Bramborové farmy

Bramborové farmy

Zatím opuštěné bramborové farmy nacházející se za městem. V prázdných budovách sídlí duchové nebo squateři.

To byla ale příjemná procházka!
Když jsme došli k polím, pořádně jsem se protáhla, zhoupla na špičkách a pak už jsem si vyhrnula rukávy kimona. Tohle je práce, kterou důvěrně znám, byť spíš s květinami než s bramborami. Přece jen jsme si v horách ale pěstovali něco k jídlu, abychom to tam nemuseli dopravovat, takže to je mise pro mě jako stvořená. Dělníkům jsem zamávala a ty blíž jsem i pozdravila, když jsem kolem nich procházela pro nářadí.

Popadla jsem z hromady nářadí dvě motyky a jednu jsem podala Shiguremu. "To by nám mělo stačit. Půda se pro brambory musí pořádně zkypřit! A potom je zasadíme asi do takové hloubky, že kdybys dal dvě brambory na sebe, jedna by byla vidět nad hlínou."
Nebyla jsem si jistá, jestli to vysvětluji úplně dobře. "Názorně ukážu!"
Doufám, že se Shigure na tom sluníčku nespálí, je takový bledý a tohle nám určitě nějakou dobu zabere.

Umriem.. odpadnú mi nohy..
Prišiel som spolu s ostatnými do našej cieľovej destinácie. Keď som pred tým nevyzeral ako mŕtvola, teraz to bolo tak na dva krát tak. Nie že by som mal taký problém s kondičkou, ale eh..

Vidím svetlo na konci tunela..
Na chvíľku som bol psychicky mimo. Ani som nevedel ako a v rukách som držal motyku. Kde som ju vlastne zobral? Povzdychol som si. Aj keď v mojom prípade to vyzeralo ako len nejaké rýchlejšie vydýchnutie.. väčšiny vzduchu z mojich pľúc, cez nos.

Trhol som hlavou smerom na Inemuri, ktorá mi očividne jednu z motýk pred tým podala.
"Ty si naozaj zhovorčivá osoba hm?" Spýtal som sa jej trocha drzo. Taká tá suchá drzosť.
Ahhh Inemuri.. kawaii... 

Pozeral som si "názornú" ukážku. Ono názorných ukážok sme tu síce mali viac od normálnyc roľníkov ale, nepovedal by som nie niekomu, kto sa snaží. A tak som chytil motyku do oboch rúk, takmer ako keby som držal obojručnú sekeru, alebo nejaké veľké nodachi.
"Hai.. chápem." No očividne som nechápal. V podstate som sa rozmáchol motykou, ako keby som išiel niekomu uťať hlavu. No a do zeme som s ňou začal doslova rúbať. Toľko zbytočnej energie, kde stačilo len tak málo. Možno som sa len troška chcel predviesť. Ale len trośka.

"Ettooo... Shigure-kun." Nejistě jsem pozorovala jeho snahu... Ehm? "Myslím, že ta hlína není náš nepřítel, spíš to ber..."
Tohle přirovnání mi dalo zabrat.
"Jako kdybych ti řekla, že chci učesat. Taky bys mi netrhal vlasy. A úplně stejně je tu hlínu potřeba jenom něžně provzdušnit."
Pokrčila jsem rameny. "Ale máš tedy pěknou sílu!"
Možná, že jsem vážně dost upovídaná. Ale když mě to baví!
Taktéž jsem se pustila do okopávání a aby se neřeklo, pro jednou jsem odolala chuti si broukat.

Prestal som tak v polke ďalšieho pohybu. No to sa mi rostriasli ruky od námahy a motyka sa tak nejak sama zaryla do zeme. Takmer mi padla na hlavu..
Uff... eh ... uff..

Trośka som sa zapotácal. Nebyť motyky, možno sa vytrem na zadok. No stihol som sa zachytiť a ona fungovala ako dostatočná barla.
"Vidím.." Snažil som sa tváriť čo najviac hcápavo, bez efektu. Na chvíľku som sa zamyslel a rozpamätal sa na to, ako som také vlasy česal staršej sestre, späť v Ame no Kuni.
Prevít.. ah.. chýba mi..

Pozrel som sa na vlasy Inemuri.
"Tvoje by trebalo učesať.." Poznamenal som dosť neadekvátne. Aspoň to tak teda znelo. Bolo ťažké zo mňa niečo vyčítať.

