Kabaneri

pro **Shiori** Tue Jun 21, 2016 9:31 pm

First topic message reminder :

Kabaneri je maličká vesnička, sotva patrná nebo důležitá. Rozkládá se kolem nevelkého přístavu s rybím trhem a má jen pár domků v nichž žijí především rybáři a rolníci.

pro **Mikoto Hyūga** Thu Jun 23, 2016 5:45 pm

Pri jeho výraze som sa musela zasmiať. Možno si to neuvedomoval a klasický človek by si to ani nevšimol, ja som však videla, že bol prekvapený...aspoň...trošičku z toho, čo som prezradila. A prišlo mi to svojim spôsobom vtipné.
"Vidíš. Ďalšia vec spoločná." Uchechtla som sa. Nebolo to ale nič nezvyčajné, základných elementov bolo len päť. Takže to bola skôr zanedbateľná spoločná vec, ale predsa! Bola tu!
"Hmm...že manipuluješ s pieskom?" Opýtala som sa, skôr pre istotu. Nevedela som si predstaviť, čo iné by v tej veľkej kadi, ktorú mal niekde tuná odloženú, mal. Možno sa mýlim a nosil tam niečo iné. Ale ak sa mám priznať, pripomínal mi jednu osobu. Ešte jedného zo starých Kazekage, na ktorého meno som si ale nevedela spomenúť. Hold, kníh som čítala dosť.
"Používanie chakry? Pokiaľ si v tom vážne dobrý, mohol by byť z teba i dobrý medik či senzibil. To ale nechceš, čo? Navyše, k čomu by to aj bolo. Ja budem tou, ktorá ťa bude zachraňovať, až ti bude horieť pod riťou." Zazubila som sa naňho. No čo! Bola to pravda! Aj keď...môj klan vyvinul i útočné techniky, hlavnou súčasťou ofenzívy by bol hlavne on. A náš sensei.
"Ommmm...dáš si?" Vytiahla som balík želatinových medvedíkov, vzala si zopár a hodila ich do úst, následne som balíček natiahla smerom k nemu. Snáď si vezme.

pro Fujitora Thu Jun 23, 2016 6:10 pm

Její zájem o to co je v té bandasce byl zřejmý. Přeci jen nevidí se tak často aby někdo něco takového nosil na zádech. Ve městě to připoutávalo pozornost a proto jsem to nosil jen když jsem věděl že jdu na misi. Nesnášel jsem když mě lidé sledovali, což díky mému spolubydlícímu bylo velmi časté, a nepotřeboval jsem vynikat ještě více.
„Tohle? Pitný režim.“ řekl jsem rozpačitě při pokusu o vtip čehož jsem vzápětí litoval. Rozpačitě jsem se koukal jestli pochopila že jde vážně o vtip. Proč se snažíš? Pomyslel jsem si. Připadal jsem si jako opravdový ucho. Pitný režim? Vtip roku... vážně... zatřásl jsem hlavou a soustředil Chakru načež z bandasky vytryskl písek obkroužil Minako kolem dokola a vrátil se zpět.
„Vskutu je tam písek.“ řekl jsem poté tiše jako kostelní myš a dělal jako bych se nikdy o vtip nepokusil. Dívaje se z okna sem poslouchal její následující řeč.
„Medik ne. Senzibil nejspíš.“ kývl jsem. Možná to bylo trochu nečekané ale to bylo v plánu. Hodilo by se to ne že ne. Navíc pokud se nemýlím bylo zde několik technik které ovládal Čtvrtý které by mi k tomu mohli pomoci. Avšak zatím jsem se do toho nevrhl, chtěl jsem požádat Akiho ale on byl furt pryč a já nevěděl jak stím začít takže jsem se k tomu ještě nedostal. Jednou určitě...
To o zachraňování mé zadnice mě donutilo k úsměvu ale nic víc jsem na to neříkal.
Když přišla z medvídky napadlo mě že by bylo nezdvořilé si odmítnout dvakrát ale zase jsem jí nechtěl nic dlužit takže...
„Díky.“ řekl jsem ale pro medvídka jsem se nenatáhl a ani jsem se nechystal.

pro **Shiori** Fri Jun 24, 2016 6:39 pm

Čím déle jsem ho poslouchala, tím víc se můj výraz stával opět lhostejným. Ne snad, že bych ignorovala, co říkal, nebo tomu nepřikládala velký význam. Právě naopak. Jeho slova se do mě hluboce promítaly a zanechávaly po sobě další a další nezodpovězené otázky. Měla jsem se tehdy rozhodnout jinak..? Výčitky dokáží s člověkem udělat mnohé, dostat ho na kolena, zničit mu sebevědomí, uvrhnout ho do letargie, ale jak jsem již řekla, nemínila jsem se hrabat v minulosti. Chápala jsem, že je pro něj nejspíš nemožné se s tím srovnat. Možná se tvářil, že mě chápe, ale nevěřila jsem, že uvnitř něj není ani špetka hněvu nebo pochybností, proč jsem to všechno dělala. Jenže já jsem se nehodlala omlouvat za svoje jednání, ani se tvářit, že jsem to neudělala. Byla to hotová věc, součást mé minulosti a muselo to tak zůstat.
Nakonec jsem prostě vstala a popošla kousek od něj. Oprášila jsem si z pláště prach a zamyšleně se zahleděla na oblohu. Nikdy jsem nebyla příliš filozoficky založená, nebyla jsem zvyklá nad věcmi dlouho přemýšlet, na to jsem byla až moc praktická a pragmatická. I teď jsem si v hlavě jednoduše prošla pár možných scénářů, vykalkulovala si možné následky a vyvodila závěr.
"To není fér." alespoň to jsem musela říct, protože i když jsem se obvykle tvářila jako stroj, byla jsem člověk se stejnými emocemi jako kdokoliv jiný. Věděl moc dobře, že všechny ty věci, všechny ty nevyřčené výčitky na mě zapůsobí, že bych mu nikdy nedovolila, aby se vzdal svého těžce vydřeného postu jen kvůli mě. Bylo by to proti všem mým zásadám. Ale neslo to své ovoce.
Krátce jsem si povzdechla a přetočila na něj své oči. Netušil, co se odehrává uvnitř mě, kolik obav z návratu k lidem ve mě je. Netušila jsem, jestli jsem ještě schopná být zase tím, kým jsem bývala. Netušila jsem, jestli dokážu svou oddanost vložit do jiných rukou, než těch jeho. Jenže nebyla jsem žádný nelítostný zabiják. Chtěla jsem mu vynahradit ty roky. Chtěla jsem zase cítit ten známý, klidný pocit, když se vrátíte někam, kde se cítíte doma. Od zničení vesnice jsem ho neměla. Možná měl pravdu a já zase mohla najít klid v duši vedle něj.
"Půjdu.." řekla jsem nakonec. Znal mě, na dlouhé proslovy jsem si nepotrpěla, avšak pokud jsem něco řekla, udělala jsem to. Mít vlastní postel a neživit se tím, co si ulovím, to možná taky nebude úplně k zahození. Znovu jsem vyndala pytlíček s penězi a obloučkem mu ho poslala opět k nohám. "Nájem.." konečně jsem se trochu smířlivě usmála a otočila se směrem k vesnici.
"Měl by jsi se vrátit, tvý studenti čekají.." zdržela jsem ho už dost. Kromě toho jsem byla zvědavá, jak tuhle úlohu zvládá. Přece jen byl pořád stejně nezodpovědný. Pokud nedostal nějaké uvědomělé geniny, pak Bůh s námi.

pro Tetsu no Akio Sat Jun 25, 2016 1:30 pm

Normálne by som sa cítil extrémne zle z toho čo som povedal, dalo by sa povedať, že som ju citovo vydieral. Faktom ale ostával môj strach o ňu. Teraz keď viem že žije by som pri jej životnom štýle trpel každý deň strachom o ňu. Ani neviem či by som sa dokázal od nej odtrhnúť. Celý život som bol len jej tieňom. Nikdy som poriadne nič nedokázal a vždy som sa spoliehal na ňu. Po jej "smrti" sa to ale pre mňa zmenilo. A ja som jej to chcel kázať. Vybudovaný rešpekt a obnovená Suna. A ešte sídlo, chcel som ukázať prestavané sídlo klanu Tetsu.

