Kobky

Klasické kobky ukryté kdesi v podzemí města. Jejich přesnou polohu zná jen několik vybraných, jelikož se sem na rozdíl od běžného vězení zavírají ti nejhorší zločinci v čele s shinobi, kterým je zde i potlačována čakra. O zdejších kobkách koluje mezi prostým lidem mnoho fám, přičemž dle té nejrozšířenější se dá z kobek utéct skrze kanalizaci, na kterou by měly být napojeny. Zda je to pravda je však otázkou. Hlavní složku stráží zde tvoří samurajové, ale nalezli byste zde i několik senzibilů.

Nebýt toho, že jsem se ještě po cestě zastavil pro trochu toho dobrého pití, byl bych tu prakticky jako lusknutím prstů a někteří ze strážných by nemuseli být ani škrábnutí, ale... to by přece nebyla žádná zábava a já měl celkem vyschlo v krku, takže...priority, víme. A tak, zatímco jsem pomalým krokem kráčel uličkou mezi celami, pobrukoval jsem si svou oblíbenou písničku a tak se u toho rozhlížel po okolních vězních. Po celou dobu se na mé tváři držel poměrně škodolibý úšklebek, jelikož když jsem tak koukal na všechny ty zbídačené chudáky, měl jsem pocit, že dělám svou práci sakra dobře! Jo, jak vám vaše klany a úžasná jutsu pomůžou teď, hmm? Ne, vážně jsem neměl shinobi vůbec v lásce, vlastně jsem neměl rád ani samuraje. Jak nad tím tak přemýšlím, byl jsem celkem dost velký pokrytec. Nebo jsem jen neměl rád lidi. Tak jako tak mi tenhle pohled vždycky dokázal vykouzlit úsměv na tváři. Obzvlášť, když jsem věděl, že sem jdu za někým speciálním, kdo si zasloužil mou přímou pozornost.
Tudíž, když jsem došel až před celu našeho klauna a viděl těch několik pomlácených strážných, musel jsem se chtě nechtě pořádně zazubit a tak očkem nahlédnout dovnitř. "To vás vážně zmlátila holka?" podíval jsem se na tu partičku pěti pomlácených strážných, kteří se všemožně opírali a přidržovali o zeď a mříže. Vypadalo to, že minimálně jeden z nich měl dost nehezky zlomenou nohu a ti další měli určitě taky něco zlomeného nebo minimálně nalomeného. Dle mého však nejvíc utrpěla jejich pýcha, protože... v pěti se nechat zmlátit někým, kdo má potlačenou čakru? Začínal jsem se stydět, že jim velím!
"Koukám, že už jsi si udělala pohodlí" ušklíbnul jsem se směrem k oné neznámé dívce v cele, přičemž jsem se tak ledabyle opřel o jednu z mříží a ještě jednou si jí pořádně a dost okatě prohlédl od hlavy až k patě a pak zase zpátky, načež jsem trošku zamyšleně zaklonil hlavu ve snaze si vybavit, k jakému asi tak může patřit klanu. No, marně. "Ty tečky, co máš na čele, ke kterému patříš klanu?" zeptal jsem se na rovinu, jelikož mě zkrátka nebavilo pátrat v paměti a hrát si na chytrého. Od toho jsem přece nebyl placený! I když, za co jsem vlastně placený byl? Udržování pořádku? Zabíjení nepohodlných? Zastrašování? Už jsem ani sám nevěděl, ale peníze chodily a já si prostě dělal svoje, takže proč to řešit, že ano. "Když budeš spolupracovat, tak ti dám napít, když ne..." pronesl jsem vcelku hravým tónem, přičemž jsem ze své brašny vytáhl lahev poměrně dobrého saké a tak si s ní pohodil v ruce. Během toho celého jsem se na naší milou vězeňkyni díval moc pěkným pohledem, který mou větu dozajista doříkával za mě. Holt, měl jsem rád jak pití, tak i mučení. Takže ať už se rozhodne spolupracovat nebo ne, bavit se budu tak jako tak.

