Akemi Shirai [ZÁSTUPCE Raikage]

Je oční doujutsu, které má schopnost vidět přes objekty a pozorovat chakrový oběh shinobi.  Umožňuje mu lokalizovat a sledovat ostatní snímáním chakry i na delší vzdálenost a stejně tak pozoruje jejich změny.  Uživatel je také schopen vnímat, kolik lidí je přítomných. Dále dokáže vytvořit velmi silnou iluzi, také tvz. „neodolatelné genjutsu“, které dokáže obalamutit i ostatní doujutsu. Díky Kerryuganu, je uživatel schopen své genjutsu-iluzi udělat naprosto přesnou kopií reality. V normálním genjutsu, kde jsou postavy, necítíte žádný zdroj chakry. Avšak postavy vytvořené Kerryuganem, mají i vlastní chakrový systém. Proto je jeho genjutsu ostatními doujutsu neprokouknutelné. Dalo by se říci, že se jedná o jedno z mála doujutsu porovnatelné se San Daidōjutsu ( http://naruto.wikia.com/wiki/D%C5%8Djutsu ), přičemž v některých aspektech je i dokonalejší . Je to pokročilejší doujutsu, které zároveň dokáže do jisté míry manipulovat s chakrou ve formě životní energie. Stejně tak dokáže životní energii vidět i u ostatních lidí. Tyto schopnosti ovládal Ranmaru, které byly totožné se schopnostmi Kerryuganu.
Kerryugan má zároveň svou vlastní odrodu (podobně jako Uchihové mají tvz. Enton), no Kerryugan má něco, co nazývají  Shinton (伸遁, element železa). Díky tomuto doujutsu, dokáže uživatel manipulovat s jakoukoliv kapalinou, ve které je vysoký obsah železa. To mu umožňuje manipulovat i s krví, ale ne „krví“ jako takovou, ale právě s obsahem železa v ní. Má schopnost tyto složky železa (např. z krve) vyjmout a poté s nimi nadále, dle své libosti pracovat. Právě tuto kapalnou složku železa, dokáže zformovat do pevného skupenství. Může z něho vytvářet zbraně, nebo naopak i svou vlastní obranu. Zároveň, uživatel tohoto doujutsu má ve svém těle tento obsah železa zvýšený, proto je jeho barva krve více černá, než červená. Jeho vlastní krev mu dává větší možnosti na manipulaci, protože jeho zdroj této schopnosti, je prvořadně on sám.

Yin - podporuje Kerryugan právě v iluzích, aneb „neodolatelném genjutsu“, které díky tomuto dokáže vytvořit.

Yang - její Kerryugan podporuje v manipulaci se životní energií. Což znamená, že díky tomuto si byla schopna vytvořit techniky založené na léčení.

Suiton - její schopnost Kerryuganu umožňuje samotné železo z těchto kapalných látek vyjmout a poté s ním naložit dle libosti.

Doton - její schopnost Kerryuganu podporuje v přeměně kapelného železa do pevného. Což znamená využít železo na zbraně, nebo na svou vlastní obranu.

Shinton se stal odrodou pro doujutsu Kerryugan. Ve zkratce. Uživatel Kerryuganu má schopnost manipulovat se složkami železa v jakékoliv kapalině. Spousta lidí ví, že jednou z největších zdrojů této složky obsahuje právě krev. Aby se nedošlo k nedorozumění, Shinton je sám element železa, nikoliv krve. Což znamená, že Akemi dokáže složky železa (Shintonu) z krve vyjmout a poté s nimi pracovat. Tvořit je ve zbraně, obalit si jim tělo, jakkoliv s ním manipulovat (každá funkce je jedna technika). K tomu všemu, Akemi svou vlastní krev má černou. Je to kvůli tomu, že její krev má právě přebytek této složky Shintonu. Často se v boji poraní úmyslně, aby se svou krví mohla pracovat. Má však možnost vyjmout železo z krve i nepříteli, pokud je sám poraněn. Shinton je z prvopočátku v kapalné formě, kterou Akemi dokáže přeměnit na pevnou a poté s ní manipulovat. Shinton je šedé, až černé barvy. Etc. Tato schopnost v Narutu už existovala, sama byla zmíněna v novelách a různých diskuzích o Ranmaruově pravé síle Kerryuganu a jeho síle celkově obecně.


Pojem "normální" na tomto světě snad ani neexistuje. Z tohoto důvodu...ho nevlastní ani Akemi. Je až nad míru milou a laskavou osobou. Všem se snaží pomoc a vyhovět, jak je v jejich silách. Ve vesnici působí velmi mírumilovně, dokonce i na pohled. Rozdává úsměvy a milé poznámky. Snaží se, aby nebyly ve vesnici spory. Je opatrná ke svým shinobi. Stará se o ně, pokud to nejvíc potřebují. Víc než s-ranková kunoichi by se dala považovat za takovou velkou mámu pro všechny vesničany, včetně shinobi. Je kvůli tomu taky hodně majetnická. Líbí se jí tmavovlasý muži, kteří jsou vyšší než ona sama. Kteří jsou spolehliví, milí a laskaví. Má taky oblibu v těch hyperaktivních typech, jako jsou malé a roztomilé děti, z nějakého důvodu i jejich vzhledu má potřebu se zachovat mateřsky.
Pokud se něco stane někomu z vesnice, zasáhne. A to je její druhá stránka. Akemi je z jedné strany milá, laskavá a křehká. Ale pokud se něco takového stane, nebo někdo ublíží někomu kdo je jí blízký, promění se, stejně tak i na bojišti. Jako kdyby se z této milé, křehké dívky stal krvelačný démon prahnoucí po smrti. Její výraz nebere zcela novou podobu. Arogantní, masochistickou kruelu, bez špetky lítosti. Je schopna bez mrknutí oka podřezat hrdlo. Zlámat kosti, nechat nepřítele pomalu vykrvácet. Tímto ukázala lidem svou druhou stránku. Dokázala jim, že má rozdvojenou osobnost. Za to má ale skvělý charakter-podle všech výpočtů. Dokáže se chovat ve všech směrech lidských povah, samozřejmě, jedna z nich vždy převažuje, ale i přes to...Ten kdo jí nezná dlouho neví jaká je její kmenová povaha, proto má každý vždy velký problém předpovídat, co udělá, jak se zachová, co řekne, jaké bude načasování? Sangvinik, cholerik, flegmatik,  melancholik-co z toho je ona? To nejspíš nezjistíte. Je v tomto směru tak trošku lhářka, vůči všem, někdy dokonce i vůči sobě. Naučila se dokonale klamat. Nikdy nikoho nenechala, aby jí nahlídnul pod její skořápku. Díky této osobnosti se naučila další věc. Dokáže vycházet se všemi druhy lidských povah.


