Sirotčinec

pro **Hinami** Wed Jul 18, 2018 1:53 pm

Jediným dozorem a ředitelem tohoto zařízení je Hinami. Děti jsou učeny samostatnosti, a tak starší jedinci rádi pomáhají tam, kde je potřeba. V tomto období válek o sirotky není nouze, místní komunita dětí však své vrstevníky srdečně vítá a počty stále narůstají. Není neobvyklé, že se zde čas od času objeví i děti s potenciálem stát se shinobi. Přesto, že lidé tento orgán oceňují pro jeho přínos společnosti, spíše ho přehlížejí, život tu pak ubíhá zvláštním jedinečným tempem. Všem skryté je však to, že toto nevinné místo je zároveň centrálou Hinami skryté organizace Chīsana Tori.

Sirotčinec se nachází v odlehlejší části města, kde domy nejsou namačkané jeden na druhý jako blíže k centru. Středně velký pozemek ohraničuje stromoví lesa. Budova sirotčince je podlouhlá dřevěná stavba, ve které se nachází všechno to, co byste v takovém zařízení mohli hledat. Kuchyně, jídelna, sociální zařízení a prostorné pokoje pro děti. V patře má také vlastní pokoj Hinami, který není ničím výjimečný. Celý objekt je částečně podsklepený, vchod do podzemí je zapečetěn svitkovou bariérou, tyto prostory pak slouží zejména pro evakuaci nebo úkryt před případným nebezpečím.

pro **Arata** Sun Jul 22, 2018 1:25 pm

"Vzali nám to. Zkazili nám to. Posrali nám to. Zpackali nám to. My se ale nedáme. Ne. My to potřebujeme. Ano. To ano. Vezmeme si desetkrát víc. Stokrát víc než by jsme snědli tenkrát. Vrátíme jim to. Sežereme všechno. My musíme!" Káceli jsme naším párátkem postupně stromy na cestě k sirotčinci. "Ta zoufalost! Ten neocenitelný strach! Aaaaghh... proč?!" Nepřemýšleli jsme nad ničím jiným než nad událostmi ze střetu s Reinou Kanou. Předhodili nám tam k snědku tenkrát vlastní lidi, aby nás uklidnili. Byla to nádhera! Jenže pak se vše zvrtlo a snad poprvé za náš život nás přešla chuť. Zklamaně jsme je opustili a vydali se pryč. Toulali se světem. Snažili se dostat z toho pocitu znechucení. Zabili jsme jednou. Podruhé. Jako obvykle jsme pořád neměli dost. Jednou jsme utrhli hlavu a snažili se z ní vymačkat vše tekuté pro pocit osvěžení, krev s mozkomíšním mokem. Jindy jsme hodovali na očích, ale pořád jsme to necítili. Nežili jsme. Hledali jsme stejný pocit, který jsme měli před "sebeobětováním" Bokudena, povzbuzení a motivaci. Najednou nám jídlo nebylo dost.

"Je to na nic. Nechce se nám. Nestačí to. Co budeme dělat?" Přestali jsme kácet stromy. Své přerostlé párátko trochu přikryli pláštěm na zádech a schovaní pod ním jsme se kymáceli cestou ke sirotčinci. Když jsme na něj narazili, zadívali jsme se na děti, které tam pobíhaly. Vypadaly nevinně. V hlavě se nám mihla vzpomínka na dětství. Trýznění. Nedokrmení. Bylo to ještě předtím než jsme začali pojídat lidi. "Zabijeme je. Sežereme. Nevinné my rádi." Rukou jsme se napřáhli po párátko na zádech kdežto tu jsme se najednou zastavili. Nevytasili ho. "Ne. Dneska jíst nebudeme." Nevinné jsme už cestou zabít stihli a nijak nám to pocitově nepomohlo. Jsme jako ženská. Náladoví. Možná spíše něco více primitivního. Když nám zabíjení a pojídání v poslední době nestačilo, chtěli jsme zažít něco jiného. Vyjít mezi lidi. Poznat ty, které nenávidíme. Ti sirotci nám byli blízcí. Spojovalo nás tragické dětství. Vyšli jsme k nim vstříc plní očekávání. Neměli jsme slov. Jediné na co jsme se zmohli bylo zamávání.

