Odawara - jo

Naše rozdělená delegace rozsévající smrt a chaos se právě objevila poblíž hradeb. Celé okolí však bylo ponořeno do mlhy. Vypadalo by to celkem romanticky a kouzelně nebýt toho, že jemný vánek spíše přinášel smrt. Napětí bylo hmatatelné.



Zastavil jsem se těsně pod naší cílovou věží. Položil jsem prsty na zem a soustředil se. Ve věži byla jedna silná čakra a čtyři další o dost slabší. Nejspíš to byli obyčejní vojáci. Přikrčil jsem se a pravou nohu položil na hradbu. Pomocí čakry jsem se "přilepil" na zeď a vyběhl nahoru. Počkal jsem, až hlídka zajde za roh vyskočil a vtrhl do věže. Uvnitř to vypadalo docela prostorně. Na zdi vysely emblémy Yu no kuni a klanu Date a portrét Daimya. Generál této věže seděl u stolu a sepisoval report, dva vojáci si čistili zbraně a další dva (ti blíže mě) hráli shogi. Vyhodil jsem několik kunaiů na dva vojáky, kteří stáli nejblíže. Vypadali všichni překvapeně, zdá se, že náš útok nikdo nečekal.

Konečně nějaká akce. Už mě nebavilo cestovat po světě a sbírat senjutsu zkušenosti. Potřeboval jsem taky zažít boj. Následoval jsem Hashira, ačkoliv byl ten mladší bratr, byl o dost panovačnější. Když jsme se zastavili, vytvořil jsem dva klony a poslal je shromažďovat senjutsu čakru. Určitě přijde vhod.
Vydal jsem se druhým směrem, abychom je mohli obklíčit.
Poskládal jsem pečetě a položil ruce na zem.

"Kuchiyose: Gama kuchishibari no jutsu!"


Prostřednictvím této techniky jsem přivolal žaludek obří žáby z Myoboku-zan.
"Nikam neutečete, pro velkou žábu z Myoboku-zan budete jen malou svačinkou!" Žabí žaludek pomalu začal omotávat dva vojáky, kteří si čistili zbraně. Žaludek také začal omotávat zbytek osazenstva.

Posádka severní věže se v klidu chystala na večerní směnu. Posádka se skládá ze čtyř vojáků, Abumi, Kitane, Futoshi a Hana. Han s Futoshim si v klidu poměřovali a čistili zbraně, Abumi s Kitanem si poměřovali mozky hraním Shogi. Tihle dva padli jako první. Kunaie je trefili na kritické místo a padli hlavou k sobě. Han s Futoshim jen máchli mečem a snažili se rozhodit "žaludek", který je však jen v klidu pozřel. Generál Don Yoku byl vysoký mladý muž se žraločími zuby. Měl sluneční brýle, i když slunce zrovna nesvítilo. Měl černé krátké vlasy zčesané dozadu a poměrně větší ostrý nos.


Jeho ruka zčernala a nehty se prodloužili do menších drápů. Máchl rukama a rozetnul sápající části žaludku vedví.
"Kdo jste a co to má sakra být?"
přimhouřil oči. Jeho obě ruce začaly černat a obalovat se  ocelovým brnění. Generál se narodil do klanu, který dokázal ovládat ocel - koton. Jeho technika Koton no yoroi byla tak silná, že vytvářela ultimátní brnění a stejně tak se dokázala používat i jako zbraň - ultimátní kopí.

O Yu no Kuni se možná někdy v budoucnu bude říkat, že je to mírumilovná země, která je závislá na turismu a její ninjové stojí za nic. V tuto chvíli to však byla země, která se soustředila na rozvoj technik a válečnou stabilizaci celé země. Don Yoku byl toho zářným příkladem.
Jeho rychlé reflexy a ultimátní schopnost mě zarazila.
Rozhodl jsem se mu vůbec neodpovídat. Spíš jsem soustředil oči a upřeně pozoroval jeho černé ruce.
Určitě to nebude nic příjemného, vypadalo to na velký problém. Mávl jsem rukou. Konoha shuriken!


Vystřelil jsem na něj několik listových shurikenů. Bylo mi jasné, že nezaberou, ale chtěl jsem odhalit, co za tím stojí.

