Azuma

First topic message reminder :

Azuma - gai

Azuma - gai se nachází na samotném východě Yu no Kuni. Leží u moře, takže nehraničí s ničím. Je to v podstatě přímořská vesnička. Celý region Azuma je pod nadvládou lorda Hoozukiho. V současné době se snaží o rozvoj vesničky a rybolov.

Stihla jsem ještě překvapeně vydechnout, těžko říct, jestli kvůli tomu, jak těsně jsem zarazila Shigureho pod Mikominou kontrolou. Jeho tanto se dostalo nebezpečně blízko k mému tělu, než se mi ji podařilo chytit do svého Jutsu. Byl to nezbytně nutný risk, tohle by se mi nikdy nepodařilo, kdyby nepředpokládala, že se budu bránit Shiguremu. Ale kdo by taky čekal takovou sebevražednou taktiku, kdy jsem se na poslední chvíli otočila na ni, pečeť Shintenshinu v rukou.

Moje tělo bezvládně kleslo na zem. Nu... Lépe řečeno jsem se svalila jako pytel brambor, protože jsem nebyla o nic opřená, pokud mě tedy nyní volný Shigure neplánoval zachytit. Moje mysl se mezitím ocitla v její hlavě a před očima se mi míhala jedna vzpomínka za druhou. Ještě nikdy jsem Shintenshin nepoužila na člověka a ze všech obrazů, zvuků a vzpomínek se mi točila hlava a svíral žaludek (v tuto chvíli velmi obrazně řečeno).

"Ubližovat ostatním jenom proto, že oni ublížili tobě... to tě neomlouvá." 
Slova, která jsem Mikomi chtěla říct, vyšla z jejích úst. Přece jen jsem ovládala její tělo, ale ne, že bych to předpokládala. Zvířata mluvit neuměla, takže tohle byla novinka.
"Páni!" vyhrkla jsem/vyhrkla Mikomi, když jsem si to uvědomila, a vzápětí jsem zvedla její ruce před ústa a zakryla je jimi, jako kdybych si chtěla zabránit je dál používat. Pak jsem se/pak se Mikomi zamračila, jak jsem zoufale přemýšlela, co s tím. 
Pohled Mikominých očí mi padl na souboj senseie a Shijin, Mikomino srdce v odpověď na mé následující rozhodutí zběsile tlouklo.

"Shijin-san!" vykřikla jsem, abych upoutala její pozornost, a pokud se na mě/na Mikomi podívala, zvedla jsem kunai a přiložila jsem ho Mikomi (tedy i sama sobě) ke krku. Nemusela jsem výhružku dokončovat, plán to byl poměrně jasný. "Vzdejte se nebo..." A zároveň to byla jasná past, protože to, co se teď stane Mikomi, se stane i s mým tělem. To je prokletí Shintenshinu, minimálně v jeho takto jednoduché formě - jakékoli zranění, které utrpí Mikomi, se přenese i na moje tělo.

Shijin měla v rukávu ještě pár tričků, netušil jsem, že je až takto zběhlá ve fuutonu, což tenhle by mi mohl trochu i ublížit. Aktivoval jsem svou maximální rychlost a vlasy mi začaly stát jako ježkovi. Bylo jasné, že je třeba to brát vážně a dát do toho vše.
Mou ruku obalila raitonová čakra, zářila mnohem víc rudě, než klasické raitonové brnění.
"Jigokuzuki, Ippon Nukite!" měla pravdu, držel jsem se zpátky, protože jsem v ní viděl slabou ženu, jenže ona slabá nebyla. Měl bych jí projevit úctu tím, že se budu snažit zaútočit na plno. Přeci jenom jsme byli Shinobi, měli bychom jednat bez emocí a plnit zadání mise bez rozmyslu. Tak, jako to dělá ona? Proč by má mise měla být lepší a důležitější než její?

soustředil jsem sílu do jednoho prstu, konkrétně ukazováčku a rozběhl se proti Shijin v plné rychlosti a síle.

"Tohle je konečná!"

[/font]



Shijin se zatmělo před očima. Shinobi nikdy neodhalí, co v něm skutečně je a už vůbec ne před někým cizím. Držela krok a plnou parou vystartovala po Yukihirovi. V ruce držela již zmiňovaný kunai a mířila mu na hruď. Yukihiro byl však silnější, ona zmiňovaná technika ji pouze zrychlovalo, nebylo to žádné brnění, které by ji posilňovalo, právě naopak, díky tunelovému vidění a náhlému zrychlení nedokázala adekvátně reagovat na příchozí hrozbu, asi jako když se naučí raikiri někdo, kdo nemá sharingan. Pocítila hrozbu blízké smrti, ale nechtěla se vzdát...

...