Chvíľku som ju len sledoval. Stále sa mi trocha triasli ruky z môjho návalu eh, energie. A taktiež moja kapacita pľúc bola asi tak veľká, ako kapacita pľúc dlhoročného fajčiara. No po chvíľke som pokračoval. Lepšie, to áno, no stále som nevedel čo úplne presne robím a či to robím dobre. Predsa len motykou by som vlasy svojej ségre nikdy nečesal.
Nie že by si to niekedy nezaslúžila.

Nande?
Chvíli jsem se snažila natočit, abych získala přehled, jak moc moje vlasy potřebují učesat. Stále jsem je měla svázané ve dvou dlouhých, pevných copech, ale po několika koupáních, cestách a traumatickém zážitku s mazlíčkem paní Chiyo už z nich na všech místech trčely konečky. Povzdechla jsem.
Těžký život kunoichi.
"A víš, že máš pravdu?" zvedla jsem k Shiguremu oči, které se na slunci třpytily jako kdyby byly z jantaru, zatímco ve stínu působily spíš kaštanovou barvou. Když jsem konečně začala vnímat i něco víc než vlastní kadeře, všimla jsem si, jak se Shigure zapotácel a opřel o motyčku. "Co kdybychom si dali krátkou pauzu? Jak jsi sám poznamenal, musím se učesat. Pokud se tedy nenabízíš s pomocí, která by se mi hodila, protože tu nemám žádné zrcátko!"
Jak jsem už říkala - těžký život kunoichi.
Uznala jsem, že už jsme pracovali moc dlouho, a Shigure s jeho bledou pletí a bez praxe v zahradničení to přece nemohl vydržet. Sensei nikde, ale kdyby přišel, vysvětlili bychom mu, že nezahálíme. Na pauzu by měl být nárok ze zákona!

Vrátil som sa späť k činnosti. Nechcelo sa mi, bola to nuda. Radšej by som sa zas raz začítal do svojich zvitkoch. Iba na chvíľku, keďže som začínal mať ruky naozaj ako z gumy a ten návrh čo dala Inemuri.
Nan..de?

Zas som sa začal opierať o motyku. 
"Hmpf.." Pozrel som sa na to, čo sme zatiaľ stihli spraviť no.. a v hlave mi vzkrsol nápad. Ostatne bol som shinobi nie? A aj keď nič moc, stále som vedel aspoň "jednu techniku.
Ruky som zložil do troch jednoduchých pečatí, na čo sa vedľa mňa objavil klon. AKo keby sa sformoval z tieňa, nebolo to to klasické "puff" ako pri bunshinoch. Rovnako ako ja bol vyzbrojený motykou a no.. začal kopať za nás. Reálne nerobil žiadnu prácu, bol vytvorený pomocou elementu Yin ale.. len na oko nie?
Chvíľku som sa naň pozeral.

Po tom mi pohľad skočil na hrable.. na Inemurine vlasy.. zas na hrable. Nakoniec zastali na Inemuri ako takej.
"Nemyslím si, že sú hrable dobrým nástrojom na česanie vlasov." Dodal som pomerne sucho.

Hrábě? Na česání vlasů?!
"Ale ne!" zděšeně jsem mávala rukama ve vzduchu, což obzvláště s širokými rukávy mého kimona mohlo vypadat poměrně vtipně. "Baka! Hřeben mám, chybí mi jenom zrcátko."
Vydala jsem se vzhůru ke stínu nejbližšího stromu, kde jsem ze svojí tašky vytáhla malý hřeben - cestovní. Každá žena má cestovní hřeben, no ne? Hřeben jsem mu podala a v mezičase jsem se posadila do tureckého sedu a začala jsem si rozplétat copy.
"To je, mimochodem, skvělá technika! Když mám element vody, tak bych se možná nějakou klonovou techniku mohla naučit, neexistuje přímo vodní?" Nadšení z objevu mého elementu mě ještě zdaleka nepřešlo a zábrany ze sdílení osobních informací s člověkem, kterého jsem potkala dnes, tak ty se pro změnu vůbec nedostavily.
Soukromí? Co to je?! A proč by o něco tak zbytečného někdo stál?
"Ale teď už se jednu skvělou techniku učím! Tedy... Teprve jsem začala číst svitek, který jsem si s sebou vzala z vesnice klanu. Je to technika pro senzibily, která by mi umožnila vycítit něčí chakru, poznat, kde je a tak, ale je to B-rank. Tak těžkou techniku jsem se ještě nikdy neučila," pokračovala jsem, i když už jsem oba copy měla rozpletené. "Ty se teď něco učíšm Shigure-kun?"
Vlasy jsem měla sice rozcuchané, ale díky celodennímu nošení copů i pěkně zvlněné.