Okrem Kerryūganu, se Akemi ještě z velké části zaměřuje na pečetící techniky a díky kerryuganu i na léčení. Mimo to vše se Akemi zaměřuje ještě na jednu velmi specifickou schopnost. No, spíš jak schopnost, je to lidská vlastnost, dotažena do stádia, kdy se jako "schopnost" už dá nazývat. Už jsem vzpomínala, že Akemi přebrala vlastnosti všech lidských povah, rozumí si se všemi. Díky tomuto se dokázala zaměřit na další věc...tvz. Dedukce. 

Pro lepší orientaci o tom "Co je to dedukce?"
Dedukce (lat. deductio – odvození) je proces usuzování, ve kterém se od předpokladů (premis) dochází k závěru z těchto předpokladů vyplývajícího, přičemž odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Jde tedy o základní postup při dokazování. Ve stručnosti: Dedukce je schopnost, při které díky logice dokážete zjistit pravý stav věcí.

Postup dedukce:
Příklad:
1)"Všichni lidé jsou smrtelní." (první premisa)
2)"Sókratés je člověk." (druhá premisa)
3)"Takže Sókratés je smrtelný." (dokázaný závěr)

Je to jako kdyby četla v soukromé knize každého člověka. Ona si všímá každého detailu-a to je právě ta schopnost. Dokáže zaznamenat věci, které lidé normálně přehlíží. Tyto nepotřebné detaily vám mozek ani nezaznamená, protože je oči nevidí-nesoustředíte se na ně. Vidíte to, co je před vámi, nikoliv ty nepodstatné detaily. Akemi je navíc velmi vnímavá a těchto detailů si všímá každý den. Jak lidské povahy, tak i vzhledu. Neberte to však špatně. Z prvního pohledu ihned nezjistí, jestli onen člověk je obdařený Kekkei Genkai, nebo Hijutsu- pouze diagnostikuje na základě výrazu, povahy, stavby těla, gestikulace jeho zaměření, pokud sedí k jeho tělu atd...Povahu určuje podle výrazu, mimiky. Zkoumáním těla, které vidí spíše v číslech, dokáže odvodit, jestli je ten člověk rychlý, nebo naopak silný. Toto všechno si spojí a na základě těchto informací, které si zjistila, aniž by ten člověk promluvil, dokáže intuitivně předpovědět jeho tahy v boji, nebo jakékoliv maličkosti v každodenním životě. Co dělal, jakou část těla nejvíce namáhal atd...

Když je člověk prase, tak dokonce i to co jedl. Pro ní je člověk, lidská bytost pouze schránkou informací ve kterých se prohrabuje. Jako kdyby se dostala do místnosti kde jsou pouze složky, kartotéka. Tahy však nedokáže určit přesně pokud s tím člověkem už někdy nebojovala, nebo ho nezná, nebo ho neviděla bojovat, může jenom očekávat tah, který se ale vždy může změnit na základě uvážení protivníka. Každý máme nějaký svůj styl a svoje časové intervaly změn pohybů. Proto její předpověď není vždy stoprocentní. I přes to, pokud s někým bojuje už nějakou dobu, nebo ho jenom pozoruje, dokáže být dokonalým stratégem, který tyto pohyby předčítá za pomocí právě zmiňované dedukce. Neberte to tak, že by měla Sharingan, který něco takového dokáže. Sharinganem to vidíte. Touto lidskou schopností to cítíte, fotografická paměť poháněna vysokou inteligencí, schopnostmi boje a nadměrnou lidskou povahovou znalostí a anatomií to dokáže i se "zavřenýma očima", předvídáte tahy. Ale jak jsem řekla, vše záleží na člověku, kterého zkoumáte. Z tohoto jste mohli zjistit, že Akemi je obdařena inteligencí a talentem. Dalo by se říci, že její boj vždy začíná stejně. Nejdřív zjisti a pak jednej. Nikdy ne naopak. A ano, přesně tak. Bojí se riskovat, vždy do něčeho jde jakmile si bude jistá, že nějaká cesta kupředu s vítězstvím existuje. Díky tomuto se ale dokázala stát velkým přínosem v každém týmu. Neoplývá stejnou inteligencí jako Nara klan. Ani stejnou silou předvídání schopností a pohybů jako Uchiha. Ale kdo ví, tato lidská schopnost by mohla předčit více věcí, když je posilněná k tomu svým Kekkei Genkai. Je to o lidském charakteru, o jejím mozku, uvažování, schopnosti analyzovat člověka po psychické i fyzické stránce. Toto co dokáže není součástí Kekkei Genkai. Je to ONA jako člověk. Ona je někdo, kdo se dá považovat v tomto světě za génia. I kdyby nebyla obdařena chakrou, i přes to by stála v shinobi jednotkách. Už jen díky jejímu vlastnímu JÁ. Pokud vidí lehčí cestu, buďte si jisti, že si jí nikdy nevybere. Protože ona je vždy napřed. Vybere si tu těžší a tak zvyšuje svou příčku možností. Říkala jsem že neriskuje? Samozřejmě to platí, ona si musí být jistá, že vyhraje, ona totiž už dopředu ví, že vyhraje.


Akemi měří 172 centimetrů. Takže je takový průměr ve výšce. Její váha se pohybuje kolem 60-ti kilo. Je poměrně hubená. Má podlouhlé růžové vlasy a rudé oči. Víc než na sílu, exceluje v rychlosti. Její tělo není nijak extra svalnaté, spíše přizpůsobeno pro její zaměření v rychlosti. Což znamená, že její nohy jsou o něco víc vypracovanější než její horní část těla. Její oči jsou rudé jak čerstvá lidská krev. Její hlas je jemnější, spousta lidí říká že uklidňující. Oblečení po vesnici je klasické. Také přizpůsobené počasí. Nehraje si na žádnou dámičku. Pokud samozřejmě nemusí. Formalita pro ní moc neznamená, ale ví, kdy by se tak měla chovat a především za jaké situace se formálně obléct. Na mise má klasické-pro ní-oblečení, které vidíte na obrázku. Nijak si nepotrpí na extrémně teplých věcech, ani na extrémně uplých, chce se cítit svá, tak aby se vůbec mohla nějak pohnout. Na svém vzhledu nijak extra nepracuje, nalíčená samozřejmě je pokaždé, ale nijak to nepřehání.




