Mizu no Tera

MIZU NO TERA

Na hranicích Shimo no Kuni se nachází ostrov Vodního chrámu. Je to obrovský chrám nacházející se na vodní hladině, který je vybudován na podvodní jeskyni. Chrám není ničím obehnán, jen genjutsu mlhou a okolní vodou. V podvodní jeskyni se nachází tajemný démon, který uctívají vodní mniši.
Chrám je obýván vodními mnichy. 


Jezero


Chrám

Byli jsme na místě. Společně s družinou jsme došli k vodnímu chrámu, který byl zahalen do podivné mlhy.
Stál jsem na samotném začátku a pomalinku vstoupil do území chrámu.
Cítil jsem se podivně. Kráčel jsem dál a zastavil se na místě, kde jsme se vždy měli setkávat. Bylo to u sloupu. Podíval jsem se kolem, nikdo nic.
"Reizo, jak to tady vypadá?" zamračil jsem se. Nelíbila se mi ta mlha a už vůbec ne ten klid. Nikde žádný mnich ani můj informátor.

Cestu jsem si užil o samotě, šel jsem sice přímo za Hashirem, ale většinu času bylo tich. Využil jsem toho, že si můžu srovnat myšlenky a za pochodu meditoval. Vlastně jsem téměř na půlku cesty zcela vypustil všechno z hlavy a soustředil se pouze na sebe a okolí. Z rozjímání mě dostalo až samotné místo, kam jsme měli od začátku namířeno. Hashiru se zastavi a rozhlédl. Mlha, která se do nekonečná rozprostírala nebyla obyčejnou mlhou. "Chakra se rozléhá všude kolem nás, je to ta mlha," odpověděl jsem Hashirovi a pohlédl za svá záda, jak jsou na tom ostatní.

Šla jsem vedle Katara celou cestu, po které jsem mu stačila říct snad úplně všechno. Až jsem měla pocit, že je toho dost i na mě. Než jsme došli na místo, byla jsem tedy chvíli ticho a spíše jen poslouchala. Kolem nás se rozprostřela mlha. Hashiru i Reizo se zastavili. Přestože Hashiru oslovil Reiza, taky jsem se soustředila. Takže ta mlha?, rozhlédla jsem se po Reizově odpovědi a zrychlila krok, abych se mohla postavit k nim. Najednou jsem měla husí kůži, nelíbilo se mi to.

Zatraceně jsem se rozhlížel kolem. Kazuma nikde..

"Pro vysvětlení, Kazuma je speh klanu Senju a momentálně se nachází v hradu Reiny. Nedávno jsme si psali a domluvili sraz tady, jako Vždy..očividně se něco stalo. Ta mlha plná čakry není normální. Půjdeme dal.." Rozhodl jsem nakonec a opatrně postupoval kupředu. Krok po kroku jsem šel dál do útrob samotného chrámu. Při vstupu do chrámu jsme mohli sledovat výjevy nějaké bytosti a jeho proměny v čase. Podle kreseb se dalo říci, že je tady od dob Rikudou Senina, o kterém z naší doby nikdo nic nevěděl.

Pokýval jsem k Hashirovi se zamračeným a zamyšleným výrazem. Po jeho sdělení jsem byl ještě více ostražitý, mohla to být past? Ostatní postupovali pomalu za námi, příliš se rozdělit by určitě nebylo moudré, Kotomi měla na blízku Katara, alespoň to mě mírně uklidňovalo. Následoval jsem Hashirovi kroky a zvídavě si prohlížel vyobrazení po chrámě. Ty v sobě měly jistou nepopsatelnou energii, svým způsobem jsem je obdivoval, jinak jsem ale z tohoto místa dobré pocity neměl.