"Vzdát se není řešení, mým cílem je ochraňovat a sloužit Shijin! To ona dala mému životu cíl a směr. Já budu její zbraň a ochráním jí v každém případě..Shijin-sama, vydržte prosím!!!" Mikomi začala vzpírat, napnula všechny své síly a začala se třást a bojovat s technikou, co nejvíc to šlo.
Mikomi v tom případě zažívala chaos a muka. Její vlastní plán se obrátil proti ní a byla v koncích. Zároveň byla propojená s Inemuri, tak pocítila ostrou bolest v břiše. Nebyla jiná možnost, než techniky zrušit a vrátit se zpět do svých těl. Mikomi šokovaně zjistila, že jí z břicha vytéká krev. Všimla si také, že Shijin hrozí nebezpečí a na ni samotnou útočí Shigure svým tanto. Zároveň byla v patové situaci, nemohla se adekvátně hýbat, byla ponořená do jakéhosi medu. Co teď? Jednala tak, jak nejlépe dokázala rozhodnout v momentální situaci. Použila svou techniku na loutku a rázem své tělo opustila. Přenesla se do těla loutky. Všechno bylo zpomalené, loutka však opustila prostor medu a ponechala své tělo přicházející smrti. Věděla, že už nemá na výběr. Musí zanechat své tělo a svůj život a posloužit svému účelu. Loutka byla mnohem rychlejší, když jí neřídí člověk a čakrová vlákna, dostala se do střetu Shijin a Yukihira a nabodla se na čakrové ostří.
"Shijin-sama, jste na...mě..hrdá?" byla to poslední slova předtím, než se vrátila do svého těla ve chvíli kdy ji zároveň probodl i Shigure. Takto tragicky to snad ani skončit nemohlo.  

Na Shigureho a své tělo jsem vůbec nedávala pozor. Moje idea světa jasně říkala, že není možné, aby dospěl k jinému názoru než že má mé bezvládné tělo chránit. A vůbec, Shigure by mi neublížil! Jaké bylo mé překvapení, když Mikominým tělem a tedy i mou myslí projela ostrá bolest. Těžko říct, jestli jsem v tu chvíli měla kontrolu nad jejím tělem já nebo ona, protože se mi začala vzpírat, ale obě jsme se podívaly dolů na krvácející ránu v jejím břiše. Zvedla jsem pohled a na chvíli jako kdyby se mi zastavilo srdce - viděla jsem totiž, jak Shigure vytahuje své zkrvavené tanto z mého těla, metodicky a bez emocí.

Oči se mi rozšířily překvapením a všechna vůle, která mě držela v těle zmítající se Mikomi, mě opustila. Chtěla jsem té bolesti utéct a na okamžik se mi to povedlo - to když moje vědomí opustilo tělo Mikomi a vrátilo se do toho mého. Jenomže ve chvíli, kdy jsem otevřela vlastní jantarové oči, mě ona bolest uhodila znovu, a tentokrát byla ještě horší o to, že se mé tělo v průběhu bezvládně sesulo na zem do nepřirozené pozice a jelikož neměl kdo zabránit krvácení, musela jsem už ztratit hodně krve. 


Měla jsem dost rozumu na to, abych se přetočila na záda a vynaložila všechny síly, abych se posadila alespoň dost na to, abych si stihla utrhnout rukáv kimona a obvázat ho kolem svého těla a především rány. Z nějakého důvodu jsem ani nevykřikla ani nebrečela. I kdybych chtěla, nedokázala jsem promluvit. Jednou rukou nataženou kousek za záda jsem se opírala o zem a držela v sedu, druhou jsem si držela na ráně, obě se ale neovladatelně třásly. Prázdno. Vlastně jsem ani na nic nemyslela, všechno, co jsem udělala, byla absolutní rutina, kterou mi vtloukali rodiče do hlavy, kdybych se náhodou někdy ztratila v těle a zranila. A přitom prázdno. Možná jsem zaregistrovala, že sensei i Shigure dál bojují, ale v uších mi přitom dunělo ohlušující ticho.

Tunelovité vidění a náhle zrychlení Shijin se projevilo na tom, že nedokázala uhnout. Už jsem ji měl, když v tom jsem trefil loutku. Nepokračoval jsem, kdybych přitlačil, mohl jsem probodnout Shijin jako nic. Místo toho jsem kopem z otočky ji odzbrojil a odkopl. Zastavil jsem svou rychlost a problesknul několik metrů dál. Zvedl jsem ruku. Mluvící loutka? Loutku jsem sundal a hodil k Shijininým nohám. Došlo mi, co se stalo. Tahle mise skončila naprostou katastrofou. V rychlosti jsem se rozhlédl a pohlédl na studenty. Shigure v krvi a podpírající Inemuri, která rovněž byla v krvi.
"Mikomi skočila před tebe, aby tě zachránila. Obětovala svůj život a ty? Budete svůj život riskovat pro prašivého zaměstnavatele? Ona tě milovala, vzhlížela k tobě a postavila se před ránu, prohrála jsi. Dávám ti možnost se vzdát a odejít se ctí, jako Kunoichi.." zamračil jsem se na ni a pak odskočil ke svým studentům.

