-kun.
Ze všech sil jsem se snažila zachovat dekorum, hezky se uklonit na znamení pozdravu, nemluvit, přesně jak nás sensei upozornil, bez vyzvání, a tak dále. Jediné, čemu jsem nedokázala zabránit, bylo nakrčení nosánku nad oním nepříjemným zápachem. To, že někdo nesedl zrovna mě, to se moc často nestávalo, ale tady jsem si nemohla pomoct.
Mohl by si v Tsukiyamě namluvit paní Chiyo a vzít si ji s sebou sem. COŽE? Bezpečně doprovodit zpátky?
Jako kdybych to v myšlenkách přivolala, mé nejhorší noční můry se staly skutečností. Z hlouby duše jsem doufala, že se jedná jenom o průchod portálem, ne zdlouhavou cestu, ale něco mi říkalo, že tenhle pán bude mít velký doprovod nebo specifické požadavky a že se cestě nevyhneme. 
"Onegai," přidala jsem se nedobrovolně s další drobnou úklonou k senseiově prosbě. Když je to důležité, shinobi musí spolupracovat i s lidmi, kteří mu nesednou, pro vyšší dobro.

Snažil jsem se udržet stále stejný kamenný výraz. Stál jsem rovně s rukama za zády a bez jakéhokoli pohnutí svalu na těle jsem snášel jeho ochmatávání. Za svůj život už jsem viděl hodně, jen jsem nechápal proč se tyhle věci poslední dobou dějí zrovna nám.
"O cestování se bát nemusíte, během mžiku budeme v Tsukiyamě a během druhého, budeme zpět," řekl jsem jasně a bez jakéhokoliv zabarvení i když jsem z toho měl trochu rozporuplné pocity. Chápu, že Hashiru nechtěl prolévat krev, ale v tomhle případě bych udělal výjimku. Stačil by jeden raiton a z Hoozukiho by zbyl cákanec, možná dva.
Pak přišla jeho stupidní hádanka, nechápu proč si vybral zrovna je, ale snad to uhádnou, protože to tady dopadne brzy špatně.

Yukihiro-sensei i Shigure-kun vypadali, že mají z návštěvy stejný dojem, jako já. Další traumatizující mise. Zaměřila jsem pohled na ruku, která střídavě ukazovala na mě a Shigureho, a snažila jsem se v blonďaté hlavince roztočit dost koleček na zpracování logiky lorda Hoozukiho. Chvíli jsem se tázavě dívala na senseie, žádná záchrana z jeho strany ale nepřicházela.
"Řekl, že to musíme zvládnout za každou cenu? Ale ne..."
"Hai..." potlačila jsem povzdech.
Jsem rybář, sítě však roztahuji na suchu, chytám ryby, co létají ve vzduchu, co jsem? Zamyšleně jsem si začala natáčet pramen vlasů na prst, pak jsem ho pustila a začala znovu. Byla to dobrá přemýšlecí taktika, ale ne, že by to fungovalo na hádanky. Na to jsem měla příliš neklidnou povahu.
"Co létá ve vzduchu, ale chytá se to do sítí? Když se kroužkují ptáci. Ale ty potom nikdo nesní."
Tiše jsem ve skrytu duše doufala, že Shigure bude mít větší úspěch.

PANE BOŽE!
Uvnitř jsem šílel. Byl jsem naštvaný a otrávený. Jestli na příští misi bude zase nějaký starý děda, tak ho rovnou zadusím listem od salátu! Vezmu nějakou pěknou velkou hlávku salátu a narvu mu ji pěkně hluboko až...Nejsme snad Domov důchodců, či jo?
Přestal jsem fantazírovat a hned jsem vyšel ven, nadýchat se čerstvého vzduchu. Děda už na nás čekal. Ze slušnosti jsem se mu uklonil a vyšel jsem napřed na kopec, ze kterého jsme přišli my. Bylo mi jedno, jestli bude muset dobíhat, vypadalo to, že má dostatek sil.
Snad už nás Hashiru na další diplomatickou misi nepošle, protože to to příště raději vlastnoručně vyvraždím!
Čekal jsem na ně na paloučku a dost hlasitě dýchal zhluboka a zároveň počítal několikrát do deseti.

