Yamanaka village

Yamanaka no sato

- vůdce klanu: Kohan Yamanaka


Vesnice klanu Yamanaka sídlí na úpatí hor, kde jsou nejlepší podmínky pro pěstování květin a různých bylinek. Tím klan exceluje. Samozřejmě, to jsou také speciální techniky. Vesnice sídlí hned vedle vesnic dvou klanů: Nara a Akimichi.

Pár metrů před vesnicí se objevil temný portál a zvedl se vítr. Vyskočil jsem z něj a ihned se zavřel. Byla to jedna z mých vlastních technik pojmenovaná jako Uzumaki-ryu: Oyamatsumi. Byl jsem na ni velmi pyšný, ačkoliv sebou nese spoustu rizik, vždy mi přišla užitečná.
Vešel jsem hlavní branou a mířil k jednomu z mnoha květinářství. Tohle bylo největší. Už několikrát jsem se setkal s vůdcem klanu, Kohan Yamanaka, tak mi přišlo důležité ho pozdravit a získat od něj nějaké informace.
Koupil jsem si u vchodu květiny a zašel dovnitř.
"Zdravím tě, Kohane-san, mám tady pro tvou ženu květiny," zasmál jsem se a položil je na stůl.

"Hepčí!" vyvolal ve mně obsah hmoždíře, ve kterém jsem právě zpracovávala několik našich bylinek do léčivé směsi, kýchnutí. Zamračila jsem se něj a povzdechla.
Ta samá práce, kterou jsem dělala doma. Něco mi říká, že takhle ze mě kunoichi nebude.
Popadla jsem hmoždíř oběma rukama (jednu jsem držela nad ním, abych směs nevysypala) a vydala jsem se s ním na cestu do hlavní budovy.
Žádná Jutsu, žádní noví lidé, žádné odpovědi.
S pohledem soustředěným na vlastní ruce a myšlenkami v oblacích mou cestu mohl zastavit jedině její cíl (vrchní polička v místnosti před kanceláří vůdce klanu) nebo něčí záda.

Místo odpovědi a vřelého přijetí do mě někdo vrazil. Otočil jsem se a viděl jsem blonďaté vlasy a květinové ozdoby.
"Ok, maličká, jsi v pořádku?" mírně jsem ji odstrčil a začal si ji prohlížet, jestli si náhodou něco neudělala.

Inemuri:
Pohled zlatohnědých očí zvednu nahoru (o něco jako třicet centimetrů výš, abych to neměla jednoduché) k muži, do kterého jsem právě narazila. Zatímco můj obličej prochází různými odstíny červené, z nichž některé se skoro blíží jeho barvě vlasů, podaří se mi odstoupit a s úklonou, při které mi sklouznou dlouhé plavé vlasy přes ramena podél obličeje, se omlouvám.
"Promiňte mi mou nedbalost... Dobrý den!"
Jako kdybych se nemohla rozhodnout, jestli dřív patří pozdrav nebo omluva. Něco je na něm velmi zvláštního. Při narovnání se z omluvné poklony jsem měla příležitost prohlédnout si ho od hlavy až k patě a něco mi na něm prostě nesedí.
Síla. Tenhle člověk je síla sama.
Možná, že tady zapůsobil můj původ a talent pro techniky, které dokáží vycítit lidskou přítomnost i množství charky, přestože ještě nevím, co znamenají.
Maličká?
Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a zamrkala překvapenýma očima.
"Prosím o prominutí, ale tak malá zase nejsem," založila jsem ruce na hrudi a věnovala jsem mu šibalský úsměv, z mého hlasu přitom sršelo odhodlání. "Minimálně jsem dost velká na to, abych se stala kunoichi."

