Uchiha no Ajito

"Honem!" Táhla jsem ho pryč k východu. Pryč od kočky, která se vynořila zpoza rohu a mířila furt za mnou. TO SNAD NEEE! Ta kočka se rozeběhla! Netušila jsem co se to tu děje ale vzala jsme to tak, že utíkám o svůj život. K východu bych to nestihla, proto jsem zatáhla Goemona do strany, vletěla do nějakých dveří a zavřela je za námi. "Ježiš...kriste." Vydechovala jsem opřená čelem o dveře. "Co to tu máte za potvory?!" Odpovědí mi bylo mňauknutí za dveřma.
Rychle jsem udělala dva kroky dozadu od dveří a došlo mi, že jsme v pasti. Se smrtelně vážným výrazem jsem se otočila na Goemona. "My tu umřeme." Oznámila jsem mu prostě.

Naozaj sme utekali pred mačkou. Nevedel som, že tu v sídle máme také krvilačné šelmy, ktoré by dokázali niekoho vystrašiť. Ešte k tomu práve Sayu. Tvárou mi cukal pobavený úškrn. 

Saya ma zatiahla do miestnosti, ktorá sa od východu nejak ďaleko nenachádzala. Keď sa na mňa pozrela s tým jej výrazom. Už som to nevydržal a vybuchol som od smiechu.  Až som sa musel oboma rukami chytiť za tvár a na chvíľku si ju zakryť, čím som zakryl aj kvapky sĺz, stekajúcich mi po líci.  "Ja z teba porodím." Utrel som si rukávom tvár a sám som podišiel ku dverám. 
"Prečo sa tak hrozne bojíš mačiek?" Oprel som sa o dvere. Chcel som ich pôvodne otvoriť a mačku zobrať na ruky ale.. to by som Saye nespravil. Aspoň zatiaľ nie.

Založila jsem si uraženě ruce na prsou a poklepávala nohou zatímco jsem čekala až se mi přestane smát.
"No jistěěě jen se směj!" Štěkla jsem a povzdechla si. "Protože jsou to malé bestie, mají drápky a pouští chlupy a mají drápky a zuby a prostě je nemám ráda." Zamrmlala jsem a ustoupila od dveří ještě dál.
"Neotvírej je! Počkáme až odejde." Upozornila jsem ho. Kdyby ty dveře otevřel tak by ta kočka určitě rychle skočila po mě a vydrápala mi oči!

Dřepla jsem si na zem a pozorně se zaposlouchala. Další mňouknutí. Furt tam byla ta mrcha!! Oklepala jsem se a upřela pohled na Goemona. "Chmm to nevím...drahý" oplatila jsem mu to s úšklebkem a projela si prsty vlasy. "Karty u sebe teda nenosím..radši mi řekni co budeme dělat dál." Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a začala si hrát s jeho prstenem.

Otočila jsem se za sebe, kde jsem čekala další dveře ale nic tam nebylo. Chvíli jsem zírala na stěnu a zatnula zuby. Dělat si ze mě srandu, to by mu šlo! Žádná úcta ke starším! Hlasitě jsem vydechla jak jsem přemáhala vztek a otočila se zpět na něj. "Vtipné." Procedila jsem sladce skrz falešný úsměv a postavila se. "No nic." Prohodila jsem a položila ruku na katanu, kterou jsem měla u pasu. "Uhni." Vypadalo to, že jsem připravená i té čičině ublížit jen abych se dostala pryč a co nejdál od ní.

"Je to jenom kočka." Zopakovala jsem po něm jeho tónem. "Joo jenom kočka co se ti zasekne drápy do nohy a urve ti kus masa." Dodala jsem a zamračila se když neuhýbal. No, klidně bych sesekala i jeho! Stejně si to za to vše zasloužil. Jakmile otevřel dveře zatvářila jsem se ještě víc drsně a stiskla katanu, připravená jí vytáhnout tu kočku nasekat na malé kousky do nudlí. Po tom co ale vydala ten příšerný zvuk jsem udělala krok dozadu od dveří a zadržela dech jak jsem čekala, že se vyřítí a skočí mi do xichtu. Naštěstí se nic takového nestalo a kočka utekla. Koukla jsem se na Goemona a prohlédla si ho od hlavu dolů. "Hmm i ta kočka před tebou utíká drahý." Rýpla jsem si a vykoukla na chodbu abych se ujistila, že tam někde nečíhá. "Ale aspoň jsi užitečný." Zazubila jsem se a vesele vyšla z místnosti. Bylo vidět, že je mi už zase hej.
"Aha takže není plán." Poznamenala jsem a založila si ruce na prsou. "No já ti nevím, buď můžeme dělat něco produktivního.." zatvářila jsem se otráveně a naklonila hlavu na stranu, "...a nebo se můžeme poflakovat a užívat si dokud můžeme. Víš? Jako normální lidé."

"Hmm no ty nebudeš no." Pokrčila jsem rameny. "Já mám co prodávat." Však jsem si nakradla v tom sídle, ale za to jak si ze mě vystřelil dostane leda tak šutrem. "Nechci pracovat." Zatvářila jsem se jako dítě, kterému někdo cpe zeleninu. "Aspoň teď." Dodala jsem potichu a zamířila k východu. "Práce, práce. Zábava je kde?" Rozhodila jsem rukama a zakroutila nechápavě hlavou.

