Ulice mesta

Uběhla již nějaká ta doba od chvíle, kdy mi sirka zničil můj oblíbený bar a hlavně kancelář a i když splnil svůj slib a obratem mi poslal požadovanou částku, renovace přeci jen chvilku zaberou. Byl jsem však jeho rychlostí a precizností natolik potěšený, že jsem mu do jisté míry povolil i nadále využívat služeb mých lidí. A to jak těch ve stínech a uličkách, tak i těch ve zbrojích. I když... stráže spíš jen dostaly pokyny k ignorování jeho přítomnosti a aktivit. Zas tak moc jsem mu pořád nevěřil, abych ho přijal mezi své důstojníky, kteří měli moc i nad gardou samotnou, nemluvě o armádě, která byla i pro nás stále více méně nedotčeným územím. Podmanit si stráže byla jedna věc, těm stačilo přidat pár prémií a jejich oči zůstaly zavřené, ale... armáda byla větší oříšek. Mezi samuraji se nesla ta odporná věc zvaná čest, která jim zakazovala přijímat úplatky, stejně jako bylo i těžké je jakkoliv přesvědčit. Samuraj holt nebyl radní, kterému by stačilo poslat pár holek a pohrozit mu, že se o všem dozví jeho žena.
Každopádně, vzhledem k rekonstrukci mé kanceláře a nechuti k využívání té oficiální jsem většinu času trávil venku. Ať už vymetáním snad všech barů ve městě, tak i nějakým tím biznisem, o který jsem se teď musel trošku víc starat. Přeci jen... když byli lidi zvyklí za mnou chodit do baru a ten bar tam teď nebyl, musel jsem dojít já za nimi. Nerad bych, aby si někdo myslel, že když není bar, není placení... stejně jako jsem nechtěl přijít o žádné informace, které se do nalévárny většinou dostávaly.
Bylo zrovna pozdní odpoledne, když jsem vyšel z jednoho z lepších barů kdesi na hlavní ulici, ve kterém jsem měl schůzku se svými informátory... a jak to tak už bývá, schůzka se trošku protáhla a má vůle jít zas o dům dál jaksi zmizela. Není se tak čemu divit, že mé kroky byly značně těžší, než když jsem vešel dovnitř, nemluvě o mé mysli, která se z obchodní roviny přesunula do té... uvolněnější. Měl jsem děsnou chuť se zase s někým poprat. Se sirkou jsem si sice užil dost zábavy, která byla víc než znatelná na mých zubech, ale... nějak mi to nestačilo. Na můj vkus teklo až moc málo krve. A tak, zatímco jsem pomalejšími a možná lehce nepřímými kroky brázdil zdejší ulice, rozhlížel jsem se po jakékoliv příležitosti k zábavě. Bylo zcela jedno, jestli by se jednalo o bitku, něco zeleného či tekutého nebo o... příjemnou společnost. Chtěl jsem se zkrátka bavit!

Ani jsem nevěděl, jak dlouho už brázdím ulice, ale začínal jsem se řádně nudit! Nemluvě o tom, že jsem začínal střízlivět a hlavně zase žíznit. Očkem jsem začal vyhlížet nějaký pěkný bar, ve kterém bych to mohl dneska zakončit, ale... jako kdybych se ocitl v abstinenční čtvrti, žádný v okolí nebyl! Ne vážně, jak je možné, že se v mém městě nachází ulice, ve které nejsou aspoň dva bary? A aby toho nebylo málo, ani žádná zábava tady nebyla! Začal jsem se cítit celkem nesvůj, jak moc slušná to byla čtvrť. Tak moc, že jsem radši zašel do nějaké z uliček, která mě opět dostala až na hlavní ulici. A světe div se, první věc co jsem viděl byl podezřele vypadající chlápek opřený v uličce naproti. Mé oči se rozzářily jako dvě žárovky a já si to rázným krokem razil přímo k němu, zatímco jsem se v hlavě snažil vyhrabat, co zrovna tenhle určitý pobuda vlastně nabízí. A co se nestalo, přes své zamyšlení umocněné mou stále lehce ovlivněnou myslí jsem jaksi zapomněl dávat pozor na cestu a do někoho narazil. Teda... ten někdo narazil do mě! Měl by si přede dávat pozor na cestu, aby jí nezkřížil lidem, jako jsem byl já! A tak, když jsem byl tak sprostě vyrušený z vyhlížení zábavy, sklopil jsem pohled k onomu opovážlivci, který se od mé hrudi prakticky odrazil, div nespadl na zem. Už jen tenhle fakt stačil k tomu, abych pomyslel na jeho řádné vytrestání, jelikož... mlátit slabší je přece zábava!