"Ale ak nechceš.." Odvetil som. Nechcel som ju nútiť do niečoho čo očividne nechcela. Teraz som sa cítil už zle, bolo mi špatne zo mňa. Ale povedať som to musel, pretože som vedel čo sa vo svete deje a dlho udržiavaný mier nebude trvať večne. Chcel som si byť istý že bude v bezpečí o nič viac mi nešlo. Aby bola v dedine, kde na ňu môžem dať pozor a už nikdy ju neuvidím "umierať". Chcel som povedať viac, ale len čo som otvoril ústa, hneď som ich zatvoril a hlavu strhol na pravú stranu. Nič tam nebolo, ale moja tvár zvážnela až som sa postavil. Celú minútu som pozeral na koniec ulice, než som vôbec niečo povedal.
"Ten, ktorý ťa zranil. Si si istá že o tebe nevie?" Spýtal som sa. Nebol som si istý ale cítil som to, tú obrovskú čakru niekde v dedine. Predsa len, v neshinobi dedine sa stopovalo naozaj ľahko a nebolo veľa ľudí s takouto zásobou.
"Asi sa mi len niečo zdalo.." Zaklamal som a pousmial sa. Bol som si istý že som na konci ulice niekoho zahliadol, práve v ten moment ako Shiori otočená premýšľala. Nevedel som kto to bol ani čo to znamená, ale bolo jasné že ráno až prídem za starostom aby mi vysvetlil túto misiu, dozviem sa veľa vecí. Hlavné ale ostávalo aby sme okamžite zmizli z otvoreného priestoru.
"Jop čakajú, tak poď taky, si zranená, nemienim ťa pustiť takto niekam preč.." Bolo to pre ňu určite zvláštne, že práve jej mladší brat o ktorého sa starala, ktorého vychovávala a chránila teraz robil to isté s ňou. Pomaly som zdvihol mešec a pristúpil k nej. Vsunul som jej mešec do útrob plášťa.
"Nie som na tom až tak zle, aby mi moja sestrička musela požičiavať.." Zasmial som sa zhlboka a chytil ju okolo ramien. Chcel som snáď znova skontrolovať či je to realita a mne sa to nesníva? Možné to bolo, kto vie. Vtedy som sa pohol, rukou jej naznačil kde hotel je, a čakal kým sa pohne ona, keď ma zamrazilo a moja tvár nabrala bielu farbu ako stena. Zatriaslo mnou snáď viac ako keď som zahliadol ju. A môj zdesený výraz..
"Zabudol som nakúpiť jedlo. Oni ma zabijú.." Preafektovane som prehovoril a padol na kolená, skrývajúc si tvár v dlaniach. Zdalo sa že to myslím naozaj vážne. A v ten moment sa do toho ozvalo moje škvŕkanie v žalúdku. Odkedy som sa vrátil z frontu som nič nejedol.

pro **Shiori** Sat Jun 25, 2016 6:37 pm

Bylo jedno, jestli by to teď chtěl vzít zpět nebo ne, stejně jsem se už rozhodla a já jsem jen málokdy měnila svůj názor. Byla jsem vždy taková, prostě uvažující, nenáročná a rozhodná bez známek pochybností. Někdy se to zdálo až příliš tvrdé, ale řídila jsem se tím celý život a stále jsem ještě volně dýchala, takže to asi tak špatné nebylo. Na sladké řeči jsem měla jeho, já byla spíš ten mlčenlivý a odtažitý typ. Jak krásně jsem se k sobě hodily.
Ve chvíli, kdy promluvil podruhé, jsem se rozhlédla kolem sebe. Zcela podvědomě jsem spustila ruku z boku, z rány, kterou jako bych se pouhým dotekem snažila vyléčit a narovnala jsem se, jako bych chtěla v protivníkovi vzbudit hrůzu. Nic jsem však neviděla. "Ne. Jsem tu už pár dní, pravděpodobně už má mojí stopu, možná už ví, kde jsem." odvětila jsem prostě a klidně, jako by to byla ta nejjasnější věc. Nebylo v tom nic hrdinského, nikdy jsem se tak necítila. Měla jsem strach a nikdy jsem se nepouštěla do boje jen tak pro nic za nic. Avšak tohle byla fakta. Musela jsem s nimi počítat. Nehodlala jsem mu lhát. Moje zranění nebylo vážné, spíš nepříjemné, ale jeho původce byl živý a jeho úkolem bylo mě zabít. Akio by to rozhodně měl vědět, až se na nás odněkud vyřítí neznámý chlapík a bude se mě snažit rozsekat. Znělo to směšně, ale byla to bohužel holá pravda.
Ještě chvíli jsem se dívala kolem sebe, ale nic jsem nezaznamenala. Neposlali na mě žádného pitomce, znovu mi tu šanci uniknout a zachránit se nedá. Ale já už se nenechám překvapit.
Nakonec mě vyrušil jeho hlas. S povzdechem jsem ale jen protočila očima. Podobné řeči na mě neměla ani vlastní matka a ta moc dobře věděla, na jaké mise jsem chodila. Tohle byla jedna z věcí, které mi rozhodně nechyběli. Ale chápala jsem, že on zkrátka není jako já. Nicméně jestli tohle bude pronášet moc často, budu muset najít něco, co by ho zabavilo. Změna tématu se naskytla celkem rychle v podobě jeho hysterického záchvatu a kručení v břiše. Pozvedla jsem obočí, ale nijak to nekomentovala. Vážně, kdo by tohle od něj nečekal? Jako bych se vrátila zase zpátky v čase, až na to, že on byl nyní vyšší než já a taky silnější. V některých věcech byl ale pořád stejně nerozumný.
"Uděláme dohodu. Přestaneš se o mě starat a já se postarám o jídlo." pronesla jsem a rozešla se směrem do středu vesnice, aniž bych se o to, že tam pořád klečí, nějak zajímala. Hádám, že do půl hodiny hladem neumře. Žasla jsem nad tím, jak může být někdo tak nedospělý, ale pak jsem si vzpomněla, že je to můj bratr a bylo mi všechno hned jasné. Zamířila jsem k nejbližšímu stánku a doufala, že za mnou přijde. Neměla jsem vlastně tušení, kolik členů jeho tým má.

pro Tetsu no Akio Sat Jun 25, 2016 7:22 pm

Na malý okamih som mal len zlý pocit. Niečo sa možno stalo. Kto vie. Neriešil som to ďalej, v prípade že by ju niekto napadol by musel prejsť cezo mňa a to by nebola prechádzka ružovým sadom. Ani ona to nevedela. Nikdy som jej to do očí nepovedal, ale svoju sestru som miloval. V deň keď "zomrela" som stratil chuť žiť, stratil som chuť ešte niekoho si pustiť ku sebe. Veľa krát som sa obviňoval z jej smrti, že som bol slabý a ona tam musela ostať aby ma zachránila. Za celý tento jej život som prakticky mohol ja, preto som ju chránil, preto som sa o ňu staral. Kompenzoval som jej jedenásť rokov takýmto životom. To mi vždy prechádzalo hlavou. A podľa všetkého to tak aj navždy ostane.

