Tržiště

Tržiště....místo všeho cenného. Ráj obchodníků a překupníků....Domov zlodějů...A v neposlední řadě druhé důležité místo propojené informační sítě. Kde je plno lidí, informace se vždy získají. I ty nechtěné.
Kromě informací zde získáte vše: Od čerstvých i méně čerstvých, ovoce a zeleninu, maso, občas i živá zvířata, vlnu a veškeré materiály na šaty, zbraně....Když budete šikovní, najdete tu úplně všechno ^^

Procházeli jsme mezi krámky v tržnici. Už takhle při časných ranních hodinách tu bylo tolik lidí. Tohle švitoření a ruch jsem neznala. V hlavním městě je sice také tržnice, ale je to místo, kde jsem se nikdy moc nezdržovala.
,,Je tu hodně lidí." rozhlížela jsem se kolem sebe. Jeden volal přes druhého, lákal na své zboží. Líbilo se mi to.
,,Otec byl nerad, když jsem vycházela z hradu. Nebýt Katara a Takumiho, moc bych své okolí nepoznala." přiznala jsem a sehla se, když se mně zakutálel dětský míč. Podala jsem ho rozpustilým chlapcům a oni s "Díky, onee-san' zase odběhli.

Byl jsem přesně ve svém živlu, za těch několik let se humbuk na tržišti a v jeho blízkosti nijak nezměnil. Tady jsem vlastně vyrůstal, vše bylo velice podobné tomu jako u nás ve městě. Opět jsme mezi ta kvanta lidí dobře zapadli, i když jsem byl na pozoru, nepřipadal jsem si zvlášť v nebezpečí. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. Držel jsem krok po Kotomi pravici a na její poznámku o hodně lidech jsem se ušklíbl. Připomnělo mi to tu včerejší opačnou v bance. "Já to měl naopak, žil jsem mimo město, ale rodiče mě pouštěli do města samotného,  nejen proto abych poznal, jak to ve vnějším světě funguje," sděloval jsem jí s úsměvem a počkal, až děti zase odběhnou. Jediné důvodné nebezpečí byla právě tahle mláďata, někteří měli ruce delší a šikovnější než jiní. Pak jsem navázal na předchozí slova. "Mí rodiče na stará kolena farmařili a já pak pravidelně s naším zbožím obchodoval přesně jako tihle okolo," rozhlédl jsem se po místních stáncích. Určitě bylo fér také říct něco o svém životě, když já poznával Mimiinu minulost.

Já sama jsem nechtěla vyzvídat, proto mě potěšilo, že se Reizo rozpovídal o sobě sám. Zatímco jsem se pořádně rozhlížela a hledala to, proč jsme sem přišli, poslouchala jsem Reiza.
,,Vypadá to, že my dva jsme jako dvě strany jedné mince." zasmála jsem se.
,,Jaké bylo vaše zboží?"zajímala jsem se. Já dostala vždycky všechno. Jediná moje práce bylo učení se diplomacie a trénink schopností. Poprvé jsem tak měla možnost dozvědět, jaké to opravdu bylo pracovat. Jak žili ostatní, zatímco já se měla...lépe, než se jiní mohli mít. Pak jsem to uviděla. Stánek s ušitým oblečením. Pověsila jsem se Reizovi na ruku a táhla ho s sebou ke svému cíli.

"Dá se to tak říct," mrkl jsem na ni a pak zase hleděl zpět před sebe, zatímco jsme se procházeli dál po tržišti. Mimi stále hledala ten pravý stánek. Když přišla otázka ohledně našeho zboží, vytáhl jsem ruku z pod pláště a přes nasazenou kapuci se přemýšlivě začal drbat. "Noo, hlavně zeleninu a--..." v tom mě chytila a začala táhnout ke stánku. Zaskočený jsem zavrávoral a přidal do kroku.