Když jsem ale sklopil svůj zrak, musel jsem chce nechtě překvapeně a možná i lehce nechápavě pozvednout obočí, zatímco jsem si osobu, slečnu, něco řádně prohlédl. Co si budeme nalhávat, nevypadala normálně. Její žluté oči doslova svítily a na normálnosti jí nepřidávala ani ta čelenka, kterou měla ve vlasech.... "Eh..." zavrčel jsem lehce rozmrzele, zatímco jsem si ruku tak ležérně opřel o svou katanu a sám se trošku předklonil, abych k tomu prckovi byl přeci jen o trošku blíž, čímž jsem jí dal na obdiv i své neobvyklé rysy v obličeji, nemluvě o ostrých, i když polámaných zubech. "A co ty jsi jako zač?" zeptal jsem se na rovinu, zatímco jsem si jí ještě jednou pořádně prohlédl. Z mého dechu mohla cítit lehký závan alkoholu, který ještě stále ovlivňoval mojí mysl a já tak úplně zapomněl, že jsem vlastně chtěl dojít za tím chlápkem... stejně jako jsem vším tím údivem nad tímto stvoření málem zapomněl na to, že do mě vrazila. Což, když mi to opět došlo, usadil se na mé tváři rozmrzelý a lehce zamračený výraz, zatímco jsem se opět narovnal a přemýšlel, co s ní vlastně udělat.

Nevěděl jsem, jestli jsem byl tak na mol, unavený nebo jen dostal úpal z toho prudkého slunce, ale... ona se mě vážně nebála? Nebo se mi to celé jen zdálo? Ne... ona mě vážně obcházela a prohlížela si mě, jako nějaký obraz... nebo lépe kus masa v obchodu! Byl jsem z toho tak mimo, že jsem se zmohl jen na prudké otáčení hlavou po směru její chůze, div jsem se nezačal točit na místě. Když se ale zas postavila přede mě a vycenila i své tesáky, můj údiv byl o to větší... a to jsem si myslel, že je jen nějaká ulítlá... tohle bylo divné... na stvůry jsem tu měl patent já sakra! Co si jako myslí, že si sem nakráčí a bude ze sebe dělat něco extra?! Tohle je moje město, pro dvě příšery tady není místo!
Než jsem jí své nespokojení a pocity stačil dát najevo, opět promluvila a já... opět musel pozvednout lehce nechápavě své obočí. To mi vážně řekla, že bych si měl dát bonbon?! A hlavně... vážně to mňouká?! Nevěděl jsem, jestli být rozzuřený její poznámkou, nebo udivený tím mňoukáním... tak nějak jsem byl obojí... má tvář tak krom onoho pozvedlého obočí nabyla i nevrlého úšklebku, ze kterého mi div nezačalo tikat v oku... a aby toho nebylo málo, dodala tomu pomyslnou třešničku! Nejen, že se na mě dívala jak na kus masa, ona mě i prohlásila za rybu! Měl jsem děsnou chuť jí ten prst, se kterým na mě ukazovala ukousnout... a vlastně, proč by ne...  v moment, kdy vyjekla podruhé s tím, že jsem piraňa, cvaknul jsem jí proti prstu svými polámanými zuby... což... vzhledem k mému stavu asi ani nehrozilo, že se do toho prstu skutečně trefím, ale... výstraha dobrá! "Tak hele..." zavrčel jsem následně skoro až nepříčetně, přičemž mi div na čele nepulzovala žilka a necukalo v oku... tedy... v tom mi z ní už cukalo! Stejně jako mi cukaly koutky při mém křečovitě nevrlém úšklebku! "Nevím, co jsi zač... nevím odkud jsi sem přišla... je mi to naprosto ukradený... ale ještě jedno slovo o posraný rybě a vykopu tě z tohohle města takovým způsobem, že to bude bolet ještě tvoje koťata!" vyjel jsem na ní dost hrubě, jak jsem byl vytočený. Div jsem po ní znovu nezkusil kousnout! Ne vážně, co si jako myslí?! Že sem jako může nakráčet jako nová příšerka a beztrestně mi říkat ryba?! Jsem kurva žralok, ne nějaká posraná ryba! A jelikož jsem byl vážně vytočený, udělal jsem jeden prudký krok jejím směrem, přičemž jsem jí dost nevybíravě chytl za límec a přiblížil se svou tváří k té její a obdařil jí ještě jedním zubatým úsměvem. "Takže... kde máš pána, abych mu mohl dojít nakopat prdel?!"