pro **Hinami** Wed Aug 01, 2018 7:51 pm

V sirotčinci v tuto chvíli panoval klid, Anko i Yuri se dávno vrátili a poreferovaly o dění ve městě společně s dalšími, takhle se dělo několikrát do dne. O současné situaci ve městě jsem začala více přemýšlet, rozhodnutí, zda-li nezasáhnout mě dlouho vrtalo hlavou, ale poslední dobou jsem si začala zvykat na současný klidný stav v našem sirotčinci, že mě to odrazovalo k radikálnějším krokům. Yuri navíc přišla s informací o ideálním prodejci povlečení, a tak jsem začala sepisovat naši objednávku ve své pracovně v patře. Některá děcka si hrála a pobíhala po dvoře, jiná pracovala, ať už v kuchyni, uklizela, či se starala o zahradu. Sirotčinec měl svůj vlastní řád a na každého připadala stejná míra práce jako na jiného, víceméně. Dlouho se mi v hlavě neozýval hlas mé sestry, což jsem sice vítala, ale nadruhou stranu mě to i někde hluboko uvnitř znepokojovalo.

Děti vesele lumpačily po dvorku, aktuálně tam byla minimálně třetina obyvatelstva tohoto prostoru, ve skupinkách se věnovaly různým aktivitám, ale největší parta hrála na honěnou nejblíže k cestě. To byly také první děti, které spatřily přicházejícího zahaleného muže. Ve chvíli, kdy si ho první z nich všimly, nejdříve ztuhly a zvědavě na něj zahlížely. Některé menší děti se krčily za zády jejích starších přátel a pokukovaly zpoza ramen. Na okamžik nastalo ticho.

Objednávka byla v mžiku dopsána a já si ji spokojeně založila mezi ostatní administrativní papíry. Ve chvíli na okamžik utichl dětský smích, zatrnulo ve mně. Několika rychlými kroky jsem se přesunula k oknu s výhledem do dvora. Zamrazilo mě při pohledu na příchozí postavu. „Taky cítíš tu hrozivou sílu, co v sobě ta schránka skýtá?“ ozvala se Kurenai s ďábelsky uspokojeným hlasem. Olízla jsem si rty, oči se mi zbarvily do ruda a já ji odpověděla. Okamžitě musíme jednat! Zatrnulo ve mně podruhé, uvědomila jsem si, že kontrolu těla přebrala sestra a já pro jednou zase jen sledovala, co se před našima očima dělo. Nemohla jsem ji teď nechat u kormidla! S výdechem se mé oči vrátily do normálu a já nezahálela. Hahaha... posměšně se mi zasmála, ale já to v tuto chvíli ignorovala. Zaúkolovala jsem Yuri a další, postarali se o to, aby shromáždili zbytek sirotčince u vchodu do sklepení, který poté právě Yuri pomocí pečetě otevřela. Zatímco se ostatní evakuovali, já se vydala ven ke zbytku dětí a záhadnému muži.

Když muž dětem zamával, jakoby tím zničil jakousi barieru mezi ním a dětmi. Ony se rázem usmály a vydaly radostně za ním. Zřejmě to bylo kvůli jejich dětské nevinnosti, kterou i děti tohoto sirotčince oplývaly. Nebály se ho, neštitily ani ho nesoudily i přes zvláštní vzhled a pohyby. Chechtaly se a poskakovaly okolo chlapíka. „Budete si s námi hrát? Tak budete?“ jedna z dívek na něj zahoukala. Nakonec se děcka neudržela a další dívka se ho jemně dotkla na ruce a začala zběsile prchat. „Máš ji! Hehehe!“ Samozřejmě nemohl normálně tušit, co taková honěná je a jak se to hraje, ale mohl to vypozorovat při svém příchodu, pravidla této zábavy byla přímo do očí bijící.

