Rozmarýnová vesnice

First topic message reminder :

Rozmarýnová vesnice

Bývalá vesnice:

Nenápadně vyhlížející vesnice jejž byla postavena na troskách jashinistického kláštera.


Po obrovské explozi ničivé techniky zde zbyl jen kráter s troskami budov staré vesnice obklopen lesy.

Naši cestu dlouhými chodbami lemovala vskutku pozoruhodná scenérie, která by ne jednoho člověka donutila vyvrhnout celý ramen. Alespoň světlo planoucí z loučí nám poskytovalo lehkou oporu před pochmurnou chladnou atmosférou klaustrofobních kamenných prostor, navzdory tomu, že právě díky světlu nám neunikly zmiňované ostatky po krvavých jatkách. Mylně jsem se domníval, že za pomoci svého čichu dokáži včas odhalit nastražené pasti. Stopy po sestrojování těchto mechanizmů totiž překrýval pach starých prohnilých kusů rozežrané večeře.
Už při došlápnutí na uvolněnou kostku mi došlo, že nás nečeká nic dobrého. Podlaha pod námi se v mžiku propadla do smrtelné propasti. Sakura... V moment, kdy se moje tělo začalo propadat, jsem se ještě rychle ohlédl za dvěma dívkami. Pak už se moje nohy rozběhly směrem k Sakuře, rychlost byla tak vysoká, že šlo spíš o problesknutí. Nejzvláštnější na tom však bylo, že jsem se neodrazil od pevné země ale od prostého vzduchu. Ať už se Sakura vrtěla jakkoliv, ve svém pohybu jsem ji nekompromisně čapnul a přehodil přes pravé rameno. Otočil jsem se ve vzduchu jak na podpatku připraven udělat to stejné u Moyi, ale ta k mému překvapení již visela za strop. Několika dalšími skoky jsem přelétl propast směrem hlouběji do líhně a na kusu podlahy, která nejevila žádné potíže, jsem po dopadu položil i Sakuru. Čekajíc na to, až se k nám dopraví i Moyasa, jsem s mírnou obavou v hlase tiše pronesl: "Na můj čich ani prostou opatrnost se nemůžeme spolehnout... každý další krok může být stejně smrtící."
S posledními slovy jsem pokynul k bodcům a kostrám v jámě. Sakura si mohla všimnout, že za celou dobu našeho putování, tohle bylo poprvé, co jsem projevil určitou nejistotu. Strach o svůj život už mi byl dávno neznámý. Šlo snad o to, že jsem se obával o bezpečnost svých společnic?
"Avšak teď víme co čekat, takhle jednoduché nástrahy nás nemohou zastavit v očištění hříšníka, který má tohle prokleté dílo na svědomí," zatnul jsem pěst a ke konci svých slov se mírně ale stále v tichosti rozvášněl. V podstatě šlo o podobnou motivační řeč, kterou jsem používal i slýchával na křižáckých výpravách, kde ale  nešlo o nic jiného než výplach veškerého pudu sebezáchovy. Tentokrát jsem doufal v jiný efekt, a to, že budeme naopak připravenější a ostražitější.