Vojáci byli jednodušší na poražení než jakýkoliv ninja. Nepoužívají čakru a reflexy mají o dost pomalejší. Netvrdím, že se nedají nalézt výjimky, ale teď to nebyl ten příklad. Všichni čtyři padli za oběť ve válce a teď zůstával jen generál. Věděli jsme o něm, že je to A-rankový ninja, nevěděli jsme, co má za schopnost. S touhle schopností jsem se nikdy nesetkal. Překvapilo mě, že jen natáhl ruku a už byla pokrytá černou ocelí, bez jakýkoliv ručních pečetí.
Zřejmě je to uživatel kekkei genkai. Čímž jsme se dostali do potíží.
Hashiru zaútočil jako první, já jsem vyskočil do vzduchu a vytáhl z brašničky dva fuuma shurikeny. Pomocí kage shuriken no jutsu jsem vyhodil oba dva, kdy ten jeden letěl ve stínu toho druhého.

Don Yoku

Vetřelci se evidentně nesnažili vůbec odpovídat. Všiml jsem si však znaku jednoho z nich. Klan Kana?
Ten zpropadený klan Kana?! Feudální pán je v nebezpečí. Musím vynaložit veškerou sílu, abych je zastavil. Feudální pán nesmí být ohrožen!
Jednou rukou jsem odrazil shurikeny mířící na mě. Byly podivného tvaru, z listí?
Druhou ruku jsem natáhl a chytil do ruky Fuuma shuriken. Když jsem ho chytil tak jsem si všiml, že na mě letí ještě jeden.
"Kage shuriken?" hodil jsem proti němu fuuma shuriken, který jsem chytil, takže se oba vyblokovali.
"Pokud mě chcete dostat, musíte to udělat jinak, protože tohle je jen dětské hraní.." ušklíbl jsem se.
"Jste dva, to není zrovna moc fér souboj.." překřížil jsem prsty. "Koton kage bunshin!" za mými zády vyrostl identický klon tvořený z černé oceli.
"A teď, chcete aby klon používal také ultimátní obranu?" Klon byl také jako Hashiramův klon velmi odolný proti zničení a stejně tak silný. Vypadalo to, že bratři mají opravdové potíže. Může to být jeden z nejsilnějších protivníků, proti kterým dosud stáli.
Vrhl jsem se proti bratrům a silně zaútočil. (Mám přeměněné jen ruce, od prstů až po ramena)

Bylo to v háji. Naše mise skončila hned u prvního protivníka. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká jinde a jak jsou na tom ostatní. Jediná naše výhoda ja to, zároveň i nevýhoda, že nemůže ven a někoho kontaktovat.
Vytáhl jsem z ruky kunai a zaútočil na něj. Potřeboval jsem zjistit tvrdost jeho brnění. Kunaiem jsem ho blokoval a druhou rukou jsem útočil svou plnou silou.

Technika žabího žaludku funguje tak, že po několika minutách začne vypouštět kyseliny, které útočí na nervový systém a po čase začíná paralyzovat celé tělo bez rozdílu na toho, kdo se zde nachází. Jelikož jsme tu s bratrem, musíme to urychlit, nebo tu techniku zrušit.
Pozoroval jsem kroky našeho nepřítele. Vypadal zkušeně a nebezpečně. Pro nás nic moc, trochu mě uráželo, že na mě poslal klona a proti bratrovi jde on sám. Neměl jsem chuť na něj zkoušet taijutsu, poskládal jsem pečetě.
"Ranjishigami no jutsu!"
Blonďaté vlasy se rozšířily a narostly. Vrhly se na nepřítele s cílem ho omotat a roztrhat. Poté se spojily a zaútočili najednou.

Don Yoku

Hashirovi rány by mě určitě bolely, kdybych se mi nedařilo jim uhýbat. Při posledním úderu mě udeřil do břicha a já odlétl několik metrů stranou. Sundal jsem si tričko a celé mé tělo začínalo pokrývat brnění, až po hlavu.
"Chlapec má sílu.." Takto proměněný jsem byl mnohem odolnější, ale také i pomalejší. Jenže v této podobě mi neublíží. Vytvořil jsem si z kovu černou tyč a vyrazil proti Hashirovi.


