Krajina Yu no Kuni

Veverka se mě konečně pustila a přestala do mě hryzat. Jejich společným úsilím to konečně vypadalo, že mě dostanou a míček mi seberou. To jsem je opravdu tak podcenil?
Několik klonů se na mě vrhlo a já jsem v ten moment vyskočil do vzduchu. Mezitím jsem cítil jak se kolem mě prohnal kunai a zabodl míček o trochu dál ve stromu. Ve vzduchu jsem vytvořil klona a odrazil jsem se od něj, abych získal větší rychlost a mířil střemhlav k míčku. Byla to teď otázka rychlosti a vzdálenosti. Získá míček rychleji Shigure, který je kousek od toho nebo se tam dokážu dostat rychleji já?

Ups, v Shigurem bylo mnohem víc, než na první pohled vypadalo. Tohle všechno naplánovat, aniž by si s Inemuri vyměnili jediné slovo? Pokud se jim budu pořádně věnovat, budou skutečně silné duo.
Kunai měl na sobě výbušný lístek a Inemuri spadla ze stromu. Teď jsem se musel rozhodnout jestli cíl nebo týmoví partneři. Volba byla jasná, ten kdo by si vybral cíl, tak by sice misi splnil, ale v mých očích by byl špína. Bylo načase na mou ultimátní zbraň. Důvod proč se mi říká Akai Senko, není jen ten, že moje blesky mají červenou barvu, ale hlavně protože jsem rychlý jako blesk. Shigure teď mohl vidět rudé zablesknutí a v momentě jsem stál s Inemuri v náručí v bezpečné vzdálenosti od kunaiů. Kolem mého těla poletovaly rudé blesky a celé tělo vyzařovalo rudou čakrovou auru.
"Dobrá práce,"

Usmál jsem se. "Zkouška skončila," Inemuri jsem pustil. Byl jsem na ně náležitě pyšný a jen jsem si přál, aby mi odpustili tu malou lež, kterou jsem si připravil.

V letu jsem stihla tři věci - natáhnout ruku po míčku, všimnout si výbušného lístku na druhém kunaii a pak už jen zaregistrovat rudé blesky probleskující mi kolem těla. Zavřela jsem oči a potlačila výkřik. Byla jsem v té vteřině skálopevně přesvědčená, že blesky jsou onen začínající výbuch. Ještě nikdy jsem nebyla tak blízko smrti a nebyla jsem schopná si v tu chvíli srovnat, co mě vyděsilo víc - jak lehce se to mohlo stát nebo jak moc jsem na to nebyla připravená. Celá jsem se třásla a podvědomě jsem se senseie pevně chytila. Nepouštět, bojím! Jantarové oči jsem držela vší silou zavřené.
A moje poslední myšlenka před smrtí by byla na to nekřičet, abych se neztrapnila. Výborně.
Až když nás sensei pochválil za dobrou práci, odvážila jsem se jedno oko zkusmo otevřít a pak už obě. Pustila jsem se jeho oblečení a pak jsem se zase chytila. Najít vlastní půdu pod nohama se mi podařilo až na podruhé. Určitě bych mu poděkovala, kdybych ještě nebyla v šoku z nenadálého spádu tohohle praktického testu. Naprázdno jsem polkla. Shigure vypadal ještě negativněji než obvykle.
Zkouška skončila?
"Uspěli jsme?" špitla jsem tiše.
Asi ne...

Chvíli jsem se díval na oba dva studenty a procházel z jedné tváře na druhou.
"No, ještě jsem nikdy tým nevedl a žádné studenty neměl. Vedl jsem divizi ve válce proti Tsuchi no Kuni, ale to není to samé. Pokud máte nějaké přání, tak se nebojte ho vyslovit, pochopím to. Máme času kolik chceme, Hashiru nám nedal pevný termín, kdy tam máme dojet," ušklíbl jsem se. Dal jsem ruce k sobě a předemnou se objevil pečetící symbol klanu Uzumaki. Najednou se za přítomnosti nepřirozeného větru a svištění začal otevírat portál.
"Uzumaki Ryu: Amatsu-Mikaboshi no jutsu!" šeptl jsem, když se portál stabilizoval.
"Tak šup, jdeme! Směr Azuma, naše mise začíná!" zavelel jsem a ukázal jim na nový vstup. Rozhodně jsem nevstupoval první, protože jsem si chtěl být jistý, že vstoupí oba dva.

Už se mi podařilo to trochu rozdýchat, než mě Shigureho poznámka opět vyvedla z míry.
"Když víš," pokrčila jsem rameny. "Asi nemám na výběr žádný jiný svět, takže... mi bude muset stačit tenhle."
Nebyla jsem si jistá, jako většinu času, jestli to myslel jako kompliment nebo spíš naopak, ale byla jsem vděčná za to, jak to bylo upřímné. Jakkoli to pro mě možná nebyla úplně dobrá zpráva.

Sensei nám vlastně vůbec neodpověděl, jestli jsme tedy uspěli nebo ne, ale dal nám najevo, že mise pokračuje.
Tak jsme asi prošli. Soustředila jsem se na to, abych se narovnala, zklidnila dech a celkově abych vypadala víc jako kunoichi než rozklepané štěně, a poté jsem prošla portálem. Už jsem s nimi měla zkušenost, takže se mi z toho tentokrát ani tolik netočila hlava.

// Přesun

Ani nevím jakým štěstím jsem se dostal přes celou Tsukiyamu a zakempil jsem někde v lese. Sic jsem byl stále v regionu, ale snad už v bezpečí. Odpadl jsem na zem a ztěžka dýchal. Bylo to nepředstavitelné, jak jsem moc jsem zklamal. Na to, že jsem  vyhlášený zabiják, tak si dovedu představit, že už mě po tomhle fiasku nikdy nikdo nezaměstná.
Sakra!
Byl jsem naštvaný a hodně, přímo jsem zuřil vzteky. Za tohle  Hashiru zaplatí. Nebylo to osobní, chtěl jsem ho zabít, ale za tohle ten zkur*ysyn zaplatí. Teď už je to osobní! Ztěžka jsem se zvedl a šel hledat nějaký úkryt, třeba nějakou pěknou jeskyňku, kde bych mohl chvíli pobýt a vymyslet další plán, jak se ho zbavit.