Ve chvíli, co se okolo něj děcka začala točit, vystoupila jsem z vchodových dveří a prohlédla si ho s přemilým úsměvem. Nakonec mávla a přátelsky zvolala. "Přejete si něco, pane?"

pro **Jorogumo** Sat May 01, 2021 6:43 pm

Vzhľadom na to, že mi Takumi namiesto svojho tela venoval len ľadový prostredník, musela som do značnej miery prehodnotiť svoje pôvodné plány. Predsa som už o svoju poslednú identitu Itsukiho prišla, nehovoriac o tom, že moje pravé ja čiastočne odhalila i Mikoto. Tá ma ale vzhľadom na jej nedostatočnú informovanosť netrápila ani zďaleka tak moc, ako istá iná osoba, ktorá ma už nejakú dobu, prakticky od začiatku vojny s Chinoike, nenápadne sledovala. Spočiatku som to nepovažovala za nijak zvlášť podivné, keďže som vystupovala ako vodca žoldnierskej organizácie Kuroi Hitsuji, no postupom času som začínala mať pocit, že daný jedinec nemal záujem ani tak o Itsukiho ako skôr o mňa. Zapojila som teda i vlastnú informačnú sieť, až ma osud zaviedol do skromného miestneho sirotinca, ktorý bol zdá sa aj niečím viac...

Skotačiace deti mali možnosť spozorovať, ako sa na bežné pomery z neobvykle potemneného lesa vynorila groteskná postava s tvárou bieleho pavúka zahalená v tmavom plášti. Bola som to samozrejme iba ja vo svojom obľúbenom pracovnom odeve, no napriek tomu sa aj tie odvážne siroty schopné priateľsky uvítať i niekoho tak monštrózneho ako bol Arata nemohli zbaviť pocitu, že sa k ním blížil démon nepochádzajúci z nášho sveta. Každá jedna z nich, ktorá si ma všimla, rázom úplne zabudla na hranie a nemohla zo mňa spustiť oči. Aura, ktorá zo mňa sálala, bola i bez môjho úmyslu pre civilistov natoľko paralyzujúca, že pôsobila i na tých najhrdinskejších nezbedníkov.

Staršie deti sa inštinktívne postavili pred tie mladšie ako keby ich chceli chrániť, neschopné čo i len prehovoriť, kdežto práve tie mladšie prešli do stavu akéhosi zmäteného údivu, nestačiac sa na mňa vynadívať. Našiel sa však medzi nimi i malý chlapček, ktorý mi sám od seba vyrazil s paličkou v ruke naproti napriek namietajúcim pohľadom ostatných, a ako náhle sa ku mne dostatočne priblížil, položil mi dokonca i veľmi trúfalú otázku: "Prišli ste nám ublížiť?" Ťažko povedať, aká sa odo mňa očakávala reakcia, no po krátkej a napätej chvíli som si k nemu čupla, natiahla k nemu ruku a vydala zo seba pomerne nežným ženským hlasom nasledovné: "Neblázni, ako by som len mohla s tak statočným ochrancom?" Namiesto toho, aby som ho od seba odstrčila či vykonala nebodaj niečo horšie, som ho naopak len nevinne pohladila vo vlasoch, vďaka čomu sa napätie v okolí aspoň do istej miery vytratilo.

pro **Hinami** Sat May 01, 2021 8:35 pm

Ačkoliv se to mohlo zdát podivuhodné, sirotčinec zůstal po celé tři roky od zážehu války mezi Reinou a Kotomi až po nedávno vyhranou válku proti klanu Chinoike bez zevnějších změn a hlavně přežil toto období bez jakékoliv újmy. Bezesporu se na tom podílela i velmi vhodná lokalita tohoto zařízení, které se nacházelo na samotném severním okraji hlavního města ve skrytu stromoví, směrem k oceánu. Povětšinou sem tak neměli možnost náhodně zavítat ani poutníci či jiní cizinci. Úplně nedotknutelné však toto místo nebylo. Příkladem tomu byla návštěva divokého Araty, který měl potenciál celý sirotčinec vyhubit, kdyby přišel ve správnou chvíli, nestalo se tomu však. Co se ale blížilo teď, bylo nebezpečí zcela jiného rázu a bezpochyby závažnějšího, jelikož se blížila osoba prudce inteligentní, znalá a zkušená. Vědění je totiž moc.