Klon měl větší problémy. Z ruky mu vyrostla menší ocelová tyč a první fázi útoku úspěšně odrazil.
Vyskočil do vzduchu a přilepil se na strop žaludku. Poté jej dorazila druhá fáze útoku. Z klonova těla vyrašily ocelové ostny.

On dokáže s tou schopností i tohle? Nepřestával jsem se divit. Obyčejná zbraň se při kontaktu s jeho kůži rozlomila, tak to radši nebudu vytahovat můj meč. Zkusím však něco jiného. Možná kdybych přerušil jeho čakrová vlákna čakrovým skalpelem. Ještě nikdy jsem ho nevyužíval při boji. Je to riskantní, to zkoušet při boji.
"Takže ocel jo?" vytáhl jsem další kunai a použil čakru. Vyfoukl jsem na něj proud vzduchu.
"Fuuton: Shinkuujin!"
tohle by jím mělo projít jako po másle. Vyrazil jsem proti němu, vykrýval jeho údery a při posledním vykrytí jsem kunai pustil a chytil jej druhou rukou a vnořil jej do jeho břicha.

Dokázal manipulovat ocelí i takovým způsobem? Sledoval jsem jeho pohyby, jenže to, co udělal byl jeho konec. Jakmile skočil na strop, začal ho omotávat i žaludek. Díky tomu, že byl omotaný i mou technikou a jeho mobilita byla o dost snížena. Žaludek udělal svou práci a zmizel strávený jako ostatní. Po tomhle velkou žábu možná začne trochu pálit žába.
Všiml jsem si Hashirova manévru, byl chytrý a možná i úspěšný. Nicméně, právě jsem si uvědomil nevýhodu jeho ocelové schopnosti. Začal jsem skládat pečetě a přiblížil se k Hashirovi.
"Hashiru, uteč! Doton: Yomi numa!" vytvořil jsem pod ním malou bažinu, do které by se měl zabořit.

Don Yoku

Hashirův útok se povedl. Takový špinavý trik! Soustředil jsem čakru na zpevnění onoho místa. Rána se začala zaocelovat a tvrdnout, nakonec mě jen ošklivě škrábl. Kdybych to neudělal, asi by to byla konečná. Nicméně se do toho zapojil Tobiru a já skončil v bažině a nemoci se pohnout.
Natáhl jsem obě ruce do vzduchu a vystřelil spoustu kovových kulek. Nemohl jsem se pohnout, ale dokázal jsem ještě bojovat.

Hashiru uskočil, jak jsem mu říkal, ale teď bylo mým úkolem zaštítit mladšího bratříčka. Generál začal se svým protiútokem ačkoliv mu bylo zabráněno v pohybu.
"Hari jizou!" složil jsem ruce v pečeť a mé vlasy najednou byly jako živé a omotaly nás oba.
"Jsi v pořádku? Pokud ano, tak přidej trochu vzduchu, spálíme ho na uhel a pak oba zaútočíme. Železo se musí kutit dokud je horké." dodal jsem a složil další pečeť. Vedle mě se vytvořil klon.
"Gamayuudan!" klon okamžitě pokropil nepřítele olejem.
Já jsem začal skládat další pečetě.
"Bude tady trochu horko..Katon: Gouka Mekkyaku!"

Ten bastard dokázal využít svou schopnost a odolat mému útoku. Viděl jsem však, že z části zabral.
Na Tobirův pokyn jsem uskočil a sledoval jak je protivník zatahován do bažiny. Tobiru měl docela dobrý nápad.
Dokázal jsem s ním udržet tempo a také se chystal na techniku. Při vypuštění jeho ohnivé techniky jsem vypustil svou vlastní vzdušnou.
"Fūton: Shinkūha!"

Můj fuuton se spojil s jeho ohněm a vytvořil ohromnou žhavou masu podnícenou olejem.