Upřímně, ani já sám nevěděl, jestli jsem byl její existencí víc uchvácený, nebo vytočený... možná obojí? Těžko říct... jedno bylo ale jisté... neuvědomovala si s kým má tu čest! Až jsem si říkal, jestli má reputace vážně tak klesla, nebo mám jen smůlu na samé nově příchozí... nejdřív kostička, pak sirka a teď... tahle kočka... co přijde příště? Potkám tady ocasého démona?
Když si ale následně nafoukla tváře a ušklíbla se, měl jsem chuť jí vrazit jednu výchovnou! Natož, když zas pokračovala s kecama o rybách a kočkách! A bylo by mi jedno, že je to holka... kočka... cokoliv ... stejně jako jsem neměl problém s tím, že vypadala mladší a... slabší. Svět zkrátka slabé sežvýkával, takový už život byl... já jen občas žvýkal za něj. "Jooo?! Tak to mám pro tebe novinku kočičko... já nejsem posraná ryba, ale žralok!" zavrčel jsem opět podrážděně, přičemž jsem pevně sevřel rukojeť své katany. "A víš co je na tom nejlepší?" upřel jsem na ní svůj pohled, zatímco se na mé tváři usadil škodolivě vyšinutý úšklebek. "Žraloci žerou všechno, co spadne do moře... a tohle celé město je moje moře!" dodal jsem možná až lehce samolibě, když jsem tak dramaticky pohodil volnou rukou do prostoru a ještě jednou jí dal na obdiv své ostré zoubky. Dobře, takhle vylámané nepůsobily tak děsivě, ale... ony dorostou!
Jak se ale ukázalo, tak nejen, že měla pěkně prořízlou pusu, ale byla i pěkně ohebná a hbitá... tak moc, že se mi v mžiku oka zvládla stočit na hrudi a následně se od ní odrazit o pár metrů vzad! Což... vzhledem k rozdílům v naší výšce, mohutnosti a hlavně síle nebylo možné, aby se mnou jakkoliv významně pohnula, natož mě shodila, ale... i tak jsem udělal alespoň jeden krok zpět, abych dorovnal balancl a byl připravený pohotově reagovat na její případné akce. Dobře, nevypadala zas tak nebezpečně, ale... člověk mého povolání zkrátka musel být lehce paranoidní... nemluvě o tom, že jsem byl fakt vytočený! Má ruka stále pevně svírala rukojeť katany a já se musel div ne přemáhat, abych jí nevytasil a nevyslal proti té kočce tlakovou vlnu! Naštěstí pro ní mi ale odpověděla na předchozí otázku dřív, než jsem ztratil nervy úplně. I když... jak se to vezme.