Sup, který vpadl do pavoučí sítě na bojišti v jihozápadní hranici byl v tom okamžiku prostředníkem mých smyslů. Tušila jsem tak ihned po děsivém zážitku, že nás pavoučí dáma navštíví, jelikož si je zřejmě vědoma mých sledujících očí, avšak bylo i nad mé síly přesně odhadnout chvíli, kdy se tomu stane. Nemohla jsem si dovolit mezi ostatními vyvolat paniku interními opatřeními, které měly jen minimální šanci účinku. Jorogumo by si našla i tak správný okamžik, kdy se ukázat. Navíc, přestože byla předmětem mého sledování po poměrně dlouhý čas, její schopnosti a zájmy mi nebyly dopodrobna jasné, a tak bylo těžké se na naše střetnutí výrazně připravit. Věřila jsem však, že kromě mých informací o ní, ji v našem sirotčinci nic dalšího nezajímalo. Vše totiž naznačovalo tomu, že jejím dalším cílem bude najít nového hostitele a u nás se zrovna vhodní kandidáti nenacházeli. Sepsala jsem tak veškeré získané informace o Jorogumo a jejím počínání. Ty byly pak zapečetěny do zvláštních svitků a za specifických okolností připraveny k rozeslání vybraným adresátům.

Nemohla jsem sice přesně odhadnout, kdy se Jorogumo ukáže, ve chvíli, kdy se však přiblížila k sirotčinci, už mi její přítomnost uniknout nemohla. Několik vteřin poté, co se událo setkání mezi dětmi a podivně oděnou ženou, se otevřely dveře ze sirotčince, ve kterých jsem se objevila já (v henge) a po mém boku Yuri. Na mé tváři zářil okouzlující úsměv, do jaké míry byl upřímný, bylo těžké odhadnout. I když mezi mistry manipulace se tyto falešné masky a skrytá gesta dají nejspíš prohlédnout daleko lépe. Yuri měla neutrální výraz, snad až nepřítomný. Jakoby hleděla skrz Jorogumo, možná se bála pohlédnout na ni přímo. Mé oči byly naopak k dámě v kostýmu upřené a nedočkavě očekávaly, jestli se střetnou s těmi jejími. Udělala jsem několik ladných kroků kupředu, Yuri v mých patách následovala jen pár kroků.

"Děti, je čas připravit večeři!" zvolala jsem kráčejíc k Jorogumo jemným hlasem, který upoutal pozornost drtivé většiny dětí, které se najednou s veselejším výrazem a znovuobnovujícím se dětským křikem rozběhly směrem do budovy. Přidaly se postupně všechny, i ty, které na Jorogumo hleděly nejvíce nedůvěřivě. Poslední dítě, které neuposlechlo pokynu, byl právě klučina s paličkou, kterého Jorogumo pohladila, Kankuro. Po tomto činu se totiž rozzářil jak sluníčko, chvilku se zdráhal a potom Jorogumo před rozběhnutím se k budově nakonec ještě letmo objal.

"Haha! Tak mi nezbývá nic jiného než naklepat zas akorát Katarovi!" zahoukal ještě pobaveně, v tom ho ale zastavila Yuri. Obrátila jsem se na ni a zlehka pokývla hlavou, Kankuro se zmateně rozhlédl na všechny strany, než ho Yuri chytla za ruku a odvedla kamsi dovnitř budovy. Venku jsme tedy stály už jen já a naše návštěva. Na okamžik nastalo ticho, spojila jsem ruce pod pasem a jemně se uklonila k pozdravu, na tváři stále stejný úsměv. "Ve městě se snad pořádá nějaký nový festival?" milým hlasem jsem začala konverzaci narážkou na kostým Jorogumo, "Čemu vděčíme za vaši návštěvu?"

Jedna, dvě, Jorogumo jde, Jorogumo si jde pro tebe... Ahaha! ... Se vší vážností, co má znamenat ten kostým, bwahah! Kurenai mi v tuto chvíli vážně nepomáhala a potlačit ji dokonale se mi nepodařilo.

pro **Jorogumo** Sat May 01, 2021 10:06 pm

Nemôžem poprieť, že ma Kankurova reakcia do istej miery prekvapila. Napriek tomu, že som sa totiž snažila pôsobiť milo, som nepočítala s tým, že ma príjme tak rýchlo. Jeho letmé objatie som však každopádne neopätovala, aby si to ostatní nevyložili zle, a namiesto toho som mu len s jemne naklonenou hlavou zamávala na rozlúčku. Následne som sa už opäť zdvihla a venovala všetku svoju pozornosť tej hlavnej osobe, s ktorou som s najvyššou pravdepodobnosťou chcela jednať. "Aké milé deti. Určite ich musíte mať veľmi rada," prehlásila som hneď ako sa všetky vytratili s miernym náznakom vyhrážky, opätujúc Hinami zo zdvorilosti jej úklon na pozdrav.

