Krajina Yu no Kuni

Všiml jsem si, že mi Tobirama hleděl na čelo. Ihned jsem si upravil vlasy, tak aby nešla vidět a jen jsem přikývl.
Tobirama šel rovnou na věc. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem uviděl jak si přivolal svitek pomocí ninjutsu. Natáhl jsem se pro něj a rychle jej uschoval. Tento svitek pomůže Kotomině straně zvrátit váhy na její stranu. Pravda byla taková, že jsme prohrávali. Nic se nedělo, to bylo mnohem horší, než kdybychom válčili vkuse několik měsíců. To ticho bylo nervy drásající a já jsem se rozhodl převzít otěže a trochu to napravit.
"To jsou vnitřní záležitosti Shimo no Kuni," odpověděl jsem stroze.
"V Yu no Kuni je potenciál, je to země, která nám může pomoci, jinak by bylo vše ztraceno. Nemáme finance na to, abychom požádali o pomoc klany, sotva zvládáme provoz vlastní armády. Klan Kana má nemilosrdnost Uchihů a bohatství zlatého klanu z Kaze no kuni. Já vím, že s tímhle si budu muset trochu zašpinit ruce, ale s tímhle to dokážu!"

zakončil jsem trochu plameně svou řeč a sevřel ruku v pěst.
"Arigatou, Tobirama-kun,"

Tobirama



"Tak přeci jen jsi dospěl, mladý Hashiru...Nevím, jak toho chceš docílit, ale budiž. Budu se snažit, aby Otec přesměroval svou pozornost jinam. Hodně štěstí," jen co to dořekl zmizel. S jeho odchodem začalo znovu pršet a zvuky padajícího deště se v tom tichu rozléhaly.

Tak a bylo to. Tobirama odešel, jeho slova mi dál zněla v uších. Něco se chystá.. Přimhouřil jsem oči. Tobirama nikdy takový nebyl a tak rychle by mi nikdy nevyhověl. Otázkou však zůstalo co.
Mohl jsem tu zůstat přemýšlet dál, ale plášť začal promokávat a začalo stmívat. Tma se rozšířila až k místu, kde jsem byl a na nebi se objevovali první záblesky. Vypadalo to, že přestává pršet. Sebral jsem se a odešel s veledůležitým svitkem.

PŘESUN

Hashirovi parťáci a já jsme zastavili v Yu no Kuni, blízko našeho cíle.
"Tady zakempíme a připravíme se..Hatori-san, zajistěte prosím svým byakuganem perimetr" zastavil jsem se.
"Naším cílem je zabití pána hradu. Je to.." chvíli jsem přemýšlel, jestli jim říct pravdu, ale jsou to Shinobi, měli by to vydržet.
"Je to Daimyo téhle země.. Jako Shinobi máte tu povinnost mlčet o téhle misi i o jejich podrobnostech, na to nezapoměntě.." vytáhl jsem z tašky malé značky.
"Tohle si dejte na své oblečení. Je to znak klanu Kana. Při téhle misi budeme za klan Kana." sám jsem si svou značku připnul na prsa. Vytáhl jsem také mapu a rozvinul ji.
"Kolem hradu jsou postavené čtvercové hradby. V každém rohu je věž. Na hradbách jsou vojáci a v každé věži sídlí generál, měl by to být A-rankový ninja. Musíme je sejmout všechny najednou a hlavně potichu. Poté se dostavíme do hradu. Hrad je střežen dvanácti strážnými ninji z celého světa. Takže se rozdělíme do týmu po třech a začneme s útokem. Každý z vás dostane malou verzi Katsuyu, mého osobního summona, který Vás bude léčit v případě nouze. Já využiju zmatku a vtrhnu do osobní ložnice toho šmejda a sejmu ho.." vysvětlil jsem svůj plán.
"Máte někdo nějaký nápad, jak tohle zlepšit?"

Tak přece nás někdo sledoval. Tobiru Senju, velký žabí sennin? To už jako dokončil trénink sennina?!
Ozvala se ve mě menší závist. My s bratrem jsme vždycky soupeřili ve všem, je o něco málo starší než já, tak to jinak ani nešlo. Já byl ten geniální, co dokázal vytvářet nové techniky, ale to on měl tu vytrvalost. Dost mě inspiroval, ale to se nesmí dozvědět.