Kohan Yamanaka:
Nestihl jsem ani poděkovat za květiny, které mé drahé polovičce Yukihiro donesl. Poznal jsem v nich ty, které sama vypěstovala, a to na mé tváři vyvolalo vřelý úsměv. Yukihiro bude vždycky Yukihiro a jeho návštěvy jsou rozhodně ve světě shinobi jedny z těch milých.
"Vítej zpět, Yukihiro-san," změřím si dívku, která mu vrazila do zad, přísným pohledem. "A vidím, že tě rovnou mohu představit našemu nejnovějšímu přírůstku. Inemuri Yamanaka. Možná, že jsi už potkal Ikigai, Inemuri je její dcera, starají se o jedny z našich nejvýše položených zahrad." Odmlčel jsem se a zamyslel, zatímco dívka sama vylíčila svůj cíl.
Patnáct let je přece jenom dost pozdě na to stát se shinobi. Zajímalo by mě, co si o tom myslí on, i když bych nerad bořil její sny.
"Ostatně bys mi mohl poradit, rádi bychom ji poslali do světa na zkušenou."
A Ino-Shika-Chou formace to být nemůže. Nemá žádné základy týmové práce, ale to určitě pozná z jejího věku, ani na to nemáme žádné vhodné adepty z jiných klanů.
Změřil jsem si zrudlou dívku pohledem.
Co s ní?

Upřímně jsem se zasmál, když se ohradila oproti výšce.
"Dobře beru zpět. Kunoichi? Chceš se stát kunoichi?" ušklíbl se a otočil se ke Kohanovi.
"Hmm.." promnul jsem si bradu a horečně přemýšlel.
"Možná bych ji mohl vzít semnou. Teď jsem se usadil a získal práci v Tsukiyamě v Yu no Kuni. Je to poměrně rychle se rozvíjející svobodné město a lord Hashiru je velmi shovívavý a možná by mohl pro ni najít využití...Za to ale budu chtít poradit s jednou technikou. Vyslal mě najít nějakou bariéru, která pomůže ochránit lépe město než neustálé kontroly na hranicích. Znám Kanchi Suikai a jsem si jistý, že existuje k ní doprovodná technika, ale ani za boha si nevzpomenu jak se k ní dostat. Napadl mě Váš klan, přeci jen, je to Vaše specialita.." vyhrkl jsem ze sebe proud myšlenek. Tím jsem byl proslulý, nejen jako Rudý blesk z klanu Uzumaki, ale i v rychlomluvě.

Kohan Yamanaka:
Zajímavé, že o ní vůbec ví.
"Hmm, existuje. Jsem překvapený, že o ní víš, ani naše vesnice ji zrovna nemá. Musí ji udržovat celý tým shinobi, nehledě na náročnost jejího vyvolání. Kanchi Kekkai."
Natáhl jsem ruku a po rychlé pečeti se mi v ní objeví svitek, který jsem mu podal.
"Věřím, že se brzy dostane zpět do mých rukou, a upřednostnil bych, kdyby neexistovala kopie, Yukihiro-san. Jednou by tato technika mohla mít velký potenciál."
Kdyby například vznikla vesnice společná pro klany Ino-Shika-Cho, měla by smysl. Ale to jsou zbožná přání.
"A Inemuri," otočil jsem se k dívce. "Jestli souhlasíš, máte mé požehnání. Lepšího učitele bys sháněla těžko."
A rád vždy prohloubím vztahy mezi našimi klany.

Inemuri:
Stále si ho pečlivě přemýšlím, jako kdybych se snažila nahlédnout do jeho myšlenek.
"Není to jen o tom, že bych se chtěla stát kunoichi," zdůrazním s vášní naplněným hlasem. "Musím se stát kunoichi. Jsou... jsou věci, které musím zjistit."
Možná mu je jednou povím nebo se ho zeptám. Jestli má být můj sensei, musím mu přece jen důvěřovat. Počkat. Vzít s sebou? Hned teď?
Přešlápla jsem na místě a srdce se mi rozbušilo jako kdyby chtělo vyletět z mé hrudi.
"Hai, sensei!" vyhrkla jsem. "Jsem... Kdykoli mohu vyrazit!"
Výbava, svitky s klanovými technikami, zásoba bylinek... Všechno mám při sobě, jen bych si nahoře měla vzít víc oblečení.
Na tváři se mi objevil široký úsměv.
Sensei. Stejně je pěkné to říct.
Převalovala jsem to slovo na jazyku a celá má osobnost se úplně rozzářila.
Můj sensei.

