Tržiště

 Místo na pokraji města, z důvodů nájezdů obchodníků, aby se nemuseli tahat přes celé město. Tržnice žije již od brzkých ranních hodin 8.00 ráno, najdete zde čerstvé ovoce, zeleninu, ryby, ale také oblečení, látky, nezbytné suvenýry, věcičky pro běžné použití, šperky. Tržnice končí ve 20. hodin. Někteří obchodníci zde mají stálá místa a za svými stánky, mají většinou své domovy. Jsou tu ale i stánkaři, kteří zde prodávají dokud jim nedojdou zásoby a zase se posouvají o kus dále a nahradí jej jiný. O místo na tržišti se obchodníci jen rvou, protože vědí, že v hlavním městě udělají výhodný kšeft. Jednou za dvě hodiny zde prochází hlídka, aby se ujistila, že vše probíhá v pořádku.

Ze sídla jsem vydal do ulic a najednou mě nohy zavedly na tržiště. Pozvedl jsem si, moc lidi. Ne že bych společnost neměl rád, ale přeci jen to bylo moc nebezpečné. Možná by bylo načase nasadit oblek, ale ještě chvilku jsem počkal. Procházel jsem okolo stanku a díval se co bych mohl koupit. Bohužel můj stav peněženky byl žalostný. Možná nakonec skončím v lese lovící zvěř, ale uvidím ještě. Možná se dám na drahu zloděje, to byla taky možnost. Musel jsem si to nechat projít hlavou a mezitím tady bloudil.

Hned jakmile Goemon začal u brány křičet abych stála udělala jsem pravý opak. Nemusela jsem se ani otáčet abych věděla, že ho aspoň na okamžik zastavili u brány. A zase to začíná. Pomyslela jsem si vesele a utíkala směrem k tržišti, kde bylo většinou hooodně lidí. Cestou jsem si jeho měšec strčila do vnitřní kapsy kratšího pláštíku, který jsem na sobě měla. Nezastavila jsem se ani když jsem dorazila na kraj tržiště. Ne, lidi v cestě pro mě nikdy nebyli problémem. Už hodněkrát jsem se takhle musela ztratit mezi lidmi a šlo mi to. Kličkovala jsem mezi nimi a mířila do středu. Prudce jsem zahnula do navazující uličky ze stánků a dřepla si za stánek s květinami. "Já hned zase půjdu ok?" Zašeptala jsem na vyjukanou obchodnici a usmála se. "Jenom po mě jde jeden úchyl." Osvětlila jsem situaci a vykoukla téměř skrz kytky abych zjistila, jestli jsem ho setřásla. Pokud ne..no byla jsem připravená okamžitě zase vyrazit.

Přemýšlel jsem, co budu dělat. V mých myšlenkách nejvíce utkvělo ty krystaly. Usmíval jsem se. Chodil jsem po celé tržnici a hledal v hodného kandidata. Nakonec jsem ho našel byl to malý chlapec, který byl u stanku a díval se na nějaké sladkosti. Vypadal, že byl chudší než já. Přišel jsem k němu. "Když mi přineseš pár těch květin od sídla Kanu, dám ti peníze" pověděl jsem a koukal na něj. Skoro to vypadalo jako kdybych byl pedofil. Klučina možná měl slušně vychovaní a možná by i odmítl, ale chtěl tu sladkost hodně. Takže kývl hlavičkou a utekl pryč. Chvilku to trvalo a donesl mi dvě ty květiny. Jeden koutek se mi zvedl a vytvořil mi šibalský úsměv. Dal jsem mu zbytek mých peněz, něco tam něco zbylo, možná tak na jednu vodu. Vytáhl jsem svitek a obě růže zapečetil do něj. Chtěl jsem ten krystal více prozkoumat, ale nemohl jsem tady, přeci jen tady prý zdi mají uši. Takže nejspíše už vědí, že mám ty růže. Takže jsem se rozhodl odejít nejen z tržnice, ale z celého města.