"Ty idiote, takhle prozradit naše příjmení?! Slez dolů z té žáby, drž ústa a poslouchej!"
Otočil jsem se ke Kuroi a vyslechl si ji. Měla pravdu, ten plán měl spoustu mezer, pokud to nepůjde přesně podle plánu, tak to bude bolet. Hodně..Ne všichni to můžeme přežít, ale tahle mise je velmi důležitá..
"No, je tu možnost uzavřít celou oblast do bariéry, ale to není možné vzhledem k našemu počtu...Když je tady Tobiru, tak ten může ve druhé fázi přivolat žáby a dělat návnadu. Vylákat všechny síly ven a my bychom je mohli přepadnout ze zálohy...Ano, uděláme to trochu jinak. Nejdříve se rozdělíme do čtyřech skupin, Dan, Sasuke a Hatori jedna skupina, Sagura, Benjiro a Mibojin budou tvořit tým číslo dva. Ei, Bee a Shi budou tým tři a já s Tobirem budeme tým čtyři. Rozdělíme se a každý si vezme jednoho generála ve věži. Máme výhodu překvapení, nikdo neví, že sem jdeme. Musíme to provést rychle, bez velkých technik a ničení, ať si toho nikdo nevšimne. Poté se seskupíme. Tobiru a já budeme návnada. V přední části hradu se objevíme a vylákáme síly ven. Kuroi převezme identitu jednoho z generálů a vejde do hradu. Zabije Daimya, přemění se opět na mě a pak ho zabije. Nezapomeňte na to, že nás posílá klan Kana.." ušklíbl jsem se.
"Je důležité, aby to věděli.." ušklíbl jsem se. Na mapě jsem vyznačil body a připsal čísla týmů.
"Jdeme na to! Zatím si popovídejte o svých technikách a schopnostech. Saguro, můžeš nám prosím udělat pěkně hustou mlhu? Za soumraku vyrazíme.." poodešel jsem od mapy a přistoupil k Tobirovi.
"Arigatou niisan.."

Ostatní jen tiše souhlasili s misí a s plánem. Hatori použil byakugan, prohlédl si všechny nepřátele a všechny je zaznamenal do mapy. Plán byl nebezpečný, ale proveditelný.

Karatachi Sagura

"Ok, tak to nějak zvládněte..Já nám pomůžu se zakrýt. Vytvořím mlhu už teď a uděláme to tak, aby to vypadalo co nejvíc jako skutečné. Mlha se bude postupně šířit až k hradu. Máme na to několik hodin." poskládal jsem pečeť a trochu popoběhl k hradu.
"Ninpou: Kirigakure no jutsu.." poskládal pečetě a vyčkával. Mezitím krajinu zaplavovala hustá mlha.

Nastal soumrak...Štěbetající ninjové utichli. Ptáci začali létat do svých domovů a ostatní zvěř se také vracela. Noční zvířata naopak začala pomalu vstávat a připravovat se na lov. Stejně tak jako my jsme se potichu vydali směrem k hradu. Všichni jsme se rozdělili podle plánu a nebylo po nás ani vidu, ani slechu.
PŘESUN VŠICHNI -> Hrad

Chvíli to trvalo, ale konečně jsme se dostali do půli cesty. Mohl jsem tam vytvořit portál, abychom tam byli hned, ale proč plýtvat čakrou. Navíc jsem to bral jako teambuilding.
Dohopsal jsem do místa, kde jsem si myslel, že to bude nejlepší. Měli jsme ještě nějaký čas, tak mě něco napadlo.
Zastavil jsem se a skočil dolů.

"Shigure, umíš se čakrou udržet na stromech atd?" řekl jsem po chvíli, co mě dohnali.
"Máme nějaký čas navíc, tak proč bychom nemohli zdevastovat tento krásný les našim tvrdým tréninkem?" usmál jsem se.

Když jsme se zastavili, zvedla jsem pohled k obloze, respektive k těm kouskům oblohy, které prosvítaly mezi stromy, a zhluboka jsem se nadechla. Čistý vzduch a vůně lesa, dřeva i zeleně, to se nedá ani popsat, to se musí zažít. Cítila jsem se jako doma, takhle nějak vypadalo celé mé dětství - běhání po lesech. Využila jsem chvíli, kdy sensei mluvil, abych se napila vody, kterou jsem měla s sebou, a v mezičase jsem poslouchala.
Yosh, trénink! Takže dojde i na mé Mizu shurikeny? Nebo to bude Suidan? Byla jsem zvědavá, co sensei nakonec vybere.
Zatím jsem se do konverzace nezapojovala, byla přece jen mířená spíš na Shigureho.