Tak nějak jsem vůbec neřešil, jestli je spoutaná nebo ne, jelikož takhle to mohla být mnohem větší zábava, takže ať si ten řetěz klidně nechá, pokud se jí líbí. A dokonce bych jí i ten její úsměv možná opětoval, kdyby nezačala mluvit, jelikož... vážně mi řekla, že jsem ryba?! Na mé tváři se objevil dost křečovitý úsměv, který doplňovalo občasné škubnutí v oku, což mohlo vzhledem k tomu, jak jsem vypadal působit lehce děsivě. "Rybák..." zopakoval jsem její slova spíš tak pro sebe se sklopenou hlavou, zatímco jsem se snažil hodit do klidu, protože jsem měl sto chutí jí tady přeříznout vejpůl! A teď myslím vážně přeříznout, mečem! "Já ti taky udělám něco nepěkného, jestli mě ještě jednou nazveš rybou. A to mi věř, že bys pak ještě byla ráda nechaná napospas těm neschopným budižkničemům!" zavrčel jsem tak nevrle, že být pes, už by mi někdo nasazoval náhubek. Což vlastně ani nebylo od věci, jelikož bych jí mohl taky dost pěkně pokousat a že jsem to měl v plánu, pokud mi ještě jednou řekne, že jsem nějaká blbá ryba!
"Takže..." oddechl jsem si, aby se trošku uklidnil a zas se na ní zadíval, tentokrát už ne zrovna přívětivě, ale pořád ne nijak nepřátelsky. Byl jsem zkrátka jenom trochu podrážděný její poznámkou. "Ty mi chceš říct, že nepatříš k žádnému klanu... a že jsi nějaká legendární příšera... chápu to dobře?" a ano, zněl jsem u toho hodně sarkasticky a taky tomu odpovídal můj pohled podkreslený pozdviženým obočím, protože... buďto si ze mě dělala legraci a nebo tomu skutečně věřila. Nevím, co z toho bylo horší. A jelikož mi vyschlo v krku a naše milá vězeňkyně se neměla k tomu mi dát pořádné informace, rozhodl jsem se aspoň prozatím to dobré saké pít sám! Takže jsem si dal pár pořádných loků a nezapomněl u toho na konci nahlas mlasknout.
"Takže, ještě jednou. Kdo nebo v tvém případě spíš co jsi a co tady děláš? Určitě jsi se sem nedostala jen protože se ti zrovna chtělo" upřel jsem na ní svůj pohled a vyčkával, co z ní vypadne tentokrát. A to jsem si myslel, že s ní bude zábava, zatím mě leda tak prudila! Ale, dal jsem jí čas, než dopiju lahev, což nebylo moc dlouho, vzhledem k tomu, že už jsem měl půlku v sobě.