Cítil jsem se trochu provinile, když mí studenti pořádně makali, potili krev a byli špinavý od hlíny a já jsem si povídal a pil studenou malinovku s ledem.
"Už jdu moji studentíci, Uzumaki no Akai Senko, se taky zapojí do akce!" kopl jsem do sebe zbytek malinovky.

Chtěl jsem se zapojit taky do akce, ale o to s větším stylem. Vyskočil jsem do vzduchu, co nejvíc to šlo.
"Kage bunshin no jutsu!!!" řval jsem při pádu na zem. Najednou se kolem pole utvořilo deset klonů. Udělal jsem to ještě jednou a těch deset klonů také. Společně jsme zaplnili celé pole rudovlasých Yukihirových hyperaktivních klonů a společně jsme začali makat.



"Když brambory sáázet máááš..." ozývalo se falešné zpívání široko daleko.
"Kopáání..kopáání..všechny chmury zahání..." někteří kloni se rozhodli, že si zazpívají trochu jinou písničku.
Nadšení bylo nakažlivé. Neuměli jsme zpívat, ale pracovali jsme téměř synchronně. Býval by to opravdu pěkný pohled, kdybychom nezpívali a dali se na synchronizované plavání. Třeba příště.

Heeh.. hehe... 
V duchu som sa uškrnul. Na pohľad stále chladný výraz.
Zrazu som sa cítil, ako keby mi bola zobraná možnosť voľby. Kto vie, možno to bolo kvôli hrebeňu, ktorý mi dala do ruky. Venoval som mu jeden krátky pohľad.
To všetky dievčatá používajú rovnaký?

Tak nejak som tam stál, ako vrece zemiakov. Z nejakého dôvodu mi to prišlo ako prechod z jednej manuálnej práce, na druhú.
Nie že by mi to priam vadilo ale.. bol som nervózny. A mal som plné právo byť nervózny a nesvoj. Toto bolo nad rámec mojich skúseností. A prečo som si spomenul na to, ako sa mi mamka s tatkom snažili hovoriť o včeličkách a motýlikoch? 

Inemuri na sebe mohla zacítiť ďalší z mojich apatických pohľadov. Dýchal som pokojne, kruhy pod očami z vyčerpania alebo od slnka tam stále boli, a oči.. nom, nemenné.

Zas rozprávala.. a ja neviem o čom..
Stratiť sa v myšlienkach bol super pocit. No aspoň som zachytil niečo, tak ku koncu. Niečo o B ranku, niečo o učení.. a otázku. Spojil som si dve a dve spolu.

"Neviem čo myslíš B rankom.." Odvetil som úprimne. U mňa doma neexistovalo kategorizovanie. to "Dčko" v mojej karte som v podstate šikovne odpísal od nej.
"Nie." Dodal som ďalśiu z mojich heroických odpovedí, no po chvíľke som sa predsa len doplnil.
"Snažím sa rozpamätať, ako česať vlasy." Premeral som si hrebeň. Rozhodne som si pamätal tých zopár faciek, čo som sem tam od sestry dostal pretože.. som moc potiahol či čo. nechápal som dievčatám.

"Čo to znamená B rank? Kategorizácia?" Spýtal som sa jej. Mal som nejakú predstavu, keď som sa nad tým tak zamyslel ale, povedal som si že by nebolo od veci, reálne sa snažiť konverzáciu viesť a nie len pasívne odpovedať.
Zamrazilo ma, ak to vôbec u mňa bolo možné. Pozrel som za chrbát, kde sa objavilo.. veľa klonov. Ale fyzických, v podstate úplne sweepli môjho jedného chudáčika, ktorý sa tváril že pracuje... a začali si spievať.
Ja a môj sensei asi nebudeme príliš kompatibilný...

Že neznal ranky mě překvapilo. Na druhou stranu já jsem toho neznala spoustu, ještě včera jsem se senseie ptala, jestli opravdu všichni mají nějaký element. To se tak stane, když neplánujete být shinobi a pak vám život zamíchá karty a bum - cesta ninji je jediná správná. Pousmála jsem se.
My asi budeme docela kompatibilní.
"Shinobi i jejich techniky mají různou úroveň, to je asi jasné. Klon, který umíme vytvořit my, je úplně ztracený v moři klonů, které umí vytvořit sensei," sotva jsem v tom příkladu začala, uvědomila jsem si, že sensei už pracuje.
Sakryš! "Pauza u konce!" chytila jsem ho za ruku a šup do pole a tvářit se, jako kdybychom se z něj celou dobu nehnuli. Ne, že by naše pětiminutová pauza byla hřích, ani ty vlasy jsem si nestihla učesat, ale jen pro jistotu... Nechtěla jsem za žádnou cenu vypadat, jako že zahálím, i kdyby mě to mělo stát veškeré zbytky sil.