Don Yoku

Kdyby se jednalo o jednoho z nich, dokázal bych je porazit, ale oba najednou to už je trochu jiné kafe. Neschopen pohybu jsem obdržel dávku nechutného oleje. Jakmile mi došlo, co chtějí udělat zatvrdil jsem celé své tělo a pokryl jej ocelovým brněním. Cítil jsem žár ve všech svých buňkách. I přes mé brnění tato kombinace elementů působila dost silně. Brnění začalo rudnout a měknout, slévalo se a stékalo po mém těle. Na konci jejich komba jsem tam stál, neschopen pohybu.
Brnění se po čase zregeneruje, ale teď je to jen změklá forma. Nemohl jsem se ani přeměnit zpět, to by mě nejspíš zabilo.
"Tak...takhle...skončím? Jako....To..ne..do..pustím!" soustředil jsem veškerou zbývající čakru a snažil se to brnění narovnat a ztvárnit.

Vypadalo to, že jsme ho konečně dostali. Zabránili jsme mu v pohybu a jeho tělo začalo tát. Konečně jsme se mohli odhodlat k poslednímu a finálnímu úderu.
Vytáhl jsem katanu a pokryl ji fuutonem. Soustředil jsem čakru do nohou a vystřelil proti němu z pravého boku.

Možná to bylo riskantní se k němu takto přiblížit, ale museli jsme to ukončit.

Náš útok zabral. Vypadal příšerně a dost zranitelně. Nechtěl jsem ho podceňovat a čekat na jeho další krok nebo až umře.
Zrušil jsem techniku žabího žaludku a s tím zmizela i bažina. Nebylo to již důležité, spíš by nás žaludek za chvíli zabil, už jen za ten oheň.
Hashiru se začal připravovat. Já jsem natáhl ruku a začal vytvářet shluk čakry. Použil jsem stejný manévr jako on a vyrazil na jeho levý bok.
"Rasengan!"

Než jsem dokončil mou regeneraci skončil jsem poměrně rychle. Jejich útok zabral. Cítil jsem jak mnou projel Hashirův meč a z druhé strany do mě narazila čakrová rotující koule, prorazila mé rozteklé brnění a narazila na mé orgány. Vyplivl jsem spoustu krve a začal brnění uvolňovat.
"Nemůžu vás nechat si dělat, co chcete! Mým úkolem je chránit feudálního pána svým životem a to klidně udělám!!" zakřičel jsem a z mého těla začaly vyrůstat ocelové ostny.
Technika byla naplánovaná tak, aby vycházela z mého těla dál, dokud nebude po všem.
Umíral jsem s vědomím, že se dál nedostanou.

Odskočili jsme hned jakmile jsme viděli, že se z jeho těla začínali nořit ocelové tyče a ostny. Rasenganem jsem zničil tu, která mířila přímo na mě a několik dalších mě škráblo. Použil jsem krev a přiložil ruce k sobě.
"Doufám, že to stihnu! Gamagakure no jutsu!" přivolal jsem jednu malou žábu, skočil k Tobirovi a oba nás vtáhla do sebe malá žába a objevili jsme se, až bylo po všem.
Vytáhl jsem ze svého ramene černou tyč a odhodil ji.
"Tak..to by bylo.."

Bylo po všem. Chvíli jsem myslel, že jsme vyhráli a ucítil jsem příliv naděje a úlevy, když v tom se z jeho těla ozvala poslední čakrová stopa. Využil zbytky energie a života, aby nám ho zničil či znepříjemnil.
Rozmáchl jsem se katanou a rozsekal nejbližší a nejtlustější ostny, když v to mě jich několik menších zasáhlo. Pak udělal Tobiru svůj trik a objevili jsme se poté.
Vytáhl jsem ze svého těla ostny a podíval se na Tobira.
"Jsi v pořádku?" Chytl jsem se za břicho a přimáčkl ránu. Vypadali dost ošklivě, určitě bych se měl vyléčit. Nechtěl jsem plýtvat časem a čakrou, tak jsem soustředil čakru.
"Infuuin kai, ninpou: sozou saisei!"
Položil jsem ruku i na Tobira a sdílel jsem s ním trochu čakry. Jeho rány se v mžiku zacelily.
"Měli bychom pokračovat.." pečeť na čele se smrskla do své původní velikosti. Nepoužil jsem všechnu čakru, zranění nebyly tak vážná, abych se vyčerpal. Pro jistotu jsem si vzal hyorogan a rozkousal je. Noc teprve začíná. Tohle byla ta nejjednodušší část..