"Výborně," přikývl jsem na Shurigureho. Byl to skutečný základ, ale nebyl jsem si jistý, jestli to každý dostatečně ovládá.
Otočil jsem se na Inemuri.
"Vodní techniky jsou dost náročné, pokud nemáš k dispozici vhodný zdroj vody. Ve tvé úrovni bude dost náročné si vodu vytvořit mimo tvé tělo, takže jako první tě naučím Suidan. Tygr, Býk, tygr, krysa. Suiton: Suidan no jutsu!" poskládal jsem pečetě, soustředil čakru v hrudi. Otočil jsem se bokem a vyplivl množství vodní masy z úst.
"Je to všestranná technika, která má základ prakticky ve všech vodních technikách typu dračí, žraločí bomba apod. Bude se hodit, tak si to párkrát zkus. Voda je jako vnitřní energie, jako život samotný. Jako kdybys vodu tlačila proti sobě a pak tě sama táhla někam jinam. Je to o tom, být vnitřně silný, klidný. Soustředíš čakru v hrudi, představuješ si jak je plná živoucí energie vody a vyplivneš ji ven, protože voda je svobodná, nemůžeš ji uvěznit." pousmál jsem se na konci dlouhého a vyčerpávajícího výkladu. Jestli to takto skutečně bylo, to nevím. Takto mi to vysvětlil můj mistr a takto jsem to chápal já. Voda byla mocná a zrádná, ale také sloužila dobře a dokázala chránit. Začal jsem se pak hrabat v kapsách, po chvíli, kdy jsem prohledal všechny schovky v mém oblečení a v kapsách, jsem našel malý míček.
"Mám pro vás však jednu zprávu. Hashiru-sama si chce vás otestovat. Pokud dokážete spolupracovat a sebrat mi tenhle míček, můžete zůstat jako mí studenti. Pokud se mě ani nedotknete a míček mi neseberete, ani se jej nedotknete, končíte jako ninjové Tsukiyami a budete vyhnáni! A to je ještě milosrdný trest.." ukázal jsem míček o velikosti většího jablka. Samozřejmě, že mi Hashiru nic takového neřekl, ale musel jsem je konečně otestovat, než dojde na skutečný boj.

Trochu jsem se zastyděla, když Shigure potvrdil, že umí běhat po stromech a ještě se zatvářil jako kdyby to byla naprostá samozřejmost.
Určitě to umí i po vodě a jenom já jsem byla tak pozadu!
Ještě, že už jsem obojí zvládala i já, a raději jsem se nepřiznávala, že to nebyla pravda vždycky. Navíc mi sensei důvěřoval rovnou se složitější technikou, alespoň podle ranku. Nadmula jsem se pýchou a bleskově jsem si vyškoušela pečetě. Neměla jsem s nimi problém, byly jen čtyři a navíc se jedna jen opakovala.
"Tygr, býk, tygr, krysa," zopakovala jsem nahlas při prvním skládání a vzápětí už jsem je zopakovala bez popisu mnohem rychleji. "To by šlo!"
S vyplivnutím vody, při kterém jsem ho obdivně pozorovala, to nebylo tak jednoduché, to jsem ještě nikdy nedělala a znělo mi to jako složitá disciplína. V duchu jsem si pohrávala s chakrou a snažila jsem se přijít, jak se vůbec "zpracovává" do té vodní nebo jak z ní vodu vytáhnout, ale prozatím pro mě chakra byla chakra. A to jsem se při jeho ukázce snažila soustředit, jestli z jeho chakry nevycítím něco specifického, nicméně Kanchi no Jutsu jsem se teprve učila, takže jsem sice vycítila, že používá chakru, ale jakou a jaké množství, to mi bylo velkou neznámou.

Zavřela jsem oči a pokusila jsem se soustředit na přetváření chakry ve svém těle na živoucí energii, která chce ven. Chce proudit, podobně jako při trénování chození na vodě jsem nemohla použít stále stejný tlak. Chce ven. Po chvíli jsem ze své chakry měla trochu jiný pocit a minimálně jsem si myslela, že by mohl odpovídat vodě.
"Suiton: Suidan no Jutsu!" Tygr. Býk. Tygr. Krysa.
A... naprázdno jsem vyfoukla vzduch.
Uhm.
Rozkašlala jsem se, trochu jako když špatně polknete a trochu vody vám skončí v plicích.
Tak to byl fail.