Popadla jsem do ruky pytel brambor a jednu po druhé jsem je začala sázet, přičemž jsem se snažila překřičet zpívání pokračováním vysvětlování ranků - což mi moc nešlo, protože se ukázalo, že nerada zvedám hlas.
Není to melodické a bolí po tom hlasivky a vůbec se mi to nelíbí!
Jestliže můj kompromis mezi šeptáním a křikem Shigure-kun slyšel, dozvěděl se o rancích něco víc.
"...nu a proto vznikl univerzální systém, který říká, že my s našimi schopnostmi jsme D-rank shinobi, proto máme D-rank misi sázení brambor a proto naše klonová technika bude pravděpodobně D-rank. Maximální hodnota je S-rank, nejnižší E-rank. Nejsme zatím, hm, jak to říct, nejsme zatím úplně na vrcholu potravního řetězce."
Zasadila jsem další bramboru. "Ale každý někde začínal a my to taky zvládneme. Kdybychom neměli alespoň maličký potenciál, Yukihiro-sensei by se naším směrem ani nepodíval."

Prestávka bola kde tam, ale aspoň som sa vykecal z česania vlasov. Vlastne som bol z toho vytrhnutý, doslova. Hrebeň mi len že nevypadol z jednej ruky, no bola tam hneď druhá, ktorá ho zachytila a ak na sebe mala Inemuri nejaké vrecko, tak som jej ho tam pri ceste na pole rovno aj strčil.

Zatiaľ čo sa Inemuri snažila niečo vysvetľovať a sensei s jeho ďalšími dvadsiatimi ja taktiež robili, ja som tam postával. Ruky som nechal spustené popri tele a sledoval, ako im to ide od ruky.
Ja som tu úplne zbytočný.. vďaka bohu...
Pošúchal som si noc, zas venujúc pozornosť Inemuri. 
Prečo by niekto potreboval ranky.. poškrabal som sa vo vlasoch. Nie že by existovali nejaké veľké shinobi organizácie nie? Teda.. nie? Pozrel som sa smerom na hrad.
A možno aj áno..

Pozrel som sa na Yukihira pri spomienke na neho.
"Momentálne je zahľadený skôr do seba." Poznamenal som pomerne sucho.

Jeden z klonů si všiml, jak tam Shigure jen tak postává. Rozhodl se ho popostrčit.

"No taaak Shigure-kun! S chutí do toho a půl práce je hotovo! Mysli na ty svaly, co tě čeká! A práce šlechtí člověka na to nezapomínej!" snažil jsem se ho povzbudit, co to šlo. Třeba v něm nějaký život přece jen je.

Mým úkolem jako senseie, mělo být ho povzbudit na duchu a dopřát mu dostatek fyzického vyčerpání.

Překvapeně jsem trhla hlavou.
Zahleděný jen do sebe.
"Takhle o Yukihirovi-sensei nemluv," poznamenala jsem jakoby mimochodem, přestože můj tón jasně prozrazoval, že tudy s Inemuri cesta nevede. To byl člověk, který jí naučil ukázal její element, naučil novou techniku a vůbec - odvedl z vesnice, ve které jinak mohla být zaseknulá další měsíce, ne-li roky. Ne, že bych se na Shigureho zamračila, spíš by se to dalo popsat jako zvážnění, celá atmosféra kolem mě ztěžkla. 
Jako kdyby to jeden z klonů vycítil, přitočil se k Shiguremu a pobízel ho k práci. 

"Nē, Shigure-kun?" setřásla jsem všechnu vážnost. "Možná by to bylo rychlejší, když bychom si rozdělili práci. Já bych vždycky provzdušnila půdu a ty bys potom zasadil bramboru." 
To by mělo být jednodušší, jestli je unavený. A mně to nevadí, přece jen jsem celý život déle venku než uvnitř.