Noční obloha s miliardami hvězd nad hlavami dvou dospělých lidí přebývajících venku na ostrově poblíž Kumogakure. Členové klanu Shirai. Klan, který byl považován za Božstva. Matsuo a Natami. Rodiče malé, právě narozené Akemi. Psalo se datum 28.března, kdy se Akemi narodila. Nejspíš by jste čekali, že rodiče byli štěstím bez sebe za narození jejich dcery, která byla živým důkazem jejich lásky. Bylo to ale naopak. Matsuo, i přes to že byl vůdcem klanu Shirai, nechtěl dítě. Stejně tak jako Natami. Jejich tradice a zákony však zakazovali zbavit se dítěte, pokud již bylo počato. Neberte to ale špatně. Akemi oba dva nesmírně milovali, přeci jen byla vytvořená z lásky těch dvou. Klan Shirai disponovali silnou psychickou vyrovnaností, zároveň tak i vysokým IQ. Tento klan nejen že byl talentovaný na taijutsu a ninjutsu a jejich inteligence byla vyspělejší, ale zároveň byli i vysoce vychovaní a kultivovaní. Víc než klan by se dali považovat za velkou rodinu. Neměli své Kekkei Genkai, ani Hijutsu. Natami Chinoike-matka Akemi disponovala Kerryuganem-doujutsu. Tato schopnost nebyla tolik známá, stejně jako klan Chinoike, i přes to se Kerryugan vyrovnal ostatním Doujutsu, jeho funkce byli jedinečné, stejně jako jejich odroda Shintonu. Měli obavy, že pokud Akemi tento dar probudí, seběhnou se lidé, kteří by za tyto oči dali majland. Každopádně, nechali tomu volný průběh, museli ze své dcery udělat silnou kunoichi. Tak silnou, aby si tento svůj dar dokázala uchránit i sama.

Akemi již od útlého věku disponovala poměrně vysokou inteligencí, jako všichni členové klanu Shirai. Chápala vše, co jí bylo řečeno. Byla již od mala milá a laskavá. Jako dítě by se dala považovat za malého génia. Rodiče viděli, jak moc hodná Akemi je a čím víc se takto chovala, že dávala na pohled pocit křehké bytosti, tím víc se obávali o její budoucnost. "Někdo s jejím charakterem nikdy nebude schopen ubránit takový poklad, jaký jí byl dán.“ Věta, která zazněla od proroků klanu Shirai. Matsuo si tuto větu ponechal pro sebe a rozhodl se s tím něco udělat. Spousta lidí by asi jeho nastávající úmysly brala jako absurdní a nesouhlasili by s nimi, ale on věřil, že koná dobře. Tím, že Akemi byla tak milá a hodná, nikdy nebyla potřeba se k ní chovat špatně, krutě, nebo jakkoliv zle. Matsuo a Natami svou dceru milovali a dávali jí to každý den najevo. Pohlazením, objímáním, polibky na čelo, pochvalami za její talent a nadání. Byli to skvělí rodiče skvělého dítěte. Matsuo se ale rozhodl vše změnit právě v den, kdy se mu věta proroka vryla do paměti na velmi pevný kámen, nemohl zapomenout. Toho dne, kdy Akemi byli 3 roky se rozhodl změnit své chování. Začal se k Akemi chovat jak k odpadu. Nepochválil jí, nepohladil, nepolíbil. Choval se k ní jako kdyby ani nebyla jeho. Vynadal jí za každý minimální špatný krok, který udělala. Za naprostou maličkost, kterou udělala. Nadával na ní a několikrát jí i udeřil. Akemi od té chvíle nechápala co dělá špatně, proč to její otec vlastně dělá a proč její matka pokaždé skončí sklíčená v kuchyni. Oba dva rodiče se shodli, že pokud má přežít v tomto světě, který oni moc dobře znali, musí na ní změnit přístup. Museli jí v jistých věcech poučit, vysvětlit jí tento svět a tento systém. V tomto světě se totiž bojovalo o to kdo přežije a vždy přežije ten, kdo vyhraje a ten kdo vyhraje je ten nejsilnější. Akemi noc co noc poslouchala rozhovory rodičů a začala se obrňovat. Byli jí tehdy tři roky. I přes to, že byla vysoce inteligentní, důvod k jejich chování prozatím nepochopila. Ale jejich slova si pamatovala. Akemi si začínala tvořit tu skořápku pevné a vyrovnané dívky, která se o sebe v životě dokáže sama postarat. Byla obeznámena se schopnostmi svého doujutsu. Matka jí už od útlého věku vyprávěla informace spíše v pohádkách, aby se to Akemi lépe poslouchalo. Věděla o své schopnosti spoustu věcí, vlastně vše, co bylo potřeba. Nehodlala se vzdát, chtěla zesílit. Už jen proto, že její rodiče se tak snažili. Nemyslete si, i přes jejich nynější chování, ona s její povahou…nikdy by je nemohla přestat milovat.



Akemi již od 5-ti let, kdy jí chování rodičů přišlo zvláštní a změnilo se, pozorovala je. Každý den a každou noc, i když spali. Sledovala je u postele. Stejně tak i kolem jdoucí lidi. Zkoumala jejich tělo, jejich stavbu. Mimiku, styl mluvy. Snažila se porozumět něčemu, co jí bylo neznámé. Chtěla vědět důvody k těmto chování. Když začala někoho pozorovat déle, naučila se i jeho charakteristické pohyby, které pro něj byly specifické. Dokázala se stát jejich stíny, jakmile na to všechno přišla, pohybovala se stejně jako oni, dokonce i mluvila stejně a kdo ví, možná i smýšlela. Toto byl důkaz její inteligence. Klan jako takový jí bral za génia, i přes to že členové byli chytří, ona byla něco víc. Za tyto schopnosti mohla poděkovat svým rodičům, jejichž chování nechápala, ale postupem věku si uvědomovala. Chtěla to zjistit s informacemi, které za ten čas nastřádala. Naučila se milovat lidskou rasu. Přišla jí fascinující. Jejich pohyby, jejich myšlení, každý z nich měl naprosto odlišný charakter. Ke každému charakteru a lidské povaze byli přiřazené jiné pohyby, jiná mluva i mimika. To vše vnímala během toho co dospívala. Až se naučila klamat. Dokonce i sama sebe. Její kmenová povaha byla milá, vyrovnaná, laskavá, trpělivá, odvážná. Pokud se však potkala s člověkem, který tyto vlastnosti neměl rád, dokázala se mu přizpůsobit tak, aby došlo k porozumění.