//přesun

Počkala jsem pár minut a když se pronásledovatel stále neobjevil oddechla jsem si a narovanala se. Měla jsem něco jiného na práci a nechtěla jsem trávit celý den utíkáním a schováváním se. "Vypadá to, že si našel na obtěžování někoho jiného hm?" Mrkla jsem na obchodnici, která se zatvářila zhrozeně a začala se rozhlížet, jestli někde nějaký týpek neobtěžuje slečny. Takže Reina hm? Vytáhla jsem ukradený měšec a z něho pár mincí. Měšec jsem zase schovala, no co kdyby mi ho někdo ukradl?! "Prosím pár těch čokoládových kuliček." Zastavila jsem se u stánku se sladkým a objednala si. Zaplatila jsem za sladký pytlíček a vydala se pryč. Na kuličky jsem ale ani nehmátla. Ta sladká dobrota nebyla pro mě. Cestou jsem se ještě občas zastavila a poslouchala co lidi vykládají abych si doplnila informace.
-přesun-

Přišla jsem na tržiště a loudavě jsme se začala procházet mezi stánky. Vlastně jsem sem nešla úplně tak pro čokoládu. Chtěla jsem se prostě jen kouknout na cetky a vypadnout ze sídla. Byla jsem posledních pár měsíců zvyklá na neustálé přesouvání. Nikde jsem dlouho nevydržela a teď? Povzdechla jsem si a zastavila se u jednoho stánku s náramky, přívěsky a vším možným. "Dobrý den, můžu?" Usmála jsem se na prodavačku a ukázala na zdobnou jehlici do vlasů. "Ale jistě." Oplatila mi úsměv a já uchopila objekt mého zájmu.

Spoiler:

Párkrát jsem si jí zbožně přetočila v dlani a pak nadšeně vytáhla peníze. "Kolik?" Vyhrkla jsem a sevřela jehlici. Zaplatila jsem prodavačce cenu, kterou si řekla a vydala se pomalu dál. Cestou jsem si stále prohlížela tu nádheru. Došla jsem ke stánku se sladkým a poručila si deset čoko kuliček. Zaplatila jsem a spokojeně se odloudala pryč.

-přesun-

Tržiště,kam jinam mohl člověk jít si vyčistit hlavu? Stále ještě v tom samém kimonu z projevu, protože jsem si ho nestihla sundat jsem procházela téměř liduprázdným tržištěm. Přemýšlela jsem. Tohle místo jsem milovala, vždy tu byl chaos. Každý se snažil prodat vše co měl. Ale ... ten Hatake, ten mě rozčílil. Co si o sobě vůbec myslí? Že se před ním budu klepat? No vystrašil mě. Moje neschopnost se bránit těmhle útokům jen potvrdila, že jsem strašně dlouo nebyla v akci. Musím něco začít dělat. A udělám to rychle. Zítra ráno povedu sama osobně útok na Hostinec. Je mi jedno, že jsem první dáma. Jako první zaútočím, aby se neřeklo. Rozpustila jsem si vlasy a nechala je volně ve větru. Tady někdo chce, abych narušila ten mír, co tu je. Možná by to šlo udělat i jinak. Zastavila jsem se otočila se na sídlo. Můj pohled spočinu na věž. Možná bych mohla adminům trochu zavařit, když říkají, že jsem trochu vyměkla. Mírně se pousměju a zase se rozejdu. Možná to je pošetilý plán, ale ještě vyčkáme. Klan Yamada možná nebude ta největší hrozba, jak jsem čekala.