Musel jsem uznat, že tahle byla opravdu zvláštní případ. Takový, který rozhodně stál za pozornost, jelikož vážně vypadala, že svá slova myslí vážně. Tohle ani nebylo o mlžení nebo lhaní, ona si vážně myslela, že je legendární příšera! A to jsem si myslel, že takové smýšlení o sobě sama mám jen já, pfff, takhle mi fušovat do řemesla! A to ani nemluvím o jejím ledabylém a pobaveném přístupu k celé téhle situaci. Jako kdyby si ani neuvědomovala, kde vlastně je a nebo tu dokonce byla ráda? Takové jsme tu často nemívali. Ano, měli jsme tu sem tam nějakého toho bojovníka nebo masochistu, ale tohle? To byla celkem rarita. I když, zas tu bylo příjemně a pokud člověk neměl vysoké nároky, tak i jídlo se asi dalo. Teda, pokud se té troše odpadků dalo říkat jídlo, že ano.
K mé nelibosti si vážně pořád myslela, že tohle je nějaká hra a i když jsem si hrál rád, tak většinou dle vlastních pravidel. Ale, když si chtěla hrát, tak si budeme hrát! Její slova, jako kdybych úplně ignoroval a zkrátka a jednoduše jsem dopil zbytek lahve, kterou jsem následně pohodil kamsi do chodby. Mým tělem se roznášel hřejivý pocit, který si pomalu ale jistě nacházel cestu i do mé hlavy, která se tak zdála o trošku lehčí a uvolněnější, což byl přesně ten stav, ve kterém jsem si hrál nejraději... taky jsem v tomto stavu i nejraději zabíjel, ale to teď nebylo podstatné. Alespoň prozatím. Na mé tváři se usadil velice tajuplný úsměv, zatímco jsem se pomalu ale jistě podél mříží posouval stále blíže a blíže k naší ctěné návštěvě, naproti které jsem se následně i zastavil a zpříma jí pohlédl od očí. V těch mých mohla spatřit nepatrné plamínky, které jako kdyby přímo prahly po tom, aby mohly někoho popálit a způsobit mu bolest. "Funguje to tak, jak já řeknu, kostičko. A ještě jednou mi budeš odporovat a z mé štědré nabídky na spolupráci se stane tvá nejhorší noční můra" pronesl jsem s hlasem tak chladným a přitom tak rozvášněným, že bylo těžké poznat, jestli mě vážně štve nebo naopak baví. Než však stihla jakkoliv reagovat nebo mi dokonce odpovědět, vystřelila má ruka skrze mříže, přičemž jí chytla za jakýkoliv kousek oblečení, který zrovna na hrudi měla a prudce s ní trhla směrem proti mřížím a mé osobě. "A ano, ty žábry jsou pravé. Stejně jako mé ostré zuby" zašeptal jsem skoro hravě, když jsem se k ní přiblížil svou tváří a své krásné tesáky jí tak dal na obdiv. Poté jsem však opět povolil svůj stisk a jednoduše jí pustil s tím, že jsem se od ní i já sám opět oddálil v očekávání, zda konečně pochopila situaci. Zatím jsem se skutečně bavil, ale každá zábava měla svůj čas a rozhodně jsem zde neměl v plánu strávit celou noc. Přeci jen, byla na mě moc mladá, abych tu zábavu přesunul na takovou rovinu.

Bylo skoro až udivující, jaký podivín právě stál přede mnou. Ne vážně, to jí nedocházelo, kde je a v jakém je postavení? A nebo jí to jen bylo ukradené a chtěla mě prostě prudit? Tak jako tak si ale získala můj zájem, jelikož jsem byl zvědavý, jak dlouho mi jí zabere zlomit. A ať si každý říká cokoliv, každý má svou hranici, stejně jako má každý svou cenu. I když zrovna u téhle podivné bytosti bych o její ceně možná i pochyboval. Vypadala a prakticky se i chovala jako by nikdy nežila v běžném světě, jako kdyby až doteď žila v nějaké jeskyni nebo kobce. A nebo to byl jenom blázen, možné bylo všechno.
"Dobře, tak jinak... Dejme tomu, že ti budu věřit, že jsi tím, čím říkáš že jsi" pohlédl jsem na ní s ne zrovna přívětivým pohledem, se kterým jsem si jí ještě jednou pořádně prohlédl naprosto ignorujíc její slova o hraní hry, u kterých jsem měl chuť jí ten prst ukousnout. "V takovém případě mě ale zajímá, odkud jsi sem přišla, kam míříš a co máš v plánu dělat tady v naší zemi a městě. Popřípadě, co všechno už jsi tady stihla udělat" pronesl jsem neutrálním, možná lehce zvídavým tónem přičemž jsem opět prošel okolo mříží až ke vstupu do cely, ve kterém jsem se zastavil a o jednu z nosných mříží se opět opřel. "Když mi na moje otázky odpovíš, odpovím pak já na ty tvoje, fér dohoda, ne?" zazubil jsem se a dál jí zaujatě sledoval. Odporovat mi takhle běžný vězeň, už mu něco chybí, ale tahle byla svým způsobem tak moc odlišná, že jsem byl zkrátka zvědavý, co je vlastně zač. Minimálně jsem se dokázal ztotožnit se statusem příšery, kterým se dobrovolně osočovala.