Nehádala som sa s Akirom pri jeho návrhu, že pôjde prvý. Predsa len som si bola plne vedomá jeho schopností. V tomto bol omnoho užitočnejší ako ja, či možno aj Moya-chan. Ani jedna z nás nedokázala odhaliť pasce, ktoré boli očiam neviditeľné. Pousmiala som sa na Moyu, jej prítomnosť bola poniekiaľ upokojujúca, aj keď som vo svojej role zlyhala. Nikdy som nebola nejaký schopný vodca vzhľadom k svojej...podivnej náture, v skratke, rada som riskovala. Kráčala som za Akirom, rozhliadajúc sa okolo. Ďalšie pasce mohli byť kdekoľvek, pochybovala som však o tom, že by ich pán heretik umiestnil na viditeľné miesto. IQ tykve zrejme nemal.
"Čo to...?" zhrozila som sa, keď som začula hlasné praskanie a moment na to som stratila pevnú pôdu pod nohami. Padala som priamo do pasce. Možno by som ešte niečo na poslednú chvíľu vymyslela, lenže to napokon ani nebolo potrebné. Ocitla som sa totižto na Akirovom ramene. Vzhľadom k mojej krátkej sukni som sa jemne začervenala. Bohvie, čo videl. A čo videla Moya-chan. Poniakiaľ aj v tomto vážnom momente nastala takáto...trápna situácia. Po chvíli ma zložil na zem, ja som si odkašľala a oprášila si šaty, snažiac sa zabudnúť na to, čo sa pred chvíľou stalo.
"Ďakujem, Akira-kun," venovala som mu milý, úprimný úsmev.
"Myslím, že na to, aby nás dostal, sa príliš dobre doplňujeme a takisto nás spája silné puto a cieľ," snažila som sa natiahnuť ruku k jeho tvári, ale nedočiahla som, tak som len zafunela a potľapkala ho po hrudi. Vyššie som totižto nedočiahla.
"To sa mi páči! My ich nasekáme a Moya-chan hriešnikov očistí svojim nebeským ohňom!" zatla som ruku v päsť, vyzerala som motivovane. Moyinu schopnosť som nevedela inak pomenovať, s niečím takým som sa stretla prvýkrát a bolo to úžasné a efektívne! Požehnanie od boha samotného!
"Hor sa plniť vôľu božiu!" bola som pripravená vyraziť, avšak až po Akirovi. Nie že by som ho chcela použiť ako živý štít, bola som pripravená chrániť ich oboch, ako aj naopak, avšak jeho nos by sa rozhodne mohol hodiť a možno odkryť niečo, čo by sme si my dve nevšimli.

Potom, co mě Sakura poťapkapala po hrudi, chytil jsem ji jemně za tváře a přitáhl si ji blíž, abych si hlubokým nádechem protáhl její vůní dutiny. "Není zač," odvětil jsem jí s opět o něco víc propracovanějším úsměvem, pak přikývl na její slova. Třeba mi to načichání pomůže v nastávajících pastech, které v tomhle vražedném průchodu hrozily na každém rohu. Nepomohlo. Po dobu cesty mě fakt povzbuzovala jejich stále pozitivní nálada bez ohledu na nepříjemnosti, které se nám stavěly v tomto průzkumu do cesty. Jen jsme dorazili k poměrně děsivě vypadající bráně, zaktivovala se poslední past. V mžiku jsem ztratil kontrolu nad svým tělem a jako bych se propadl do vzduchoprázdna, ze kterého nebylo úniku, jelikož veškeré tělesné funkce se mi na moment zastavily. Kamenná chodba se rozpadla do temnoty a před mými zraky se objevily záblesky mých nelidských činů při křížových výpravách, nespočet nevinných životů obětovaných Kami, krev, křik a utrpení. Šlo jen o mou projekci? Pak vše ustalo, stál jsem na neurčité plošině a okolo mě nicota. Sakura ani Moya nebyly v dohlednu, je tohle můj očistec?

Líčka sa mi zafarbili do červenej, keď si ma Akira pritiahol bližšie a ako vždy, sa nadýchol mojej vône. Moye to mohlo prísť zvláštne, ale to boli naše bežné praktiky, ktoré Akirovi pomáhali lepšie sa prispôsobiť novým situáciám a upustiť od zastaraných praktík. Jeho úsmev bol poniekiaľ úprimnejší, než predtým. Pracoval na sebe.
"Hej, dala by som si oddych v nejakých svätých lázniach," zaškerila som sa. Vykročili sme teda ďalej, Akira znova v čele. V bezpečí sme došli až ku bráne.
"No, počkaj ale. Niečo tu nehrá," zamračila som sa. Na začiatku toľko pascí a teraz zrazu nič. Nestihla som však nejako veľmi situáciu rozobrať, pretože niečo sa nám objavilo pod nohami. Nemohla som sa hýbať, a najhoršie na tom je, že som sa niečím takýmto nikdy nestretla. Pasce, ihlice, ostne, to bola ohraná vec, ale toto...?
K*rva! bola moja posledná myšlienka, než som sa ponorila do hlbokej tmy, a objavila sa boh vie na akom bohom zabudnutom mieste.