"Takto dohody nefungujú.." Prehovoril som potichu, ba až šeptom, keď sa ruky presunuli z tváre k bruchu. Sám pre seba som sa ale v duchu pousmial, keď sa vydala smerom k obchodom aby nakúpila. Úprimne, ja som ani nevedel začo to jedlo nakúpim, s tými poslednými peniazmi čo som mal som mal akurát na nejaké tri kúsky danga, čo asi ťažko zasýti troch, po novom štyroch ľudí. Hlavne keď polovica sme už boli dospelý a jeden z nás pár dní poriadne nejedol.
"Počkaj na mňááááááááá!" Zreval som po chvíli, keď som si uvedomil že šla aj bezo mňa a nechala ma ďaleko za sebou. Bolo až obdivuhodné ako sa mi zmenilo správanie a ako som vyštartoval neuveriteľne rýchlo v pred, aby som ju dohnal. Utekal som čo mi nohy stačili a so šťastným výrazom som ju dobehol už priamo pri stánkoch.
"Kúpiš mi zmrzlinu?" Vyhŕkol som okamžite, keď som ju videl v ponuke. Boli tam nanuky rôznych druhov a že som tie dlho nemal. Zvyknutý na kus chleba s nejakou pomazánkou v zákopoch bol pre mňa i tento dedinský trh rajom jedla. Rozžiarili sa mi oči a zrazu som stál malý vedľa svojej staršej sestry, držal ju za ruku a spoločne sme sa prechádzali Sunou, hľadajúc niečo fajné do žalúdku. Znova som bol len Genínom a ona Chunínom. A síce som ju nedržal za ruku a neboli sme v Sune, pri srdci ma táto spomienka zahrievala, ako mi ju pripomínala. Bol som zrazu naozaj šťastný, nebolo to už len hrané divadielko.
"Um.. Vieš sama že moc peňazí nemám ale.. nechcem ťa nejako oberať o peniaze, keďže je to jedlo pre nás štyroch ľudí.." Tým som jej vlastne povedal že okrem nás dvoch mám na sklade ďalších dvoch študentov. Ale v tú chvíľu som zmĺkol a zapozeral sa na obrovskú čokoládu, ktorú tu predávali. Akoby som sa ho snažil hypnotizovať pohľadom, pričom som ťahal sestru za rukáv aby som jej naznačil čo má kúpiť!

pro **Shiori** Sat Jun 25, 2016 7:54 pm

Pootočila jsem hlavu, když ke mě doběhl. Někdy jsem vážně nechápala, jak rychle dokáže z jedné nálady přejít do druhé, v jednu chvíli hluboce přemýšlející Kazekage a v následující usmrkané děcko. Já se takhle chovat neuměla. Znala jsem jen jednu svou stránku a taková jsem byla pořád. Vážná, tichá a zodpovědná. Jak prosté. Znovu jsem pohled přetočila na prodavače, který se na mě vesele usmíval. Někdy jsem přemýšlela, jak to musí být poklidný a spokojený život, prostě jenom pěstovat zeleninu. Avšak nedělala jsem si iluze, že to je jen černobílé, jen klidné. I tihle lidé mají starosti, kdo je nemá?
Ukázala jsem na mrazák za prodavačem. S úsměvem mi podal dva nanuky spojené dohromady a já je, ještě než jsem začala vybírat něco dalšího, hned na místě rozlomila na dvě části a jednu z nich podala Akiovi. Maličko jsem se pousmála, než jsem se obrátila k prodavači a začala mu diktovat, co bych si ráda vzala. Jak jsem řekla, peněz jsem měla dost a utrácet je jsem nebyla zvyklá. Podle všeho teď budu odkázána na kupovanou, nikoli lovenou a vykopanou stravu a tak jsem chtěla začít pěkně za horka. Když už jsem u toho horka, nanuk se mi začal rozpouštět a lepit mezi prsty. Podala jsem s díky prodavači peníze a otočila se k odchodu. Všechnu sladkou šťávu ze svých prstů jsem slízala a nanuk na dvě kousnutí sprovodila ze světa. Sladké jsem moc nemusela.
"Kde bydlíš..?" bez řečí jsem mu podala jednu z prasknutí nacpaných tašek, které jsem nesla. Přece jen, jak jsem se dozvěděla, budeme večeřet ve čtyřech. Sama jsem už nemohla ryby ani vidět a těšila se, až si dám něco jiného. Nebyla jsem nikterak vybíravá a stačilo mi málo ke štěstí, ale mít rybu třikrát denně pět dní v kuse, to bylo i na mě moc.
"Ah, tady." vytáhla jsem z tašky velkou tabulku čokolády a podala mu ji. Ty peníze si nevzdal, ale měl, protože je stejně utratím za něj. I když asi bude lepší, když budu dělat správce pokladny já. V jeho režii bychom sice měli krásný dům, hry a spoustu sladkostí, ale nejspíš bychom umřeli hlady. "Nezvykej si na to." upozornila jsem ho však a v jistém ohledu se cítila jako otec, když se na mě přísně koukal, když jsem jako dítě toužila po nějaké podle něj kravině. No co, historie se neustále opakuje.

pro Tetsu no Akio Sat Jun 25, 2016 8:17 pm

V tomto som bol vždy zaujímavý, teda aspoň tak to vždy tvrdili ľudia. Nezodpovedné dieťa ako Kazekáge. Tak to ale nebolo, ja som zodpovedný bol a to dosť, len som nemal potrebu potlačovať aj moju detskú stránku. Týmto optimistickým pohľadom na veci som sa udržiaval pri zmysloch. Videl som ako predo mnou umiera rodina, moja sestra, prišiel som o dedinu, veľa krát o priateľov vo vojne. Pozeral som sa často smrti do tváre. A už v dosť mladom veku. Taký nápor by sa nedal ľahko udržať. A práve týmto som to kompenzoval. Že som sa občas správal ako strelený.

"Ďakujem.." Potichu som prehovoril keď mi podala druhú polovicu nanuku a začala nakupovať. Ani som sa ho poriadne nedotkol a začal sa mi roztápať v rukách, avšak ja som ju len sledoval. Oči mi na chvíľu zvlhli, ale hneď to prešlo. Stál som za ňou a z boku ju sledoval ako nakupuje. Toľko sentimentu za jeden deň bolo na mňa už príliš. Jedenásť rokov mŕtva sestra sa tu zrazu náhodne objaví a začne sa znova o mňa starať? Tak moc mi to pripomínalo starý život že som sa zase nedokázal ani pohnúť, len som ju sledoval a dúfal že sa nezobudím. Dnes bol pre mňa nádherný večer.
"Ehm.. ah.. no v hoteli na druhej strane.." Zo zamyslenia ma vytrhla až jej otázka a následne ťažká ťažká, ktorú mi podala, div ma to nedostalo na zem. Spamätal som sa, zatriasol som hlavou a pousmial sa, keď mi podala čokoládu. Z vážneho výrazu ma zrazu hneď vyliečila a ja som čokoládu vďačne prijal, pričom som sa s ňou vydal ulicami dedinky smerom k hotelu. Šli sme pomaly, aspoň ja som sa snažil, kým prídeme na hotel si ju ešte užiť. Bola nádherná teplá noc a pod hviezdnatou oblohou to bolo v malebnej dedinke nádherné. Celý čas som sa na ňu pozeral, nevediac sám prečo. Mal som v hlave toľko otázok, toľko toho som sa chcel dozvedieť ale nevedel som sa spýtať, ako začať. Jedenásť rokov mimo, takmer som až zabudol vytvoriť normálnu konverzáciu s ňou. Nevedel som či je to správne, hanbil som sa, nevedel som presne čím to z týchto možností bolo. Chcel som ju akurát znova objať, usmiať sa a ísť s ňou do Suny, prerobiť ju, znova postaviť a baviť sa.
"Som rád že žiješ.. Chýbala si mi.." Vypotil som po pár minútach trápneho ticha zo seba. Až po chvíľke som si uvedomil čo som to povedal, potriasol som hlavou, pretože som zčervenal ako paradajky ktoré nakúpila, a okamžite som sa snažil to zahovoriť.
"Veď vieš.. nemal som s kým hrať playko! Nikto nebol dobrý parťák pre mňa v spoločných hrách.." Červená farba mojej tváre naberala ohromnú sýtosť až som musel hlavou otočiť na bok a upokojovať sa. Bola to moja staršia sestra pre boha, na také veci tiež nemala povahu, a nikdy sme si nepriznali že sa máme radi. Ako slovom. I keď správanie to naznačovalo vždy perfektne.