Dnešek byl naprosto skvělý den! Takový ten rušně skvělý, kdy se člověk ani neměl šanci nudit. A teď nemluvím o těch klasických radostech, jako bylo chytání zlodějů, případných buřičů a odpůrců režimu, dneska mluvím o těch drobných nepokojích, které projev naší velevážené vůdkyně způsobil. Jak se totiž zdálo, tak se pár lidem ten proslov moc nelíbil. Upřímně jsem se jim nedivil, taky jsem u toho zíval a chytal pocit, že dostávám cukrovku, ale dalo se to přežít. Pár jedincům se však nelíbil tak moc, že začali dělat menší nepořádek. Nebylo to sice nic velkého, ale pořád se jednalo o nepokoje, které zkrátka potřebovali vyřešit. A jelikož jsme měli zakázáno zabíjet lidi na ulici, což byl mimochodem pěkný vopruz, tak jsem na ně musel poslat běžné stráže, namísto svých lidí, kteří by ten problém vyřešili jednou pro vždy. Ale co se dalo dělat, zábava to byla pořád stejná a o mučení lidí ve vězení už nikdo nic neříkal a i kdyby ano, tak co oči nevidí... známe.
"Tak copak to tu máme?" ušklíbnul jsem se, zatímco jsem si tak prohlížel trojici těchto samozvaných buřičů, kteří nám tu dělali na tržišti nepořádek. Byli to nějací nuzáci, ani neměli zbraně! Co je tohle za revolucionáře, když nemají ani zbraně? Cítil jsem se zase znuděný, tohle nebyla žádná výzva.
"Ehm, pane? Co s nimi máme dělat? Vězení je přeplněné" ozval se jeden z přítomných strážců, kteří měli na starosti nahánění těchto živlů. Na mé tváři se v ten moment objevil lehoučký úsměv, během kterého se těm třem odhalily špičky mých ostrých zubů, zatímco jsem si je ještě jednou pořádně prohlédl, než jsem pohled stočil ke strážnému. "Co se dá dělat, budeme je muset nechat jít" pokrčil jsem ledabyle rameny a zase se zadíval na onu trojici. V jejich očích se najednou objevil drobný záblesk naděje, že nakonec neskončí zavření ve špinavé kobce, nebo hůř mučeni či dokonce popraveni. Tresty jsem většinou házel dle toho, jakou jsem měl zrovna náladu. Když jsem jí měl dobrou, tak jsem víc mučil a když špatnou, tak zabíjel. No a když jsem měl moc práce, tak jsem je hodil do žaláře na později. Zločin se tu zrovna dvakrát nevyplatil, minimálně od doby, co jsem převzal velení městské stráže. "A nebo ne, vemte je za město a vysvětlete jim, jak se věci mají" uznale jsem na svá slova pokýval hlavou, že tak to bude lepší a sledoval, jak se z oné naděje v jejich očích opět stával strach. Sladký a krásný strach někoho, komu bude v blízké době nehezky ublíženo.
"To je máme zabít?" zeptal se druhý strážný dost nejistě. Asi neměl zabíjení moc rád, i takoví tu byli, bohužel.
"Ne, chci aby jsi si s nimi sedl a popovídal si o životě" pronesl jsem velice sarkasticky, zatímco jsem tak líně pohodil hlavou jeho směrem. "Samozřejmě že chci, abyste je zabili... nebo... aby se neřeklo, zabijte jen jednoho, zbytku jen něco zlomte" rozhodl jsem následně, přičemž jsem se ještě jednou na onu trojici zazubil. Jo, měl jsem rád svojí práci! A jelikož tahle záležitost byla vyřešena a má přítomnost tak nebyla nadále vyžadována, mohl jsem se vrátit k důležitějším záležitostem, které na mě čekaly v kanceláři. A těmi záležitostmi jsem samozřejmě myslel pití a svou kanceláří nálevnu. Velet se přece dalo odkudkoliv, tak proč bych měl sedět někde v hradu, když jsem mohl sedět ve svém oblíbeném podniku!
A tak, zatímco jsem si tak vesele pískal jsem se vydal tržištěm směrem k bráně, u které se můj oblíbený podnik nacházel a kde na mě čekala ta spousta neodkladné práce. Jenomže to bych nesměl mezi stánky spatřit osobu, díky které jsem se dneska tak náramně bavil! Celkem jsem se divil, že měla odvahu vyjít ze svého hradu mezi prostý lid, který jí a teď buďme upřímní, neměl zrovna v lásce.
"Musím říct, že mě ten váš projev chytl u srdce! Dlouho jsem neviděl tak dobré divadlo" pronesl jsem vcelku dost pobaveným tónem, když jsem se z ničeho nic vedle ní vynořil z davu. A ať už o mou společnost stála nebo ne, šel jsem vedle ní s rukou opřenou o rukojeť své milované katany, jelikož co kdyby se tu objevil někdo, kdo by měl k jejímu proslovu připomínky, že ano. Ale spíš než o její bezpečnost mi šlo o případnou zábavu, která by z toho vyplývala. Navíc jsem byl i celkem zvědavý, co tady vůbec dělá, jelikož mi nepřišla jako ten typ vládce, který by se rád procházel mezi svými poddanými.