Šla jsem v těsném závěsu za těma dvěma. Navzdory mlze jsem se rozhlížela a poulila oči do mlhy, Kdyby bylo lépe vidět, bylo by to ještě lepší. Chrám byl úžasný a jeho malby také. Moc ráda jsem kreslila a tohle byl prostě ráj. Neodolala jsem, abych nepřiblížila více ke stěně a prsty po malbách přejela. Kluci se mi sice trochu vzdálili, ale stále jsem cítila jejich chakru.
,,Nádhera." zašeptala jsem, když jsem narazila na malbu samotného sanbiho a okolí chrámu. Téměř jsem až zapomněla, že tady něco nehraje a rozhodně tu nebylo bezpečno.

Postupovali jsme dál, hloub do samotného centra mlhy.
Bylo zvláštní, že tu nebyli ani vodní mniši.
"Kazumo??" pronesl jsem a můj hlas se několikrát ozval. Pro jistotu jsem to pronesl ještě jednou a hlasitěji.
"KAZUMO!!" opět se můj hlas rozléhal po celém chrámu.
"Není tady.." zakroutil jsem hlavou a zatvářil se znepokojeně.

"Omlouvám se, půjdeme zpět.." otočil jsem se prudce a šel pryč.

Šel jsem celou dobu vedle Kotomi, která mi vyprávěla co se všechno stalo. Bylo to docela dost informací na jeden den, ale pochopil jsem nynější situaci, která by se sice měla hned vyřešit, ale tak lehké to nebude. Nemůžeme jen tak vletět do hradu a pokřikovat o spravedlnosti. Tyhle věci se musí řešit do detailů co to jen jde, ale zase ne se zdržovat moc dlouho. Čím víc času se zdržíme, tím víc času dáme nepříteli a to bychom nechtěli. Každopádně jsem následoval Kotomi kamkoliv šla až se zastavila u jednoho obrazu. Ostatní se nám trochu vzdálili když se zastavila. " Měli bychom jít za ostatními než se nám ztratí " Promluvil jsem na Kotomi a čekal jestli se hned od toho obrazu. Aby tu náhodou nebyla genjutsu past spojená s obrazem od kterého se Kotomi nemůže odtrhnout.

Hashiru se několikrát pokusil navázat kontakt, neúspěšně. Jen co se otočil a udělal první krok vpřed, zasáhla mě vlna nepopsatelné energie, síla podobná té, se kterou jsem se setkal společně s Hashirem a Kotomi tenkrát v lese, ne, tahle byla jiná, větší, zcela nekontrolovaná. Vlivem toho a mlhy okolo mi tělo ztěžklo, rozhlédl jsem se do všech stran, avšak Hashiru ani Kotomi s Katarem nebyli na dosah. Pouze obrovitý stín v dáli, řev trhající uši a mohutná chakra, to bylo jediné, co mé smysly dokázaly pojmout. Než jsem se sám rozhodl, co budu dělat, bytost to udělala za mě. Oko, řev, tlaková vlna. Síla, která na mě působila, mě posunula o několik metrů zpět. Kryl jsem se překříženýma rukama tak, abych viděl na letící kusy kamení, země i vody. Postupně jsem se začal uhýbat těm menším a nakonec po jednom obrovském šutru vyskočil do vzduchu nad místo dopadu, rozhlédl jsem se, jestli neuvidím někoho ze spojenců... vlastně jsem spíš hledal Kotomi. Podle toho měly pokračovat mé další kroky.

Zatímco Hashiru volal přes celý chrám a jeho hlas se všude rozhléhal, ovšem bez zpětné vazby, kterou jsme potřebovali, Kataro mě tahal od obrazu s argumentem, že se ostatní ztratí. Jen nerada jsem ho poslechla. Vlastně chtěla jsem to ho poslechnout. Nestihla jsem to. Ozval neskutečně hlasitý řev, při kterím jsem si zacpala uši. Bylo to jiné než vlese. Sice z tohohle vstávaly chlupy na těle, ale netuhla při něm krev v těle. Hned za řevem jsem cítila příval chakrové vlny, se kterou letěla hlíny, kusy dlažby i voda a prach. Díky mlze bylo ztížené vidění. Sem tam mě kamínky zasáhly, ale větším kusům jsem se ještě zvládla vyhýbat. Vytáhla jsem katanu a pomocí ní létající objekty odrážela. Brzy jsem byla celá mokrá od vody.
,,Co to sakra je?" zaklekla jsem, když se mi jen tak tak povedlo uhnout většímu kusu sutiny. No, tušila jsem to...Takto ohromná chakra a to, že je to vodní chrám..Nechtěla jsem ale věřit, že bychom měli takovou smůlu a narazili na Sanbiho....