"To je živé?!" zaregistrovala jsem, že se hromada kožešin pohnula a pro jistotu jsem couvla. Shigure se s tím nemazlil a lord Hoozuki (snad) vycítil naše rozpoložení. A nebo jenom dostal chuť na salát.
"Jsem si jistá, že se vám v Tsukiyamě bude líbit," pokusila jsem se jako jediná žena uprostřed téhle diplomatické katastrofy situaci trochu zachránit.
"Třeba je to přece jen jenom nepochopený, osamělý stařík? Určitě má i nějaké dobré vlastnosti. Má..." ještě jednou jsem se na něj dlouze zadívala. "Má rád psi? To se počítá jako známka dobrého charakteru!"
"V místním hostinci vám jistě bude chutnat a jsou tam skvělé... lázně?"
Můj popis zněl částečně jako otázka, přece jen jsem v Tsukiyamě ještě nebydlela tak dlouho, ale bylo vidět, že se snažím ze všech sil. Dokonce jsem se na něj poněkud křečovitě usmívala. Chtěla jsem být kunoichi. Tak to musím zvládnout se vším všudy. Odhodlaně jsem vyrazila za senseiem, ale jako správný eskort jsem se tempem přizpůsobila lordu Hoozukimu.

Následující momenty se odehrály strašně rychle. Snažil jsem se neztrácet ze svého pohledu své studenty a Hoozukiho, jenže ten proklatý písek mi bránil v pohledu. Najednou jsme se rozdělili a vítr mě odhodil ještě dál. Shijin byla rychlá a zřejmě využívala písečné techniky a element vzduchu.
Shijin byla vyšší než Mikomi a mnohem spořeji oděná. Její dlouhé vlasy jí vlály ve vzduchu.
Hoozuki byl v pasti a pečetě zabraňovaly tomu, aby se zkapalnil. Určitě dál žil, což znamená, že se ho snaží unést.

Ten prevít o tom musel vědět!

Teď to budu muset nechat na mých studentech, jsou dostatečně silní na to, aby porazili Mikomi? Naučil jsem je toho dost? Neměli jsme čas ani probrat veškeré taktiky. Ach... Podle její sebevědomého pohledu vypadala, že je dost silná. Navíc fuuton patřil mezi mé slabiny, jenže je dostatečně rychlá na to, aby mě porazila?


Dostatečnou kontrolou čakry jsem aktivoval Raiton Chakra modo a u mě neobvykle vážným a soustředěným výrazem ji sledoval.

Představa lorda Hoozukeho ve smíšených lázních mi nedělala dobře. A bylo to o to horší, že jsem mu ten nápad sama nasadila do hlavy.
"Inemuri no baka!" 
Blond vlasy mi pročísl sílící vítr, jako kdyby nám pro dokreslení dnešního dne chybělo ještě něco jako blížící se bouřka nebo hurikán. To jsem ještě nevěděla, že vítr je předzvěstí něčeho úplně jiného.
"Hoozuki-sama, pozor!" vyhrkla jsem, jakmile jsem zaregistrovala písečné ruce obmotávající se kolem jeho těla, a pokusila jsem se udělat rychlý krok/skok k němu. Uprostřed něj mě ale větrná vlna srazila dozadu. S vědomím nebezpečí jsem tentokrát zareagovala rychle, trénink se začínal vyplácet, a sotva se obě moje nohy dotkly země, vpustila jsem do nich chakru, aby mě vítr neodfoukl dál.