Zamyšleně jsem přecházela tržnicí,jen co se vrátím, tak všechny vyženu na misi. Zajímalo by mě jestli ten Hatake je od Kotomi či ne a jestli ne tak ji určitě navštíví také. Pak se ke mě připojil onen muž. Jak vtipné, všichni si myslí to samé a jen se smějí, ale zajímalo by mě jestli by v mé situaci zvládli to co já.
"Jsem ráda, že jsem Vás pobavila, kapitáne." pronesla jsem strohým tónem. Neměla jsem nějak náladu řešit zrovna můj proslov.

Musel jsem se lehce ušklíbnout nad její strohou odpovědí, jelikož jsem přesně něco takového očekával. Teda, očekával jsem trošku větší nasupenost z její strany, ale tak nemůžu mít hned všechno, že ano. "Abych byl upřímný, víc než pobavila jste mě potěšila" prohodil jsem spíš jen tak do větru, zatímco jsem pozorně sledoval okolí, jelikož to byla zkrátka moje práce. Co bych teď dal za nějakého řádně ozbrojeného výtržníka! "Dlouho jsem neměl tolik práce jako po vašem dnešním proslovu" dodal jsem, zatímco jsem se zas na chvíli zadíval jejím směrem. "Líbila se mi ta pasáž o sněžném démonovi, mělo to celkem říz. Jen... vážně jí chcete živou? Nezdá se mi, že by si zrovna démon jejího ražení zasloužil vaší neskonalou milost" zazubil jsem se, přičemž jsem se opět rozhlédl po okolí. Stále bylo tam venku mnoho lidí, kteří oficiální verzi nevěřili, ani já jí úplně nevěřil, ale neměl jsem potřebu jakkoliv zpochybňovat současné vedení. Dokud platí, tak mi je jedno, kdo to tu zrovna vede. Mnoho jiných na to má však dost rozdílný názor a dokud bude jejich princezna naživu, tak se svých ideálů nevzdají. Politika byla složitá a nudná věc, neměl jsem jí rád. Tolik lží, přetvářky, ideálů a pravidel. Proč nemohla být jednoduchá a zábavná jako zabíjení? Svět by byl hned lepším místem. Prázdnějším, ale lepším!
Než jsem se však stačil dostatečně nabažit společnosti naší velevážené a nasupené vůdkyně, objevil se u nás jeden z mých samurajů s tím, že máme v kobkách dalšího klauna. Dnešek už nemohl být lepší! Klaun byl takové naše označení pro vězně, který si ten pobyt tam užíval. Ať už to bylo mučení, mlácení dozorců nebo jen samotný fakt, že je zavřený. V mých očích jako kdyby se rozhořely sadistické plamínky, když jsem s širokým úšklebkem pokynul samuraji, že to beru na vědomí.
"Jak to tak vypadá, tak vás až k hradu nedoprovodím. Ale, zkuste popřemýšlet o mých slovech. Mrtvá vám trůn vzít nemůže" pronesl jsem možná až trošku tajemně, či dokonce spiklenecky, načež jsem se opět ztratil kdesi v davu s tím, že jsem se následně vydal do kobek. Ale, po cestě jsem nabral lahev saké, jelikož bez něj by to nebyla ta pravá zábava!

Skvělá rada, a velmi dobré povzbuzení. Měla jsem chuť ho praštit. Přijde mi, že na co sáhnu, to zkazím. Lidem by bylo možná lépe beze mě. Nemělo cenu nad tím ohrnovat nos. Ale moc podpory jsem neměla ani u vlastních lidí. 
Otočila jsem se zpět a zamířila zpět do sídla. Bylo třeba se na to všechno pořádně vyspat. Posledních pár bylo opravdu náročných a zítra mě čeká zátah. Pomalu jsem si to zase nocí kráčela směrem do toho ztísněného baráku. 