Na pozemku se nacházely čtyři farmy. Tři z nich byly už uklizené a začalo se s opravami. Ta čtvrtá byla podivně opuštěná. Sem tam se za oknem mihnul stín a o podivně zamihotalo světlo. O to víc strašidelně to vypadalo.
Za poslední týdny se zde usídlili dezertéři jedné velké zločinecké skupiny, která si říkala 手 Te -> Ruka. Zločinci se vždy vraceli večer a přes den kradli ve městech a na vesnicích. Nikdo z farmářů ani vedení města nevěděl o tom, že někdo tak zničenou a opuštěnou budovu vůbec obývá.
Tým si říkal Sagi 詐欺 (Podvodníci). Používají totiž různých malých lstí a podvůdků, aby dosáhli svých cílů.
Dnes se Sagi rozhodli vrátit dříve. Ke svému překvapení už na hony daleko viděli rudovlasou armádu stínových klonů, jak okopávají pole.



Tři tajemné postavy (Mishi, Mina a Mika) v pláštích a maskách se objevili v opuštěné budově a okamžitě zaregistrovali přítomnost Yukihirova týmu.
Nejstarší postava, která byla zároveň největší, se jmenovala Mina a v jednu chvíli vyslala proud vzduchu na pole s cílem eliminovat klony.

Sem tam se mezi proudy vzduchu objevil čakrový senbon, který zasáhl klony.
Najednou se objevil dým linoucí se z poražených klonů. Nebylo vidět ani na krok. Toho využili dvě zbývající členky týmu; Mishi a Mika.


Jakmile se dým rozplynul, Shigureho a Inemuri obklíčili kloni tvořeni z dýmu.

Mina se rozhodla vyřídit Yukihira osobě a tak ho přímým kopem odhodila od svých studentů.

Byl jsem tak zabraný do kopání a zpívání, že jsem si nevšiml záchvěv cizí čakry a připravený útok. Zklamal jsem, každý a-rank shinobi by si toho určitě všiml, ještě když tihle byli dost slabí.

Klony mi sice zničili a podařilo se jí mě odkopnout stranou od svých studentů, ale to neznamenalo automatickou porážku. Z ruky mi automaticky vyjel jeden červený čakrový řetěz a vystřelil jsem ho proti Mině. V letu jsem zbrzdil pád a vrhnul se na ni.



Snažíc se jí omotat řetězy jsem se otáčel a kličkoval jak se dalo. Řetěz mě jakoby poslouchal na slovo a otáčel se kolem mě a vykrýval její útoky. Vypadalo to, že je Mina obeznámená s těžkou pěstí a bojuje se mnou s tvrdými a těžkými údery. Vždy když se bránila se svým kopem nebo pěstí a řetěz se vrátil zpátky ke mě, otočil jsem se a řetěz jsem odhodil na ni. Nečekala však, že si mohu vytvořit ještě jeden. Klamně jsem proti ní vrhl řetěz, který jsem měl v ruce dál a z mého břicha vylezl mnohem větší a těžší, letěl přímo na ní. Jelikož měla před svým zrakem jen jeden řetěz, toho druhého si nevšimla a tak padla s vyraženým dechem.
Marně jsem si myslel, že už mám vyhráno a přiblížil jsem se k ní. To byla chyba. Mina okamžitě zareagovala a kolem pěsti se jí utvořila jakási rukavice z kamenných kusů. Pěstí mě udeřila do břicha a poté mě srazila loktem dolů k zemi. Bolelo to a dost. Vyplivl jsem trochu krve a kdyby udeřila ještě silněji, tak bych možná plival i zuby a nějaké nepotřebné orgány. Na zemi jsem ale nežel dlouho. Napřáhl jsem ruce a z nich vyrazily rudé blesky.



Podcenil jsem ji a šel jsem na ni lehce. Mina byla nejspíš nějaký C-rankový shinobi, zlodějíček. Vyplivl jsem na ni zároveň i proud vody a ležela na zemi jako nějaká leklá ryba. V tu chvíli jsem si uvědomil, že stojím pořád na místě a jediné, co se změnilo, tak byl její pohled na mě. Iluze se rozplynula a stáli jsme tam vedle sebe nehnutě a tiše jako myšky.
"Ty...To byla všechno jen iluze!?" ozval se jen tichý dívčí smích. V tom okamžiku jsem ji přestal podceňovat a aktivoval Raiton Chakura modo. Během mžiku jsem se objevil před ní a mířil pěstí.
Minu to genjutsu na chvíli vyřadilo, neměla žádné doujutsu, takže jí to vzalo více síly, než normálně. Byla překvapena vyvinutou rychlostí a ani nestihla dát ruce k sobě, aby se na něco zmohla. V tu chvíli bylo jasné, že je poražena. Zavřela oči a očekávala náraz. Jenže v tu chvíli jsem provedl opět svůj klamný manévr a místo toho, abych ji udeřil pěstí, tak jsem ji chytl pod krkem. Vtiskl jsem ji prokletou pečeť, která se začala rozšiřovat po celém jejím těle. Znemožňovala jí pohyb a vytváření jakýkoliv technik. Pokud teda neměla Mina Susanoo byla poražena.