Dotáhla jsem ho až před obchodnici s oblečením. Bylo mi tak nějak jedno, že jsem do něj zavěšená. Navíc dokud jsem se v látkách nezačala přehrabovat, tak jsem mu tu ruku ani nepustila.
,,To je krásný." rozplývala jsem se nad bleděmodrém, nádherně a kvalitně ušitém kimonem. Zvedla jsem ho před sebe, jako bych si ho zkoušela. Pro sebe jsem se pousmála.
,,Moc by vám slušelo, slečno." ozvala se potěšeně obchodnice. ,,Váš přítel by vás musel neustále hlídat!" mrkla na mě ta dobrá žena. Nemyslela to zle, ale její připomínka měla za následek, že můj obličej změnil barvu mého obličeje na barvu přezrálého rajčete.
,,Uhm..eh...děkuji." vykoktala jsem, stále rudá v rozpacích. Kimono jsem raději poskládala a uložila jsem zpět. ,,Já spíš hledám něco, co se hodí...pro boj. Něco pohodlného." usmála jsem se.
,,Pro vás nebo...pána?" kývla na Reiza.
,,Pro mě." řekla jsem honem, aby nedošlo k další mýlce.
,,Tak chvíli vydržte." zvedla ukazováček a odešla někam k přistaveným vozům, který sloužil co by sklad pro to, co se nevešlo na stůl.

Docupitali jsme ke stánku s textilem. Aha, tak to vysvětlovalo, kde vzala Kotomi z ničeho nic takovou páru, až to se mnou vrávoralo. Oblečení a ženy, ne, oblečení a princezna. "Mhm," zamumlal jsem za nejistého úsměvu. V tomhle jsem se skutečně nevyznal, ale Mimi působila jak kdyby byla v sedmém nebi. Opřel jsem se pravou rukou o konstrukci stánku a pozoroval ji. "Haha," nervózně jsem se pochechtával, obchodnice mě zaskočila, nebyl jsem v tom ale sám, Mimin rudý obličej, který neunikl mé pozornosti, hovořil za vše, "no, vy ale víte jak prodat své zboží, viďte, haha!" Otočil jsem se kolem své osy o sto osmdesát stupňů a udělal dva kroky od stánku, abych si oddechl.

Reizo si raději poodstoupil. Tohle na něj asi bylo moc. Nedivil jsem se. Ačkoliv...ačkoliv, pousmála jsem se pro sebe. Když paní přicházela, zvědavě si Reiza změřila, nahlas ale nic neřekla.
,,Tady prosím." položila přede mě oblečení, které zaručovalo volný pohyb. Přesně to, co jsem potřebovala.
,,Vezmu si ho, děkuji." podala jsem ženě peníze. Původně jsem měla v plánu, že bych mohla dát víc, ale...zbytečně bych upozornila. Na rozloučenou jsem jí zamávala.
,,Určitě se tu oba někdy stavte!" zavolala za mnou ještě a už tam měla další zákazníky.
,,Milá žena." zhodnotila jsem nákup nakonec, zatímco jsem v ruce spokojeně nesla no šat.

Stále na stejném místě jsem křečovitě postával zády ke stánku, poslouchal jsem jejich konverzaci, ale zpět se neotáčel. Jen jsem mávl na rozloučenou a vyčkával, až se Mimi postaví vedle mě.
"Vskutku," kývl jsem a protáhl si ruce za zády, abych uvolnil zatuhlé držení těla. Zřejmě jsme se k té události nevraceli, uvítal jsem to. "Takže jsi pořídila?" vykročil jsem kupředu a otočil se zpět k Himi. "Pokračujeme?" letmo jsem cukl hlavou směrem od stánku.

,,Pokračujeme." srovnala jsem s ním krok. ,,Pořídila jsem dobře. Nemohu bojovat v kimonu, to by bylo nepraktické." zahleděla jsem se papírovou tašku. Zapřemýšlela jsem, co ještě potřebuji.
,,Předtím jsem se tě nenechala domluvit. Promiň."  omluvila jsem se za odtáhnutí k obchodu.
,,Říkal jsi, že jste pěstovali zeleninu. Kromě ní ještě něco? Měli jste i zvířata?" vyptávala jsem se dál, zatímco jsem se zastavovala u různých stánků a prohlížela si jejich vystavované zboží. U jednoho z nich jsem nám oběma koupila sladké hanami dango. S úsměvem jsem mu jednu špejli podala.

