Obytná zóna

"Hmpf..." Pohľad som upriamil na poničené domy, ktoré boli vo fázi rekonštrukcii.. v pomerne skorej fázi rekonštrukcií. Zdalo sa mi, že tu je viac stanov než domov v ktorých sa dalo bývať. 
Zrazu mi chýbajú kasárne v Hikone-Gai... 

Po ceste som skôr zo zvyku kopol do nejakého kameňa, no nevenoval som mu ďalej pozornosť. Bolo to.. zvláštne. Ponevierať sa tu len tak bez cieľa. A tie stany.. nebol som si istý či boli nejak niekomu pridelené, alebo či si proste hocikto nakráčal hocikam a na nejaký čas sa tam usadil.
Trocha mi to pripomínalo front. Tam sme tiež spávali v stanoch.. teda v tých lepších prípadoch.. no toto bolo vo vnútri "mesta".

Poškrabal som sa na zátylku hlavy. 
"Bolo by jednoduchšie sa niekoho spýtať." Poškrabal som sa na nose, poopravil som si katanu, ktorej rukoväť mi trčala z haori. Položil som na ňu ruku, jemne.. takmer ako na milenku. Jeden veľmi jemný pohľad smerom k mojej strany taktiež poukázal na istý vzťah, ktorý som s ňou mal. Muž.. a jeho meč.. idylka.

Po nejake chvili jsem se obevil u neceho co mela byt obytna zona. Kdyz jsem se prochazel po oblasti uvidel jsem muze ktery jen tak prochazel s katanou po meste"To jako vazne co delala straz chrapala nebo co?" nadaval jsem vduchu. a pak se pomalym krokem blizil k no podezdrelemu jedinci.
"Dobry den mazu vam nejak pomoci?"
Mirne jsem se pousmal i presto ze jsem mel pocit ze u usmevu a slov dlouho nezustane.

Práve som sa špáral v nose, keď sa niekde po mojej strane ozval hlas. zaznamenal som.. otázku.
Hmm? To bolo na mňa? 

Premeral som si mladého muža. Typoval som, že je cca podobne starý ako ja. AJ keď v tejto vojne človek nikto nevie. Rany a jazvy robili svoje. Naklonil som hlavu na stranu a jednou rukou som si pošúchal bradu.
"Hmpf.." Na tvári sa mi objavil trocha podivný úškrn.
"Neviem, vedel by si mi nejak pomôcť?" Spýtal som sa, skladajúc ruku z brady. 

Schoval som si ju do záhybu kimona. Pozrel som sa niekam k oblohe, na chvíľku muźa ignorujúc. Ako keby som sa snažil na niečo spomenúť. Po tom som len zakýval hlavou. Nič..
"Patríš medzi dobrých samaritánov, alebo som niečo spravil a mám problém?" Spýtal som sa ho váhavým hlasom. Nebol som si istý..
Fakt že nie..

Nejak se mi nelibyl jeho pristup a nemel jsem z nej vybec dobry pocit. Ale snazil jsem to resit diplomaticky. "Pomuzu vam pokud to pujde." odpovedel jsem na jeho prvni otazku a na dalsi ma odpoved nasledovala. "Rekneme ze strazny u brany asi zapal jelikoz vas zde necha jenom tak pobyhat s Katanou a bez nejakeho dozoru kdyz v ruce trimate potecionalne smrtici zbran." Rekl jsem a muj pohled padl na katanu a pozdavala se mi jeho pritomnost cim dal mene prirozena. "Dam vam na vyber, Odevzdejte svou zbran u brany a nebo opustte mesto." Muj hlas byl vyrovnany ale taky byl dost nejasny co muze nasledovat.

Prekvapene som naň zažmurkal.
"V akom svete žiješ človeče.." Uchechtol som sa a len som zakýval hlavou. Takmer neveriacky. 
"Toto je krajina samurajov..." Naklonil som sa na stranu. Ani som nevedel či musím hovoriť ďalej.
"Môžem byť ronin ale stále som samuraj, a naše katany sú naše tepny, duše.. naša Hokori (hrdosť) a  naša Meiyo (česť)." Na chvíľku som sa odmlčal. Následne som len pokrčil ramenom. 