Hashiru vypadal, že to schytal trochu víc.
"Jsem v pořádku, neplýtvej na mě svou čakru..." řekl jsem, ale už to bylo prd platné. Hashiru mě vyléčil, stejně tak jako sebe.
"Doufám, že budeš v pořádku. Víš, jaké jsou vedlejší účinky té techniky." podíval jsem se na jeho pečeť se zdviženým obočím.
"Musíme jít na místo určení a zjistit, jak jsou na tom ostatní týmy." vstal jsem, počkal na Hashira a společně jsme vyrazili na místo určení.

Shimura Dan, Sarutobi Sasuke a Hyuuga Hatori

Nejsilnější tým dorazil do svého cíle. Hatori měl celou dobu aktivovaný byakugan a prohlížel si okolí. Nechápal, proč zrovna on musí pracovat s těma dvouma. Vždyť on jediný měl doujutsu a byl z nich nejsilnější. Běžel podél zdi až ke dveřím, dal znamení ostatním a všichni tři vešli dovnitř.

Jižní věž vypadala stejně jako ta severní. Čtyři vojáci však seděli u stolů a jedli. Generál vypadal, že medituje, ve skutečnosti se rozhodl, že si dá dvacet před dlouhou noční šichtou. Vypadali dosti překvapeně, když došlo k přepadení.

Dan se Sasukem vyhodili shurikeny a kunaie na vojáky a ty se jim zabodly přímo do srdcí. Hatori se rychlým pohybem přiblížil ke generálovi.
Generál byl starší muž ve svém věku, myslel si, že hlídat feudálního pána není nic extra náročného a že to bude rychlé a bezbolestné. Taková pohodlná cesta k důchodu a ještě k tomu dobře placená. Byl však překvapen, když se předním tiše zjevil Hatori a rychlým pohybem jej udeřil do žaludku. Generál Fujiwara se překulil přes bok a spadl na zem. Těžce dýchal. Přesto šokovaně vstal a porozhlédl se kolem. Jeho vojáci už byli mrtví a byl obklíčen.

„Co to u všech všudy má znamenat? Kdo se opovažuje napadnout Jižní věž?“ Fujiwara zaujal bojový postoj. Jemně pohnul nohou kupředu a zavřel oči. Ve skutečnosti takto dokázal mnohem lépe bojovat. Fujiwara byl vychován v zemi Země a jeho primárním elementem byl doton. Byl tak spjatý se zemí, že dokázal cítit sebemenší pohyby a byl schopný vidět zemí. Doton: Keijuugan no jutsu!
Soustředil se a mírně zmenšil svou hmotnost, aby zvýšil svou rychlost. Otočil se a pohybem nohy zvedl ze země kus a mrštil jím na Hatoriho.

„To máš za ten úder!“ odpověděl a ušklíbl se. Poté dvakrát udeřil pěstí do vzduchu a dva menší kameny vyrazily na Sasukeho a Dana.
Hatori byl také rychlý, díky byakuganu viděl přesně, co se odehrává v jeho těle, otočil se na podpatku a a rychlým a přesným úderem rozbil letící kámen.

„Hakke kyuusho!“ máchl rukou ještě jednou a vyslal na Fujiwaru proud vzduchu.
Sasuke vytáhl ze svých vlasů malou tyč, která je držela při sobě. Během mžiku se roztáhla ve velkou adamantiovou tyč, kterou roztočil a zničil oba kameny, které na ně letěly.
Dan se ušklíbl. „Proti nám nemáš šanci dědo..“ Poskládal ruce v pečeť a položil je na zem. Z jeho rukou vystřelily blesky a putovaly až k „dědovi“.

Fujiwara se otočil a obalil se kamením. Vypadal jako lidský kamenný golem. Hatoriho útok však spoustu kamenů poškodil a raiton je proti zemi účinný a tak brnění moc nevydrželo. Fujiwara se šokovaně podíval na všechny tři shinobi stojící před ním. Vypadalo to, že neměl šanci a nevěděl, co si má počít. Nechtěl skončit takto na začátku, ale docházelo mu, že stál proti třem silným A-rankovým ninjům a jeho staré záda už toho moc nevydrží. Jeho povinnost však zní jasně, chránit feudálního pána i svým životem.

