Pohoří Tsukiyama

First topic message reminder :

Pohoří Tsukiyama

Pohoří Tsukiyama se rozléhá kolem regionu Tsukiyama a tvoří tzv. přírodní opevnění. Nejsou příliš vysoké, takže jsou zdolatelné s menším úsilím.
Největší hora Tsuki byla nalezištěm zlata. V současné době je důl opuštěn, prý se zde usídlil démon a nehodlá nikoho vpustit dovnitř.

Nečekal jsem, že do mě narazí tříhlavý drak vytvořený z krve. To byla ta technika Ketsuryuganu? To Ken v žádném případě neovládal? Drak mě vymrštil až k dřevěné zdi, do které jsem narazil a pak dopadl na všechny čtyři. Jen, co jsem vstal zaútočila Rin na draka a začala sekat hlavy.
"Rin, ukažme mu naši společnou sílu!" ušklíbl jsem se a v očích mi zuřil bojový plamen.

OST:

Čímž jsem mohl rychle vstát a obešel jsem je. Yama-senior stál za drakem, plně zaměstnán pro něj neviditelnou Rin. Hodlal jsem použít nově naučenou techniku, která je tak trochu Kinjutsu. Děda se moc nehýbal, což bylo pro mě výhodou. Vyrazil jsem kupředu, snažil jsem se mu nedívat do očí. Připravoval jsem se na úder pravačkou, místo toho jsem se sehnul a snažil se ho vykopnout do vzduchu. Namířil jsem na něj pravou rukou a z mého rukávu začaly vylétávat okvětní lístky květin. Začaly se na sebe nabalovat a nalepovat na dědu. Vtip byl v tom, že okvětní lístky na sobě měli značku určenou výbušným lístkům. Jakmile se dotkly jeho těla začaly vybuchovat a objevovaly se další a další. Každý výbuch spustil řetězovou reakci dalších výbuchů.
"Shokuton: Gojo Kibaku Hana!!!!"


odkopl jsem ho do vzduchu a silou výbuchu jsem byl mrštěn zase na druhou stranu, tentokrát k hoře. Byl jsem skoro jako pingpongový míček.

Postavit se na zem jsem se odvážila až když krvavý drak zmizel a náš nepřítel byl zcela jistě mrtev. 
"To byla technika..."
Dívala jsem se na Hashira zvláštníma očima, částečně to byl obdiv, částečně něco, čemu jsem ani nedokázala dát jméno. Nikdy bych od něj nečekala vražednou techniku. Ani když nás stařec dostal do kouta. Rozhodným pohybem jsem zarazila svou katanu zpět do jejího pouzdra, které mi viselo přes rameno, a místo ní jsem vytáhla ostrý kunai a natáhla jsem ruku s ním k Hashirovi.

"Jeho oči by ještě mohly hrát důležitou roli v tom, jestli porazíme Kena nebo ne," pronesla jsem obezřetně a má slova mluvila za vše. 
Neznělo to nijak chladnokrevně, ale ani můj tón nenaplňovalo nějaké velké množství emocí. Bylo to konstatování. Prostý fakt. Zrcadlo tomu, v koho jsme vyrostli a co jsme museli a ještě budeme muset udělat pro ochranu našich nejbližších. 

Přišlo mi to jako věčnost, ale ve výsledku jsme nejspíš ještě měli čas se s očima vrátit do vesnice, osvěžit se a převléknout, než vyrazíme k Měsíčnímu jezeru, alespoň jsem v to doufala, pokud tedy v dolech zázrakem nebyla koupelna s přívodem horké vody.

