Rozmarýnová vesnice

Rozmarýnová vesnice

Bývalá vesnice:

Nenápadně vyhlížející vesnice jejž byla postavena na troskách jashinistického kláštera.


Po obrovské explozi ničivé techniky zde zbyl jen kráter s troskami budov staré vesnice obklopen lesy.

Nešli sme v tichosti. Celou cestou som čosi vykládala, tešila sa z prírody, kvetov, oblohy. Poskakovala som si semtam. Značne som sa na našu misiu tešila. Nie že by som normálne nebola v pozitívnej nálade, ale teraz to bolo o niečo výraznejšie.
"Aká malá, roztomilá dedinka," pousmiala som sa, keď sme sa zastavili na nejakej čistinke pred dedinou, odkiaľ bol na ňu dobrý výhľad. Ruku som si položila na puzdro katany, pričom bruškom palca som sa dotýkala rukoväti, pripravená vysunúť rýchlo, ak si to bude situácia vyžadovať.
"Mali by sme to preskúmať, možno im zaklopať na dvere a pozdraviť...všetkých, ako sa na návštevníkov patrí," zaškerila som sa a pokojne vykročila smerom k dedine. V očiach mi horelo.

Sakura nás celou dobu zaměstnávala svým optimismem, na většinu jejích poznámek o kráse přírody a všeho okolo jsem bručel a kýval v souhlasu. Její optimismus a dobrá nálada překonávaly snad i okamžik, kdy do sebe cpala tu obrovitou zmrzlinu. Uf, dal bych si... Uvědomoval jsem si, že její radost nekoření v představě o přátelské konverzaci, těšilo ji, že mise s označením "S" se neobejde bez prolité krve. Vesnička z dálky působila velmi nenápadně.
"A opravdu ctí své jméno," doplnil jsem Sakuru narážejíc na fakt, že celou dědinou se rozléhalo rozmarýnové aroma z keřů okolo, které dokonce přehlušovalo Sakuřinu vůni.
"Hai," přitakal jsem a obezřetným krokem postupoval k vesnici za Sakurou, přeci jen to S-ranková mise nemohla být jen tak pro efekt. Položil jsem proto zlehka ruku na katanu za pasem.

"Na to, že to má byť nejaké jashinistické hniezdo, vyzerá tá dedina priveľmi čisto," zamrmlala som sa a zamračila sa. Z takejto diaľky sa zdalo, že si svoje kacírstvo ukrývali veľmi svedomito.
"Netuším. Zatiaľ by sme to tu asi len mali obzrieť a zistiť, ako veľmi sa od boha odvracajú," odpovedala som Moyase a letmo pokrčila ramenami. Moja taktika bola vždy priama - nabehnúť, rozsekať, spáliť. Pridala som trocha do kroku a konečne prešla až za rozmarínové kery, ktoré maskovali...inak príšerný smrad.
"Fuj...to je odporné," pach hniloby a smrti sa pretrel aj cez moju príjemnú vôňu. Otočila som sa na Akiru. Čo to muselo byť ale preňho? V prípade, že by to veľmi zlé, mohla by som sa pokúsiť vytvoriť výraznejšiu vôňu. Ale to bolo na ňom. Podišla som k najbližšiemu domu a presne miereným kopom som vyrazila dvere. Naskytol sa mi pohľad na rozožraté telo mŕtveho dieťaťa, do nosa mi udrel ešte výraznejší zápach typický pre rozklad.
"Je celkom možné, že osobne sa potýkam asi s najväčším prípadom kacírstva," otočila som sa k spoločníkom, následne som sa rozhliadla. Nebolo jednoduché pre mňa dívať sa na mŕtve telá detí, staré kosti, ale aj napriek tomu som si zachovala odvážny výraz. Vykročila som ďalej, tentoraz tým smerom, ktorým viedli krvavé cestičky. Ak by bolo možné zhmotniť hnev, ktorý mnou lomcoval, začali by všade na okolo udierať blesky. Všetko by horelo. Každý, okrem tých dvoch, kto sa hlásil k tejto falošnej viere. Pridala som do kroku. Zničíme ich, ich, nech to už bol ktokoľvek. Budú trpieť a horieť.