(přesun)

Položil jsem Miyu na zem před stánkem s jídlem, kde bylo pár stolečků a židlí. "Jsme tu." Oznámil jsem stejně zřejmou věc a posadil se na menší stoličku, takže to vypadalo docela komicky vzhledem k mé velikosti. "Vyber si co chceš." Vrazil jsem jí do ruky menu a sám se koukal do svého. Moc toho na výběr nebylo ale co by člověk chtěl od malého stánku. A tak abych si nemusel vybírat z toho mála, objednal jsem si od každého jednu porci. Jednoduché řešení.
Spokojeně jsem se opřel a čekal až si vybere i Miya. "Tak co bude dál?"

Sledoval jsem s pobaveným úsměvem jak se drápe na stoličku a pak si dlouho, předlouho vybírá co si dá dobrého. Po její otázce jsem pokrčil rameny a zadíval se na stánek jestli náhodou už nenesou jídlo. Což bylo vážně nemožné, protože za tu chvilku by to nikdo nestihl, každopádně já začínal mít hlad čm dál tím větší. "Já myslím, že nemůže. To se prostě některým chlapům stává." Zdůraznil jsem některým aby bylo jasné, že já k nim ale teda nepatřím! Já ne. "A kostička hm? Kdo ví co dělají." Zopakoval jsem po ní pár slov a podepřel si hlavu rukou. "No to už se nás asi úplně netýká. Ale jestli s ní Takumi může, tak se nedivím, že jsou stále spolu."
Jooo Takumi je fešák. Ozvala se Fumiko a líně se převalila na imaginárním gauči v mé hlavě.
Mou odpovědí a jedinou reakcí bylo jen protočení očí a hlasité povzdechnutí. Naštěstí nám právě donesli jídlo na stůl. "Děkujeme." Kývl jsem na obsluhu a rovnou jim zaplatil abych pak měl klid. "Dobře." Kývl jsem na poslední informaci, kterou jsem od ní dostal. "Dobrou chuť." Bez dalšího zdržování jsem se pustil do jídla, než Miya stihla dojíst jeden Ramen, já jsem stihl sníst všeee co jsem si objednal a stejně jsem se necítil plný, každopádně na nějakou chvíli by to stačit mělo. Opatrně jsem se opřel na té malé stoličce a zvedl oči k nebi. "Hlavně nesmíme usnout na místě." Pronesl jsem najednou něco co jí možná nemuselo hned dávat smysl, když jsem to vypálil takhle random. Myslel jsem tím organizaci ale i nás dva. Nesmíme se nechat ukolébat jedním úspěchem a na vše špatné hned zapomenout.

Do města jsem se dostal jednoduše jako vždy, u brány jsem měl totiž kámoše. Bylo důležité, mít dobré kontakty. Propletl jsem se přímo až na rušné tržiště, tady to byla jistota. Vždy jsem něco vyloudil a nebo ukradl, hlavní ale bylo dělat, že jsem normální hodný pes. Připlížil jsem se ke stánku, který jsem znal a opatrně nakoukl, kdo ho dneska obsluhuje. Byla tam! Ta hodná, stará paní! Poskočil jsem abych na sebe upoutal pozornost, pak jsem si stoupl na zadní a přední tlapky si opřel o pultík stánku. Usmál jsem se na paní jak nejvíce jsem dokázal a čekal.
"No jooo! Říkala jsem si kdy přijdeš. Něco jsem ti tu schovala." To jsem přesně chtěl slyšet a tak jsem začal vrtět ocasem abych paní dal najevo, že jsem rád. Čekal jsem takto opřený o pultík co asi dostanu.
"Ták, tady prosím pane. Nechte si chutnat." Položila mi mističku vedle stánku. Přestal jsem se opírat o pult a zvědavě přišel k misce, bylo to ono. Sice jsem nevěděl co přesně mi ta paní furt dává, ale byla to lahoda a tak jsem se do toho bez okolků pustil. Když jsem byl plný vzal jsem misku do tlamy a jako hodný pes jsem jí položil na pultík. Znova jsem se usmál na paní a vyrazil zase pryč.
"Měj se hezky!"

přesun