Nastal čas, kdy Akemi měla nastoupit na Akademii a její výcvik byl stále tím tvrdší a tvrdší. Tím, že Akemi zatím neprožila žádná životní trauma, se její Kerryugan stále neprobouzel a tak matka i otec její výcvik brali o mnoho tvrději. Učila se i v noci, musela si zkoušet různé ruční pečetě, chodila do jejich tréningových prostorů, kde zdokonalovala své taijutsu. Měla navíc velkou zálibu v anatomii lidského těla, proto se často stávalo, že s sebou měla svůj skicář a tužku. To byl právě ten večer, kdy seděla venku, poblíž svého pokoje a začala si něco čmárat. Tu noc byl měsíc v největší záři, nejspíš úplněk. Jeho barva byla tak bílá a čistá. Začala ho pozorovat. Jako vnímavé dítě, se nemohla nabažit i tohoto pohledu. Během chvíle se však ochladilo. Ten krásný čistý a zářící měsíc začínal nabírat rudou barvu. Jako kdyby přes něj někdo hodil červený plášť. Podívala se před sebe, přimhouřila oči a viděla u stromu naproti ní siluetu. Postava nepřipomínala ani ve stínu člověka, jako spíš nějaké velké zvíře. Najednou vyskočil do vzduchu, přímo do obzoru toho červeného měsíce a dopadl přímo před Akemi. Tentokrát už ho viděla jasně. Byl to chlapec, jehož tělo bylo zcela mimo lidskou anatomii. Měl rohy a ocas, jeho nehty připomínali víc drápy. A jeho oči budili pocit úzkosti, vzteku, zlosti, smrti. Akeminy oči se zvětšily, zorničky zmenšily a čím blíž se tento chlapec blížil k Akemi, tím víc se jí začali linout slzy z očí. Chytla se u srdce, kde se pevně zmáčkla. Cítila snad poprvé ve svém životě strach. Odložila svůj skicář s tužkou a vytáhla kunai. V tuto dobu už všichni členové klanu spali, navíc byla na poměrně odlehlé části. Čím víc jí začalo tlouct srdce, tím víc jí začali bolet oči. Jako kdyby se její pulz přesunul právě tam. Myslela si že umře, vše k tomu nasvědčovalo. Měsíc, jeho pohyby, jeho výraz. Chlapec, který se tvářil stylem, že je rozhodnutý jí zabít, se najednou zastavil. Bylo to ve chvíli, kdy se její rudé oči rozsvítili. Akemi to pozorovala celou dobu, věděla o co jde. Pocit toho, že za chvíli umře. Tím tlakem se probudil Kerryugan. Chakrový systém, který viděla právě před sebou, se u tohoto chlapce naprosto vymykal kontrole. Bylo to monstrum. Monstrum v těle člověka, ale i přes to se nemohla přestat dívat. Chtěla něco udělat, hodit svůj kunai přímo na něj, zničit ho, ale místo toho ho pustila. Podrobnější pohled na tuto postavu jí způsobil lehký šok. Chlapec připomínající monstrum měl na sobě roztrhané pyžamo. Z očí se mu valily slzy a měl poraněnou pravou ruku. I přes jeho pohled nenávisti v něm viděla něco víc. Jako kdyby jí fascinoval. Byl někým, koho v životě neviděla. Dokonce někým, jehož informace se do její kartotéky o lidech ani nedostali. Jako kdyby z něho nedokázala nic vyčíst a přesně tak to taky bylo. Chlapec byl očividně mimo svou vlastní kontrolu a ve chvíli, kdy po ní skočil s úmyslem jí zabít, se dokázala ubránit rychlou otočkou a udeřila mu do krku, čímž způsobila, že omdlel. Něco co spí, nemůže napáchat škodu. Chlapec se v tu chvíli změnil na normální stav lidské bytosti. Všechny jeho části těla navíc mu zmizeli a vypadal tak…roztomile? Akemi ho vzala do svého pokoje, kde ho uložila na postel, sedla si na židli vedle něho a čekala, než se probudí.

Druhý den ráno se probudila dřív. Stále si v hlavě přemítala tu noc, nepochopila celkovou situaci, ale měla pocit, že ke svému stavu, ve kterým byl, měl i důvod. Ten prozatím neřešila. Stále ho ustaraně pozorovala, hadrem mu otírala jeho rány a snažila se o něm něco vyčíst, ale marně. Když její rodiče zjistili z jejího vyprávění co se stalo, nebyli zrovna dvakrát nadšení, dokonce k němu dali svou ochranku, kdyby se opět o něco pokusil. Její otec byl informován o této schopnosti. „Senninka? Hmm, vypadal jak malý Ikimono...to sedí.“ Usmála se po tom, co jí otec tyto informace poskytl. Nijak jí to neodradilo, spíš omnoho víc fascinovalo. Když se chlapec probral, Akemi seděla u jeho postele. Jeho výraz byl zmatený, proto mu to Akemi chtěla ulehčit svým úsměvem, při kterém by se roztekly i nejsilnější ledovce. „Zdravím. Jmenuji se Akemi Shirai. Jaké je tvé jméno?“ V Akeminé přítomnosti s tímto milým výrazem vždy podlehl každý člověk. Působila klidně a vyrovnaně a přesně to on teď potřeboval, proto se nebála mu ukázat svou pravou povahu. „Kenshin. Jsem Kenshin.“ Jeho hlas byl dokonalý, jako kdyby se Akemi v tu chvíli zastavil čas. Byla jím naprosto unešená, už jen proto, že z něho nic nedokázala vyčíst, ale taky pro jeho povahu. Působil tak klidně, vyrovnaně. Viděla, že v sobě nese nějaký druh bolesti, ale i přes ní se dokázal chovat jako gentleman. Klan Shirai, který to měl už ve své výchově ho ihned přijal, byl tu vždy vítán.