...





Shijin už si začínala myslet, že vyhrála. Yukihirův útok zastavila loutka. Došlo jí, co Mikomi provedla, ale chtěla útočit dál a Yukihira zabít. On ji však odkopl. Sebrala se a vstala. Oprášila si oděv a pohlédla na rozbitou loutku. Podívala se pak dál na souboj Shijin a těch děcek. Mikomi ležela v kaluži krvi s něčím, co vypadalo jako kusy mozku. Smrt neviděla poprvé, několikrát ji způsobila ona sama, ale tohle jí určitým způsobem vyvedlo z míry. Vytáhla další kunai a chtěla vystartovat proti Yukihirovi, něco ji však zastavilo. Jeho slova promlouvající do její duše? Ruka jež držela kunai se roztřásla.
Klesla na všechny čtyři a vyzvracela se. Nezvládla ten pohled na tělo Mikomi. Najednou začaly na písek padat krůpěje slz, které se jí řinuly z velkých uslzených očí.
"Mikomi..." narovnala ji a pohlédla do její zakrvácené a bledé tváře.

OST:

"Mikomi-neechan..." rukou ji přivřela otevřené oči. Na tvář jí stékaly velké slzy jako kuličky hrachu.
"Mikomi-neechan, jak bych ráda viděla ještě jednou tvou tvář...Tvé úsměvy a radost, kterou jsi občas projevovala. Já...hloupá...jsem si tě nevážila..mohli jsme žít někde daleko na hezkých místech společně a v míru..ale tohle..Neboj, za chvíli se k tobě připojím a budeme opět spolu!" vytáhla další kunai. Zhluboka se nadechla a zabodla si ho do svého břicha také. To nebylo všechno, začala se třást, ale chtěla svou seppuku dokončit. Roztřesenou rukou táhla zleva doprava a pak kunai vytáhla a táhla ze shora dolů. Její bezvládné tělo padlo vedle Mikomi. Celou tu dobu myslela na Mikomi a na to, jak se měli rádi. Byli celou dobu jako sestry a nikdy ji nezáleželo na ničem jiném, než na jejím zdraví, jenže jí to nedávala patřičně najevo. Byla špatná sestra a ještě hůř se k ní chovala. Jediné, co pro ní mohla udělat je to, že zemřely spolu...
...Hirugetsu byl opět volný a veškeré písečné zbytky, se začaly ztrácet a mizet.



Nebyl jsem medik, Inemuri byla vážně zraněná a nechtěl jsem s ní moc hýbat. Vydýchl jsem. Stala se další šokující věc a Mikomi se zabila, spáchala rituální sebevraždu - Seppuku. Sevřel jsem ruce v pěst a vytvořil jednoho klona, který tady zůstal a postaral se o pohřbení našich dvou nepřátel.
Já jsem dal ruce k sobě, zavřel oči a vytvořil trochu větší portál. Přešel jsem k Inemuri, jemně a opatrně ji nadzvedl a vydali se portálem společně s otřeseným Hirugetsem do Tsukiyami.

/Přesun

První zvuk, který pronikl do mojí prázdnoty, jsem si nedokázala nikam zařadit. Šustění? Jako kdyby se někdo plazit a přibližoval se tak ke mně? Dotkly se mě něčí studené ruce. Nebo to byly moje studené ruce, kterými jsem se od sebe Shigureho pokusila odstrčit.
"Přišel dokončit, co začal?" 
Ta děsivá myšlenka mi umožnila v sobě najít sílu křičet, než jsem to ale stihla, zarazil mi něco přímo do rány. Místo vykřiknutí mi uniklo tiché, bolestivé zasténání - nebo něco na ten způsob, všechny mé smysly stále hrály proti mně. Bolest v mé zmatené mysli každopádně potvrdila mé předchozí domněnky. Opět jsem se pokusila ho odstrčit, jediné, na co jsem s očima prudce dokořán dokázala myslet, že tohle není ta odpověď, kterou jsem chtěla najít, takhle to hledání skončit nemůže. Za veškerou jeho tichostí a apatií jsem nikdy nehledala nic zlovolného, ale teď obojí neslo úplně jinou váhu.

Ne, že by bránit se byl nějak dobrý nápad, jenom jsem díky tomu ztrácela víc krve. 
"Sensei... Tasukete... Onegai..." šeptla jsem v poslední vlně vzdoru a bouchla pěstí Shiguremu do hrudi - ačkoli to ve výsledku vůbec nebylo bouchnutí, sotva jsem se ho dotkla, než mi ruka bezvládně klesla k tělu. Stejně tak s každým slovem slábnul i můj hlas, až jsem se propadla do bezvědomí. Jak sensei zvedl mé nehybné tělo a prošel se mnou portálem jsem už nevnímala.

// Přesun