"Buďme opatrní, mohly by se okolo nacházet pasti, toto místo vypadá až příliš poklidně," nejdřív jsem přikývl na Sakuřin návrh vesnici obhlédnout a k tomu varovně dodal svou poznámku. Čím blíže jsme k vesnici kráčeli, tím více rozmarýnové aroma prorážel pach smrti, který kompletně převzal kontrolu ve chvíli, co jsme překročili práh rozmarýnové "hradby". Ve chvíli, co na mě Sakura pohlédla, mohla si všimnout, že můj výraz byl méně zrelaxovaný než obvykle.
"Pach z hniloby a rozkladu je zažraný do země všude kolem," několikrát jsem při čichání zahýbal nosem, až mě to donutilo zvrásnit čelo. Dalo se podle toho odhadnout, že se zde takové činy praktikují už dlouhodobě a nejde o jednorázový masakr.
"Sakura-san!" hlesl jsem na ni, když vykopávala dveře. Bylo vidět, že emoce s ní začínají lomcovat, a tak možná i kvůli tomu přeslechla moji poznámku o opatrnosti. Po oslovení jsem k ní několika kroky naběhl a nahlédl dovnitř budovy, okamžitě mě trefil nahromaděný puch, že jsem musel instinktivně uhnout zpátky na "vzduch", který byl jen o něco méně příšerný. Pohlédl jsem na Moyu, zajímalo mě, jak se ona s touto situací potýká. Neznal jsem ji, ale odhadoval, že se z takovéto scenérie bude hroutit.
Po slovech o největším případu kacířství jsem zatnul obě pěsti a sklopil zrak k zemi. Až příliš jsem si uvědomoval, že podobně vypadaly vesnice, po návštěvě křižáckých výprav Hijiri Jūjika no Shinja. Vyvolalo to odpor k mým minulým činům. Stoupající rozhořčení jsem se rozhodl vybít na komkoliv, kdo měl tohle celé na starosti. Znovu jsem se nadechl, můj čich dovedl oči k relativně čerstvé krvavé cestě mířící k menší věži. Přikročil jsem k počátku jedné z těchto rudých cest a přidřepl si, následně namočil prst do krve a čichnutím se přesvědčil o její čerstvosti. Pak už mi pohled sklouzl k mým dvěma společnicím.

Všimla som si, že Akira ani Moyasa nevnímajú túto situáciu zrovna pozitívne. Obom som im venovala povzbudivý úsmev, aj skrz môj hnev, ktorý som v sebe dusila.
"Budeme to tu musieť spáliť," zdalo sa, že tu nebolo už nič, čo by sa dalo pred touto falošnou vierou zachrániť. Všetko tu bolo znečistené vplyvom jashinizmu a jedine oheň dokázal odstrániť jeho zvyšky a prinavrátiť čistotu. Niečo za nami prasklo. Keďže som mala ruku celý čas položenú na katane, pripravenú ju kedykoľvek použiť, prudko som sa otočila, drukou rukou ju vysunula a po tej obludke, ktorá stúpila na kostru, som sekla katanou. Mierila som presne. Ladný a presný švih po sebe zanechal akési ružové kvetinky a lístky, ktoré by sa vzápätí, že som zasiahla, sfarbili na krvavo. Šlo o dôveryhodnú ilúziu.
"Čo to...?" doširoka som roztvorila oči, keď som zbadala, čo to vlastne bolo. Vyzeralo to ako nejaké nemŕtve zmutované psy s prvkami, ktoré pripomínali viac ľudské. V živote som sa s niečím takýmto nestretla. Posilňovalo to vo mne pocit hnevu. Kam až boli ľudia schopní zájsť, len aby sa zaľúbili falošným bohom a praktikám?