"To je pravda, správný krok," odvětil jsem, zatímco jsme se procházeli. Držel jsem se víceméně uprostřed a prohlížel si stánky a jejich zboží z mírným odstupem a když se Mimi někde pozastavila, také jsem zastavil a vyčkával. Poté nám přinesla svačinku, s úsměvem jsem poděkoval za pozornost. Trošku mi při naší cestě vyhládlo. "Zvířata jsme neměli, pouze zeleninu, některá ovoce a obilí. S přibývajícím věkem mých rodičů jsme pole působnosti snižovali, jelikož to bylo příliš práce a i já se zajímal více o jiné věci," odmlčel jsem se, abych spořádal druhou kuličku, "nicméně jsme to dělali rádi, práce nás spojovala, ale nejvíc jsem si stejně užíval tohle prodávání v městě."
Dango ve mně zmizelo rychle, špejli jsem odložil do něčeho, co připomínalo koš, což nás donutilo se na okamžik zastavit. Působili jsme, jako bychom byli na vycházce a to byl pravděpodobně nejlepší způsob, jak se mezi lidmi ztratit, od ostatních jsme byli téměř k nerozeznání. "Mimi," řekl jsem tiše a přiklonil se přes její rameno s cílem něco pošeptat, ale pak jsem si to rozmyslel a provedl krok zpět, "promiň, na to se tě zeptám později." Uvědomil jsem si, že kdyby naše řeči o ní byly příliš konkrétní, bude riskantní je řešit takhle na veřejnosti, i když mě ona věc velice zajímala, byl jsem nucen počkat. Také mě napadlo, jestli využití přezdívky Mimi je správné, ale uvážil jsem, že ji takto znali pouze její nejbližší, a tak se nemohlo stát nic zlého.

Líbilo se mi Reiza poslouchat. Poprvé jsem měla možnost dozvědět, jak se žilo mimo hlavní město. Ukusovala jsem z kuliček a usmívala se.
,,Taková práce musela být těžká. Přesto to zní, že jste si byli doma blízcí." poznamenala jsem možná malinko závistivě. Otec se nám moc nevěnoval. Neměl na to čas. S matkou jsem si byla bližší, ale přesto jsem víc trávila čas s bratrem nebo Katarem, než s rodiči.
,,Co přesně tě bavilo na prodávání? Nevadilo to takové množství lidí? Nebál ses o zboží nebo o sebe?" vyzvídala jsem dál.
Zastavila jsem se společně s Reizem, když šel vyhodit špejli od danga. Mně zbývala poslední kulička. Snažila jsem se ji spořádat, abychom tu nestáli moc dlouho. Byla to celkem příjemná procházka. I když jsem si všímala ostatních a snažila se poslouchat, co si povídají, bylo to tu moc fajn. Pak me Reizo oslovil a naklonil se ke mně a já vnitřně trochu zpanikařila. Opět jsem se dostala do rozpaků. Nakonec se odtáhl s tím, že se zeptá později. Přikývla jsem a přistihla se, jak křečovitě svírám nebohou špejli, kulička mi sjela až na ruku. Byla jsem od ní zapatlaná. Dojedla jsem zbytek, špejli vyhodila a sladkou, lepkavou ruku olízla.
Chvíli jsem nedávala pozor a někdo do mě strčil, div mě neporazil. Zavrávorala jsem a instinktivně jsem se něčeho potřebovala zachytit. A jelikož byl Reizo nejblíž, opřela jsem se o něj. Zároveň jsem se honem chytila za kapuci, aby mi z hlavy nespadla. Zamračila jsem se a chtěla začít nadávat. Kolem nás ale chodilo čím dál víc lidí. Čas pokročil a tržiště se ještě více naplnilo.
,,Myslím, že je čas se hnout zase dál." kývla jsem hlavou směrem k davu a otočila se směr východ. (Přesun)

"Těžká možná ano, ale velice poklidná, možná až příliš, a proto mě právě bavil život na tržišti... dostal jsem se mezi lidi a z tichého domova daleko od města jsem se ocitl ve víru tohohle organizovaného chaosu, takže naopak, to množství nejrůznějších lidí se mi líbilo a fakt, že jsem se musel mít na pozoru a neustálé napětí také," odpověděl jsem předtím Kotomi na otázky a ještě s přikrčenými rameny dodal, "také mě to mnohé naučilo."
Prodávat bylo umění, obchodník, jak se patří, chce vydělat za každou cenu a většina z nich se snaží vyrýžovat co nejvíc. Mě odmala vychovávali k poctivosti a náš byznys stavěl na důvěře zákazníků, ti si nás vážili a nebyla o ně nouze. Ostatní však měli i jiné taktiky a já se v tomhle naučil chodit.
Zrovna jsem se rozhlížel, když se Mimi jak kočka snažila smazat stopy ze svých upatlaných rukou. Pozornost si však získala zpět svým karambolem. Ve chvíli, kdy jsem periferně zahlédl její taneček, otočil jsem se a v pádu ji ještě opatrně zachytil. Lehká jak obláček. Zasmál jsem se, jelikož mi tohle vystoupení a následné potlačené rozhořčení přišlo vtipné. "Jdeme tedy," stále s úsměvem jsem odpověděl a vyrazil stejným směrem.