Prostředí okolo mě se začalo vybarvovat do rudé barvy, mohlo za to krvavé nebe, jenž jako jediné osvětlovalo jakousi bariéru, ve které jsme se právě nacházeli. Mé představy se rozpustily jako pára nad hrncem a po mém boku se zjevila Sakura i Moya. Hodil jsem po obou zběžně okem, jestli jsou v pořádku. Obával jsem se, že budeme rozděleni, jejich přítomnost mi pak podpořila morálku. V tom se však ze stínu vynořila polonahá obvázaná postava, která však nebyla tím hlavním poutačem pozornosti. V životě jsem byl svědkem mnoha zvěrstev, ale tohle definitivně překonalo všechny hranice. Normálnímu člověku by se pod pohledem na monstrum před námi pravděpodobně bortila psychika.
Bezpochyby se jednalo o dílo muže s obvazy, který nás samolibě přivítal. Tento hříchem prolezlý muž byl už jen podle výrazu na tváři a tónu v hlase pyšný na svůj výtvor a mě to znechucovalo. Jakoukoliv konverzaci s tímto bezvěrcem jsem nechal na Sakuře, která to i s Moyou mohla pochopit, když jsem si pod rty začal přeříkávat tiše další modlitbu.
"Kami, žádám tě, abys tyto duše zbavil strachu a zloby, neboť právě tyto emoce je oddělují od tvého vykoupení. Modlím se, aby si duše, které naší rukou zažijí očištění, našly cestu k tobě i tvému milosrdenství,..."
Při modlení jsem v ruce třímal rukojeť lehce povysunuté katany, která se postupně začala obalovat tyrkysovou chakrou, až nakonec zářil celý nástroj očisty. Ať už nás čekalo cokoliv, museli jsme prvně očistit ztrápené duše z jeho podivného experimentu. Sledoval jsem kreaturu zkoumajíc její nebezpečnost, zdálo se, že jde o stvoření oplývající ohromnou sílou. Byla však schránka dostatečná k tomu, aby sílu udržela nebo byla odsouzena k sebedestrukci? Boptnání a nekontrolované pohyby leccos naznačovaly. I nadále jsem soustředil svou chakru.

Našťastie, nebola som v tejto temnote sama. Akira i Moya tu boli so mnou a teda spoločne sme mohli pozdvihnúť svoje zbrane a božské prostriedky na očistenie. Naša sila spočívala v tom, že sme bojovali bok po boku. Netrvalo dlho, než sa náš nepriateľ objavil. Nebol naňho pekný pohľad. V tvári bol roztomilý, avšak zvyšok jeho tela bol príliš poškvrnený nečistými praktikami a zákrokmi. Bol príliš poškvrnený jashinizmom, nebolo preňho cesty späť. Monštrum, ktoré ho sprevádzalo...nebol to pekný pohľad. Ale nič, čo by ma zlomilo. S Akirom sme videli veľa hrozných vecí aj počas našich ciest. Toto bolo niečo nové, to áno, ale tým to končilo.
"Zaplatíš za svoje hriechy tou najvyššou možnou cenou...rúhač," môj pohľad stvrdol. Z roztomilého a večne vysmiateho výrazu sa stal taký ten...mierne psychopatický? Strašidelný? Skrátka, nedalo sa z neho vyčítať nič viac, než túžba môj cieľ surovo zavraždiť. A kým Akirova čepeľ vzplanula na modro, čepeľ mojej katany začala žiariť ružovými bleskami. Stála som však nečinne. Nechcela som sa rútiť do boja bez toho, aby som nemala aspoň hrubú predstavu o schopnostiach nášho nepriateľa.

Nemusel jsem se ani otáčet, doslova jsem vycítil změnu v Sakuřině nátuře, její touha po boji a krvi po sobě zanechávala velice specifickou vůni, která zřejmě jen mně naznačovala, že tady prdel přestává srát. Ostatní to mohli zcela jistě vypozorovat z jejího maniakálního výrazu. Cítil jsem zároveň vzplanutí Moyiny fascinující techniky, tentokrát z žáru, který produkovala. Uvědomění si toho, že za mými zády stojí dvě obdivuhodně silné společnice sdílející mou touhu po očištění, mě naplňovalo.
Potetovaný mladík, hříšník a odporný bezvěrec mi narušil svou technikou můj původní plán zaútočit přímo na něho. Hora, která pod ním vyrostla, ho totiž dostala dostatečně vysoko z mého dosahu. Příšera před námi následně začala emitovat takové množství chakry, které mě přimělo se více vůči vzniklé tlakové vlně zapřít do kolen, mou koncentraci to však nenarušilo. Všiml jsem si toho, že Moyiny slunce okamžitě zaměstnaly několik chapadel nestvůry zrovna ve chvíli, kdy má technika (Sandā) byla připravena. Poslední výdech:
"Tvůj bůh je falešný, stejně jako tvoje víra ve vítězství!"