Moya se k mému příjemnému překvapení s pohledem na všechen okolní humus vypořádávala velmi dobře. Podle jejího zapáleného výrazu a očích plných hněvu ji také nesmírně rozhořčovalo, co se zde odehrávalo a hodlala to řešit stejným způsobem jako Sakura či já, očištěním zlého prostřednictvím síly.
Nezbývalo než souhlasit se Sakuřinou myšlenkou, že této vesnici nepomůže už vskutku nic a pouze plameny místní hříchy očistí. Křup, švih. Sakura reagovala okamžitě, ještě dřív než jsem ji stihl upozornit, jak se za námi obludy plíží. Všiml jsem si jich, když můj zrak sledoval mé společnice. Další pak začali seskakovat ze střech blíže ke mně. Hbitě jsem se postavil tak, abych doplnil naši trojúhélníkovou formaci pokrývajíc jednu ze stran, nakročil pravou nohou kupředu a povytasil katanu z pouzdra. Tato monstra jsou přesným vyobrazením zplozenců hříchu. Proběhlo mi hlavou sledujíc útočící prohnilá těla.
"Obkličují nás jako bychom byli jejich kořist," pronesl jsem tišeji nechtíc je vyplašit, zatím okolo jen kroužili, sledoval jsem jejich pohyby. Nadechl jsem se. Připomínali opravdu spíš zvířecí smečku, ale lidské rysy se jim nedaly zapřít. Hnaly je instinkty? Byli to lidi nebo už dávno ne?
"O, všemohoucí Kami, jenž jsi se za naše hříchy obětoval na kříži, spas tyto duše, které skonají ve smrtelném hříchu mou rukou, rukou nositele tvého vykoupení," přeříkal jsem potichu, spíše pro sebe, kratičkou modlitbu. Byl čas očisty.

Sekla som síce presne, avšak miesto jedného mŕtveho "vlka" sa pred nami objavili ďalší. Zamračila som sa. Zdalo sa, že táto situácia je závažnejšia, než by som na prvý pohľad povedala. Niečo mi však napadlo. Niečo, s čím možno ani naši súperi nepočítali. Zasunula som katanu späť do púzdra.
"Nechajte mi toho vzadu, niečo skúsim," preniesla som k svojim spoločníkom tichšie, ale dosť zreteľne na to, aby to počuli. "Vlk", ktorého som spomenula, bol väčší a zdalo sa, že bol nejakým vodcom, ktorého zvyšok počúval. Preto keď na nás zaútočili, rozbehla som sa spôsobom, ktorým som sa zľahka vyhla pokusom zraniť ma a následne zabiť. Trvalo to len krátky moment, keďže ten prerastený jedinec bol relatívne blízko.
"Urobím si z teba domáceho maznáčika," zaškerila som sa, než som do svojej blízkosti, v ktorej sa už Moyasa ani Akira nenachádzali, vôňu, presiaknutú chakrou, ktorá takmer okamžite vnikla do jeho dutín. Šlo o moju najsilnejšiu techniku, Ai no Megami, ktorá v komkoľvek, kto reálne sa nachádzal v rozsahu mojej vône, pociťoval ku mne rôzne pozitívne pocity, náklonnosť, lásku. A to platilo nie len pre ľudí, ale aj živé tvory, mimo hmyzu. Samozrejme, nepôsobilo to okamžite, ale ani pomaly. Reálne, pri takomto malom vzraste a pri tak nízkej známke inteligencie sa muselo jednať o rýchly postup. Mienila som si ho podmieniť a s ním jeho drobných kompanionov, ktorí tu s ním boli. Bola som však pripravená brániť sa, ak by plán z nejakého záhadného dôvodu nevyšiel.