přesun

Neřekl mi kam se má jít a tak jsem nás záměrně dovedla na trh o kterém jsem věděla, že je i v noci otevřený. Obchodníci jsou blázni co jdou po penízkách no. I když já mám teda co říkat. Vesele jsem se usmívala a zastavila se u prodavače s alkoholem. Jak jinak. "Tuto prosím." Ukázala jsem na flašku a vytáhla potřebný obnos z měšce, který jsem před chvílí dostala. Děkovně jsem kývla a čapla flašu. "To léčení neplatím." Odsekla jsem znova jen aby mu to bylo jasné a vydala se loudavě dál. Otevřela jsem flašku a napila se, až s ní skoncujeme budu mít určitě dost. Natáhla jsem k němu ruku s alkoholem a čekala jestli si dá, nebo to bude jen moje. Nevadila by mi ani jedna varianta.

"Ty jsi to chtěl." Odsekla jsem a stáhla ruku s nabízenou flaškou. Nechtěl. Aspoň více pro mě. "Já nevím kam jsi chtěl jít, nic jsi neřekl." Pokrčila jsem rameny a zazubila se. Dál jsem loudavě šla nějakým směrem a sama jsem nevěděla kam. Pro flašku už jsem si došla a teď mi to bylo fuk. Opravdu pořááádně jsem se nepila z flašky, až se mi z toho zatočila hlava. Fuu. Zamrkala jsem a zatřásla hlavou.

"Hmm Mizu no Tera." Zopakovala jsem zamyšleně a zakroutila hlavou. Nějak mi to momentálně nic neříkalo. Po jeho poznámce jsem se na něj zle koukla a nakrčila nosík. "Vím o co se snažíš." Upozornila jsem ho se vztyčeným ukazováčkem a pak se ušklíbla. "Ale stejně to udělám." Zahlásila jsem odhodlaně a přiložila si láhev k ústům. Zvedla jsem jí, zaklonila hlavu a pila...á pila...á pila dokud jsem se nepotřebovala nadechnout. Zalapala jsem po kyslíku a lahev mi vyklouzla z ruky na zem. Já si toho ale ani nevšimla. Zachichotala jsem a přešlápla jsem, takže jsem do něj drkla. Zvedla jsem k němu oči a připadal mi ještě větší. S údivem jsem vydechla a zazubila se. Obr.

Dál jsem se na něj křenila jako na boha, který mi přišel spočítat vše co jsem provedla ale vůbec mi to nevadilo. "Ničeho nelituji a za nic se neomlouvám." Zamrmlala jsem k němu/bohu jen aby bylo jasno. Po jeho otázce myšlenka o tom, že je bůh zmizela. Aspoň na chvíli. "Výlet? alkohol?" Až teď jsem si uvědomila, že mi v ruce chybí flaška. "Nene ty mi pak něco provedeš protože se nemůžu bránit." Obvinila jsem ho a nevěděla jsem jak blízko jsem pravdě.

Byl ještě větší a ještě hrozivější! A ty blesky. Oh my goood. Myslel si, že mě to zastraší jenže opak byl pravdou. Do tváře se mi vkradlo obrovské nadšení. "To by mě ani nenapadlo!" Odpověděla jsem celkem pohotově na to v jakém jsem byla stavu. Pochybovala jsem, že by mi ublížil. Nevypadal na to. Takže jsem jen obdivovala tu majestátnou hrůzu kterou pouštěl div jsem si neuslintla. "Dokonalost." Zahuhlala jsem si sama pro sebe a dál ho nadšeně sledovala.

Nadšeně jsem zatleskala. "Kdybych nebyla opilá tak si tě odvedu domu!" Oznámila jsem mu na férovku a ještě se tomu zasmála. "S radostí budu tvůj posel ó mocný Raijine!" Pokračovala jsem v té hře a zadívala jsem se směrem kterým ukázal. Neměla jsem páru kam ukazuje ale bylo mi to fuk. Pokud tam čekala odměna tak půjdu až na konec světa a s radostí. Lidí okolo jsem si nevšímala. Nezajímalo mě co si myslí. Nejistým krokem jsem se pomalu tedy vydala tím směrem a stále se usmívala jak blbeček.

/přesun po postu Raijina?