pro **Shiori** Sat Jun 25, 2016 9:15 pm

Následovala jsem ho směrem, kterým ukázal a hodnou chvíli se mezi námi rozprostíralo ticho. Nijak mi to nevadilo, byla jsem na něj zvyklá a obvykle jsem ho také vyhledávala, ale bylo mi poměrně jasné, že Akio ve skutečnosti chce mluvit, jen nejspíš neví jak. Přiznávám, že jsem sama měla problém navázat konverzaci, protože po jedenácti letech se prostě začít bavit jako dřív bylo zkrátka nemožné. Avšak při pohledu na něj jsem věděla, že ho tíží kvantum otázek, že by rád mluvil o čemkoliv, protože pořád ještě vstřebával ten fakt, že nejsem mrtvá. Moc jsem mu to svým mlčením neulehčovala, to přiznávám, ale na rozdíl od něj jsem nepotřebovala slovy vyjadřovat emoce. Nikdy jsem na to nebyla.
Kráčeli jsme do šera, první pouliční lampy se začínali rozsvěcet a od vody vál příjemně chladný vzduch. Byl to vskutku příjemný večer, ale byla jsem dnes příliš unavená přívalem všech těch událostí, abych se mohla kochat tou nádherou kolem. Přírodu jsem vždy milovala, vlastně to byla náplň mých bezesných nocí - dívat se na černou oblohu a prostě se ztratit v její nekonečnosti. Ale Akio přemohl svůj vnitřní odpor a promluvil.
Krátce jsem se usmála. Bylo to vážně stejné, roztomilé a naivní a já věděla, že ne hned, ale jednou se všechno zase vrátí do starých dobrých kolejí. Zvedla jsem ruku a rozcuchala mu vlasy, jako když byl dítě, třebaže mě o pár centimetrů převyšoval.
"Taky jsi mi chyběl, Akio." pousmála jsem se a ignorovala ten pokus zamluvit to. "Jsme dospělí, můžeme mluvit na rovinu. Pokud chceš něco vědět, zeptej se." bylo to za celou tu dobu asi nejdéle, kdy jsem mluvila. Chtěla jsem mu ukázat, že na to sice nejsem, ale chápu ho. Měl právo mít spoustu otázek a já sice nerada, ale plánovala jsem mu je zodpovědět.

pro Tetsu no Akio Sat Jun 25, 2016 9:41 pm

To ticho ma zabíjalo. Ešte viac podnecovalo celú túto našu podivnú atmosféru ktorú sme si urobili. Nevedno prečo, ale úplne mi v tom tichu stačilo sa pozerať na ňu a už len ten pocit že žije mi pomáhal to vstrebávať. A vďaka tomu prišla na povrch moja povaha. Kedy som nesebecky chcel pomáhať druhý, v tomto prípade sestre. Viem aká bola, poznal som ju. Vždy bola uzatvorená, nikdy sa s nikým poriadne nebavila, nedokázala prejavovať moc city, uťahovala sa do seba a hlavne nerada riešila vážne veci. Nerada o tom rozprávala. A ja som to chápal.

"Vieš, čo bolo, stalo sa. Chcel by som sa ťa spýtať na množstvo otázok, prečo, ako a tak. Ale, myslím že to môžeme uzatvoriť. Si živá a to mi ako odpoveď úplne stačí.." Pousmial som sa, keď som konečne chytil tú správnu farbu a začal si napravovať vlasy ktoré mi rozcuchala! Ako som to neznášal. Ale len napravovať, keď sa mi hrala z vlasmi, to som miloval. Ešte teraz som si spomínal ako sa mi snažila robiť z vlasov fontánku, potom som to celý čas nadšene nosil kým som nepochopil že vyzerám ako strelený blbec. Preto som jej tajne do Granka raz nasypal soľ! Ako trest a ani to doteraz nevedela.
"Teraz mám akurát chuť sa poriadne najesť a prespať sa. Ale jedno by som rád počul.." Na chvíľku som zvážnel. Spýtam sa to? Spýtam sa prečo neprišla? Dôvod? Spýtam sa nato či ma nenávidí, alebo som sa jej nejako zhnusil? Urobil som niečo zlé, že sa neozvala tak skoro. Možné to bolo. Otvoril som ústa.
"Máš nejaké príhody? Vieš na spanie, pred spánkom. Niečo zaujímavé čo sa ti prihodilo na cestách.." Pousmial som sa. To bola ďalšia vec ktorú som mal rád, keď som zaspával, čítala mi rozprávky. Občas i ja! Ale keď jej došli, začala rozprávať príhody zo svojich misií, zo života a prípadne si vymýšľala. A jej hlas som vždy rád počúval. Nie len cez hrdinské príbehy, ktoré zbožnujem. Ale jej hlas .. bol a stále je nádherný a človeka núti sa upokojiť. Privodí mu to stav radosti, zakaždým. Jemne som vtedy prešiel rukou do útrob vrecka a vytiahol maličkú knižku. Bola ošarpaná a zničená, roky používaná ale vedela čo to je.
"Roky ju nosím pri sebe. Ako pamiatku." Znova úsmev, teraz široký ale so zatvorenými očami. Trochu hanby, predsa len som dospelý muž a Kazekáge, a predsa pri sebe nosím rozprávkovú knižku mojej staršej sestry. No čo, bol som vždy iný!

pro **Mikoto Hyūga** Sun Jun 26, 2016 6:06 pm

Pri jeho poznámke o pitnom režime som sa rozosmiala. No, popravde, ja som sa smiala aj na tých najväčších blbostiach, priviesť ma k tomu nebolo nič ťažké.
"Iste. Niečo ako ťava, čo?" Aj keď porovnávať ho s ťavou bolo trocha odveci, predsa len, keď som bola mladšia, som to vnímala tak, že ťava mala v tých svojich hrboch zásoby vody. Ono to ale bolo úplne inak. Ale to je jedno.
"To sa bude hodiť." Pousmiala som sa. Mienila som byť medikom, ale kto vie, či by som bola schopná byť dobrým senzibilom. Zrejme nie. Prižmúrila som naňho oči, keď sa proste neponúkol a zase odmietol.
"Ak si nevezmeš...narvem ti ich do papule násilne." Vyzerala som vážne. Neviem, či bol skromný či čo, ale nemienila som sa tu napchávať sama snáď nie? Určite ich chcel, ale bolo mu to blbé. Na! Teraz ale nemal na výber!

pro Fujitora Mon Jun 27, 2016 3:20 pm

Můj obličej se po jejím smíchu zkřivil, vypadal jsem docela divně s jedním obočím nadzvednutým a pusou která vypadala jako přímka, ovšem výhoda byla že jsem se neviděl.
Hej hej... zas tak vtipný to nebylo. Pomyslel jsem si v hlavě. Trochu mě to připomnělo Akiho. Ten se taky smál každé maličkosti o kterou vtip byť jen zavadil. Někdy jsem takovým lidem záviděl. Užívající si života plnými doušky, nestarajíc co přijde či co již přišlo. Já jsem byl však doslova pohlcen minulostí a nebyl jsem schopen se přes ní přenést. Snažil jsem se ale je možné že jsem v jádru se ani přenést nechtěl.
Její výhružka možná padla na úrodnou zemi a možná to bylo tím že mi došlo že se nemá cenu vyvolávat „hádky“ nad gumovými medvídky.
„Dobře. Byť to není zrovna moje nejoblíbenější ale... co naděláš.“ Řekl jsem kapitulovaně a nabídl si ze sáčku několik gumídků. Následně poté jsem chvilku nečině seděl a přemýšlel nad tím co dál. Nad tématem k rozhovoru či nad nějakou zábavou nad zkrácení dlouhé chvíle.
Naneštěstí mě nic nenapadlo a tak, byť se to mohlo zdát neslušné, jsem přešel k batohu který byl u okna a klekl si u něj. Hledal jsem nějakou knihu na zkrácení čekání. Konečně jsem našel krátkou povídku kterou jsem si půjčil v knihovně. Mírně jsem se protáhl a zívl. Věděl jsem však že spánek stejně je v nedohlednu a proto jsem se jen dvakrát pleskl po tváři což mě dokonale probralo. Zvedl jsem se a sedl si zpět do křesla. Při čtení jsem čas od času hodil pohled na Minako, jestli snad nechtěla nahodit nějaké téma. Pokud by však neměla zájem jen bych prostě pokračoval ve čtení.