Akemi se toho dne s Kenshinem vídala a seznamovala čím dál tím víc. Během té doby se ke všem lidem chovala různě, avšak v jeho přítomnosti se nedokázala přetvařovat. Začali spolu trénovat, dokonce se jí svěřil s důvodem toho běsnění v onu noc. Nesl v sobě takový druh bolesti, který si ani nedokázala představit a i přes to všechno jí daroval ty neskutečně vřelé úsměvy. V jeho přítomnosti se cítila celá. Nic jí v tu dobu nechybělo. Dokázali se k sobě chovat různě. Mile, zároveň i podpichovačně. Nikdy se s ním nenudila. Trénovali často u pláže, kdy se zrovna hecovali, kdo jako první dokáže ustát rovnováhu na vodě. Tato voda byla navíc pohyblivá, vlny tu nebyli zrovna malé. Navíc, toho dne potkali společně dalšího člověka. Basara. Kluk, který šel se vztyčeným nosem přímo k nim. Na první pohled vypadal jak nějakej langoš, kterej očividně věděl a dával najevo, že neprohrává. Na první pohled egoistickej malej skřet, kterej byl jejich spolužákem. Akemi to nijak extra nezasáhlo, nikdy ještě neprohrála a vůbec jí nenapadlo, že by nastala po setkání s Basarem nějaká změna. V ten den se začala stýkat s dvěma chlapci ve svém týmu. S Kenshinem, který byl víc klidnější navíc gentleman a Basara, hyperaktivní dítě, které se pořád usmívá a vymýšlí blbosti. Když byl ale problém, oba dva pocítili její druhou osobnost. Zlá, arogantní, nesnesytelná kruela! Od té doby oba dva věděli, že i přes její křehkou povahu, která je vždy dokázala jistým způsobem uklidnit, si nemají zahrávat s ohněm v její přítomnosti. Časem začala milovala oba dva jako svou vlastní rodinu. Časem se ale pár věcí začalo rapidně měnit….
Ve chvíli, kdy nastoupili na Akademii, se Kenshinova schopnost začala vymikat kontrole. Akemi noc co noc přemýšlela, co by s tím mohla udělat. Musela něco vymyslet, ale její schopnosti nebyli přizpůsobené tomu, aby zkrotila něco tak neovladatelného. Basara se navíc taky nezaměřoval na takovéto zklidňující pečetě. Proto zašla na pomoc k otci, které měl své známosti a lidi, kteří mu byli dost dlužni. Trvalo to pár dnů a otec předal Akemi a Basarovi pár svitků z klanu Uzumaki. Byly to pečetící techniky, různých druhů. Některé těžké, některé naopak vystačující pro tyto krizové situace. Ještě ten den si chtěla Akemi promluvit s Basarem. Přeci jen byli tříčlenný tým a museli si pomáhat! „Kenshin se začíná vymykat kontrole, Basy. Pokud to takto bude pokračovat, je dost možné že ho vedení odvede, protože bude příliš nebezpečný, to nesmíme dopustit. Můj Kerryugan není schopný potlačit něco tak neovladatelného. Ale tvoje schopnost Kekkei Tota...Slyšel jsi už někdy o Fuinjutsu? Nebo také Kekkai Ninjutsu?“ V tu noc Akemi s Basarem začala rozebírat pečetící techniky. Věděla, že je inteligentní a jeho rychlost nauky technik byl totožný jako Akemi. Akemi zároveň přemýšlela nad tím, čeho všeho by byl Basarav budoucnosti se svým Kekkei Tota schopen udělat. Akemi byla strachy bez sebe, že Kenshina ztratí kvůli tomu že nad svou schopnosti nepřevezme kontrolu a zároveň přemýšlela o Basarově budoucnosti. Ta moc a síla by ho jednou mohla ovládnout. Tato věta jí stále poletovala v hlavě, i když jí měla plnou svého druhého týmového parťáka. I přes to se ale bála, že jeden špatný krok a mohla by přijít o ty dva v jednu chvíli.

Po vystudování Akademie, se všichni tři stali geniny a uzavřeli tým společně se senseiem, který jim byl přidělen. Chodívali na obyčejné mise. Jejich tým byl už v tu dobu na vyšší úrovni než jejich vrstevníci, že dokonce i Raikage byl rozhodnut z nich udělat jistou elitu. Během 2-3 let se stali Joniny. Tento tým začal chodit na mise do ranku A, těch však měli jenom pár. Vždy na misi museli někoho ochraňovat, přeci jen jim bylo teprve kolem 13-14-ti let, ale i přes to, to pro ně nebyl problém. Jednoho dne se však něco zvrtlo. Mise, která jim byla určena byla jednou velkou pastí. Getsuji Renpo, aneb neutrální země v sobě stejně nosila různé organizace, které by za Kerryugan, nebo dokonce Senniku vytěžili majland, nebo by jejich schopnopsti využili pro vlastní účely. Basarova schopnost byla natolik silná, že vesnice měla zákaz propagovat ingormace o jeho existenci. Kenshin s Akemi ale takovouto výhodu neměli. Jejich Kekkei Genkai bylo vzácné a silné, ale byli něco jako krycí vojáčci pro toho hyperaktivního magora. Dítě považováno za potomka Boha a to druhé považováno za potomka Smrti. Jež chránili něco mnohem silnějšího v pozadí. Byla pravda, že kombinace Akemi a Kenshina byla dokonalá. Byla jednoduše až příliš silná. Raikage začal povolovat v ostražitosti Tatsua čím dál tím víc. Když jste totiž viděli co umí Akemi a Kenshin, nikdy by jste si nemysleli, že by byl Basara v nebezpečí. Tento tým byl zkrátka hrozbou. Nejen pro jejich vrstevníky, ale možná i pro celý svět. Malé organizace obyčejných nukeninů a lovců odměn z okolí Kumo z toho začali mít strach a čím dál tím větší chtíč a proto se rozhodli na základě vlastního uvážení jednat. Minami (南-Jih), aneb jížní ostrovy od Kumogakure no Sato, prahla po Kenshinovi, zatímco Kita(北-Sever) aneb severní ostrovy od Kumo prahla právě po Akemi.
Akemi a Kenshin, ti dva byli jako Yin a Yang. Taky se jejich přezdívka po celém světě chytla. Jediné, z čeho všichni byli zmateni a zároveň uchváceni bylo jedno. Yin byl vždy negativní, ale za to považován jako ženský typ. Yang byl pozitivní stranou, ale jeho symbolika byl muž. V tomto případě to bylo právě naopak. Díky tomuto utkvěla těm dvěma společná přezdívka 死の神 (Shi no Kami) v překladu Božstvo smrti. A právě na jedné z tajných misí Kumogakure, na kterou se tito tři elitní joninové vydali, byla osudová. Už od informace o Shi no Kami se tyto dvě malé, ale i přes to nebezpečné organizace na jejich ostrově rozhodli do Kumogakure poslat špehy. Jak ze strany Kita, tak i Minami. V tu noc, kdy se ti tři pohybovali směrem ke svému cíli, se všechno rázem zvrtlo. Zastavili se přímo uprostřed jednoho velkého pole, obklopeného lesy. V tu chvíli je spatřili. Kita, členové malé organizace, podporující jiné náboženství a byli v bílých pláštích po pravé straně, zatímco Minami v červených pláštích s odlišnou vírou jako Kita po levé straně a uprostřed ti tři. Došlo k bitvě, která probíhala několik hodin. Mohlo to vypadat, jako kdyby se bránili pro to aby přežili. Byl to omyl, Akemi a Kenshin bránili právě Baseho, při čemž je vůbec nenapadlo, že by někdo mohl prahnout po nich. Byla prolita krev z obou stran organizace, avšak ti tři se i po tu dobu stále drželi. Akemi v tu dobu přikázala Basarovi, aby okamžitě opustil prostor. Kdyby ukázal, že ovládá více schopností a Kekkei Genkai najednou, bylo by to ještě horší. Neměla právo mu poroučet, přeci jen byl někdo, koho nikdy neporazila. Brala ho ale jako svého skvělého přítele. I přes to jakou měl Basara schopnost, nikdy si nedovolil převzít tu Akeminu nebo Kenshina. Pouto mezi těma třeba bylo natolik silné, že jejich pravá moc a schopnosti nehráli roli. Každopádně, po tom co Basara měl šanci uniknout, pro ty dva to byl nejspíš konec. To si aspoň myslela Akemi. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy nad sebou Kenshin ztrácel kontrolu a Akemi už docházela chakra. Pečeť, kterou na něj s Basarem položili začala povolovat, cítila tu chakru a viděla jeho tělo a chakrový systém. Dalo by se říct, že od této chvíle, to co viděla by nejradši zapomněla. I přes to ale nedokázali vyhrát. Padli na zem a pozorovali tu oblohu. Opět zářil měsíc tak čistou barvou, zatímco ho lehce překrývala červená obloha. Byli v jakési rovnováze. Akemi, rudé oči jak samotná krev, i přes to vyznačovala bílý zářící měsíc díky své povaze. A Kenshin byl specifický pro nekonečné nebe, které zalila rudá barva. Oba dva upadli do bezvědomí a Shi no Kami bylo od sebe odděleno. Raikage byl už poměrně starý muž a proto tento odvod začal řešit jak se slučí a patří. S těmato organizacema ale nebyla tak lehká domluva. Klan Shirai se s tím ale nesmířil a začal jednat na vlastní pěst. Toho dne byl tento klan samotnou Kumogakure no Sato považován za zrádce. Klan Shirai se usadil na jeden z menších ostrovů kolem Kumo a jako "klan" přestal prosperovat a stala se z něj jedna velká rodina, žijící jako obyčejní obyvatelé. Své služby vesnici zapsali na obrovský kámen, který je ve středu, připomínající časy z dob, kdy prosperovali jako shinobi. Matsuo a Natami propadli psychickému kolapsu, že už nebyli ani schopni využívat svou chakru, protože onemocněli. Akemi dlouhou dobu oplakávali a doufali, že jí ještě někdy spatří. Věřili, že se stane někým klíčovým, že přežije tíhu svého osudu a jako žena opět vstane, když padne.