Při těchto slovech jsem vystartoval skoro až absurdní rychlostí, která za mými zády zanechala jiskřivé stopy chakry, směrem k bestii, vlastně spíše za bestii. Jednalo se přitom o řez kesa giri, tzv. mnichovo roucho, z levé strany, které mělo vlivem chakraflow mít dostatečnou sílu na to, aby odseklo část trupu s hlavou a levým ramenem, pakliže by došlo k zásahu. Útok byl namířen na největší bod na terči - největší tělo (na pravé straně z našeho pohledu xD). Po útoku jsem měl skončit za monstrem a docílit tak toho, že jsme ho obklíčili z více stran. Až na druhé straně jsem si všiml, jak se barva kůže monstra začala postupně měnit.

Zamračila som sa. To, čo sa pred nami dialo, bolo znakom nečistých, temných praktík. Obluda pred nami sa začala zväčšovať, stabilizovať. Nemusela som byť senzibil, aby som cítila, že jej chakra bola mocná, pospájaná z mnohých tiel, ktoré spoločne tvorili jedno. Jashinista sa pritom presunul niekam vyššie, na menšiu horu, ktorú si vytvoril. Zaprela som sa dostatočne do zeme, odolávajúc tak slabšej tlakovej vlne. V krátkosti som skontrolovala oboch mojich kolegov, Moyasa zamestnala obludu svojou schopnosťou, Akira vyrazil takmer okamžite. Na chvíľku som sa pousmiala. Bola som hrdá. Nebol však čas rozplývať sa nad ich silou, musela som pomôcť. Už od pohľadu mi bolo jasné, že práve toto nie je boj, kde by mohlo Genjutsu fungovať.
Vyzerá to tak, že sa budem musieť uchýliť k tradičnému samurajskému štýlu, zaškerila som sa. Vedela som sa zaobísť aj bez svojich ilúzií, koniec koncov, sama som patrila k samurajkám. Prikrčila som sa a následne vo vysokej rýchlosti vyrazila priamo proti podivnej, nečistej bytosti. V očiach mi žiarila číra túžba po tom jej spôsobiť čo najviac škôd, najlepšie ju úplne odstrániť. S pomocou typického samurajského spôsobu boja som vo vysokej rýchlosti tasila katanu a rozsekla tak niekoľko chápadiel, kryjúc tak útoky mierené práve na Akiru. Vyhľadala som si medzitým jeho oči.
"Nechaj to na mňa!" venovala som mu sladký úsmev a mrkla. Bola som lepšie stavaná na odrážanie mnohých útokov, ako aj útočenie, kým jeho schopnosti boli skvelé v tom, v čom som ja strácala.  Bolo viac než jasné, že bez toho, aby sme sa vôbec pokúsili odstrániť Jashinistu samotného, toto monštrum neprestane útočiť a my sme nemali času nazvyš. Verila som Akirovi, po toľkom čase, ktorý sme spolu precestovali natoľko, že by som mu zverila do rúk aj vlastný život. Pokračovala som v útoku skrz rýchle útoky, ktorými som chcela monštrum zamestnať dostatočne na to, aby mal Akira, prípadne Moyasa, dostať sa hore. Tentoraz moja katana svietila ružovými bleskami, zvyšujúc jej prieraznosť a ostrosť.