V moment, kdy si tak pěkně spojila ruce za zády a hrdě mi oznámila, komu že to patří, můj výraz jako kdyby se najednou rozbil jak zrcadlo. Z všeho toho vytočení, nevrlosti a začínající nepříčetnosti se rázem stala nevěřícnost, hraničící skoro až se zmateností. "Takže... ty... patříš... ona... já... sakra..." vyloudil jsem ze sebe po chvíli, zatímco jsem si tak utřizoval své myšlenky. Tohle se mohlo stát jen mně! Ne vážně, ze všech těch lidí ve městě musela patřit té jediné, které jsem tu prdel nakopat nemohl! Teda... mohl, ale... měl jsem svou pozici a hlavně peníze rád... Ještě jednou jsem si kočičí slečnu před sebou pořádně a dost zamyšleně prohlédl, načež jsem opět udělal pár kroků jejím směrem. Nutno říct, že i když byly stále ráznější, nebyly už tolik útočné a hlavně... i můj stisk rukojeti katany povolil do opětovného ležérního opření. "Dobře! V tom případě tvé velevážené paničce donesu její zatoulané zvířátko!" zavrčel jsem, když jsem se postavil před ní a kývnutím hlavou jí naznačil, že má jít. Neřekl jsem kam, prostě... má jít. Doufám, že mi tohle naše dokonalá vůdkyně řádně osvětlí.

Její vyprsknutí smíchy bylo tou poslední kapkou do mělkého kalichu mé slabé trpělivosti! Do mé tváře se opět vrátil onen nádech nepříčetnosti, který se dost jasně projevil na skoro až děsivě širokém úšklebku, zatímco se má hlava na krátkou chvíli sklonila, abych po ní rovnou neskočil a nesežral jí. Být tady sirka, zřejmě by už tušil, jak málo mi teď stačilo k tomu, abych jí udělal to samé co jemu... a že ona určitě neměla ten hnusný krystal, aby jí ochránil! I když to byl domácí mazlík té růžové primadony! Reiny jméno tady skutečně něco znamenalo, ale... rozhodně ne to, co si tady číča mohla myslet. Nebyla to žádná princezna, nebyla ani pravou vůdkyní. Tím, že se člověk prohlásí za krále se králem nestává. Natož královnou... ne, Reina byla známá svým ohavným činem, který zarýval strach a nenávist snad do všech srdcí v zemi. Možná i proto jsem se rozhodl využít příležitosti a chopit se aspoň toho malého, leč podstatného kousku moci, který se mi naskytl. Nějak jsem neměl problém s následováním někoho takového... vlastně... vyhovovalo mi to tak. Byl jsem stvůra, krvelačný netvor, kterého se lidé stranili a děsili jen pro jeho pouhou existenci. Reina na tom byla podobně, jen... ona si svou cestu na rozdíl ode mně vybrala. To však nic neměnilo na tom, že jsem jí svým způsobem uznával... minimálně její sílu a postavení ano.
Když jsem se ale před onu kočičí slečnu postavil, velice rychle pochopila, že se má pohnout a to dokonce bez odmlouvání! Čekal jsem aspoň nějakou průpovídku nebo něco, za co bych jí konečně mohl vlepit aspoň pohlavek, ale... ono nic! Byl jsem z toho zklamaný... a hlavně znuděný! To by se ale nesměly rozbušit válečné bubny prakticky po pár našich krocích! Má tvář prudce trhla k místu, kde se věž nacházela, přičemž se na ní usadil podivný výraz míchající překvapení, zamyšlení a hlavně... nedočkavost, která se třpytila hlavně v mých očích. Popravdě, na něco takového jsem se těšil jako malý žralok na překvapeného šnorchlistu! Teda... trošku mě prudilo, že musím jít dělat svojí práci a vážně velet obraně města a městské gardě, ale... akce byla akce a já jí měl poslední dobou skutečný nedostatek! Číča to mohla poznat doslova z první ruky, jelikož v momentě, kdy se na mě tázavě zahleděla mohla spatřit pouze mojí ruku, jak jejím směrem doslova vystřelila. A než se stihla vzpamatovat, nebo zareagovat, už jsem si jí házel na záda. "Koukej se držet, nehodlám tě tu pak někde sbírat po ulicích!" ohlédl jsem se na ní přes své rameno se značně škodolibým úsměvem, který podporovala dvojice plamínků v mých očích. Možná se může zdát podivné, že jsem jí jednoduše nechytl pod jednu ruku nebo si jí nehodil přes rameno, ale... tím bych akorát tak ztrácel balanc, kterého jsem v současné době stále neměl dost! A tak, než by stačila mrknout, byli jsme už na střeše a přímou čarou si to mířili k paláci kdesi ve středu města.