"Kuso kurae.." Mávol som nad mladíkom rukou a na pohľad som si zas išiel svojim. 
"Dnešný shinobi a ich komplexi..." Povzdychol som si pre seba, no dal som si záležať na tom, aby sa môj aj tak tichý hlas niesol až k nemu. Nie že by som sa ho snažil vyprovokovať, len som nechápal jeho problém. Nikde nebolo napísané že sa niekde odovzdávajú zbrane. Nie pri bráne, nie tu. Prešiel som cez xy stráží, cez xy iných samurajov od ktorých som sa nijakým spôsobom nelíšil.
Ale čo môžem čakať od shinobi... pri tejto myšlienke som si odpľul niekam k zemi.

"Ak sa tak nudíš, radšej mi povedz ako tu fungujú tieto.." Mávol som rukou k stanom. 
"Mám za sebou dlhú cestu, a nie tak veľa peňazí, aby som si dovolil ten váš vznešený podnik na dlhšie než pár nocí." Zas som sa raz poškrabal na brade, sledujúc stany a snažiac sa pochopiť, či sa tu niekde človek registruje.. alebo za niekým musí ísť.

No nelibylo se mi ho tu nechat potulovat ale pokuj jej jen tak nechali projit tak jsme na tom nic nemhl zmenit. Povzdechl jsme si a nakonec ze sebe vydal. "Tato oblast je pouze pro obyvatele, pro navstevniky je zde hodtinec. Pokud si touzite odpocinout zavedu vas tam." Rekl jsem a pomalym krokem jsem se vydal smerem k hostinci v nadeji ze se nezabijeme navzajem tedy alespon slovne.
(presun)

Na tvári sa mi objavil úsmev. Celkom úprimný, nadšený.
"Hej hej, s tým si mal začať!" Zasmial som sa smerom k mladíkovi a veselo som ho nasledoval. 
Málo čo zodvihne náladu viac, než alkohol. 

Síce by som bol radšej v prítomnosti ženy, ale keď som si tak chlapca pozeral, nemal ďaleko od dievčaťa. Možno že to bolo dievča? ale ten hlas.. Pohľad mi skĺzol k jeho zadku.
Nah, toto je definitívne chalan.. Povzdychol som si a na chvíľku privrel oči. Vedel som že nemôžem mať všetko, ale aj tak to bolo smutné potvrdenie.
(presun)

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se sem dostal. Vzal jsem to přes stavbu řídícího střediska, horkých pramenů a poté jsem se rozhodl, že dostavím obytnou zónu, která byla už tak zničená a působila naprosto ostudným dojmem.
Už zdálky jsem si všiml dvou postav, prvního jsem znal, druhého ani v nejmenším. Rozhodl jsem se, nechat to na Ayumovi. Zastavil jsem a šel na druhou stranu, k těm ruinám. Uvolnil jsem pečeť na mém čele a mírně se roztáhla. Na tohle jsem potřeboval víc čakry. Soustředil jsem se a poskládal pečeť.
"Shokuton: Renchūtake no Jutsu!" v ten moment ze země vyrašilo několik desítek bambusových výhonků. Začaly růst, mohutnět, splétat a srůstat do několika ohromných pilířů, které se přetvářely v krásné a bytelné bambusové domy.



Vytvořil jsem malebnou uličku s desítkami domů z bambusu. Jistě, ještě bude třeba udělat dlažbu a domy vybavit, ale rozhodně to bylo lepší než spát ve stanech. Ještě chvíli jsem unaveně oddychoval. Po chvilce kochání se, jsem se otočil a odešel.

Dorazili jsme do obytné zóny. Prase ani jednou nezakvičelo ani se nepokusilo utéct. Zrušil jsem řetězy až těsně před domem paní Chiyo Chinatsu. Byl to ten největší dům široko daleko.
Třikrát jsem zaklepal a to ošklivé nasty prase chytil a držel co nejdál od sebe.
Doufal jsem, že to Inemuri nijak nepoznamená, byla by to velká škoda.