Svitek jsem převzal a hluboce se uklonil.
"Arigatou, Kohan-san.." narovnal jsem se pohlédl mu do očí.
"Osobně ji vrátím, předám ji Lordu Hashirovi a dohlédnu na to, aby to bylo v pořádku.." uschoval jsem svite do jedné z kapes. Poté jsem se otočil na dívku. Počkat, říkali sensei?! Nejsem připraven mít studenta?!
"Inemuri? Chceš se stát kunoichi, abys získala potřebné vědomosti? Zajímavé, skutečně.. Jsem Uzumaki Yukihiro..Jestli máš sbaleno tak můžeme jít...Rozluč se s ostatními, já počkám před vesnicí.." otočil jsem se k vůdci klanu a jeho ženě.
"Arigatou Kohan-san. Vaši důvěru nezklamu.." řekl jsem a odešel. Bylo tady krásně, v ohnivé zemi je úplně jiné klima než v Uzu no kuni či v Yu no Kuni. Zastavil jsem se před branou a vyčkával.

Vyběhla jsem schody rychlostí blesku. Je to tady. 
Yukihiro Uzumaki, hm? Yukihiro-san... Ne! Sensei. 
Rozloučení s ostatními netrvalo dlouho, balení pár minut zabralo. Dopsala jsem rychlý lístek k věcem, které se vrátí rodičům, protože si je s sebou nebudu brát na... 
Vlastně nevím, jak tomu říkat. Dobrodružství! 
Na cestu jsem si oblékla své oblíbené kimono, černé se zlatě vyšívanými růžemi, plné skrytých kapes, z dobře prodyšného, ale nepromokavého materiálu. To, které jsem doma nejčastěji nosila při práci na zahradě i v lese. A samozřejmě nějaké náhradní oblečení, veškerou výbavu, jídlo, pití, malinkou cestovní výbavu na vyšívání, svitky na učení klanových Jutsu a ještě jsem si za ucho zastrčila růži (samozřejmě už bez trnů), která mi zrovna vykvetla na okně. Celý proces trval ani ne pět minut, po kterých jsem si cestu zkrátila vyskočením z okna. Obvykle bych si takové způsoby odpustila, aby nikdo neřekl, že ta "holka z lesa" nemá žádné vychování. Ale jako kunoichi můžu, ne? 
"Připravená!" zahlásila jsem rozverně, sotva jsem doběhla vedle senseie. "Uhm... Yukihiro-sensei?" chvíli se zdálo, jako že bojuji s rozhodnutím, zda se zeptat nebo ne, ale přirozená zvědavost zvítězila. "Proč jste s tím vlastně souhlasil? Že mě vezmete s sebou? Je mi jasné, že... většina shinobi by řekla, že jsem na studentku moc stará."
A to jsem do něj hlavně ze všeho nejdřív vrazila, to mým schopnostem také nedodává na důvěryhodnosti. Hlavně, aby si to ještě nerozmyslel...

"Eh.." trochu jsem se cítil trapně.
"Já neřekl, že budu tvůj sensei, nevím, jestli jsem na to připravený. Řekl jsem, že tě vezmu sebou do Tsukiyami..Ale to nevadí, určitě je tu něco, co tě mohu naučit. Nejdřív musí rozhodnout lord Hashiru, co s tebou, případně s námi bude..Než tam dojdeme, potřebuji, abychom se stavili ještě něco vyzvednout..Uzumaki Ryu: Oyamatsumi!" dal jsem ruce k sobě dohromady a soustředil čakru přesně jako předtím. Předemnou se objevil pečetící kruh klanu Uzumaki, uvnitř byl nakreslený vír, který se začal rozevírat a roztáčet.

"Tak..jdeme!" vkročil jsem do portálu a objevil se na jiném místě.
Přesun

"Ah, tak." Zatímco mluvil, věnovala jsem mu svou plnou pozornost. Občas to ode mě vyžadovalo veškerou sílu vůle, zvlášť při podobně důležitých tématech, od kterých člověk neví, jestli radši neutéct. Zadívala jsem se na portál. "Tak to je škoda, že si můžeme cestu takhle zrychlit a nebudu mít čas vás přesvědčit, že za to stojím. Už teď umím techniku, kterou ovládnu tělo někoho jiného. Já bych... udělala všechno pro to, abyste toho nelitoval." Dala jsem si pozor, abych stála pěkně rovně a pro jednou ukázala trochu sebevědomí. Ale zase to nepřehnat... Už tichá jako myška jsem způsobně prošla portálem a kapku nervozity prozradilo jen prudší nadechnutí těsně před průchodem, jako kdybych se bála, že se v něm nebudu moct nadechnout.