Aby toho nebylo málo, sensei v průběhu mého tréninku přišel se šokující informací.
Ale... Ale vždyť nám právě přidělili byt? To to byla jenom zkouška, ukázka, co bychom mohli mít, abychom byli dostatečně motivovaní dát tomuhle testu všechno?
Zhluboka jsem se nadechla. Až mě z toho šoku přešel kašel po tréninku Suidanu, ani jsem nevěděla jak. Měřila jsem si ho jantarovýma očima. Jak by mi to mohl udělat? Jak by NÁM to mohl udělat? Sice jsem je oba znala relativně krátce, ale už jsem je vnímala víc jako členy rodiny než některé ze vzdálenějších příbuzných. Tohle bylo moje místo ve světě a nikdo mi ho nevezme. Ani mě nenapadlo, že by to nemyslel vážně, přece jen jsem každé Yukihirovo slovo brala jako zákon.
Jako kdybych neřekla, že už se mě nezbaví!
"Hai, sensei," odvětila jsem jako obvykle, můj tón hlasu se ale z obvyklého nadšení změnil na vážný. Bylo vidět, že tentokrát jsem si souhlas dobře rozmyslela, a kdesi pod rozhodným souhlasem možná bylo schované i to, že jsem se možností vyhnanství cítila dost zraněná.

Uskočila jsem dozadu vedle Shigureho a přikrčila jsem se do bojové pozice, pravou ruku blízko taštičky se shurikeny, připravená se kdykoli odrazit a uskočit ještě dál.
"Můžeme začít?"
Nemáme čas se sesynchronizovat, to je špatné. Ale už jsem spolu bojovali a víme, co ten druhý umí. Kdyby se Shiguremu třeba podařilo senseie zmást jeho klony a nahnat mi ho do rány Shintenshinem...
Bylo by docela poetické poprvé použít Shintenshin na člověka, který mě přivedl k cestě ninji.

Bylo bláhové mě přepadnout takto zepředu. To vážně nevěděli nic o ninja taktice? Bylo nakonec dobře, že jsem zvolil tuhle tréninkovou metodu, protože to bylo evidentně potřeba. Hozený kunai jsem jednoduše chytil a roztočil ho. Co to s nimi je?
"Je načase Vás naučit co skutečně znamená být ninjou, protože zaútočit takhle napřímo to fakt není, ještě proti tolik silnějšímu," v tom momentu jsem použil Kanashibari no jutsu a oba je paralyzoval. Tato technika byla ve své podstatě velmi jednoduchá, kouzlo bylo v tom, že čím silnější uživatel, tak tím silnější technika byla. V tom okamžiku by oba měli zůstat paralyzovaní.

Cože?
Sotva jsem k Shiguremu doskočila, on už se rozběhl vstříc nebezpečí. Na chvíli mě to zarazilo, neznělo mi to jako úplně dobrá taktika, zvlášť ne od někoho, kdo nad věcmi přemýšlí tak, jak jsem si myslela, že to dělá on. Nezarazila jsem se proto, že bych nevěděla, jak bojovat, ale proto, že jsem měla pouze dvě nepříliš dobré možnosti. Když zaútočím s ním, sensei nás přemůže oba a prohrajeme. Když se vzdálím, prohraju taky, protože tím půjdu proti naší týmové práci. Než jsem se stihla rozhodnout, zaregistrovala jsem, k jaké technice se sensei chystá. Kanashibari no Jutsu jsem totiž uměla taky už z domu, byla to druhá technika, kterou jsem se kdy naučila, a znala jsem ho dost důvěrně.
"Shunshin no Jutsu!" zvedla jsem ruku do pečeti tygra, jak nejrychleji jsem uměla, a pokusila jsem se technice vyhnout a zmizet za nejbližší strom. Jestli se mi to povedlo, kdo ví...

Inemuri si mohla zkouše uniknout jak chtěla, protože v tom momentu kdy se o něco pokusila ztuhla a nemohla se hýbat. Rozhodl jsem se jim dát ještě jednu šanci.
"Ani jsem neřekl start Shigure," vytáhl jsem tři prsty a začal s odpočítáváním.
"Tři..Dva...Jedna..Start!" v tom se technika paralýzy zrušila a měli možnost se skrýt a napadnout mě ze zálohy.
"Ninjovská taktika číslo jedna, ninjutsu!" vykřikl jsem nahlas a usmál se. Míček jsem si připevnil zezadu na brašničku.