(Napište dlouhý post o tom, jak jste se vypořádali s nepřítelem, ovládá jen tu klonovou techniku asuiton )

Byla jsem naprosto spokojená s tím, jak se Shigure chytil mého plánu. 
Snad mu to pomohlo, musí trochu šetřit síly! 

Vlasy mi najednou rozčeřil prudký proud větru. Pustila jsem motyku a zvedla jsem ruce, abych si jimi chránila obličej, zároveň jsem vpustila víc chakry do nohou a zapřela jsem se, abych se udržela na zemi. Klony kolem nás postupně mizely, až zbyl jen jeden, ke kterému v mžiku zamířila jakási postava a odkopla ho pryč.
"Yukihiro-sensei!" Můj instinkt byl vyrazit okamžitě za ním, ale než jsem to stihla, obklopily nás klony dvou zbylých postav. Zarazila jsem se a couvla jsem zpět k Shiguremu, ideálně tak, abychom k sobě byli zády a každý bránili jednu stranu. 


Zkusila jsem po klonech hodit kunai, ale hned dvěma proletěl, jako kdyby tam ani nebyli. "Nejsou jako klony senseie," podotkla jsem. Vzpomněla jsem si na novou techniku, kterou jsem se snažila ovládnout, a na chvíli jsem zavřela oči, jestli se mi nepodaří "vycítit", který z klonů je pravý. Nic. Jako kdyby mezi klony ani nebyl. 
Tohle je špatné. Více nepřátel naráz je pro mě nejhorší možná situace. Shintenshin je tady k ničemu, ani bych se netrefila a jen bych se tak na několik minut vyřadila z boje. 
Už jsem se naučila trochu přemýšlet jako shinobi, ale stejně jsem nechápala, proč by na nás někdo zaútočil. 
Abychom zjistili, proč to dělají, musíme vyhrát. Nedá se nic dělat.
V očích se mi zalesklo odhodlání, jaké ani jeden z mých spolubojovníků doposud neviděl.

Váhání, na koho zaútočit, mi ušetřil jeden z nepřátel, kterého zjevně přestalo bavit čekat a vyslal na nás Suitonovou vlnu. Otočila jsem se a místo abych uhnula, rozběhla jsem se proti ní. "Pozor!" Když to nejde technikami, musí to jít Taijutsu. Jednoduché.
Proběhla jsem pod stromem, pod kterým jsme předtím s Shigurem odpočívali, vyskočila jsem, abych přeskočila suitonovou vlnu, ale místo, abych na jedné z větví stromu přistála, jsem se od ní odrazila. Tím jsem zvýšila svou rychlost, se kterou jsem se dobře mířeným kopem pokusila přišpendlit nepřítele k zemi.


Pokud se mi to podařilo, zamezila jsem mu v pokusu znovu vstát kunaiem přiloženým ke krku, a jak jsem se tak nad ním krčila, moje největší motivace vyplynula na povrch.
"Nande?!" vydechla jsem, zorničky v jantarových očích rozšířené adrenalinem. "Proč jste na nás zaútočili?"
Potřebuji to vědět.

Akurát som do zeme dal jednu zo sadeničiek, zohnutý, v podstate na kolenách, keď mi spoza hlavy presvišťala nejaká .. vlna. Vlna? Obzrel som sa za seba a videl som masívne "puffnutie" klonov, ktoré pred tým sensei vyvolal.
Útok?

Otočil som sa späť. Sotva som videl čo sa deje a Inemuri už nejakým spôsobom reagovala.
Okolo nás sa.. objavili kloni. Nevyzeral som vystrašene, aj keď vnútri mi nebolo všetko jedno.
Ehh.. pomoc? Pod plášťom som poskladal zopár pečatí. Inemuri skúsila poniektorých odstrániť, no očividne neboli hmotný. To tým pádom nemuselo byť až tak zlé. V mojom okolí sa taktiež zo zeme zodvihlo zo desať Yin-ových klonov. Počet nebol problém keďže.. sa jednalo o genjutsu. Jeden alebo desať v podstate nerobilo žiaden rozdiel. Ilúzia mojej tvorby, môjho výberu.