Chiyo Chinatsu



Popíjela jsem čaj na uklidnění. Strašně jsem se bála o své milované prasátko Pepina! Od té doby, co mi umřel manžel jsem měla pocit, že žije uvnitř Pepiny. Taky mi pořád utíkal.
Najednou se ozvalo zaklepání a já, co nejrychleji to šlo, přikulhala ke dveřím. Otevřela jsem je a uviděla mou životní lásku.
Sebrala jsem jim prasátko Pepinu a objímala tak silně, div mu nevypadly oční bulvy na zem. Obdarovávala jsem ho svými polibky, div nebyl celý rudý od rtěnky.
"Děkuji, děkuji vy stateční Shinobi!"
Na chvíli se zastavila, když viděla Inemuri.
"Ty jsi ale roztomilá děvenka, nechceš tady se mnou zůstat?" babka se na ni podívala a zasmála se.
"No nic, zaplatím mu, co jsem slíbila.." řekla a zabouchla jim dveře před nosem.

Trochu jsem po odstopil, když jsem viděl paní Chiyo.
To je ale stará a nechutná babizna.. Byl jsem rád, když si prase převzala, ani jsem se nedivil, že pořád utíká, když se k němu tak chová. Když zavírala dveře, měl jsem pocit, jako kdyby prase volalo o pomoc.
"No nic, Inemuri. Jsem rád, že jsme to zvládli a teď se raději vrátíme zpátky za Hashirem, aby nám zaplatil a případně si vezmeme kouzelné papírky a další misi, hm?" otázal jsem se. Nečekal jsem ani na názor a už jsem se pomalu vydal do hradu.

Než jsme došli k domu paní Chiyo, pomalu se mi zlepšovala nálada. Tedy do té doby, než otevřela dveře. Pevně jsem semknula rty a stála jsem rovně jako pravítko. Na pozdrav jsem se pouze uklonila.
Dobře, dobře. Už chápu, proč utíká. Ale pořád ho to neomlouvá!
Povzdechla jsem a uznala, že civilizovat se nám to prase asi nepodaří, a vzápětí mě k smrti vyděsila její poslední poznámka.
"Yukihiro-sensei by mě určitě postrádal," vymluvila jsem se rychle, proč nemohu zůstat ani o vteřinu déle, a nervózně jsem si pohrávala s vlasy, zatímco jsem se nenápadně postavila alespoň částečně za senseie. Ještě, že jsem byla tak drobná, mohla jsem se za něj klidně takhle hezky schovat. Když Chiyo zavřela dveře, viditelně se mi ulevilo.
"A už abychom tam byli, hai, hai," odsouhlasila jsem nedočkavě a na největší dům v obytné zóně jsem se už ani neohlédla.

// Přesun

Měla jsem radost, že jsme bydleli na začátku obytné čtvrti (daleko od domu paní Chiyo) v krásné, nové uličce, která stále voněla dřevem. Přemítala jsem, jak ji postavili tak rychle, protože vše vypadalo úplně nové. Po rozloučení se senseiem a Yukihirem jsem se vydala hledat svůj byt. Nervózně jsem tiskla v rukou svůj klíč a každou chvíli jsem se znovu dívala na číslo, abych ho snad nezapomněla.
Tsukiyama 404.
Otevřela jsem dveře do domu a vyšla jsem do patra. Pokud jsem to takhle večer a potmě správně posoudila, viděla jsem čtyři různé byty. Dvě patra, v každém patře dva byty, vždycky jeden napravo a jeden nalevo. Můj byl ten v prvním patře nalevo s číslem 404. Přiložila jsem klíč ke klíčové dírce a byla jsem skoro překvapená, že nebyl problém je odemknout.

Oni mě tu asi doopravdy chtějí. I když ještě nejsem tak schopná kunoichi. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Ani jsem nerozsvěcela, nějak na mě z veškerého toho adrenalinu padla únava. Jediné, co jsem udělala, bylo otevření oken hezky dokořán, abych dovnitř pustila čerstvý vzduch. Pro někoho, kdo vyrostl v přírodě, nebyla jiná možnost než spát s otevřenými okny, byť tady ve městě bylo i v noci rušněji a naopak chyběla spousta hlasů různých druhů ptáků a šepot větru, když prolétá jehličím. Zamkla jsem za sebou, došla jsem k posteli a jen co jsem vedle ní pustila batoh se svým oblečením, už jsem se propadla do říše snů.