Jak to tak vypadalo, tak tu svou hru brala skutečně vážně, možná až moc vážně, jako kdyby vážně věřila, že jsem sem přišel si s ní hrát... teda, to jsem taky přišel, ale spíš jsem čekal trošku jinou hru a dle lehce odlišných pravidel. Takovou, během které jedna strana ubližuje té druhé. Zatím ale trpěla leda tak moje trpělivost, která i bez alkoholu, který mi právě koloval žilami nebyla nijak velká. Tudíž, pokud by mě pozorněji sledovala, mohla by postřehnout onen lehký neklid, který se projevoval všemožnými drobnými pohyby a mírným přešlapováním na místě. A nebo by se mi mohla podívat do tváře, kde by viděla nasupený výraz něčeho, co jí chce pokousat. Tak jako tak jsem se začínal nudit a jelikož tahle hra nebyla žádná zábava, rozhodl jsem se jí trošku okořenit! A tak, když mi opět takhle pěkně odsekla, odrazil jsem se beze slova od mříží a bez okolků vešel do cely. Samozřejmě jsem měl jednu ruku klasicky ležérně položenou na kataně, ale už jen z mého stylu chůze bylo poznat, že na ní nechci zaútočit. Alespoň prozatím ne. "Věc se má takhle, kostičko" zpříma jsem na ni pohlédl, když jsem se zastavil sotva na krok od ní. "Tohle místo neopustíš, dokud mně se nebude chtít tě pustit a jelikož mě začínáš nudit, tak se mi chce stále míň a míň" začal jsem s určitou vážností, kterou však rozbíjel můj menší šibalský úšklebek. Ano, byl v tom menší háček, jinak by to přece nebyla zábava! "Co si takhle zahrát jinou hru, hmm? Když vyhraju, řekneš mi všechno, co chci vědět. Když vyhraješ ty, můžeš se zas ptát ty" což byla dle mého velice férová nabídka. Tenhle výslech by se jinak táhnul celou věčnost a zrovna tady kostičku se mi nechtělo připínat na skřipec. Vypadala, že by se moc nenechala a jak už jsem říkal, nemám na tohle celou noc. Navíc vypadala celkem neškodně. Asi tak neškodně, jako blázen na útěku, ale pořád... nebyl to nepřítel režimu a zřejmě ani mého podnikání. Neviděl jsem tak důvod k tomu si s ní případně špinit ruce déle, než bylo nutné, ale nějaká ta zábava být přece musí! "Pravidla budou jednoduchá... zranit toho druhého" ano, chtěl jsem se tady mlátit s holkou, která o sobě prohlašovala, že je příšera a která zvládla zmlátit pět strážných. Z nějakého důvodu jsem měl slabost pro nebezpečné jedince a i když se jinak zdála neškodná, určitě nebyla neschopná.

Stál jsem tam a pouze sledoval její absolutní výbuch smíchu, ze kterého jí až vyrašily slzy. Vážně jsem netušil, co na tom bylo tak vtipného, ale ten smích byl celkem dost nakažlivý, tak moc, že mi koutky úst začaly cukat taky, i když těžko říct, jestli od pobavení nebo od podráždění. V mém případě to bylo někdy opravdu těžké poznat. Tak nějak jsem nepatřil zrovna k těm nejsympatičtějším lidem pod sluncem, kteří by se dokázali bůhvíjak smát. Po většinu času jsem se spíš mračil a nebo na lidi zlověstně vrčel. Teď jsem se však k vrčení neměl, jelikož jsem byl unešený onou surovou silou, kterou kostička oplývala. Byla sice shinobi, ale na takovéhle rozlomení pevného železa to pořád chtělo velké množství síly! Asi bych jí neměl moc podceňovat, i když, to co ona bych zvládl taky, takže jsem nakonec zas tak moc unešený nebyl. Něco mi ale říkalo, že nebude zrovna snadným protivníkem, ale kdo taky měl snadné protivníky rád, že ano. Snadné souboje byly nudné souboje a já už jsem se nudil až až. Doslova jsem prahnul po nějaké té pořádné zábavě a hlavně krvi. Už to bylo pár dní, co jsem měl to potěšení někomu ublížit, takže jsem byl natěšený jak sumo zápasník na restauraci sněz co můžeš.
Její slova jsem přešel s pouhým lehkým ušklíbnutím, jelikož já opravdu chtěl. Chtěl jsem zas konečně s někým změřit síly a hlavně jsem byl hrozně zvědavý, co v kostičce je. Krvácí jako normální člověk? To brzy zjistíme! Když se tedy tak hezky předklonila, automaticky a dost zákeřně jsem využil naskytnuté příležitosti a skutečně proti jejímu krku sekl svou čepelí, i když možná trošku jiným způsobem, než by čekala. Namísto běžného seku jsem udělal lehký úskok zpět, během čehož jsem svou čepel vytasil takovou rychlostí, že namísto ostří mohla její krk zasáhnout tlaková vlna (Tairetsudan), která byla dozajista mnohem nepříjemnější a hlavně nečekanější . Přeci jen, s kolika samuraji mohla mít tu čest bojovat? Ať už se ale vyhla či nikoliv, zaujmul jsem po odskoku obraný postoj a netrpělivě vyčkával její protiakci.