pro **Shiori** Thu Jun 30, 2016 8:10 pm

Dál jsem kráčela mlčky. Čekala jsem nějakou podobnou odpověď. Trochu mě to zklamalo, ne snad proto, že bych si ráda poklábosila o minulosti, kterou jsem nejenže nerada rozebírala, ale také jsem ji neměla příliš logicky vyřešenou, avšak nerada jsem odkládala věci na potom a ještě víc ty špatné. Byla jsem zkrátka ten typ, co si náplast strhne rychle, než ji pomaličku stahovat. Kostlivce ve skříni jsem nepotřebovala, už tak jich tam bylo až až. Ale bylo to jeho rozhodnutí a já se ho rozhodla respektovat. Konec konců šlo o něj. Tedy jsem jen tiše přikývla a kráčela vedle něj dál.
"Jídlo by bylo, spánek snad také.." zamumlala jsem a zachrastila krabičkou maličkých ovocných bonbónů, které byly nejspíš jedinou sladkostí, kterou jsem měla od dětství ráda. S gumovými žabičkami, motýly a šnečky jsem dokázala sehrát celou show a dát rodičům na celý den pokoj. I já se cítila unaveně. Doufala jsem, že hotel není daleko. Rána na boku mě štípala při každém prudším pohybu, těšila jsem se, až si na ní dám studený obklad a odpočinu si. Přece jen jsem se ještě necítila úplně v pořádku.
Nakonec jsem ale přece jen na tváři vyčarovala krátký úsměv, když vytáhl mou knížku. Natáhla jsem ruku, vzala ji do dlaně a na chvilku zastavila. Byla malá, stránky zažloutlé a místy potrhané, ale nic se na ní nezměnilo. Znala jsem ty příběhy nazpaměť ještě teď. Kolikrát jsem ji celou přečetla? Stokrát? Tisíckrát? Ráda jsem mu hrála všechny postavy a měnila hlasy, hlavně když byl malý, celý u toho zářil.
"Nostalgické." uzavřela jsem to nakonec a vrátila mu ji. Něco takového k němu sedělo, já si na vzpomínkové předměty moc nepotrpěla. Měla jsem spoustu vzpomínek ve své hlavě a tam mi také stačily. Stejně mi z minulosti nic nezbylo.
Nakonec jsem jen pokrčila rameny. "Můj život pohádku moc nepřipomínal. Ale sám jsi to zažil nejlíp." narážela jsem na válku, na všechny ty boje. Věděla jsem, že toho nejspíš prožil mnohem víc než já. On. Kazekage. Hrdina. Moje příběhy nebyly ani hrdinské ani legendární. Většinou se o nich nikdo ani nedozvěděl. Nedělala jsem žádné veřejné mise. Nevybírala jsem si známé cíle. Držela jsem se ve stínech a ničila ztracené existence a vyděděnce. Nic honosného na tom nebylo. Znovu jsem se vydala setmělou ulicí. Tehdy byl dítě a já si vymýšlela záchrany dam v nesnázích a úchvatné bitky, ve kterých vítězilo dobro. Teď by mé příběhy žádnou krásu neměly.

pro Tetsu no Akio Fri Jul 01, 2016 7:21 pm

Bolo jasné že to chce uzavrieť, ale asi nepochopila že som to uzavrel. Nerád som sa o takých veciach bavil a úprimne, trochu som sa aj bál pokračovania. Bál som sa že sa dozviem niečo, čo ma zraní. Možno som sa trochu skrýval, ale na druhú stranu bola pravda pre mňa lepšia voľba. Ale na dnes nie. Dnes bol skvelý deň, konečne som ju videl po jedenástich rokoch. Nechcel som to kaziť tak vážnou témou. Chcel som byť len s ňou, baviť sa a byť aspoň na dnes šťastný. Pretože už som dlho nebol. Až do dnes.

"Nebude, neverím že mi dajú najesť, meškal som. A ani spať.." Povzdychol som si a vyrovnal som. Bol som dieťa, ale keď som sa vážne vystrel, zastavil sa a zapozeral sa na nočnú oblohu, konečne som vyzeral dospelo. Jemný vánok mi previal vlasy a zaútočil na Shiorine. I napriek výške som ju pred vetrom nezachránil, pretože na malý okamih sa zdvihol fakt prudký vietor a na oblohe sa začali preháňať dažďové mraky. Chystalo sa k búrke. Nadýchol som sa zhlboka, pred búrkou bol vzduch nádherný a čakal som kedy sa dážď aj spustí. Miloval som ho, tú krásnu vôňu mokrej trávy a prečisteného vzduchu. Pousmial som sa.
"Je to môj talizman. Raz mi ho ukradli, keď ma chytili a hodili do väzenia. Z toho väzenia vďaka tomu veľa neustalo.." Uchechtol som sa, pre mňa tá knižka znamenala veľa. Bola to posledná spomienka na ňu čo som mal, hmotná. No teraz, teraz keď tu bola, aj tak nestratila svoj význam.
"Vidím že ich miluješ stále.." Zasmial som sa pri pohľade na cukríky a ukradol si vlastného slimáka. Často sme sa delili, ale keď som jej to bral bez dovolenia tak na mňa vždy kričala. Pohol som ruku k taške. Zobral som si ju a vložil späť do útrob plášťa, pričom som zobral jej z ruky aj násilím druhú tašku, položil ich na zem a zastavil aj ju.
"Si v poriadku? Ak chceš, ponesiem ťa.. Vyrástol som, už to zvládnem." Ďalej som sa nehýbal a sledoval som jej bok, ako si ho chytila od bolesti. Myslel som to vážne že ju ponesiem, aj keby pieskom. Nerád som ju takto videl, nemal som však nič na potlačenie a nevedel som liečiť. Jedine som jej mohol dopomôcť. Nevyjadroval som sa ďalej k príbehom, dokonca som stratil chuť jej kradnúť cukríky. V mojich očiach sa zračila len starostlivosť o ňu. Bezduchá a nesebecká starostlivosť o jej šťastie a pohodlie.

pro **Shiori** Mon Jul 04, 2016 1:43 pm

Krátce jsem se pousmála, když jsem viděla první blesk, který se klikatil temnou oblohou. I když ve většině případů jsem bouřky trávila venku, nevadilo mi to. Ráda jsem seděla a poslouchala bubnování deště. Samozřejmě. Pokud takový déšť trval týden v kuse, už to tak příjemné nebylo, ale i tak. Vždy se mi u toho dobře spalo. Věděla jsem, že i Akio má rád déšť, jako děti jsme vždy seděli u otevřeného okna, dokud nepřišla mamka a se slovy, že se nastydneme, nás nevyhnala do postele.
"Dochvilnost je cenná vlastnost." poznamenala jsem jednu z vět, které tak často pronášel náš otec. Já si nejspíš nikdy nedovolila přijít na trénink pozdě, ale Akio byl věčný průšvihář. S otcovým jednoduchým životním krédem - dodržovat všechna pravidla bez výjimek, se nejspíš nikdy nesžil a nikdy by k tomu nedošlo, ale tu šanci nikdy nedostal, tudíž jsem mohla jen hádat.
"Je to jen stará knížka." poznamenala jsem klidně, ale krátce jsem se usmála. Jak jsem řekla, já pro tohle pochopení neměla, můj život se musel vejít do batohu a tam na podobně sentimentální nápady nebylo místo, ale pro něj to přece jen bylo něco jiného. Myslel, že jsem mrtvá. To by člověk měl nejspíš zohlednit. Každopádně jsem tím nechtěla říct nic špatného. Byla to jeho věc.
Když si vzal jeden z bonbónů, jen jsem krátce kývla hlavou. Už jsem nekřičela, ani mu nenadávala. Už jsem byla dospělá a uměla se dělit. I to nejnadanější dítě může být pěkný malý prevít a i já v některých věcech byla. I když nad ním jsem se většinou slitovala, to jen všichni ostatní měli smůlu. Znovu jsem se pousmála. Zajímalo by mě, jestli bych i po všech těch letech brala své spolužáky a učitele a ostatní z vesnice jako nedůležité a nehodné mé pozornosti. Vážně, jako dítě jsem nejspíš byla pěkně protivná!
Když mě zastavil a díval se na mě tak vážně, jako bych měla za pět minut natáhnout bačkory, nevydržela jsem to a začala se smát.
"Jednu smrt už jsem přežila, klid." odvětila jsem se smíchem a zvedla ruce na znamení, že zas tak strašné to není. Ani to tak nebolelo, jakože to bylo spíš nepříjemné. Ale i kdyby, chodit jsem rozhodně mohla a nenechala bych se nosit. Nikdy jsem neholdovala kultu princezen. Zvedla jsem zdravou ruku a pohladila ho po tváři, stále ještě se stínem úsměvu na svých rtech. Byl to hodnej kluk. Bez dalších slov jsem se vydala dál, byl čas se trochu hnout z místa!