Oni se... množí? Ukázalo se, že obluda smrtelně zasažená Sakuřinou katanou namísto smrti udělala úplný opak, stvořila další živou neživou? bytost, stejně tak v případě útoku Moyi. Nebyl čas přemýšlet nad tím, jak je to vůbec možné, ale donutilo mě to se nad tím na okamžik pozastavit. Poté nás instruovala a začala tančit skrze psolidi až směrem k jednomu z lépe stavěných, na tváři se mi v reakci na to mísil úsměv s údivem.
Potřeboval jsem se adaptovat na skutečnost, že je běžnými prostředky nelze zabít. Zasunul jsem tedy katanu zpět do pouzdra, odpoutal ji od pasu a chopil se tak tupé zbraně. Dali jsme se do pohybu a na obludách bylo vidět, že okamžitě reagují. Nakročil jsem a vystřelil kupředu zasahujíc bradu jedné z oblud, pak jsem pokračoval v podobných útočných i obraných manévrech tak, abych jich zaměstnal co nejvíce. Pokud nejdou zabít, třeba je lze alespoň znehybnit. Pak jsem si všiml toho, co dělala Sakura.
"Teď možná není čas na-!" nedokončil jsem větu, jelikož na mě skočila jedna z oblud, na poslední chvíli jsem se uhnul a odkopl ji směrem od nás, "--čas na obdivování, natož mazlení se!"
Snažil jsem se vysledovat místo, odkud se brali, jediná podezřelá budova byla ale stejně jen věž, ke které směřovaly krvavé cesty. Zároveň věž působila i jako možné bytelné útočiště pro nás, kdyby se nám podařilo stáhnout se a zaterasit. "Pokud jich bude moc, musíme se stáhnout do té věže!" křikl jsem na své dvě společnice a pohlédl tázavě na Moyasu. Měla nějaké eso v rukávu? Ona byla teď tou neznámou, která mohla zvrátit vývoj situace. Ať už se nadále mělo dít cokoliv, byl jsem připraven probít se ke věži a zabránit vniku našich "protivníků". Věřil jsem, že tam se skrývá odpověď na naše otázky ohledně této zpustošené Bohem zapomenuté vesnice.

Jeden, ten hlavný psík patril mne. Videla som to na ňom. Avšak aj napriek tomu, ostatné psy už nereagovali na jeho rozkazy. Nevypočítala som to, podcenila som situáciu a keby Moyasa nepremení všetkých, okrem môjho jedného verného doslova na popol, mala by som zrejme menší problém. Oči sa mi rozžiarili.
"Moyasa-chaaan je mocná kunoichi! Sugoooi!" žiarivo som sa usmiala a rozhliadla sa. Zdalo sa, že okrem môjho verného psíka neostalo po ostatných...nič.
"Neboj sa, Akira-kun...," mrkla som naňho a pousmiala sa. Očividne som sa mohla spoľahnúť na oboch pri zachráňovaní mojej prdele, napríklad keď si zmyslím, že chcem svojho psíka za každú cenu. Kľakla som si k svojmu novému, pravdepodobne len dočasnému, spoločníkovi.
"Zaveď nás k pánovi," požiadala som ho milo. Vyzeral možno, ako vyzeral, a dotknúť sa ho nebolo tak múdre, nakoľko...nevyzeral veľmi zdravo. Ale keďže bol ešte stále pod vplyvom, mal by byť ochotný počúvnuť. Zaujímalo ma, či jeho milovaný pán šiel smerom, ktorá bola naznačená. Alebo na nás čakal niekde úplne inde.

Moyasa mě svou technikou oslnila, a to ve smyslu efektivnosti i efektnosti, psovité zrůdky se vypařovaly před očima při kontaktu se zářícím orbem. Využil jsem toho, že jeden z orbů Moya ponechala blízko nás a vypořádal se se všemi na nás útočícími zrůdami tak, že jsem je tupými útoky postupně přihrál až k zářícímu mini slunci a nechal je očistit od všeho zlého plamenem. Když se řady nepřátel zužovaly a s Moyou jsme si vyměnili pohledy, uznale jsem k jejím schopnostem kývl. Vyhledala nás v pravou chvíli. No a Sakura, ta získala mazlíka. Sevřel jsem ruku na rukojeti pozorujíc ochočenou obludu, vzhlédl jsem k Sakuře, opět nadšeně zářila štěstím... s dlouhým odevzdaným výdechem jsem povolil a zavěsil si katanu opět za pasem.
"Dobrý nápad..." pronesl jsem směrem k Sakuře a její žádosti k obludě. Zůstával jsem ostražitý, na zdejší pach už bylo snadnější si zvyknout.