Moje útoky sa zdali byť dostatočne efektívne. Zaregistrovala som však, že pri každom seku z danej rany vytiekla akási podivná tekutina, lepkavá, to isté sa dialo aj v prípade Akiry. Verila som však, že si poradí a hore sa dostane čo najskôr, lým ja som zamestnávala túto ohavu. Problém nastal, keď po utŕžení niekoľkých rán to monštrum zarevalo takým spôsobom, že vzniknutá tlaková vlna ma odhodila späť, avšak nenarazila som, pristála som na vlastných. Monštrum k tomu všetkému ešte zväčšilo veľkosť, čo však bolo pre mňa výhodou. Bola som malá, rýchla, kým tá bytosť svojim zväčšovaním nemohla so mnou držať krok. Oprášila som zľahka oblečenie a katanu som ladne zasunula späť do púzdra. Pravačku som však na nej nechala, pripravená ju znova rýchlo vysunúť. Rozhliadla som sa, s lepkavou tekutinou som sa mienila vysporiadať tak, že budem útočiť rýchlo a pritom sa neustále pohybovať. Telo toho monštra bolo obrovské, preto miesta na pohyb bolo viac než požehnane. Pousmiala som sa.
"Žiaden boh nie je na tvojej strane," šepla som s akýmsi zlovestným úsmevom, pričom v očiach žiarila túžba zabíjať. Monštrum po mne vypálilo slušnú dávku akýchsi kameňov. Vzhľadom k faktu, že som bola vplyvom tlakovej vlny trocha ďalej, rozbehla som sa trocha do strany v relatívne vysokej rýchlosti, vyhýbajúc sa tak paľbe kameňov. V určitom momente som však prudko zmenila smer k monštru. Tasila som katanu a vo vzduchu ňou sekla, vytvárajúc tak už mocný poryv, tvorený chakrou, ktorý bol dostatočne ostrý, aby nie len že odrazil kamene, ale ich aj rozsekal na padrť, a zároveň dosiahol aj na monštrum samotné a spôsobil mu nepekné sekné zranenia. Očakávajúc ďalšiu dávku lepkavej tekutiny, šikovne som vyskočila do vzduchu. Aj keby to monštrum pokračovalo v technike. Pristála som na jeho tele a rýchlo sa odrazila, tentoraz mieriac už katanou priamo na jednu z tvárí, pripavená seknúť, následne sa odraziť inde, seknúť, a znova. Nenechať sa zasiahnuť tou tekutinou bolo pre mňa prioritou.

Muž, který proti nám byl šílený, o tom nebylo pochyb. Jeho smích mi však nenaháněl hrůzu, naopak mě posiloval ve vidině dokončení našeho poslání, očištění jeho duše. Možná si to neuvědomoval, ale právě se střetával s trojicí lidí, kteří se rozhodně nedali považovat za běžné smrtelníky. Sakura i já bychom mnohými mohli být také vnímáni jako šílení a Moya, to byl nevyzpytatelný článek, který mi v jediném dnu dokázal, že si s ní není radno zahrávat. Nedal se však podceňovat, už jen schopnost ovládat něco tak obrovského, jako byla mnohotělná zrůda, budila do jisté míry respekt vůči jeho síle. S někým ani vzdáleně podobným jsem se doposud nesetkal, to mi bylo jasné.

Prosvištěl jsem tedy okolo těla obludy, zásah byl úspěšný a po krátké chvíli se hlava jednoho z těl oddělila dopadajíc na zem nedaleko mě. Považoval jsem to za dobré znamení, jelikož bylo vidět, že rychlými a ráznými útoky budeme schopni monstrum rozmixovat. S čímž jsem ale úplně nepočítal, byla tekutina, která se rozprostřela po dopadu oddělené hlavy pod mými nohami. Nečekaně rychle se rozlila a já stihl zareagovat úskokem k hoře jen na poslední chvíli, avšak neobešlo se to bez oběti, lepkavá kapalina mi dotykem svlékla pravou botu a neodvratitelně ji pohltila. Moje zpomalená reakce byla zapříčiněna tím, že jsem sledoval Sakuřin tanec okolo monstra, jejímu umu s podporou Moyi v zádech jsem věřil a vyrazil po skalnaté hoře vzhůru směrem k strůjci tohoto neštěstí.

Dostat se nahoru se nejevilo jako těžký úkol, byl jsem dokonale fyzicky připravený a s pomocí chakry, která mi umožňovala stoupat vertikálně, to bylo o to snazší. Odrážel jsem se od půdy pod nohama a dlouhými skoky se dostával blíž a blíž, co však mé snahy narušilo, byla obrovská chakrová vlna planoucí z monstra. Odmrštila mě nekontrolovaně vzhůru a než jsem stihl svůj let stabilizovat, nepříjemně mě omlátila o stěnu hory, no, alespoň mě dostala o kousek výš. Otřel jsem si potůček krve z čela a vyrazil opět vzhůru s tasenou katanou. Krok, dva, tři a výskok. Ocitl jsem se konečně nahoře ve výšce potetovaného maniaka asi tři metry od něj.

Máchl jsem svítivým ostřím před sebe do vzduchu, zář jakoby se při švihu protáhla. Šlo o mou techniku Mugen no Ha, tzv. nekonečná čepel, jejíž smyslem bylo nepřítele překvapit útokem, který na první pohled nevypadal, že by ho jakkoliv ohrožoval, jelikož neměl šanci dosáhnout. Ve skutečnosti však chakrová čepel dosáhla ještě dobrý metr za jashinistu a mířila mu úhlopříčně přes tělo. "Zemři i se svým falešným bohem a buď očištěn," pronesl jsem klidným ale zřetelným hlasem.