A v tom sa Inamuri pohla, no a na to som sa pohol aj ja, rovnako ako aj moji kloni.
Boj medzi dvoma nehmotnými klonmi vyzerá dosť zle.. Prebehlo mi hlavou keď som tak sledoval, ako sa obe strany snažili "poraziť" tú druhú, no.. nebolo to možné. Snažil som sa medzi mojimi klonmi stratiť.

Všimol som si ako Inemuri v podstate porazila jednu z útočiacich, no niekde tu bol ešte jeden. Využil som to, že bola moja tímová kolegyňa v podstate statická.. 
určite naláka tú druhú

A vyčkal som. Ako rybár číhajúci, kým sa ryba zasekne na háčik a potopí plaváčik.
Jeden z "klonov" sa začal chovať divne. Otočil sa k Inemuri a razil si to k nej, zlikvidujúc zopár tých mojich, ktorý sa ale poskladali späť.
Skočil som Inemuri do chrbta, ťahajúc tanto a blokujúc útok kunaia.
"Mám ťa.." Oboznámil som môjho súpera či.. súperku či čo to bolo zač. Odrazil som jej kunai a odskočil od Inemuri niekam do priestranstva, za mojim cieľom.
Náš súboj bol pomerne rýchli. Nebol som na to hrdý ale použil som snáď každú zákernú taktiku, akú som len poznal. Hlina do očí, iluzionárny klon ktorý sa schovával len kúsok predo mnou. Eventuálne sa mi podarilo môjho súpera oklamať, podkopnúť mu nohya zaraziť tanto hlboko do stehna pri tom, ako letel na zem.

Rovno som ho aj vytiahol, odskakujúc do strany, sledujúc okolie. Po rukách mi stekala krv.
Útoč rýchlo, útoč presne.. nemaj zľutovanie... inak ho využijú proti tebe. Ozvali sa mi v hlave slová otca, ktorý ma učil základy boja na blízko, alebo.. Taijutsu, nech už tomu hocikto hovoril hocijak. A ja som si jeho rady bral k srdcu, vždy. Môj súper bol indisponovaný, s takou dierou v nohe.. eh, nemyslel som si, že sa vôbec vedel postaviť, nie to ešte hýbať.

"Sasugaa..Tsukiyama no Shinobi da!" ozvala se Mina po chvíli, co byla naprosto indisponována. Susanoo neměla, ani jinou techniku, kterou mohla prokletou pečeť provalit. Tak tam zůstala stát a jen sebou cukala.

Mishi na tom nebyla lépe. Byla na stejné úrovni jako Inemuri, možná o něco slabší a přesto byla starší. Neměla ten luxus jako ona, kdy měla dostatek jídla a lásku svých rodičů. Mishi měla jen své kamarádky - sestry. Museli krást jídlo, aby přežili. Jediný, kdo jim kdy pomohl byla Ruka 手 Te. Dělali, co mohli, ale i oni je časem zradili.
Mishi ležela přišpendlená kunaiem a neměla sebemenší chuť prozrazovat svůj životní příběh.
"Tohle je náš domov, nenecháme se vyhnat!!" zaječela Mishi, ale dál ležela. Co s ní teď bude?

Mika na tom byla podobně jako Mishi. S tím rozdílem, že jí nikdo neklečel kunaiem u krku, ale měla nohu přišpendlenou k zemi.
"Ksoo...."

Všichni tři jsme nepřítele porazili. Svázal jsem pro jistotu Minu čakrovým řetězem a přehodil si ji přes rameno.
Došel jsem pak ke svým studentům a starostlivě si je prohlédl.
"Jste v pořádku?" namířil jsem ruku na obě kriminálnice a svázal je řetězem k sobě.
"Zkontrolujte tu chatu, ze které vyšli, jestli tam ještě nikdo není. A neriskujte! Pokud tam bude nepřítel, utečte.." varovně jsem zvedl prst a přešel k tomu balíčku nepřátel.
"Co s vámi, hmm..Nejradši bych Vás poslal do jícnu sopky, ale to Vás spíš pošlu rovnou do vězení.." ušklíbl jsem se a spojil ruce k sobě. Za nimi se objevil pečetící symbol klanu Uzumaki a hned poté se rozevřel v portál ve kterém zmizely tři útočnice.