Jak bylo řečeno. Ti dva byli od sebe rozděleni. Akemi se probudila v sídle organizace Kita. Čekala, že když se podívá po své levici, uvidí ležícího a obvázaného Kenshina, ale nestalo se tak. Po její levici seděli poměrně staří muži, jejichž výrazy nebyli tak hrůzostrašné, jako jejich zjízvené tváře. Byli to zakladatelé organizace Kita, která pod svá křídla vítala všechny, kteří nechtěli být v žádné vesnici, ale i přes to by měli ve světě nějakou jistotu, kam se mohou vrátit. Všichni ale museli mít stejnou víru a to právě Buddhismus. Akemi v tu chvíli věděla o co tu jde. Poznala to z jejich výrazu, z jejich vítězoslavných a až nechutně hraných milých obličejů. Sedla si a neřekla ani slovo. Asi by jste si mysleli, že v takovéto situace vytáhne nějakou zbraň a pokusí se je zabít a vypadnout. Že využije své vzácné oči pro těžké genjutsu a zmizne pryč. Nebylo tomu tak. Akemi disponovala svou známou povahou milé a láskyplné dívky a tu si taky chtěla ponechat, i přes to, že tu byla mimo svou vlastní vůli a chtíč. Chovala se slušně a rozhodla se příjmout jejich pravidla v této organizaci. Její schopnost měli v plánu využít tak, aby více prosperovala světu, než v boji s někým, i když to v podstatě pro Akemi bylo nemožné. Co tam celou dobu dělala? V první řadě dobré podotknout, nebyla panická osobnost, vždy si dokázala udržet chladnou hlavu, když chtěla. Nebrala to jako vězení. Právě proto, když už tam byla odvlečena, sbírala alespoň informace o jejich praktikách, jejích víře, stejně tak i o jejich cíli. Brala to s klidem, jako dovolenou, do které byla donucena. Často si říkala, jak je na tom asi Kenshin a Bas, ale věřila jim oboum. Věděla, že se jednou opět setkají. Počítala s tím, že všichni budou jiní, že zesílí, že se možná i změní. Jediné co jí vrtalo hlavou byla myšlenka, jakým směrem. Už kdysi měla obavy, teď se to čím dál tím víc prohlubovalo a ona se v podstatě každý den modlila, aby ti dva byli v pořádku, nedotčeni krutou realitou. Brala to jako zkoušku ohněm. Být bez nich a zároveň se i takto dále milovat jak rodina. Musela ten chtíč je opět vidět udusit v sobě.
Akemi v organizaci Kita strávila 5 let. Plnila úkoly, které jí zadali a při tom sbírala informace o nich samotných. Začínala si během té doby myslet, že tato organizace silně pomáhá celkovému rozvoji ve světě. Byli to věřící lidské bytosti, kteří byli pro mír. Ten, kdo to však musí vybojovat, ten člověk byla právě Akemi, která pro ně dělala i špinavou práci, na kterou oni sami neměli. Jednou z těchto špinavých praví byl úkol...Zabít Kenshina. Kita zjistila za pomocí špehů, jaký úkol mu Minami zadala a proto začali jednat. Ty dvě organizace byli jak dobro a zlo. Minami byla naprostým opakem organizace Kita. Minami měla víru v démoní stvoření, věřila v Satana a jemu další přidružené bytosti a mýty. Organizace Kita se s tímto nemohla spokojit a věděla, jaké jsou tradiční procesy Minami a proto se potřebovala ujistit, že se Akemi vrátí a poslali s ní svého špeha, o kterém neměla mít žádné informace a byl to skvělý senzibil. Celá ta mise pro Akemi byla jak jedno velké Deja vu. Opět se s Kenshinem potkali na tom samém místě jako před pěti lety. Ken vypadal jinak, vyrostl, dospěl. Jeho oblečení mu ale bylo stále typickým. Při pohledu na něj jí však zamrazilo. Jeho pohled byl stejný jako v ten první den jejich shledání, kdy více než člověka, připomínal monstrum. Ten jeho pohled v tuto chvíli byl ale  v lidské formě. Jeho tělo se neměnilo. Byl to on sám, kdo jí tento pohled daroval. Cítila nejistotu. Poprvé za tu dobu pocítila strach a opět to bylo v jeho přítomnosti. Protože při pohledu na něj v lidské formě s tímto výrazem...Vždy si dokázala vydedukovat průběh boje ve všech směrech během pár minut. Vždy našla cestu, která vedla k vítězství. Ale právě teď žádnou cestu mezi těmi tisíci způsoby neviděla. Byli tam jenom oni dva a tajný špeh ze stranu Kito, který to celé sledoval. Akemi se začala přibližovat doprostřed celého pole a tím pádem i blíž k němu. Stejně tak i on, se pomalým krokem začal přibližovat, až od sebe byli na pár metrů. "Změnil jsi se." Stále se mu dívala do očí a snažila se přijít na jeho novou osobnost. I po čas pěti let, nikdy neměla právoplatnou víru v Buddhismus a věřila-po tom co o Minami slyšela- že by k tomuto Kenshin nikdy nepřistoupil. Bylo to totální vymývání mozku. "Budu hádat. Kdysi, když ses tam probrala. Nenapadlo tě bojovat, aby jsi unikla, že? Jenom ses rozhodla tam žít. Celých 5 let. Nesnažila ses o žádné spory, jenom ses odporně podřídila té nesmyslné organizace, která tě věznila.. Nemám snad pravdu, Akemi? Darovala jsi těm hajzlům, co tě odtáhli od své rodiny, svůj úsměv, hm?!" V jeho očích viděla velký nával nenávisti, zlosti. Jako kdyby měl neukojitelnou touhu se jí za její chování pomstít. Věděla, že on jí zná nejlíp a nemýlil se v ní, nikdy. Proto ani nebyla potřeba, aby mu ukázala znak souhlasu. Neřekla už ani slovo. Jenom mu koukala do očí, které se jí rozzářili. Seslala na něj genjutsu. Věděla, že jeho touha je se jí pomstít, vybít si na ní zlost toho, že ho opustila a neudělala pro to nic, jenom se podřídila…Kenshin s ní bojoval ve své mysli a Akemi mezi tím kontrolovala jeho životní energii. Její genjutsu bylo vždy dokonalé, nerozpoznatelné i ostatními Doujutsu. Celé to sledovala z povzdálí a pohled na to, co jí provádí jí nevytvořil ten milý úsměv, spíš obavy. Čekala, že čím víc mu dovolí jí v genjutsu ublížit, začne se vzpamatovávat a dojde ke svému starému já, ale začalo se to vymykat kontrole...Dokonce i když byl v jejím silném genjutsu, obloha začala nabírat opět rudou barvu. Nejen rudou, ona začala chytat odstíny černé a začala zakrývat zářící měsíc. To ne...to ne... V její hlavě se odehrávali jenom tato slova. Viděla, co všechno Ken dělá v jejím genjutsu. Co by jí byl schopen všechno udělat. Nechala ho vyhrát, protože jeho tělo v realitě začínalo opět měnit svůj vzhled. Narůstali mu ty známé rohy a ocas…Své genjutsu zrušila s tím, že mu ukázala jeho výhru. I přes to, nezměnil se. 5 let trénovala nejen své genjutsu Kerryuganu, ale dokonce i ostatní