Výbuchy mě také dost zranily. Byl jsem celý ohořelý, mé oblečení vypadalo jako kdyby je nosil nějaký špinavý bezdomovec. Odtrhl jsem si jej odhodil. Mezitím jsem si léčil své rány obyčejným Shosen jutsu. Chvíli mi to trvalo, ale to už dorazila Rin. Než jsem jí odpověděl, tak jsem pokračoval v doléčování posledních oděrek a zranění. Vzhlédl jsem k ní a kunaie si nevšímal. Prohlížel si jí, nevypadala nějak extra zraněně, nejspíš mou pomoc ani nepotřebovala. Jemně jsem rukou její nabídnutý kunai odstrčil a pak přešel k dědovi.
Přemýšlel jsem, co by bylo nejlepší udělat v tuto chvíli. Měla pravdu..
Mé srdce začalo být ostošest. Nevěděl jsem, že je možné si implantovat oči jiného uživatele doujutsu, až do této chvíle, děda byl možná průkopník. Natáhl jsem se k němu a zároveň jsem vytáhl malou lahvičku, kterou mívám u sebe po kapsách na vzorky jedů a podobně. Je to docela účelné, vždycky se někdy nějaké hodí.
Má ruka začala zářit modrou barvou. Čakra skalpelem jsem mu oko vyndal a hodil do lahvičky, tu jsem následně hodil Rin.
"Svěřuji ti to jako tajemství Tsukiyami," dodal jsem tiše. Sám jsem nevěděl, co jsem to vlastně udělal. Nepřipadalo mi to správné, ale to nebylo žádné zabíjení.
"Vrátíme se ještě domů a pak půjdeme k jezeru nebo bychom měli rovnou?" zeptal jsem se po chvíli.

Pozorně jsem ho při práci pozorovala a pak jsem temné oči sklonila ke starci, jen abych si překvapeně všimla, že se mu stále zvedá hruď. Nahoru. Dolů. Nádech. Výdech. 
"Tak jsem ten kunai přece jen nevytahovala zbytečně..."
Bylo jasné, že zemře, navíc jsme ho připravili o oči. Mohl teď ale přijít s prosbami o život nebo se srdceryvným životním příběhem, který kdyby Hashiru slyšel a soucítil s ním by mu nedal spát. A to ne. Jeho volbu všechny ochránit na úkor života někoho, kdo ohrožuje obyvatele a prosperitu Tsukiyami, nemůže NIC zpochybnit.
"Čas na úklid, Rin." 
Možná se mi chvíli ruka s kunaiem třásla, ale netrvalo dlouho a v duchu jsem se přemluvila, že mu jen dělám dobrou službu. Stejně umíral. Podříznout mu hrdlo je smilování, nikoli další hřích pod mým jménem. 

Sotva od něj Hashiru vstal, poklekla jsem k němu já a kunai jsem mu rychlým, rozhodným pohybem zabodla přímo do srdce. Rychlejší smrt si nemohl přát. Vstala jsem, ale zbraň jsem si zpátky nevzala. Nějak jsem ten kunai už... nechtěla. 
"Měli bychom se vrátit," chytila jsem lahvičku, kterou mi Hashiru hodil. "S tímhle nákladem se s už tak dost nebezpečným klanem Kana potkat nechci. Měli bychom to stihnout i s přespáním v Tsukiyamě, zdá se mi, že by se nám přespání ve vlastní posteli hodilo."
Byla jsem vděčná, že nechal rozhodnutí na mě. Jen škoda, že jsem ještě neměla svou centrálu, teď by se mi nic nehodilo víc než se někde schovat před světem, to se občas hodí i těm nejzkušenějším shinobi. Vydala jsem se na cestu domů.

// Přesun

Přikývl jsem. Rin měla pravdu, bude lepší se vrátit a třeba se vydat i s Yukihirovým portálem, pro jistotu.
Koutkem oka jsem sledoval jak ho Rin dorazila. Všiml jsem si, že ještě žil, trochu provinile jsem si uvědomil, že jsem to měl udělat já. Nemusela Rin dělat špinavou práci za mě.
"Kolik životů ještě musíme vzít..Kolik krve musíme ještě prolít..Podívej se, zdejší voda je červená!" ukázal jsem na jezírka podzemní vody rozesetá kolem hor. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Nechtěl jsem tady filosofovat o údělu Shinobi, Rin byla člověk, kterému jsem se mohl svěřit s čímkoliv, toto k tomu patřilo. Jedinou útěchou toho všeho byl fakt, že jsme získali ohromné bohatství, který přispěje Tsukiyamě a jejím lidem. Nic jiného mi na srdci neleželo.
//Přesun