Příliš zaujatá odpovědí Mishi bych útok třetího nepřítele zcela jistě nezablokovala.
"Arigato," šeptla jsem, když jsem se z toho vzpamatovala Shigureho směrem.
Tenhle životní styl může mít větší následky než jakékoli jiné povolání... Já vím...
Vědět a setkat se s tím jsou dvě různé věci a tak se zdálo, že jsem trochu povadla. I když nás sensei chválil, i když jsme svůj účel splnili, stejně... Sledovala jsem, jak je sensei poslal portálem do vězení a nešlo mi to z hlavy.
Tohle je jejich domov a nenechají se vyhnat... Jak zoufalý musí někdo být, aby byl "doma" v rozpadlé budově uprostřed ničeho? Kdyby tohle byl můj jediný domov, taky bych se ho nechtěla vzdát.

Nový úkol jsem brala jako vysvobození z pochmurných myšlenek. Přestože jsem teď motiv našich nepřátel chápala, nedokázala jsem si ospravedlnit, že na nás zničehonic zaútočili. A na dělníky! Ti přece narozdíl od nás byli zcela bezbranní.
Děláme něco důležitého. A jsme na správné straně!
"Na tohle mám dobrou techniku, nemusíme vůbec riskovat," chopila jsem se tiše příležitosti a rozhlédla jsem se. Každé pole je plné vran a i tady jsem jich několik našla. "Kdybych někoho našla, zakřičím, jinak můžeš pokračovat dovnitř, Shigure-kun." 

"Kanashibari no Jutsu!" zaměřila jsem se na jednu z nich s paralyzujícím Jutsu a ještě jsem o krok ustoupila, abych se zapřela zády o strom. Čas na druhý krok. Jakmile jsem věděla, že mi vrána neuletí, mohla jsem na ni zamířit druhou technikou. "Shintenshin no Jutsu!"
Přenesla jsem své vědomí do jejího těla a mé vlastní tělo zatím sklouzlo před stromem do sedu, hlava mi spadla na stranu, protože s vědomím v těle vrány jsem to vlastní nemohla nijak ovládat. Donutila jsem vránu zvednou křídla a letět se podívat na chatu, obkroužit ji a pokud v okolí nikdo nebyl, sednout si na okno a koukat dovnitř.

Bolo po konflikte. Pridal sa k nám aj sensei ktorý nás v momente.. v podstate skontroloval. Len som stroho prikývol hlavou a poukázal na moju oponentku.
"Najprv by som jej to zaviazal, inak vykrváca." Poznamenal som. Predsa len tepna na nohe to.. bolo nepríjemné zranenie.

Poslal nás skontrolovať chatku. Pozrel som sa na Inemuri . Prikývol som a rukou som naznačil, že má v podstate prednosť. Predsa len s dobrou technikou. Ja by som tam bol na odstrel. Očividne som ju ale pochopil zle.
"Hmfp." Pozrel som sa do chajdy. Zas som vytasil tanto a takým dosť našponovnaým spôsobom som vstúpil dovnútra. Najprv som sa pochopiteľne pozrel cez okno, po tom cez dvere. No a nakoniec som prehľadával celú chatu. Postupovali sme teda opatrne. Aj ona s tou jej .. branou, aj ja.

"Vyzerá to čisto." Dodal som, vyčistil si tanto a odišiel zas von. 
Ako som bol vonku, skrčil som sa a zobral do rúk hrsť zeminy. Začal som si s ňou umývať ruky. Predsa len krv nebola príliš.. hygienická. A toto bolo aspoň niečo. Pár krát som to zopakoval, utrel si ich ešte aj do plášťa a vrátil sa späť k tímu. 
"Misia je splnená sensei? Alebo máme pokračovať v.." Poukázal som na sadeničky.

Když jsem se po prohledání chaty vrátila zpět do svého těla, zhluboka jsem se nadechla. Byl to vždycky zvláštní pocit, trochu jako z jiného světa. Chvíli jste sami sebou, chvíli ne. Ale létat je fajn! Vyskočila jsem na nohy a protáhla jsem se. Nohy, dvakrát, ruce, dvakrát, křídla, nula. Fajn!
Zadívala jsem se na Shigureho, jako kdybych čekala, jestli jsem v jeho očích použitím své techniky nějak stoupla, klesla nebo zůstala na místě, ale ten byl příliš zabraný do "umývání si" rukou hlínou. Chvíli jsem zkoumala své ruce, než jsem uznala, že já už jsem od hlíny špinavá dost, a víc jí na nich rozhodně nepotřebuju.
"Nemohli bychom trénovat nějaký Suiton?" nadhodila jsem napůl žertem, napůl vážně směrem k senseiovi. "Nějaká ta sprcha by se nám všem hodila."