funkce, které se mu rozhodla ukázat. Shinton se stal její předností. Byl to extrémně dlouhý boj. Oba dva, zaměřeni na něco zcela jiného si byli naprosto rovni a obloha se začala vyvažovat. Akemi byla opět znakem měsíce a on byl spojován s nebem. Nastala rovnováha až do posledního dechu. Když oba dva byli na pokraji svých sil. Opět leželi na zemi, nohami k sobě. Jako první se ze všech sil zvedl Ken, který svou ruku namířil na hlavu Akemi a pádem se zabodl hned vedle jejího ucha. "Ty jsi trénoval svou kontrolu." Usmála se na něj. Kenovi došlo, že ten první boj bylo její genjutsu, přišel na to, protože Akemi by se nikdy tak lehce nevzdala. Znal jí moc dobře. Prokoukl jí. Ale i přes to se snažil svou touhu vykonat, uspokojit se. Protože nezapomněl na to, jak laskavá Akemi je. A i přes to, že se v něčem změnil nemohl nechat její snahu přijít vniveč, proto její laskavosti využil. Nikdy by se nedokázal dát na stranu někoho tak naprosto odlišeného jako byl on. Jeho povaha byla zcela mimo víru Minami, i když jeho schopnosti byli s touto vírou více než totožné. "Pořád k tomu ale potřebuju tebe a Base. " Opět se usmál, tím stejným úsměvem jako kdysi. Poznala ho. I když jeho složka byla stále prázdná, znala ho, cítila to. Věděla, že to je ten Kenshin, do kterého se kdysi zamilovala. To hlavní v něm zůstalo a jeho podoba malého Ikimona se opět měnila do lidské podoby. Padl hned vedle ní, přesně jako kdysi. Když si ti dva ale mysleli, že je to u konce a šířil z nich pocit štěstí, špeh z Kito se konečně objevil. Z nějakého důvodu zakladatelé severní organizace počítali s touto verzí. Záložním plánem bylo jejich eso. Muž, který oplýval všemi pěti podstaty a který na ty dva, když leželi a byli bez sil, zaútočil všemi živly. Naštěstí stihli uhnout, ale s poraněním. "Pokud jste Shi no Kami...nebo Kami a Shi bez sebe, nosíte smrt. Nejspíš bude lepší, když vás oba odstraním a vše se vyřeší." Zaznělo od tohoto muže v bílém plášti. Vypadalo to tak, že Kami organizace, i přes svou snahu rozšířit svou víru tu má stále jedince, kterým je to docela fuk. Každopádně, v tu chvíli nebyl Ken schopen pohybu. Zaměřoval se na Senninku, která ho po plném využití vždy vyčerpala. Byl na dně svých sil. Stejně tak Akemi už moc nezbývalo. Avšak, když viděla, jak je to sekundu od toho, aby tu umřeli, aby umřel i on, něco se v ní pohlo. Jako kdyby to byl nějaký spínač. V tu chvíli všechny její emoce praskly. Její skořápka milé a laskavé dívky byla prolomena a bolest, kterou v sobě po celých 17 let nesla, se dostala na povrch. Ta bolest z celé přetvářky k lidem, potlačení svých pocitů…Odhodila Kena na stranu a sama se tomu útoku toho muže vyhnula. Řízla se, čímž způsobila to, že jí začala téct krev. Její krev ale nebyla rudá, ale černá. Její Shinton natolik zesílil, že jejím vlastním zdrojem se stala ona sama. Oči měla zářící rudé barvy a její charisma se naprosto změnilo. Akemi nelítostně začala drtit toho muže svým Shintonem, až ho na konec uzavřela do svého genjutsu, ze kterého nebylo úniku. Právě tam mu způsobovala psychická muka. To nebyla Akemi, ani jedna z jejich povah, které Ken znal. Toto bylo něco naprosto jiného. Její oči se změnily. Vyžívala se v jeho bolesti. Pravá Akemi by ho litovala a skončila to rychle. Ona to prodlužovala. Trvalo to hodinu. Muž se chtěl už několikrát sám zabít, ale Akemi mu to nedovolila, snažila se ho v tom stavu držet co nejdéle. Chtěla ho nechat pomalu vykrvácet, mezi čímž jeho krev využívala jako vlastní zbraň. Během té doby Ken nabral sílu se zvednout a povalil jí na zem. Snažil se jí zastavit. Jenže ona naprosto ztratila sama sebe, tentokrát to byla právě ona. Akemi, ta pravá byla někde v pozadí. Roky klamu sama sebe se projevily rozdvojenou osobností. V tu noc se stalo ještě spousta. Hlavní ale je, že nikdo neumřel. Muže ušetřila, hned po tom co se vrátila sama k sobě. Ken tím, že jí promlouval do duše opět vrátil tu Akemi kterou znal zpět k sobě. Skořápku, kterou si teď Akemi vytvořila byla díky Kenovi, dokázala potlačit tyto svoje osobnosti na uzdě. Především ty špatné. Tuto povahu totiž zapne jenom ve chvíli, kdy umírá někdo, koho ona miluje, nebo pokud je větší pravděpodobnost toho, že někdo z jejich milovaných umře. Oba dva se po této události vrátili zpět do Kumo, kde s nimi už nikdo nepočítal, okrem Basary. Ten se celé roky snažil nasbírat informace o jejich poloze, on jediný, společně s klanem Shirai to nevzdal po pár měsících. Taky se změnil, Akemi se popravdě bála jakou cestou se vydá. Byl klidnější, vyrovnanější, očividně i o mnoho víc mocnější. Byl to dospělý muž, který svou moc a schopnosti ovládl, aniž by se jimi nechal ovládnout. Kita a Minami měli za to, že se Akemi a Kenshin zabili navzájem, při pohledu na místo, kde spolu bojovali. Muž, který byl objetí Akeminýho běsnění, se zbláznil. Jeho životní energie se rapidně snížila a sám přišel možnost využívání chakry. Ztratil naprosto život shinobiho.
Během roku, co se vrátili do Kumogakure no Sato, se údaje o jejich existenci jak organizaci Kita, tak i v organizaci Manami ztratili. Pár let poté se obě organizace rozpadli kvůli úmrtí starých vůdců a ostatní se rozprchli do světa. Tyto vzpomínky zůstali jenom v paměti Akemi a Kena. V  Kumogakure byl stále ten starý Raikage, který byl už jednoduše v posledním tažení. Akemi se dozvěděla, že její klan už neprosperuje jako shinobi a respektovala to, bylo to i lepší. Byla ho navštívit. Otec s matkou byli štěstím bez sebe, viděli svou dceru, ze které se stala silná žena. Opět byla tam, kde začala. Byla ve své rodné vesnici, s chlapcem, kterého milovala, ale nikdy mu své city neprojevila. S Basarem, které ho brala víc jako svého vlastního bratra. Byla se svou rodinou, která zažila zkoušku peklem, ale i přes to se ty pouta nepřetrhali. Akemi i Kenshin zastali pozici Joninů a žili jako kdyby těch 5 let ani neexistovalo. Zajímavé bylo, že ani jeden o té době bez sebe nikdy nemluvili. Nikdy si neřekl, co za tu dobu v oné vesnici dělali. A Bas? Dostal zpět svoje Shi no Kami, své ochránce, i když je už v podstatě nepotřeboval. Rodina byla opět kompletní.