Hoci bolo zrejmé, že môj kostým nebol nikým ocenený, naďalej som si ho nechávala na sebe. "O žiadnom festivale neviem, ale niečo vám prezradím. Keď som v tejto nekompromisnej brandži začínala, bolo ťažké nájsť si klientov. Mnohí totiž mali pocit, že pôsobím ako monštrum, ktoré sa snaží vyzerať ako človek, tak so mnou nechceli mať nič spoločné. Verila by ste tomu?" pustila som sa do stručného vysvetlenia, pomaly kráčajúc smerom k Hinami. "Odkedy nosím tento gýčový kostým, ľudia zo mňa naopak majú pocit, že som len človek, ktorý sa snaží pôsobiť ako monštrum. Vnímajú ma tak ako jedného z nich. Ironické, nemyslíte?" uzavrela som svoju reč a prešla k veci.

"Myslím si, že veľmi dobre viete, čomu vďačíte za túto návštevu, Ryou-ko-san," oslovila som ju poprvýkrát menom a zastala iba pár centimetrov pred ňou. Až teraz mala možnosť pocítiť, o koľko vyššia a vďaka mojim nadbytočným rukám schovaným pod plášťom i mohutnejšia v porovnaní s ňou som. S ohľadom i na už zmieňovanú auru si tak mohla pripadať, akoby stála zoči voči obryni. "...ak to teda vôbec je vaše pravé meno. Blahoželám, ste úplná enigma. Oficiálne neexistujete nikde mimo pôdu tohto sirotinca, skoro ako keby ste sa tu len tak zo dňa na deň z ničoho nič zjavila. Jak je čosi také vôbec možné?" odpovedala som na jej otázku inou otázkou, dávajúc jej tým najavo, že som si ju za tú dobu už tiež výrazne preklepla.

pro **Hinami** Sun May 02, 2021 1:28 am

Bez vědomí toho, že Jorogumo je tím, kým je, by mě snad svým chováním vůči Kankurovi přesvědčila, že pro děti má skutečně slabost. Doopravdy jsem si ale nemohla být jistá, co si o jejím vystupováním mám myslet. V takové situaci, na takovém místě a mezi dětmi se dle mně dostupných informací ocitla poprvé. Viděla jsi, jak se dotýkala Kankura? Jako kdyby pavouk okolo něj pletl své sítě! Její poznámka o mých svěřencích jen podporovala myšlenky Kurenai. HA! Všechno to však mohla být jen hra.
"Lásku, kterou jim dávám, mi také vrací. Těší mě, že jim mohu nabídnout rodinu," rozhodla jsem se odpovědět stále se stejně milým tónem v hlase a roztaženým úsměvem navenek nereagujíc na její popíchnutí. Bleh, bleh. Protože nám vůbec neslouží jako nástroje...

Její monolog o původu a důvodu pláště jsem pozorně poslouchala, stejně tak můj zrak pozorně sledoval blížící se přízrak, který se každou chvílí zdál mohutnější a hrozivější. Zanedlouho již stála přede mnou a shlížela na mě s jasným vzkazem. Na okamžik se mi zatajil dech. Gaahh! Vzchop se. Poprvé po dlouhé době ze strany Kurenai zazněly slova podpory, která byla na místě, ztichla. I ona si najednou byla vědoma významnosti situace. Nabrala jsem opět síly a až na tento drobný přešlap se mi podařilo v mžiku vrátit ke své předchozí póze. Vzhledem k tomu, že po historce o plášti nedala prostor k vyjádření, zprvu jsem to přešla, stejně tak i její domněnku o uvědomělosti důvodu její návštěvy a po úplném dokončení jejích slov ho konečně převzala já.