Stalo se něco, co nikdo neočekával. Místo Kazumy se na nás valil Sanbi a ohromná tlaková vlna společně se rvem, ne nepodobnym tomu v lese. Tenhle byl spíš plný vzteku než krveziznivosti.
Měli jsme smůlu. Netrefil jsme na to nejhorší, co se mohlo stát. No, ještě tu mohl být Madara...
Vlna nás všechny odhodila, vyrovnal jsem pád a rukama odrazel kameny. Dopadl jsem kousek vedle Reiza.
"No, s něčím takovým jsem ještě ne bojoval"

Nejsem sice senzibil, ale té obrovské chakry v dáli jsem si též všiml a věděl jsem, že to nepřivede nic dobrého. Okamžitě jsem vytvořil pečetě než ke mě přiletěl nějaký větší kus země. " Hyōton: Suishōheki " Před námi se vytvořila obří ledová tlustá stěna ledu, která by měla odolat i větším kusům země. Možná je to ten samý kus ledu co sundal i Titanic. Já jsem stál za ledovou zdí a chránil Kotomi aby se jí nic nestalo. Otočil jsem se na ní jestli je v pořádku. " Nejsi zraněná? " zeptal jsem se pro jistotu i když jsem rychle vytvořil tuhle ledovou stěnu. Nelíbilo se mi kam to všechno směřuje, že bychom padli do nějaké léčky?

"To jsme dva," hlesl jsem směrem k Hashirovi, který se nakonec objevil vedle mě. Rozhodně jsme se střetli s něčím, proti čemu nám konvenční způsob boje a zkušenosti z minulosti stačit nebudou. Když se rozehnala mlha, spatřil jsem v celé majestátnosti onoho tvora, nejvíc mne ohromila samozřejmě velikost. O těchto bytostech jsem slyšel povídačky, ale vidět něco takového na vlastní oči, to byl úplně jiný pocit. Nenechal nám příliš času na rozmyšlenou, naším směrem se řítil ocas. Jelikož jsme po svém boku bojovali prvně a já byl zvyklý pracovat sám, nespoléhal jsem na Hashira a jednal za sebe. Nakročil jsem proti ocasu a vznesl se do vzduchu, jeho ničivé síle jsem se zvládl vyhnout, ale vlna, kterou to s ní přineslo mě odhodila pryč. Ne, příliš čistě jsem dopadl na všechny čtyři, vzduchem a dokonce i na zemi jsem nechtíc udělal několik přemetů, než se mi podařilo opět vybalancovat. To už byla bytost na cestě směrem k obrovitému ledovci, nad kterým jsem i v té rychlosti stihl žasnout. Kotomi! Blesklo mi hlavou, jenže bytost už drtila ledovec a já byl příliš daleko. Opřel jsem se do nohou a vystřelil směrem k nim.

Kataro před námi vytvořil ledovou stěnu, nás chvíli ochránila. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Jsem v pořádku." vydechla jsem. Mlha v tu chvíli zmizela, obrovský příval chakry se valil na nás a kdesi za námi se ozvala rána. Za námi byli Hashiru s Reizem. Neměla jsem čas se strachovat. Stěna se roztříštila a já v šoku otevřela pusu. Proti nám se řítil obrovský tvor s krunýřem. Upíral na nás své velké červené oko. Kdyby se na nás sanbi nevrhl, asi bych jen stála a zírala. V rychlosti jsem poskládala pečetě.
,,Fuuton: Atsugai!" vpřed jsem poslala velkou větrnou vlnu, která měla sanbiho aspoň donutit couvnout a zastavit jeho útok a my mohli odskočit dozadu, co nejdál.