Pousmiala som sa. Náš nový spoločník splnil svoj účel a zaviedol nás až takmer ku svojmu pánovi. Nedržala som sa blízko neho, ale ani príliš ďaleko, aby účinky môjho Genjutsu neopadli. Predsa len, šlo o tvora, o ktorom sme mali nulové informácie. Vstúpili sme do chrámu. Automaticky som siahla po katane a už už sa ju pripravovala vytiahnuť, avšak v prípade psa, ktorý sa zrazu rozpadol a na nás vyletelo veľké množstvo senbonov, to padlo celkom vhod. Vytiahla som katanu a sekla naprázdno do vzduchu, vďaka čomu sa vytvorila slabšia chakrová vlna, sprevádzaná mnohými ružovými kvietkami sakury. Nebolo potrebné využívať jej plnú silu na jednoduché odrazenie senbonov, ktoré odleteli niekde na druhú stranu.
"Zdá sa, že mi nie je súdené mať domáce zvieratko," povzdychla som si, stisla pery a katanu s jemným cinknutím zvončeka zasunula späť do jej púzdra. Pôsobenie ilúziotvornej techniky som teda zrušila, nebola už potrebná. Stlačila som pevne pery a bez akéhokoľvek komentára som sa vybrala ďalej. Aj keď som pôsobila mierne nesústredene, ako keby som nad čímsi rozmýšľala, a znova bola neobvykle mĺkva, vnímala som svoje okolie, pripravená reagovať okamžite. Aj keď som možno rada riskovala a občas konala bezhlavo, jedna vec sa mi nedala vziať - tou bola odvaha.

Odpor a tendence Sakurina nového mazlíčka očistit mě donutily držet se zpátky. Pri vstupu do veze jsme tedy postupovali v pořadí pes, Sakura a ja s Moyou. Chování, které obludka predvadela před výbuchem i zasypani vstupu vyvolalo okamžitě podezření, chytil jsem rukojeť katany a byl připraven jednat. Senbonovy výbuch jsem ale nečekal, a tak nás Sakurina pohotova reakce nejspíš zachránila od nepříjemných zraneni. S nejvetsi pravděpodobnosti bych sice stihl zareagovat stejně jako ona, ale zasáhl bych tak prave i Sakuru, což nepřipadalo v úvahu. Většina senbonu tak byla odražena, zbytek už neletěl směrem na nás a nepředstavoval tak přímé nebezpečí. Ohledl jsem se za sebe, jak je na tom Moya a zasypany vchod. Bylo zrejme, ze cosi či kdosi na nás jako vetřelce bylo připravené.
Pohled se mi stocil zpět na Sakuru, která po krátkém komentáři kracela dal, zdála se roztekana. Nakrocil jsem k ni a uchopil ji za rameno, abych jemně zastavil jeji kroky. “Bude lepší, když půjdu první,” pronesl jsem s pohledem na své společnice tichým hlasem a přiložil si při tom prst na ústa. Z taktického hlediska bylo vhodne o sobě teď nedávat příliš vědět po hluku, který vyvolal výbuch i zaval. Důvod, proč jsem se přesunul do cela naši výpravy, mohla Sakura pochopit vcelku rychle. Soustředil jsem se na svůj čich, který mi umožňoval lépe odhalit případne pasti a co víc, zejména nás dostat k osobě, která se v těchto temných chodbách skrývala. Zaván krve mi ukazoval jasnou cestu až do líhně všeho zdejšího zla. Jakmile jsme na sebe souhlasné kyvly, pokračoval jsem opatrnými kroky s rukou na rukojeti hlouběji do podzemí.