"Překvápko, přepadení?"
Nad tou troufalostí jsem zprudka vydechla. Tohle byl důvod, proč jsem se stala kunoichi. Chránit ti, kteří se nemohli bránit sami, což náš stařík, přestože mi nebyl příliš sympatický, byl. V mé tváři se zračilo skálopevné odhodlání. Možná, že je to nepříjemný člověk, ale jim rozhodně nepatří.

"Copak vás nikdo nenaučil..." zprudka jsem se sehnula, abych se vyhnula shurikenům. "...nesahat na nic, co vám nepatří?" Asi to bylo myšleno o věcech, nikoli lidech, ale já jsem měla na práci víc než slovíčkaření. 
Napadlo mě, co by se asi tak stalo, kdyby jim ten písek někdo namočil a ideálně kdyby proud vody smetl jak Mikomi, tak rozmočil onu písečnou pyramidu, pokud to tedy jde. A ještě lepší by bylo, kdyby je to smetlo z kopce, na kterém jsme stáli, hezky až dolů do moře.
"Sution!" pustila jsem se do pečetí, abych maximálně využila chvíli, kdy byla Mikomi zaneprázdněná vysláním podivné loutky na Shigureho, a s každým dalším pohybem rukou jsem cítila jsem, jak mi v těle spolu s emocemi vře víc a víc chakry v procesu přepracování na vodu. "Suidan no Jutsu!"

[/font]




Shijin moc dobře věděla, že záleží jen na tom, aby splnila misi. Moc dobře to věděla i její učednice Mikomi. Nezáleželo na jejich přáních nebo snech, záleželo jen na tom, aby splnili misi. Věděla, že Mikomi tu může zůstat, stačí jen vzít sebou Hozukiho a mise bude splněná. Jenže, když se odtud pohne, tak se Yukihiro rychle dostane před ně a bude to v háji.
Když viděla jak se Yukihiro nažhavil, tak se ošklivě pousmála. Na Taijutsu si sním asi netroufne, tak se rozhodla si ho alespoň držet od těla.
"Fuuton..." mávla několikrát obrovským vějířem.
"Atsugai!" poslala na něj obrovskou vzduchovou vlnu.

Mikomi bojovala se dvěma zhruba stejně starými. Jenže v Kaze no Kuni jsou lidi mnohem tvrdší a přizpůsobivější. Z toho vychází i jejich bojový styl. Mikomi jim byla mnohem podobnější, než bylo na první pohled zdát. Byla také kunoichi pod dozorem starší, kterou nadevše zbožňovala, protože jí dala smysl života a domov. Chtěla ji ochránit za každou cenu a Mikomi ji brala jako dokonalý nástroj, pro její úžasné schopnosti.
"Nepatří? Chceme jen splnit misi, stejně jako vy. Bude mnohem lepší, když nám ho vydáte a necháte nás jít!" přitáhla si k sobě loutku a ta držela malinký pramínek Shigureho vlasů. Na obranu proti přicházejícímu Suitonu a na to, co se chystala udělat, před ní vyrostlo několik písečných figur Zaplavovaly celé bojiště a bránilo výhledu. Inemuri jich několik desítek smetla a figuríny se spíše vrhaly k její vodní technice, aby chránili Mikomi. Kdyby viděli, na co se chystá, tak právě složila pečeť, která byla podobná té, kterou provádí Yamanaka na Shintenshin no jutsu.
"Kugutsu Modoki no Jutsu!" v tom okamžiku převzala kontrolu nad Shirugeho tělem, který se zrovna vrhal vpřed s úmyslem zaútočit fyzicky. On i jeho klon se zastavili a otočili se na Inemuri.