Spoiler:

Můj pokus o útok narazil do neviditelné bariéry, v té krátké chvíli se mi podařilo prohlédnout si našeho nepřítele zblízka, zaujala mě jeho stavba těla i podivně vypadající hruť. Nejvíce mou pozornost však upoutala jakási pečeť, na které jashinista postával, s něčím takovým jsem se setkával prvně, ale odvodil jsem si, že z ní zřejmě čerpá energii nebo ji využívá k nějaké technice. Na další myšlenky už nebyl čas, poslední mé oči zahlédly jeho šílený smích, který ve mně v kombinaci s mým neúspěšným útokem poprvé vyvolal nepříjemný úděs.

Následoval už jen oslepující záblesk, pískání v uších a neobvyklá bolest, která si ale s mojí psychikou pohrát nedokázala, co se týká zranění a bolesti, zažil jsem horší chvíle. Tlaková vlna mě vymrštila obrovskou rychlostí od hory daleko pryč, naštěstí mi nic nestálo v cestě a já se nezranil nárazem. Samotná vlna mi ale odstřelila ušní bubínky, běžné zvuky najednou přehlušoval vysoký pisklavý tón, vyrazila mi dech, bylo těžké znovu roztáhnout plíce a celkově mě na nějakou dobu dezorientovala. Z dálky to vypadalo tak, že jsem letěl jak hadrová panenka vzduchem. Podcenil jsem svého nepřítele, jeho techniky i techniky monstra mě naplňovaly hněvem a frustrací. Otevřel jsem oči, konečně se mi podařilo zhluboka nadechnout, blížil se náraz o zem. Pomocí své techniky Shunpo jsem na poslední chvíli dokázal několika vzdušnými kroky stabilizovat svůj let a zmírnit tak dopad, který mě ale i tak potloukl, dokud jsem se definitivně nezastavil.

Ztěžka jsem si poklekl, vykašlal na zem přede mnou neurčité obrazce krve a zvedl pohled k nepříteli i Sakuře a oblaku dýmu, který se rozprostřel následkem výbuchu po bojišti. Ve svých bojích jsem povětšinou držel ledově chladnou hlavu, viditelná převaha bezvěrce ve mně však vyvolávala obrovský hněv. Najednou se původní povinnost očistit bezvěrce proměnila v chuť ho rozšlápnout jak švába. "TYY-- NEVĚŘÍCÍ KRYSOO!" zařval jsem z plných plic, které se vlivem mé nově objevené vůle opět roztáhly a postavil se. Cítil jsem, jak mnou proudí nespoutaná síla.