pro Tetsu no Akio Mon Jul 04, 2016 2:13 pm

Našťastie sme boli naozaj blízko hotela. Ani som si nevšimol ako rýchlo sme sa tu dokázali dostať, ale stačilo prejsť pár metrov a ocitli sme sa pred hlavným vchodom. Neviem či som chcel vstúpiť do vnútra, kde už čakali dve malé deti, jeden z nich bol tichý emar a druhá bola až príliš hyperaktívna ženská, avšak s dobrým srdcom. Nechcel som ale vstúpiť kvôli Shiori. Chcel som s ňou stráviť ešte nejaký čas osamote. Keď sa vám po jedenástich rokoch vráti sestra, úplne ignorujete všetko čo máte, len aby ste mohli využiť tú chvíľu s ňou. Ešte som ani nevedel naisto či so mnou pôjde do Rengo. Hlavne som sa tam bál vrátiť, pretože účet ktorý som vytvoril nebude práve najmenší. A robil som ho na Assasinovo meno.

"Podľa mňa je to naprd. Človek má právo si trochu oddýchnuť od povinností!" Zasmial som sa, jasne som si spomenul ako ma otec, matka a dokonca občas i Shiori buzerovali že som všade meškal. Nevadilo mi to, ja som si často rád pospal, alebo som počas cesty na tréning odbočil niekam inam. A často som rád počúval hudbu, takže sa stávalo že som sa so svojimi slúchadlami dostal niekam úplne inam než som mal. Dodnes som sa nenaučil ako byť v správny čas na správnom mieste, často som aj počas vojny prišiel neskoro na frontu keď už bolo vyhraté alebo prehraté. A keďže ma Shiori často sledovala, čo som ani nevedel, vedela to tiež, takže tiež vedela že ma o tom poučovať nemá zmysel.
"Je to viac ako stará knižka. Sú to hmotné spomienky.." Smiech začal ustávať. Pre ňu to bola len vec, ale pre mňa to bolo niečo, čo mi bolo drahé. Raz mi to ukradli vo vojne. Vypálil som celé mesto do základov, len aby som to získal späť. Tak bola pre mňa cenná. Avšak už ma úplne smiech prešiel, keď mi nič nepovedala na kradnutie cukríkov.
"Keď si bola malá, bola si viac cool.." Nervózne som sa pousmial, občas som mal rád keď som ju provokoval. Jej reakcie boli vždy úžasné. Aj keď som končil často zmlátený. Neviem ako ku ostatným, ale mne nikdy nerobila zle slovami. Vedela kam udrieť, vždy, ale na mne to nerobila. Mňa proste zmlátila. A ja som bol rád, pretože som to bral ako hru. A tiež niekedy ako tréning. Vždy som kopíroval jej pohyby, jej techniky, všetko. Celá moja schopnosť bola založená ako kópia tej jej.
"To nie je smiešne.." Zahundral som vážne, keď sa zasmiala na svojej poznámke o tom že prežila smrť. Jej to bolo vtipné ale mne to zmenilo život. No napravila to pohladením. Znova mi to pripomenulo detstvo. Na chrbte som pocítil husinu a srdce sa mi zachvelo. Pousmial som sa a vydal sa teda pomaly s ňou k hlavným dverám, ktoré som otvoril a nechal ju vstúpiť.
"Tak sme tu, tretie poschodie, číslo izby 12." Ukázal som ku schodišťu a vzal obe tašky. Až pôjde po schodoch, budem stáť pri nej a pomáhať jej. Videl som jasne že jej to bolo nepríjemné a bolelo ju to, ale ona bola vždy taká. Nerada ukazovala bolesť, nemala rada ľútosť a radšej sa tvárila že je všetko v poriadku. Ja som taký nebol. Keď som videl že ju niečo trápi, riešil som to.

pro **Shiori** Mon Jul 04, 2016 2:40 pm

Jak sám řekl, nemělo cenu se s ním přít. V tomhle byl vážně jako tvrdohlavé dítě, ale nezměnil se od dětství a dotáhl to na kageho, nejspíš se nad tím dalo přimhouřit oko, ačkoliv já takové věci moc nedělala. Ovšem znala jsem ho příliš dobře na to, aby mi bylo jasné, že s ním nehne ani pár volů.. v tomhle jsme nejspíš byli vážně sourozenci. Nekomentovala jsem ani druhou větu, ač jsem viděla, že ho to štve. Nemínila jsem mu vysvětlovat, že všechny své vzpomínky mám v hlavě, že dle mého člověk nepotřebuje hmotné připomínky, aby se mohl radovat z minulosti. Proč taky, každý jsme byli jiný. Pokud byl šťastný, ať s sebou nosí třeba celou knihovnu.
Naštěstí jsme byli blízko hotelu, takže jsem se vyhnula přesvědčování a odmítání pomoci, protože jsem věřila, že by byl schopný mě tam vážně odnést třeba jako pytel brambor, a zbytečně se hádat a bránit by bylo tak otravné. Proto, když mi ukázal, kde bydlí, pomalu jsem začala stoupat po schodech. Pokud mi něco bylo, nedala jsem to na sobě znát a šla vzpřímeně a klidně. Jak jsem řekla, umírat jsem se pro zatím nechystala.
Přede dveřmi jsem krátce, ale rázně zaklepala. Byla jsem zvědavá na Akiovo studenty, zajímalo mě jak jsou staří a jací jsou a co mě nejvíc zajímalo, byl Akiův přístup. Bezpochyby bude sladký a milý, až mě budou bolet zuby. Čekala jsem na obyvatele pokoje a tvářila se pořád stejně nezúčastněně jako obvykle. Normálka.

pro Tetsu no Akio Mon Jul 04, 2016 3:24 pm

Samozrejme že bola ticho. Bola presne taká, ako som si ju pamätal. Vždy tichá. Rozprávala iba keď musela, alebo sa k tomu v dobrej nálade dokopala, aby trochu potešila druhú osobu, väčšinou len mňa. I napriek tomu že som to vedel, ma to trochu štvalo. Občas mi prišlo že sa rozprávam často sám so sebou a niekedy ma trápilo že jej vadí, že na ňu rozprávam a do ticha som sa dostal tiež. Avšak po chvíľke ma to vždy prešlo a ja som sa znova začal baviť, akoby mi bolo jedno že mlčí. Fakt som sa niekedy musel rozprávať sám so sebou! Postavil som sa pred dvere a čakal s ňou.

"Počkaj, čo to robím?" Spýtal som sa sám seba po chvíľke čakania, doplo mi niečo, vytiahol som kľúče a zasunul zväzok do kľúčnej dierky. Otočil som kľúčom a dvere dokorán otvoril. Ako som predpokladal, tí smradi stále nespali ale ponocovali. Tak toto nie, ja im dám! Mám ich na starosti, už dávno mali po večierke, večerníček skončil, mali už spať! Síce, pravdou ostávalo že som ich nechal bez jedla.
"Čo to robíte? Máte už dávno spať! Mažte do postele. Hneď!" Zavelil som prísne, ale po chvíli sa mi po tvári roztiahol obrovský úsmev a len som hodil tašky na stôl. S úsmevom som podišiel k nim a rozstrapatil obom vlasy. Vtedy som si spomenul na Shiori a otočil sa k nej.
"Takže, toto je moja nová holka, volá sa Shiori, pôjdeme do mojej izby a um, ak budete počuť podivné zvuky, nechoďte tam.." Hodil som neistý úsmev. Hral som sa že je to moja nová holka a samozrejme som sa tak správal. Robil som si srandu, chcel som ich napáliť a tak trochu som dúfal že mi Shiori pomôže. Podišiel som k nej a ruku som obalil okolo jej pásu. Nebolo to úchylné! Robil som si srandu a za ruku aj za pás som ju ako decko držal stále. Bola to moja staršia sestra, vždy sa o mňa starala. Tak čo, vystreliť si z nich bude sranda, a ak tomu uveria tak lepšie pre mňa, aspoň sa nebudú pýtať prečo mi to tak dlho trvalo!