Probudit se ve svém vlastním bytě je příjemný pocit. Neměla jsem ho s čím porovnat, protože se mi to nikdy nestalo. Koneckonců mi bylo jen patnáct, nikdy jsem vlastní prostor jako teď. Trochu jsem svůj byt prozkoumala, ale neobtěžovala jsem se zatím nic srovnávat nebo vybalovat.
Až se vrátíme, budu muset vyrazit na nákupy.
Víc než třeba příbory mi ale rozhodně chyběla spousta, spousta květin. Už jsem měla v hlavě, jak je zde rozmístím. Při přemýšlení jsem zavřela okna, převlékla jsem se a po ranní hygieně jsem vyrazila vstříc bráně Tsukiyamy, kde jsme se měli sejít před naší první velkou misí.
Než jsem za sebou zavřela dveře, ještě jsem se zarazila a zadívala do prázdné místnosti.
Tohle je moje.
Na tváři se mi rozzářil jemný úsměv a s dobrou náladou jsem se vydala pryč.

// Přesun

Dorazili jsme večer společně do ubytovny. Bylo to tady moc pěkné, nové, čisté a hlavně naše! Rozloučil jsem se u dveří a šel hledat můj byt. Měl číslo 27, jak příhodné.

Otevřel jsem dveře. Byl to malý, útulný pokoj s kuchyňkou na chodbě. WC měl společně se sprchou. Nic víc jsem k životu nepotřeboval. Vybalil jsem si těch svých pár švestek a dodal tam, kam bych si myslel, že budou patřit. Otevřel jsem lednici, samozřejmě, že tam nic nebylo.
Musím nakoupit.
Napadlo mě hned a pak jsem zalezl do sprchy. Bylo to příjemné, zdejší voda byla přirozeně teplá, působila blahodárně na pokožku a nejlepší na tom bylo, že neplatíte za ohřev. Padl jsem do postele jako dřevěný panák a hlasitě chrápal.


Ráno jsem se probudil časně. Neměl jsem nic k jídlu, tak jsem vytáhl z kapsičky sušené ninja nutriční tyčinky a vyhrabal jsem nějakou zeleninu. Vážně potřebuji nakoupit.
Vyčistil jsem si zuby, umyl se, učesal své krásně rudé vlasy a vydal se k bráně.

PŘESUN

Konečně, byteček číslo 28. To je moje. Nasáčkovala jsem se s věcmi do bytu a unaveně je pustila na zem. Pustila jsem si hudbu nahlas, snad to sousedy nepopudí a šla jsem vybalovat a vylepšovat. Asi jsem dělala trochu rozruch, ale je to jen jednou tak to lidi přežijou. Nakonec jsem si dala vydatnou sprchu.


Následující den jsem se opět vydala do své práce. Tentokrát i s Eddiem
Přesun

Mohu -li by být upřímný tak koukání do stropu nebyla nejzábavnější aktivita, kterou bych si užíval. V duchu doufám, že mě sem neposral z důvodu, abych se uskromnil. Pokud je tato hypotéza pravdivá, tak mu velmi brzo sdělím, že to příliš nefunguje. Dovolím si říct, že místo uskromnění mě spíše pořádně nasral a urazil.
Po chvilce ležení na posteli se dostatečně uklidním na to, abych neotočil tento pokoj vzhůru nohama. Unaveně a znechuceně vyskočím z postele a dojdu k chudě vypadajícímu stolu. Sednu si na vratkou židli a z vnitřní kapsy oblečení vytáhnu nový sešit s propiskou. Vezmu propisku do ruky a začnu do tohohle sešitu něco psát. Píši poměrně rychle s dosti úhledným krasopisem. To bylo v zemi, z které pocházím velmi vzácné. Vzhledem k chudému regionu místním problémům a nízké gramotnosti byla tato schopnost psaní dosti neobvyklá. „Stejně se vsadím, že ten špinavý barbar je analfabet“ zanadávat si v duchu. Očividně mi ten chlápek, co mě vyhodil z okna dost ležel v žaludku. Dovolil si ke mě něco, co ještě nikdo předním. Bez váhání jsem přešel k jiné myšlence, a to také, aby tento dopis měl hlavu a patu.