Aj napriek faktu, že sa moje útoky zdali efektívne voči obrovskému monštru, nebolo mojim primárnym cieľom. Nepriateľom totižto nebolo ono, ale heretik vyššie. Mienila som ísť Akirovi pomôcť, avšak nestihla som. Hneď, ako som zasunula katanu späť do puzdra a vykročila smerom k nepriateľovi, zaregistrovala som, že niečo nie je v poriadku. Všetko predo mnou sa začalo rozpadať pod náporom nejakej zvláštnej sily, silnejšej než predošlá tlaková vlna, ktorej pôvodom bola neznáma schopnosť. Stratila som pôdu pod nohami a letela vzduchom niekam ďalej, neschopná to zastaviť alebo sa o niečo zachytiť.
Akira..., preletelo mi mysľou, keď som kútikom oka zazrela letiaceho Akiru. Zhrozila som sa, nakoľko on tým, že bol k heretikovi bližšie než ja, dostal pravdepodobne silnejšiu ranu a tak isto letel o niečo dlhšie. Tvrdo som narazila na zem a chvíľu ostala ležať. Pád mi vyrazil dych a pekne ma otĺkol spoločne s niekoľkými kamennými zvyškami hory, ktorá sa takisto rozpadla. Cítila som prudkú bolesť, na niekoľkých miestach som z rezných rán spôsobených ostrými hranami zaznamenala krv. Nemienila som však strácať čas skúmaním svojho stavu, kým som bola schopná hýbať sa, bola som v poriadku. Toť k môjmu skvelému prístupu. Odkašľala som si.
"Jediný, kto môže Akiru zmlátiť, som ja...humusák," vydala som zvuk podobný vrčaniu, opatrne sa začala zdvíhať, ignorujúc bolesť, ktorá pri určitých pohyboch štípala výraznejšie. V žilách mi prúdil hnev, okolo mňa sa dvíhala podivná aura, z môjho výrazu bolo možné vyčítať len túžbu zabiť toho, kto siahol na niekoho, kto mi bol drahý. Vyzerala som desivo. Okrem iného, za čias fungovania so svojim klanom a samurajmi som utŕžila už aj horšie zranenia. Na to, aby ma zastavil, by sa musel snažiť predsa len o niečo viac. Možno sme nepatrili k tým najsilnejším, avšak nenechali sme sa ľahko poraziť. Nikdy. Prikrčila som sa a hoc sa Akira pripravoval na svoj útok, ja som žiadnu prípravu nepotrebovala. Zamerala som pohľadom heretika a vystrelila priamo proti nemu, pričom to vyzeralo tak, že útočím svojim typickým samurajským štýlom skrz Iaidō, čo malo pôsobiť ako ilúzia, že ho chcem seknúť. Avšak schválne som netrafila a využila to k tomu, aby som sa dostala zaňho, pričom, ak sa otočil alebo zareagoval (akokoľvek), zaútočila som priamo so siedmimi katanami, ktoré som mala uložené v rámci celého tela na rôznych, od prvého pohľadu, zvláštnych pozíciách. Moja špecialita, ktorá si vyžadovala roky tréningu a dokonalej sebakontroly - Akurobatto, alebo mnou nazývaný Seven Sword Dance, nakoľko v mojej podobe to pôsobilo omnoho ladnejšie a viac "tanečne". Tento štýl bol špecifický tým, že bol nečitateľný, nepredvídateľný a veľmi rýchly, preto, nech sa už rozhodol reagovať akokoľvek, zaútočila som takmer hneď, svojho nepriateľa zamestnávajúc rýchlymi útokmi, ktorým sa nablízko s istotou nedalo brániť ani skrz Sharingan. Na pečate či techniky som mu nedala absolútne žiaden čas. Bolo viac než jasné, že aj keby bol skúsený v umení Taijutsu a Kenjutsu, niečomu takému by sa rovnať nemohol, nieto odporovať. Ak sa mienil vzdialiť, následovala som ho, bola som na to dostatočne obratná a rýchla aj cez sedem katán. Čakala som však na Akiru. Kombináciou tohto môjho "tanca" a jeho bojových schopností sme tvorili nebezpečnú kombináciu na blízko, a to som aj mienila udržať. Boj s užívateľom diaľkových techník, ktorý si od nás vedel držať odstup, bol pre nás nemožný. Moje katany boli okrem iného posilnené raitonom.

Na smrtelný tanec, který předváděla Sakura, bylo radost pohledět. Její krvelačnost za podpory Moyiných sluncí se zasloužila o vyřízení monstra i samotného pomateného bezvěrce. Bylo až neuvěřitelné, jak mocnými technikami tento člověk oplýval, ale na vytrvalost a odhodlání Shiren Butai to nestačilo. S největší pravděpodobností by pomohlo, kdyby byl jen trochu méně šílený a více soustředěný a boj by vypadal úplně jinak. Naše vítězství ale nepřišlo zlehka, bezvěrce podle všeho opouštěl život, ale neplánoval nás nechat odejít bez úhony, o tom nás koneckonců přesvědčila i jeho poslední slova.

Když jsem zpovzdálí sledoval jejich souboj, neuniklo mi, že se protivníkovi podařilo složit několik pečetí a i jeho sice poražený, avšak stále šílený výraz naznačoval, že má ještě jedno eso v rukávu. To ostatně naznačovala chakra, která se kumulovala do jeho těla, cítit byla na sto honů, chystal se nás pohřbít společně s ním. Má vzplanutá nenávist vůči jashinistovi nemohla dopustit, aby se on smál jako poslední. Ještě nedávno bych v tuhle chvíli vzal nohy na ramena využívajíc své vzdálenější pozice a utekl. Odmítal jsem však opustit prvního člověka, na kterém mi v životě záleželo. Sakuro! Veškerou nastřádanou energii jsem proměnil v rychlost, zem pod mými dlouhými kroky praskala, cíl byl jasný. Než stihl bezvěrec doříct svá slova, objevil jsem se mezi ním a Sakurou. Namísto prostého zastavení jsem využil energie z pohybu a vší silou umírajícího jashinistu zakopl skrze stěny podzemí jako fotbalový míč, abych mezi námi natáhl vzdálenost.