4 roky po tom, co se vrátilo opět všechno do starých kolejí se začalo po světě rozhlašovat něco, co způsobilo oboum na tváři úsměv. Shi no Kami se stali pouhou bájí ve světě. Ti, kteří je kdy poznali byli totiž mrtví. A když byli ve vesnicích, vystupovali navíc pod jiným jménem. Shi no Kami se stalo pohádkou pro děti. Knížka, která od nich byla vydaná, byla krásná-samozřejmě nikdo nevěděl, že to jsou ti dva. Na první straně byl zářící měsíc ve znamení Yang a temné nebe ve znamení Yin. Pohádka, kterou maminky předčítaly dětem bylo ze dne, kdy ti dva spolu provedli poslední boj. Autorem byl právě onen muž. Ten chlapík, který už neměl schopnost žít jako shinobi. Nemohl mluvit, nežil ani tak realitou, nevnímal prostředí. Ale v hlavě držel pořád tuto vzpomínku, kterou bral jako nějaký sen. Nevěděl už, že to byla skutečnost. Myslel si, že se mu o tom zdálo. Jeho rodina vytěžila za knížku spoustu peněz a byla zajištěna. Muž už tenkrát byl poměrně starý a poroto dva roky po vydání knihy umřel.
Basara se v jejich 21 letech stal novým Raikagem a Akemi zastala pozici zástupkyně. Tehdy poznala spoustu lidí, vesničany, i děti z Akademie, kterým přiřazovala přezdívky, jako tehdy byly přiřazeny jí a Kenshimu. Ken se stal velitelem elitních jednotek. Z tříčlenného elitního týmu se stali jedni z nejdůležitějších a nejváženějších osob ve vesnici. Všichni tři byli obdařeni neskutečnou silou, se kterou dokázali kompletně ochránit všechny, které milovali. Basara dosáhl svého, sice se za ty roky její nepřítomnosti změnil, stále v něm ale byla ta bláznivá povaha, když byli někde osamotě a on zrovna nebyl ve funkci. Akemi uvažovala jednu dobu nad rodinou, Kenshin byl ale stále proti, kvůli své Sennince. Bylo to až příliš riskantní a tak se musela smířit jenom se soužití, dokud nepříjde vhodná doba a on ZCELA ÚPLNĚ svou schopnost neovládne a nedotáhne do konce. Tím že byl Kenshin vůdcem elitních jednotek, stále byl pryč. Akemi tedy začala trávit čas s Basarem. Přeci jen byla jeho zástupkyní a často se vídali. Vztah mezi nimi byl totožný vztahu sourozenců. Respektovali se navzájem, bavili se, plakali. Vytvořili si spolu hodně zajímavé vzpomínky, zvlášť v den, kdy Bas naučil Akemi pít alkohol. Ty vzpomínky jsou v ní do teď a i přes tu dobu se nemůže přestat smát. Všechno bylo v toto období nějakým způsobem perfektní. Doufala, že to tak bude i nadále. V tomto světě je totiž všechno zcela nevypočitatelné. Situace, lidé, shinobi...