„Doton: Doryuudan!“ poskládal pečeť a ze země se vynořila dračí hlava, která vystřelila několik zemních projektilů na Sasukeho s Danem. Poté se vrhl na Hatoriho a použil techniku Kengan no jutsu. Jeho pěsti se obalily kameny a zatěžkaly je. Vypadalo to docela bláhově, ale měl svůj plán.

Hatori neváhal a postavil se do specifického postoje pro jednu z nejsilnějších technik klanu Hyuuga. Čas jakoby se zpomalil. Hatori viděl jak se nepřítel přibližuje každou nanosekundou k němu. Úhybem se vyhnul pěsti a začal s protiútokem. Dvěma prsty zaútočil na čakrový bod v jeho napřažené ruce. Poté zaútočil čtyřmi údery, poté osmi, následovalo šestnácti, dvacet čtyři, třicet dva a skončil až na sto dvaceti osmi úderů, „Hakke Hyaku Nijūhasshō!“ Celou sérii úderů zakončil jedním úderem do srdce, Fujiwara odlétl. Úder mu zablokoval čakrové body a vzhledem k jeho pokročilému věku mu snadno poškodil i vnitřní orgány.



Sasuke zabodl adamantiovou tyč do země, která se sama naklonovala a vytvořila kolem nich neprodyšnou zeď. Ta je chránila před zemními projektily. „Cože? Ty už jsi ho zabil? To bylo rychlý..To jsme si ani nezabojovali!“ lamentoval při pohledu na ležícího Fujiwaru.
Dan se ušklíbl a pokrčil rameny, „Vsadím se, že ještě budeš mít spoustu příležitostí.“

Fujiwara však nebyl mrtvý. Naposledy se roztřásl a pomalu zvedl ze země. Vypadal však velmi zuboženě, v jeho očích mohli zahlédnout pravý bojový zápal. Říkalo se, že život Shinobiho se hodnotí podle toho jak zemře, ne podle toho jak žil. Fujiwara byl velmi pohodlný člověk, z boje utíkal, respektive vždy odletěl, pokud měl příležitost, teď se však vzhledem ke své vlastní smůle ocitl proti Hyuugovi a skončil velmi rychle. Nehodlal jim dát vítězství zadarmo, nehodlal se vzdát a jen tak si zemřít. Hyuuga zareagoval téměř okamžitě.

„Neber si to osobně, ale Hyuugové jsou nejsilnější klan ze země ohně! Shotei!“ napřáhl se a jedním úderem do srdce jej nadobro poškodil. Fujiwara padl k nohám a ani se nehnul. Naposledy vydechl. Před očima mu proběhl celý život. Život smutný, bez jakéhokoliv cíle a dobrodružství. Byl příliš pohodlný a líný, zbabělý a když chtěl něco udělat v posledních chvílích ani nemohl. Osud zasáhl. Umřel tak, jak si zasloužil. Hatori sledoval jak mu z očí mizí život a poté se otočil. Sasuke s Danem se na něj jen podívali se zdviženým obočím.
„Jdeme..“ zavelel Hatori Hyuuga a tým se mlčky přemístil.

Čekali jsme na místě určení, opření o zeď a mlčeli. Občas se ozvaly nějaké tlumené zvuky či zvuky zvěře potulující se kolem.
Najednou se objevil první tým, který dokončil svou práci.
"Výborně.." přikývl jsem. Všechno šlo podle plánu, i když to trochu bolelo.
"Teď jen počkáme na ostatní, už to nebude déle trvat.." řekl jsem a dřepl jsem si. Prsty jsem položil na zem a cítil čakru ostatních. Snažil jsem se zmapovat feudálního pána a další překážky.

"Hmm.." pokrčil jsem rameny a sedl si do tureckého sedu. Byl to pořádný boj. Ještě jeden takovej a můžeme být rovnou prohlášeni za legendy. Hlavně za mrtvé legendy.
Škoda, že jsme oba odešli z klanu, určitě bychom nad Uchihama vyhráli. Když připočtu sílu Hashirami a Tobirami, tak bychom byli neporazitelní.

Nechápal jsem, proč takhle riskujeme naše životy. Co sakra plánuje? Měl jsem však za povinnost jej chránit, klidně i svým životem. To mi pak doufám vysvětlí..