V tom mžiku jsem čapnul Sakuru přehazujíc si ji přes rameno a vystartoval z tohoto brzo neexistujícího komplexu pryč. Zvolil jsem takovou cestu, abych příhodně narazil na Moyu a dokázal ji v úprku před devastující explozí obdobně zachytit na rameno druhé. Ozval se výbuch, který byl zřetelný i přes stále přítomný pískot v uších, každým dalším metrem jsem cítil, jak nám smrtelná tlaková vlna dýchá na záda. Mé tělo pohaněné touhou ochránit mně blízkého zbouralo veškeré limity a rozběhlo se na dvě stě procent. Z věže jsme vystřelili jako torpédo, exploze za námi okamžitě bourala kamennou stavbu a trhala zeminu kolem. Prohrát souboj s vlastní únavou teď nepřipadalo v úvahu, z posledních sil jsem zabral, když v tom šlo pocítit, že dosah jashinistovi techniky dosáhl svého maxima stejně jako já svého. Exploze se vypařila do prostoru, mé kroky se zpomalily do úplného zastavení, chakrový plášť okolo mě vyhasl a nahradila ho pára z rozpáleného těla. Vyčerpání mě donutilo pokleknout, čímž jsem zároveň položil obě dívky na zem. Plíce se instinktivně pokusily zhluboka nadechnout, aby okysličily organismus, neúspěšně, rozkašlal jsem se a vyplivl krev opírajíc se o zem oběma rukama.

Ako som predpokladala, pán heretik sa ozaj nemohol brániť, ani s tým smiešnym kunaiom, ktorý z vrecka vydoloval. Moje pohyby boli tak nepredvídateľné, že v priebehu niekoľkých kratších momentov sa mu na tele zozbieralo mnoho nepríjemných zranení. Nechcela som ho však zabiť takto, ale pekne ručne stručne, keď som videla, že sa sotva hýbe a jeho trhaný dych naznačoval, že to o moc dlho nevydrží. Ladne som zasunula katany späť púzdier a vykročila k nemu, s pripravenými päsťami ho umlátiť. Lenže...

"Nani?" Nečakala som, že v takomto stave bude schopný ešte niečoho, ale predsa. Jeho telo obklopil akýsi kruh, podobne ako minule, len žiarivejší. Podcenila som jeho schopnosť, avšak nemohla som ujsť, a bolo viac než jasné, že niečo také by som znova ozaj nemusela prežiť. Dnes však po druhý krát sa predo mnou objavil Akira, schmatol ma a spoločne s Moyasou odniesol do bezpečia. Znova mi zachránil život. Vďaka Hachimonu bol tak rýchly, že dokázal držať s technikou krok, a teda aj nejaký malý odstup. Lenže zároveň som vedela, čo to preňho bude znamenať. S povzdychom som privrela oči. Technika sa zastavila, Akira takisto. Položil ma na zem.
"Akira-kun?" vyzerala som ustarane, priskočila som k nemu a preskúmala jeho stav. Bolo potrebné ho čo najskôr nechať preliečiť a oddýchnuť. Postarám sa o to.
Keby si mi nemusel neustále zachraňovať prdel a toľko kvôli tomu riskovať. Opatrne som mu rukávom zotrela krv, ktorá mu tiekla z úst. Ja sama som na tom nebola najlepšie, on však omnoho horšie. Nenávidela som dívať sa naňho v takomto stave, bála som sa.
Už mi dávno nie si nič dĺžny.
"Chyť sa ma a opri sa, budeme to musieť vydržať ešte trocha," najprv som mu mienila pomôcť postaviť sa a následne sa držať pri ňom tak, aby sa mohol o mňa oprieť. Rýchlo som sa obzrela po kráteri, ktorý tu po sebe výbuch zanechal. Nezaujímal ma však už tak ako na začiatku. Momentálne bolo pre mňa prioritou dostať Akiru k medikom, aj za pomoci Moyasy, ak sa rozhodla pomôcť, a spoločne sme sa vybrali späť k nášmu novému domovu tak rýchlo, ako to len bolo v aktuálnej situácii možné.