Tak, Shunshin pokus číslo dva.
"Shunshin no Jutsu!" s pečetí tygra jsem se bez dalších komentářů a s pěkným obláčkem "přemístila" ne za nejbližší strom, ale do jeho koruny, kde jsem se schovala za mohutný kmen. Zprudka jsem oddechovala.
Jedna šance je pryč. Nedá se nic dělat, nevím, co Shigure udělá a zjevně ho nedokážu předvídat...
Pohled mi padl na veverku, která seděla na stromě o kousek vedle. Přimhouřila jsem oči.
To je hodně špatný nápad...
Moje a veverčiny oči se střetly.
Ale zaslouží si to! Za to, že by nás klidně vyhodil, když by si to Hashiru-sama usmyslel!

Posadila jsem se tak, abych nespadla, až ztratím vědomí (větev naštěstí byla dost široká) a zaměřila jsem se na veverku, ruce natažené ve specifické, tajné pečeti klanu Yamanaka, která se používá pro naše techniky přenosu vědomí. Vyčkala jsem, až se můj cíl přestane hýbat, což bylo jasné ve chvíli, kdy začala jíst nějaký oříšek, a pak jsem pomocí Shintenshin no Jutsu přenesla své vědomí do jejího těla. Se zvířátky mi to šlo, s tím jsem měla spoustu praxe. Hlava mi sklouzla na stranu, jak se z mého lidského těla zdánlivě vytratil všechen život.

Já sama jsem prostřednictvím svého vědomí nad veverkou převzala kontrolu a namířila jsem si to s ní strom po stromu nad hlavu senseie. Sázela jsem na to, že si bude dávat pozor na nás, ne na zvířata. Na jeho levelu přece dokáže rozeznat, co je zvuk zvířete a co zvuk člověka a nebude se před námi chtít ztrapnit, kdyby si to spletl. Plus není senzibil, takže by neměl vycítit mou chakru. Alespoň myslím. A upřímně, koho by napadlo, že použiju takovou zákeřnou taktiku?
Má to mít! Yosh!
Jako veverka jsem skočila senseiovi na hlavu a pokusila jsem se ho kousnout, kamkoli to šlo, nejspíš do ucha, které v tu chvíli bylo nejblíž. Na mou obranu to sice samo o sobě nemělo moc smysl, ale Shigure by toho mohl využít k dalšímu, tentokrát snad úspěšnému útoku.

Konečně pochopili oč mi jde. Podařilo se jim úspěšně skrýt. Rozhlížel jsem se kolem. V tom se na mě řítilo spoustu zbraní. Vyhodil jsem kunai, abych zablokoval shurikeny z jednoho místa a pak automaticky použil čakrové řetězy.
Udělal jsem malou otočku a zároveň roztáčel řetěz, kterým jsem odrážel hozené shurikeny a kunaie.


Odražení se povedlo, ale v tom mě ohromil svými genjutsu klony.
"Dobře provedeno, ale to asi nestačí," už jsem se chystal švihnout skrz klony řetězem, v té chvíli mi na krk skočila veverka a chtěla mě pokousat. Sakra, nebyl jsem očkován proti vzteklině! Áách..Nesnáším veverky a hlodavce!
Bylo mi jasné, že je to Inemuri, ale tak zákeřný trik proti mě nemusela používat. I když, asi jsem si to zasloužil.
"Raiton: Jibashi" začal jsem kolem svého těla vypouštět blesky s cílem vyplašit veverku a Shigureho útok jsem si vůbec nevšiml. Mou pozornost měla veverka.

Ups!
Veverka začala uprostřed blesků panikařit a mě stálo veškeré úsilí udržet si kontrolu nad jejím tělem a do toho ještě uskakovat před blesky. Periferním viděním jsem při jednom skoku zaregistrovala, že Shigure vytvořil klony.
Tohle je náš okamžik!
Jak jsem chtěla promluvit, veverka vypískla. Asi jsem zapomněla, že nemůžu. Každopádně jsem do uhýbání bleskům dala všechno, ještě, že tohle bylo mrštné zvířátko se spoustou energie. A taky jsem trochu sázela na to, že by jí sensei neublížil, protože cokoli se stane "posednutému" tělu při trvání Shintenshinu to se stane i mému tělu - a popálená bleskem bych rozhodně být nechtěla. Doufala jsem, že Shigure využije příležitosti co nejdřív!
Je to na tobě, Shigure! Zaměstnávám jeho pozornost, popadni míček!