Byla rychlá a dravá, tak moc, že bezhlavě vyrazila vstříc mému seku. Být to běžný člověk, už by jí nejspíše chyběla ruka, nebo dokonce i hlava, ale takhle? I přestože jsem neměl dost prostoru k vytvoření tlakové vlny, stále se jednalo o poměrně mocný útok, který rozhodně nešlo zastavit bez vynaložení odpovídající síly a už vůbec ne bez pevné zbraně. O to větší překvapení bylo, když se má katana prakticky odrazila od pevných kostí, které kostičce trčely z hrudi, jako kdyby byla nějaký vetřelec na polární základně! Byl jsem z toho výjevu tak rozrušený a nadšený, že jsem skoro až zapomněl, že provádí nějaký protiútok! Vzpamatoval jsem se prakticky jen pár chvil předtím, než by se její pěst seznámila s mou tváří. Nezbýval mi tak čas na nic víc, než na hbité přikrčení a následnou piruetu za její záda. "Už chápu tu příšeru" na mé tváři se usadil lehký úšklebek, zatímco se má katana rozzářila modrou energií. Když ona využívala tajné zbraně, mohl jsem přece taky! Uvidíme, jestli budou její kosti silnější než čakrová čepel! Avšak, již jsem znova neútočil, pouze jsem opět zaujmul ležérně obraný postoj a vyčkával, než zas zaútočí ona. Po téhle ukázce jsem z ní chtěl vidět co nejvíc a byla by škoda to ukončovat dřív, než to vůbec začalo.

Stál jsem tam a nedočkavě vyčkával její další útok, akci, cokoliv, ale ona jako kdyby mě úplně ignorovala! Ani se za mnou neohlédla a jako kdyby toho bylo málo, rozrazila mříže, jako kdyby to byly párátka. Tak nějak jsem najednou netušil, která bije, jelikož jsem byl stále uchvácen její podivuhodnou schopností a taky jsem tak nějak nečekal, že by se takhle v průběhu souboje sbalila a zkrátka odešla, což bylo přesně to co udělala. "He... hej!" vyklouzlo mi lehce zmateně a ukřivděně, jelikož jsem se akorát začínal rozehřívat a bavit se a ona si prostě odejde? Samozřejmě že stráže jí uhli z cesty a tak jediný, kdo jí mohl zastavit jsem byl já, ale... už jsem měl celkem chuť na nějaké to pití a hlavně se mi jí nechtělo nahánět po tunelech. Ne vážně, mám lepší věci na práci, než celou noc nahánět touhle pavučinou chodeb jednu bláznivou holku, která byla více méně neškodná. Nebezpečná a děsně zajímavá, ale neškodná. "Hra nekončí!" zahulákal jsem ještě kamsi do tmy a s nespecifikovatelným mumláním zas zastrčil katanu zpět do pouzdra. No a jelikož tu už nebylo nic zajímavého a strážní se už dávno rozprchli, rozhodl jsem se nasupeně odejít. Potřeboval jsem tu pachuť zklamání pořádně vypláchnout!

- Přesun -