pro **Mikoto Hyūga** Tue Jul 05, 2016 10:58 am

Pravdou bolo, že kým sa sensei dotrepal do hotela, spala som, hlavou opretá o okno s otvorenou papuľou. Našťastie som nechrápala, takže som sa ušetrila aspoň o jeden trapas, ak by ma na to niekto upozornil. Sotva na nás ale prehovoril, tak mnou trhlo, že som sa nechtiac prevrátila a skončila rozčapená na zemi sťa palacinka. Hold. Panovalo tu ticho, niet sa teda čomu diviť, že som sa zľakla. Ešte s rozospatým xichtom som zdvihla hlavu.
"To ste nemuseli..." Zamrmlala som, pričom som sa pomaličky dvíhala zo zeme. Keď som si ale uvedomila, že obsah mojich želé medvedíkov sa vysypal na zem...skoro som sa rozplakala.
"Nieeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee! Pane bože, prečo ja?! Prečo sa to muselo stať práve mne?! Prečo som ich kurnik nezjedla predtým, než som zaspala...?" Zvesila som hlavu a usadila sa hneď vedľa Fujiho. Dnes som mala taký otrasný deň! Keď začal čosi splietať o novej priateľke či čo, zdvihla som zvedavo pohľad, pretože som si pôvodne ďalšiu osobu nevšimla. Vedľa Akia stála nejaká žena. Síce sa mi nezdalo, že by to bola jeho priateľka, hlavne som sa čudovala, že taká žena by vôbec oňho bicykel oprela, ale tak. Láska je láska, či nie?
"Ahoj, Shiori, ja som Minako." Pozdravila som ju s milým úsmevom na perách, ako to u mňa bolo zvykom.
"To ste nám rovno mohli doniesť štuple do uší, nie?" Poznamenala som a pokrčila ramenami. Nemala som dôvod neveriť mu, nepoznala som ho veľmi, nemohla som vedieť, že to je jeho sestra. Viac som to ale neriešila. Nech si idú robiť, čo chcú a mňa nech nechajú vyspať sa zo šoku zo straty medvedíkov.

pro Fujitora Tue Jul 05, 2016 4:26 pm

Čtení se trochu protáhlo, teda ne že bych si chtěl jít lehnout či co, ale docela mě zajímalo kde se Aki courá. Při chvilkových pauzách při čtení sem si všiml že Minako usnula. Mírně jsem se zazubil ale nic jsem nepodnikal. Jen si četl. Nějak mě napadlo jestli jsem ji snad neunudil k smrti ovšem to byla její starost a ne moje. Já se prostě choval tak jako vždy. Mírně jsem se podíval na hodiny a uvědomil jsem si jaká nekřesťanská hodina to vlastně je. Začínal jsem se cítit mírně unaveně a proto jsem šel do kuchyně, nasypal kávu do hrnku, zalil ji mlíkem a pečlivě promýchal. Studená káva byla připravená, jen jsem do ní dosypal trochu cukru a dílo bylo na světě. V jedné ruce jsem držel kafe, v druhé knihu a četl/upíjel dokud se neozvalo klepání na dveře. Mírně jsem sebou škubl a otočil se ke dveřím, divný Aki měl přece klíče tak by neklepal. S knihou v jedné ruce a s kafem v druhé jsem šel ke dveřím otevřít když v tom se ozvalo šuštění klíčů. Je našrot? Pomyslel jsem si protože jiné vysvětlení proč by klepal a pak začal odemikat jsem neměl. Když vešel, teda vešly, došlo mi co se nejspíš stalo. Chvilku křičel že máme jít spát načež jsem se mírně ušklíbl, bylo jasný že mu tenhle postoj naštvaného člověka nikdy nevydrží dlouho. Přeci jen jsme spolu byli už dlouho, občas jsme si šly na nervy ale vždycky to nějak dopadlo.
Když představil dívku jako Shiori jeho přítelkyni dočkala se trochu jíného přivítání. Nebyl jsem nějak zvlášť dobrý s představování či nějak dobrý v navazování vztahů. Jen jsem tedy řekl.
"Zdravím."
A tím to končilo. Opět jsem se tvářil trochu nezaujatě a čekal jak se tahle situace bude vyvíjet. Když přišlo na téma „Já a ty, můj pokoj.“ By Akio zašklebil jsem se. Pokud mi na tom něco nesedělo tak to že nejspíš něco skrýval. Když o tom však nechtěl mluvit tak fajn.Kývl jsem na souhlas a řekl.
"Hm... dobrou noc." Tak ochotně jak jen to šlo načež jsem se vrátil do křesla a snažil se dělat jakoby nic. Usrkávají kafe a zažraný do knihy ovšem oko mi furt tikalo směrem k nim.

pro **Shiori** Tue Jul 05, 2016 7:01 pm

Ten fakt, že čekáte až vám někdo otevře, když osoba vedle vás má klíče, to mě nijak nerozházelo. Byla jsem přece Akiovo sestra, třebaže jsme se neviděli takovou dobu, byly zkrátka věci, které jsem od něj očekávala a které mě nemohly překvapit. Počkala jsem tedy, až otevře a vešla za ním do pokoje. Očima jsem přelétla místnost. První jsem si všimla chlapce s vlasy téměř stejně rudými jako měl sám Akio. Ono to prostě tak nějak přitahovalo pozornost. Teprve když to děvče začalo bědovat na svůj trpký život, očima jsem zabloudila také k ní. Trochu mě překvapilo, že jsou oba celkem staří, čekala jsem spíš nějaké opravdu malé děti. Takže dva puberťáci a Akio. Zadržela jsem v sobě zděšený povzdech.
Hned na to jsem ovšem potlačovala smích, když jim Akio jakože vynadal. Zajímalo by mě, kterému z nás třech chtěl namluvit, že má před svými žáky respekt, každopádně ale mě s tím moc neoklamal. Nakonec mi položil ruku kolem pasu a pronesl tu větu, díky níž si vysloužil můj tázavý výraz. Byla pravda, že nás dva by za sourozence nepovažoval asi nikdo, protože nebyla nejspíš jediná věc, která by nás spojovala dohromady. To ovšem neznamenalo, že jsem z toho byla nadšená, takže jsem zvedla ruku a dala mu pořádný pohlavek. Tou železnou rukou by si to snad mohl zapamatovat. Člověk někdy vážně nechápal, jak to on mohl dotáhnout na Kageho.
"Těší mě, Minako a em.." došlo mi, že jméno druhého Akiova studenta neznám, ale jako obvykle jsem to přešla s ledovou lhostejností. "Jsem Shiori, jeho starší sestra. Omlouvám se, že jsem ho zdržela." na můj vkus až moc zbytečných slov, avšak považovala jsem za slušné vysvětlit situaci. Poté jsem zvala jednu z tašek, které nesl můj bratříček, a namířila si to do kuchyně. Nebyla jsem moc společenský typ, takže jsem nějak nevěděla, co si s nimi mám povídat. Cestou jsem se však zastavila u Minako a položila před ni sáček bonbónů, které jsem koupila s těmi, co jsem už s Akiem stihla sníst. Nebyly to sice ty samé, ale snad se to dá považovat za omluvu. Fuji byl evidentně stejně upovídaný jako já, takže jsem mu nechala jeho klid a šla se mrknout, co jsem vlastně nakoupila.

pro Tetsu no Akio Tue Jul 05, 2016 7:37 pm

Ako, úprimne som čakal že sa nedočkám žiadneho rešpektu a podľa všetkého sa zo mňa rozosmejú, prípadne si zo mňa budú robiť srandu tak ako ja z nich, ale vôbec som nečakal kompletný ignor na moju vážnu tvár. Ako, trochu som to od Fujiho čakal, ten ma ignoroval snáď celý čas odkedy sme sa poznali a tiež ma poznal, ale že i Minako. Aj keď, tá spala. No prv než som stihol nejako zareagovať, začala hystericky kričať kvôli cukríkom. Nechápal som prečo to robí, pre nejaké cukríky, ale niečo vo mne mi hovorilo že by som jej mal pomôcť. Chcel som ju utíšiť, potešiť. Hocičo. Na moju sestru vždy platilo v takýchto veciach lízatko, ale žiadne som po ruke nemal!