Netušil jsem, jak proti tomu bojovat. Neměl jsem dostatek času vymyslet nějakou strategii, už se proti nám řítil útok. Vyskočil jsem do vzduchu a opakoval Reizův úskok. Dopadl jsem u Sanbiho ze strany. Obrovitá bytost se však řítila dál a vypouštěla hrůzu. Ta ohromná čakra byla tak silná a nepříjemná! Stejná čakra jako Uchihy Madary..Prohlížel jsem si to mohutné tělo, které pokrývalo krunýř. Ta bytost snad nemá slabinu! Kotomi se činila a vyslala techniku na Sanbiho.
"Konoha Shuriken!" mávl jsem rukou a vyslal proti tomu monstru několik shurikenů z listů.

Neměli jsme zrovna moc času na přemýšlení, ta obrovská potvora se na nás už celkem rychle řítila. Tohle byl nejspíš Sanbi, alespoň podle popisu z učebnic, které jsem četl. Nevím co ho tak rozzuřilo, ale jestli jen to, že jsme mu vstoupili na území tak to by se měl uklidnit. Tohle je totiž naše území a navíc bychom se mohli podělit, jenže mluvení na něj asi fungovat nebude. Můj led rozdrtil jak nic, takže na něj budu muset použít něco mnohem silnějšího. Nejlepší protivník pro něj by byl on sám a to právě udělám. Ještě, že jsem se to naučil právě pro tyhle příležitosti. Bude to ale dost vyčerpávající, měl bych to zvládnout i když je tohle větší než jsem kdy kopíroval. Složil jsem pečetě a než se Sanbi dostal přes ledovou stěnu k nám tak jsem udeřil já proti němu. " Hyouton: Mizukagami no Jutsu " Vytvořil jsem kvůli němu mnohem větší zrcadlo ze kterého se vyřítil na originálního Sanbiho jeho přesná kopie se stejným útokem. Měl by mu dát co proto když do toho dává stejnou sílu. Minimálně by ho to mělo dost zdržet nebo odhodit. Když se něco takového pere mezi sebou tak to nebude jen tak.

Během několika vteřin se stalo něco nepopsatelného. Z mého pohledu jsem na Kotomi ani Katara neviděl. Sanbi ale nebyl jediný, kdo bránil v pořádném výhledu. Záblesk Fuutonové techniky, která se objevila prakticky okamžitě, co se objevil led, nebyla o moc méně destruktivní než samotný tvor. Přes jeho tělo se ke mně vlna techniky nedostala, ale v místech svého dopadu poničila chrám ještě víc než doposud. Tam, kde jsem se momentálně nacházel, se začal hroutit strop, tasil jsem své wakizashi a kus padajícího kamene přesekl v půl. To mi otevřelo výhled na obrovské zrcadlo, z kterého se vyvalila kopie našeho nepřítele. Tímto jsem byl již opravdu ohromen. Na obdiv však nebyl čas, když se společně dvě bytosti srazily, vytvořily další tlakovou vlnu. Chrám byl odsouzen k zapomnění. Pod nohami se mi lámala kamenná podlaha, její kusy se postupně potápěly do jezera pod chrámem a voda vlnila všude okolo, což mi znesnadňovalo pohyb. Když se sanbi začal ohánět ocasy, musel jsem na to reagovat. Díky tomu, že se nesoustředil na mě a dalším cílem ocasů byl i Hashiru, neměl jsem velké problémy se ocasům uhnout, teď už jsem byl ve střehu a neměl mě jak překvapit. Po jednom z úhybů jsem ocas následoval a odrazil se od něj zezadu na sanbiho krunýř, spěchal jsem kupředu ke Kotomi a Katarovi. Náhle se však rozzuřený démon rozhodl přitvrdit a vyslal dopředu ničivé střely. Zpětný ráz byl tak silný, že se mnou škubl směrem dozadu, ostřím svého meče jsem sjížděl po Sanbiho krunýři, ale zvládl se udržet.