Stál jsem proti mocné uživatelce Futonu, což byl silnější než můj Raiton. Jenže budoucnost nám všem ukázala, že porazit Raiton no Yoroi, který funguje jako nejsilnější brnění, je třeba mnohem silnější techniky, než je tohle. Byla to jistě impozantní technika s velkým ničivým účinkem, jenže to nestačilo. Stlačený vzduch narazil do země a smetl vše, co mu stálo v cestě. Přikrčil jsem se k zemi, abych nějak přečkal náraz a mé raitonové brnění vydrželo.
Nebyl jsem člověk, co se vyžíval v mlácení ženských, ale musel jsem tento souboj vyhrát co nejrychleji, abych ochránil své studenty a Hozukiho.
Když se vítr ustálil, zmizel jsem jí z očí a objevil se těsně před Shijin.
Je jen jeden shinobi na světě, který se dokáže tomuto vyhnout, a ten se jmenuje Tobirama Senju!
Napřáhl jsem ruku a pomocí úderu ji srazil k zemi.
Chtěla si mě sice držet od těla, ale má holčička smůlu.

"Jen splnit misi?" zarazila jsem se na krátký okamžik. "Tak to jste příkladem všeho, co je s naším světem špatně."
Moje vlna Suitonu sice smetla množství písečných postav, což mě naplnilo pýchou, protože takhle dobře se mi ještě předtím nikdy nepovedla, ale zároveň na Mikomi ani nedosáhla. Periferním viděním jsem zaregistrovala, jak se Shigure-kun zarazil uprostřed svého útoku a pomalu se otočil na mě.
"Cože?! Ale... Shintenshin přece nemohla udělat a není Yamanaka, neviděla jsem ji ani dělat pečeť!" 
Nicméně jiná možnost neexistovala. Přece by se sám od sebe nezarazil uprostřed souboje. Naprázdno jsem polkla a nervózně skousla spodní ret. 

Měla jsem nápad, jak se z tohohle dostat, ale vyžadoval udělat ze sebe obětního beránka. Všimla jsem si, že se Mikomi moc nehýbala - buď za ni útočila a bránila ji její loutka nebo různé písečné postavy. To znamená, že když se ji pokusím trefit Shintenshinem, mohla bych ji jednoduše trefit, ale musí to do poslední chvíle vypadat, že se chystám bránit Shiguremu. 
Razantně jsem se na spolužáka otočila a věnovala jsem mu úsměv, který měl znamenat něco jako: "Všechno bude brzy v pořádku!" I když samozřejmě bylo velmi bláhové něco takového slíbit. Ale na Shigurem mi záleželo a jestliže byl někým ovládnutý, byla moje povinnost ho ochránit, stejně jako jsem věřila, že on by chránil mně. 

Jakkoli na mě Shigure měl zaútočit, soustředěně jsem se na něj dívala. Tak, aby to vypadalo, že teď o Mikomi ani nevím, protože se musím věnovat něčemu jinému. Ruce jsem měla spojené v pečeti Shintenshinu. Nádech. Výdech. Nádech. Na poslední chvíli jsem se otočila na Mikomi.
"Shintenshin no Jutsu!" 
Můj předpoklad byl, že když zastavím ji, zastavím i Shigureho a uvolním ho z techniky, kvůli které na mě útočil, takže by technicky měl přestat. A i pokud ne, ten risk za to stojí. Rozhodně neuteču z boje!
"A nejsem pro tenhle svět moc měkká, abys věděl!"

Tahle její technika už byla na jiné úrovni než předešlá. Zajímalo by mě, jak dlouho hodlá takto bojovat. Kolik ji ještě zbývá čakry?
Technika by byla účinná, kdybych takto rychle nezareagoval. Zrychlil jsem své reflexy až na nejvyšší možnou úroveň a pomocí Raiton no Shunshin /雷遁の瞬身/ zdrhl o kus dál.
"Proč? Kdo vás poslal? Proč chcete Hoozukiho unést a kam?" zeptal jsem se na otázky, které mě momentálně tížili. Vypadalo to, že naší společnou misí je Hoozukiho někam odnést, jenže my jsme to mysleli poněkud jinak, než v písečném kokonu.
Pohlédl jsem do jejich hnědých nepřítomných očích a zamračil se.