"No ták, to bude v poriadku.. nejaké cukríky máme.." To že ich jej Shiori podala som však už nevidel. V momente ako som si z nich začal robiť srandu, moja sestra sa na mňa naštvala a okamžite ma atakovala. Neuvedomila si že vo svojej ruke má obrovskú silu, keďže bola celá z kovu, ja som si ani neuvedomil že na mňa útočí. Dostal som silnú ranu a ja som padol k zemi v bezvedomí. Na pár minút určite budem mimo, ak ma nebudú kriesiť, čo isto nebudú a nechajú ma do rána ležať na podlahe úplne mimo. Najzaujímavejšie ale bol fakt, že to moja "drahá" sestrička dokázala. Už pasívne som blokoval väčšinu kovov v mojom okolí, nemohli mi ublížiť, ale ona prešla mojou magnetickou obranou ako nôž maslom. Nečakal som to a nemal som preto odpoveď, možno to aj bolo preto že bola v tomto oveľa silnejšia ako ja. Rozplacol som sa na zemi a už viac nevstal. Teraz som pripomínal všetko, len nie Kazekágeho. Áno, musel som jej poďakovať zato že mi úplne skazila i posledné kúsky rešpektu!

pro **Mikoto Hyūga** Wed Jul 06, 2016 9:07 am

Pravdupovediac som sa nestačila diviť. To si z nás vážne Akio robil srandu? Zo svojej vlastnej sestry na krátku chvíľu urobiť "priateľku", aby si z nás mohol urobiť dobrý deň? Vyzerala som veľmi "nadšene". Mávla som nad tým rukou, nemienila som sa o to starať, Akio bol jednoducho trdlo. Nepoznala som ho ešte moc, ale myslím, že si s ním užijeme ešte veľa...hm...zábavy? Oči sa mi rozžiarili ako dve hviezdičky, keď Shiori položila predo mňa cukríky. Bolo mi jedno, aké sú, hlavne, že nejaké mám. Okamžite som ich schmatla do ruky a jedno po druhom pchať do huby. Milovala som sladké!
"Ďakujéééém!" Predsa len, bola som slušne vychovaná. Akonáhle som si ale všimla, aký pohlavok mu Shiori dala, neudržala som sa a začala sa smiať na plnú hubu. Ono to vyzeralo hrozne komicky, keď sa Akio len tak skácal k zemi. Ten veľký Kage, pre ktorého by to mala byť obyčajná maličkosť. Akio však nebol obyčajný, videla som v ňom ešte dieťa. Čo je u chlapov bežná vec, avšak u kolegu vedľa som dieťa nevidela. Že mu niečo bolo, o tom som nepochybovala, ale nemienila som sa vypytovať. Akio sa však nehýbal.
"Eh?" Postavila som sa a vykročila smerom k nemu. Štuchla som doňho prstom.
"Žije? Či?" Poškrabala som sa nervózne za hlavou.
"Omm...myslíte, že by sme za to skončili vo väzení? Alebo to telo skryjeme? Ja osobne navrhujem kyselinu." Môj tón hlasu znel vážne, ale tí dvaja mohli na mojej tvári zbadať úsmev. Robila som si srandu, pretože som vedela, že Akio žije, len...nom...chcela som si z neho vystreliť rovnako, ako on z nás.

pro Fujitora Wed Jul 06, 2016 12:27 pm

Zarazil jsem se mírně nadtím že jsem se dívce zapomněl představit. Možná jsem lehce zrudnul jelikož jsem na takovou základní věc zapomněl. Divný jak někdo jako já může být v lidském kontaktu takový tupec. Vážně zapomenout se představit? Co přijde příště? Pomyslel jsem si a zjistil že větší level už neexistuje. Oficiálně jsem to dotáhl na největšího anti-sociála vůbec.
"Fujitora..." řekl jsem tiše a přitom se snažil nenavazovat oční kontakt. Tak či onak sem se cítil trapně.
Sestra eh? Štístko... pomyslel jsem si a smutně se zahleděl kamsi pryč. Jejich vztah byl podobný tomu co jsem měl já a bratr. Pamatuji se že když jsem jednou narazil na určitý typ časopisu v jeho pokoji dělal jsem si z něj srandu při každé příležitosti načež jsem se buď dočkal ledového mlčení nebo rány div jsem neproletěl podlahou. Je fajn mít sourozence. Přeci jen je to někdo kdo vás zná líp než kdokoliv jiný. Přijít o něj a jako by jste přišli o svoji polovičku. Pokud však jste sním všechny problémy se zdají lehké. Musím se přiznat že jsem mu záviděl. Chvilku jsem nehnutě seděl a vzpomínal na to co bylo a uvažoval nad tím co bude.
Zatřásl jsem hlavou abych se probral z této melancholie, což bylo ve chvíli kdy se navrhoval úklid alá Dexter, chvilku jsem pozoroval to divadlo a posléze se vrátil opět ke knize a ke kávě.

pro **Shiori** Wed Jul 06, 2016 1:26 pm

V duchu jsem se musela pousmát nad reakcí Minako a bonbónů. V něčem mi připomínala Akia. Nejspíš těmi bezprostředními, upřímnými reakcemi. Kolik jí mohlo být? 15-16 let? Vypadala tak, ale zdání může klamat. Pokud ovšem ano, ona na to měla věk. Můj bratříček by se nejspíš už měl chovat dospěle, ale to bylo pravděpodobnější, že cestou v lese potkám jednorožce, takže jsem nad tím mávla rukou.
Zrovna jsem vyndavala nějaké věci z tašky, když se mi představil i poslední člen naší malé skupinky. Chvíli jsem se na něj zamyšleně dívala, jako bych se snažila prokouknout do jeho hlavy. Skutečně jsem nad tím přemýšlela, protože jeho chování mi přišlo neobvyklé. Že je někdo málomluvný se dá pochopit, avšak u něj se mi to moc nezdálo. Nebyla jsem ale žádný psycholog a sama jsem byla dost velký ignorant, takže jsem mu nemínila plánovat terapii a prostě se jen pousmála.
"Těší mě. Neobvyklé jméno." pronesla jsem krátce a sklonila hlavu k věcem na stole. Svým způsobem mi jeho jméno přišlo klasické. Nicméně jeho majitel byl uvnitř vlastního světa a tak jsem se začala soustředit pro změnu na Minako, která šťouchala do mého možná mrtvého bratra prstíkem a navrhovala účinný způsob, jak se ho zbavit. Krátce jsem se ušklíbla. Ta slečinka vypadá jako andělíček ale evidentně se vyzná.
Obešla jsem stůl a přišla k nim. Zůstala jsem nad Akiem stát jako sudička z pohádky, i když v mém případě spíš ta zlá čarodějnice, co ji zapomněli pozvat. Nezdála jsem se být situací nějak znepokojena. Taky jsem nebyla. Rána, co jsem mu dala, by ze světa nesprovodila ani kočku, natož aby nějakým způsobem poškodila jeho tvrdohlavou hlavu.
"Zajímavý nápad. Ovšem myslím, že by stačilo ho pohodit v lese. Něco by ho už sežralo." zamumlala jsem naprosto vážně. I mé vtipy už byly nespolečenské, no po těch letech se nebylo čemu divit. Navíc to vlastně nebyl vtip, v lese jsem trávila spoustu času a věděla jsem, co tamější obyvatelé dokážou. Avšak byl má rodina a já jsem ho nejspíš poslala do země nezemě, takže jsem odešla k lince, napustila do skleničky trochu vody a naprosto šetrně ji svému milovanému bráškovi vylila přímo do tváře. To by ho snad mohlo vzkřísit.

pro Sponsored content

Kabaneri

Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri

Re: Kabaneri