Sanbi se držel. Byl silný, nehnula s ním ani moje technika. Aspoň to mělo efekt, který jsem potřebovala. Jenomže i když se mi podařilo uskočit dozadu, dál od něj, želva útočila dál. Díky mí technice a Sanbiho útokům se chrám hroutil. Uskakovala jsem sutinám a nutila se dávat pozor. Do naší blízkosti se už dostal i Hashiru a po něm už jsem viděla i Reiza. Ulevilo se mi, že jsou v pořádku. Poskládala jsem pečetě, kousla se silně do rtu a krev použila na přivolání svého Kuchiyose. Na Katara v tu chvíli mířila vodní střela. Velká asi jako jedna rodinná chatka. Přivolala jsem princeznu Yuki, které stačilo jen pár sekund a vrhla se pro Katara, aby ho dostala dostala z rány. Stihli uhnout tak akorát, aby nás odhodil tlak z prolétnutých střel. Odhodil nás každého na jednu stranu. Já jsem narazila zády do jedné ze zdí, která ještě stála. Asi jsem si trochu vyrazila dech. Můj první souboj. Opravdu to bolelo. Nebyla jsem na bolest zvyklá a jen díky trénovanému tělo mě to neochromilo. Doufala jsem, že Kataro s Yuki byli v pořádku.

Naše techniky nedokázaly Sanbiho ani skrabnout. Nejhorší bylo, že on má neomezenou čakru, kdežto ta naše se snadno vyčerpa. Kataro nezahalel, ale.i tak to nestačilo. Překvapilo mě, že byl docela silný. Reizo bojoval dal svým způsobem a ochránil se. Já jsem soustředil čakru a Vyskočil do vzduchu. Chrám se hroutil a nevypadalo to, že z něj něco zbyde, to Sanbimu vůbec nevadilo. Obratnym uhybem jsem se vyhnul útoku ocasem.
Po výškou jsem soustředil veškerou svou sílu do pěsti a namířil na Sanbiho. Letěl jsem dolů a udeřil pěsti do Sanbiho krunyre.
"Shanarooo!"
silou, která by zabila nejednoho člověka. Bude však stačit na Bijuu?

Sanbi i tak zuřivě pokračoval v útocích i potom co jsem ho trochu poslal zpět společně s ostatníma. Vypadalo to ale, že i má nejsilnější technika na něj moc efektu nepobrala. Je to jen ocasý démon, který má síly za celou armádu. Spojit se tak s ním, tak by mé techniky nabraly obrátky tak o 1000%. To by budoucí boje vypadaly úplně jinak. Sice by to nejspíš delší dobu trvalo, než bychom si na sebe zvykly, jestli někdy, ale já mám složitou osobnost, možná by ho jedna pochopila. Každopádně teď jsem byl zachráněn přivoláním Kotomi, ale Kotomi se zároveň kvůli tomu zranila. " Kotomi " zařval jsem. Odmrštilo nás to na druhou stranu, ale přežili jsme i přes ten tvrdý náraz. Sanbi koukal na mě, nejspíš jsem ho buď zaujal, naštval a nebo se mě chce zbavit jako prvního. Musel jsem něco udělat, škoda že nebylo víc času abych se naučil víc znehybňujích technik, ale kde najít k tomu vhodného mistra. Vymyslet techniku takových rozměrů trvá dlouho, protože se musí začít od prvních atomů. Připravil jsem si nějaké pečetě kdyby bylo nejhůř. Prozatím jsem Sanbiho nechtěl ještě víc rozzuřit, stačilo mi ale, že jsem upoutával jeho pozornost. Ostatní ji mohli použít k útoku a nebo útěku. Je mi jasné, že Kotomi sama neuteče, ale kdyby ji někdo jiný vzal tak by to mohlo fungovat, pracoval bych tak jako návnada.