V tomto bola tak trocha ako dieťa. No možno to bolo len v tom, že som jednoducho svoju "prácu" mal rád. Nech už som si to snažil obkecať akokoľvek, boj som si vždy svojim spôsobom užíval. Predsa len som bol ten divný ja.
"Zábava? Mňa to baví." Pokrčil som ramenom a vykročil som vedľa nej k východu. 
"Neviem ako ty, ale asi sa predsa len vrátim do Shimo no Kuni. Stále tam mám.. prácu." Síce som viac pracoval pre klan, než pre Kotomi ale... no čo. Nikdy som Kotomi nesluboval moju neutíchajúcu a večnú vernosť. Prišiel som až k dverám, ktoré viedli von a otvoril som ich. Nechal som Milli vyjsť prvú. Predsa len... slušnosť a tak.
(presun?)

"Jdu taky, ale do města asi ne. Ještě uvidím co kde bude." Prošla jsem okolo něj a vyšla ven. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a pousmála se.
"Třeba bude v hospodě sleva na pití." Tleskla jsem vesele a vyrazila vpřed. Po pár metrech jsem se ale zastavila a otočila se na něj. "Nevím kudy." Pokrčila jsem rameny a pousmála se. Teoreticky jsem věděla, vždy dávám pozor kudy a kam jdu, ale to nikdo nemusel vědět. Počkala jsem až určí směr a vydala se po jeho boku dál.

-přesun-

… o niekoľko hodín neskôr.

“Ste si istý, že je to vašim želaním Goemon-dono?” Ozval sa hlas. Pootvoril som oči. Pootočil som k nemu oči. Boli sme v slabo osvetlenej miestnosti, no stále osvetlenej. Nachádzala sa tu len hŕstka členov môjho klanu. Všetci minimálne rovnako vysoko postavený, ako ja. Niektorý vyššie. Sedel som na podložke na sedenie pred stolom, na ktorom horela miska napustená olejom.

Nastalo dlhšie ticho. Nebolo to rozhodnutie, ktoré sa robilo ľahko. Pozeral som sa do ohňa. Stále som v ňom videl hrôzy, ktoré sa stali deň pred. Towaki kričiaci v agónií, ktorú mu spôsobovalo Amaterasu. Všetko na rozkaz klanu. Povzdychol som si.
“Je to moja žiadosť.” Povedal som s istým a pevným hlasom. Premeral som si každého jedného z nich. “… moje právo.” Dodal som s trocha zamračeným pohľadom. Obe ruky som si zaloźil na hruď. “Je niekto v tejto miestnosti, kto mi ho chce odobriať?” Bol to vyzívavý hlas. No nie nepriateľský. Ak by sa niekto taký našiel, museli by sme tak či tak nájsť nejaké východisko.
“Existujú väzby, ktoré neodstránim, chcene alebo nechcene. Moje väzby na tento klan sú príkladom. No neprajem si byť naďalej zaviazaný povinnosťou voči nemu. Už tu nemám žiadnu blízku rodinu a necítim povinnosť ďalej bojovať za vec klanu, za jeho členov.” Na chvíľku som sa odmlčal. “Ale nechcem odísť, utiecť ako zbabelec a nepriateľ. To je dôvod, pre čo som sa sem vrátil.” Dodal som. Niekoľko spokojných prikívnutí. Ostatne .. nič iné im nezostávalo.
 
 
Prebudil som sa. Na chvíľku ma tma trocha vydesila. Teda.. skôr striasla? No po chvíľke mi spomienky naplnili hlavu. Bol som vyčerpaný. Posadil som sa na posteli a nahmatal som stolík. Chcel som sa napiť no, flaška nikde? V tom som pocítil ako sa niekto posadil vedľa mňa a vodu mi do rúk podal. Pomerne malé ruky.
“Taru?” Spýtal som sa a odpovedalo mi jednoduché “uhmm..” Povzdychol som si. Bola to jedna z tých, ktoré mi pomáhali v Shimo no Kuni. Jedna z tých ktoré ku mne vzhliadali. Niekto, koho som pravdepodobne svojim rozhodnutím sklamal. Zacítil som dotyk jej prstov na mojom čele, na obväzoch, ktoré mi momentálne zakrývali oči.
“Prečo?” Bola jednoduchá otázka, no cítil som že ju položila ťažko. Až neveriacky? Vedel som źe ju o svojom pohľade neprsvedčíim aj keby som chcel, no a ja som nechcel. Len som sa pousmial.
“… mal som už plné zuby tej nenávisti ...Taru-san.” Pomaly som sa postavil, zachytávajúc obväzy, ktoré som si z očí stiahol. Stále dosť rozmazaný pohľad na svet. No niečo bolo iné.. už na prvý “pocit”. No a po tom som zas pohľad otočil na Taru, v mojich očiach neustále plápolajúc karmínková “pečať”, ktorá v podstate úplne zapečatila môj sharingan. Slabo som sa pousmial, pochopí tomu časom.