"Víte, provozovat tento sirotčinec je pro mě v podstatě posláním. Láska, ochrana a bezpečí, které tohle místo vyprodukuje, umožňuje těm nejzranitelnějším v těchto těžkých časech válek a neustálých pří žít relativně příjemné životy, o což by v opačném případě byli ochuzeny," spustila jsem nejdřív s apelem o zranitelnosti svých svěřenců, byla to karta, kterou jsem se nakonec rozhodla zahrát, "vím, jaké to je přijít o všechno, jsem také sirotek." Tato poslední věta patřila k vymyšlené identitě, ale byla zároveň pravdou, i proto bylo tak snadné a přirozené ji vyslovit. "Zřejmě to je důvod, proč o mně jen těžko naleznete nějaké záznamy. Založení dobročinné organizace jako je tahle už pak není takovým oříškem. Je to služba, kterou každá země jen přivítá. Možná byste se dál zeptala, odkud jsem získala prostředky na vybudování něčeho takového," nakonec jsem klidně odpověděla na její otázku a po krátké odmlce, při které jsem rukami poukázala na prostranství sirotčince v reakci na poslední část svého sdělení, jsem ještě doplnila, "to už ponechme tajemstvím. Každý nějaké máme, hm?" Na přemilé tváři se mi víčka pak jemně stiskla na náznak mrknutí. "Mimochodem, sic ironické, ale podle mě i poněkud zábavné,... Jo-ro-gu-mo-san," vrátila jsem se ve finále ke kostýmové historce, skutečně se mi líbila.

pro **Jorogumo** Sun May 02, 2021 12:06 pm

Nech už bola Ryouko kýmkoľvek, musela som jej uznať, že mala odvahu. Iba málokto si dokázal udržať chladnú hlavu v mojej bezprostrednej blízkosti. Zároveň by sa to však dalo považovať i za chybu, pretože mi tým dala jasne najavo, že nemôže byť len tak obyčajnou láskyplnou civilistkou, na ktorú sa predo mnou hrala. Vedela som teda, že mám takmer určite tú správnu osobu, a tak sa nemusím držať na uzde. "To je od vás veľmi dobrosrdečné," zareagovala som v prvom rade stručne na jej vysvetlenie. V zápätí však Hinami mala možnosť zaznamenať, ako sa zo všetkých strán zbiehajú moje vlastné "deti" - pomerne drobní kiseigumo, ale v hojnom počte.

"Som rada, že sa bavíte. V tom prípade vám prezradím i jednu ďalšiu vec. Mnohí by si mysleli, že za svoj úspech vďačím len mojim nadprirodzeným schopnostiam, ale osobne som toho názoru, že je najmä zásluhou opatrnosti. Zo zásady nikdy nikoho bez ohľadu na ich silu takto priamo nekonfrontujem predtým, než mám dostatok informácií a istotu, že ma už nemajú ako ohroziť," nadviazala som na svoju predošlú vyhrážku a dala Hinami jasne najavo, že som bola pripravená podniknúť akokoľvek razantné kroky. Nevyzeralo to tak, že by na mňa jej snaha o obmäkčenie mala nejak zvlášť veľký efekt.

"Opravte ma ak sa mýlim, ale spôsob, akým vám vaše malé zlatíčka tú "lásku" opätujú, je veľmi špecifický. Niekto by si dokonca mohol myslieť, že ich v podstate len zneužívate," naznačila som, prečo mi jej karta neprišla boh vie ako presvedčivá, a ešte než vôbec mala možnosť zareagovať, položila som jej svoju chladnú ruku na rameno a pohliadla spoza svojho grotesktného klobúka rovno do jej očí. "No len mi prezraďte, o čo vám skutočne ide? Obe veľmi dobre vieme, že zhromažďujete informácie, ale priznávam, že nemám ani páru, čo sa s nimi chystáte urobiť. Dobre si rozmyslite, čo mi na to odpoviete. Neznášam, keď mi niekto klame do očí," vydala som zo seba podstatne menej prívetivým hlasom ako doposiaľ a pripravila sa na najhoršie, keby mi Hinami nedala inú možnosť.

pro **Hinami** Sun May 02, 2021 3:51 pm

Na její "lichotku" jsem reagovala sepjetím rukou před hrudí a mírným ukloněním na náznak poděkování. Mé oči při úklonu zaznamenaly blížící se vlnu drobných pavouků, o kterých se chvilinku před zrakem dozvěděl můj jiný smysl, sluch. Štěbetavý zvuk stovek tenounkých nohou by dokázal leckomu nahnat husí kůži. Arachnofóbní člověk by zřejmě na mém místě raději skonal.

"Považuji váš postup za chválihodný, neustále dbát na to, aby jste neudělala jedinou chy-bič-ku, musí být totiž tuze vyčerpávající," oponovala jsem její výhružce snahou ji znejistět. Jistě o mně věděla spoustu, ale sama mi neznalostí mé skutečné identity dala najevo, že neví všechno. Mohla si být jistá tím, jak dlouho ji skutečně sleduji? "No, každopádně s vámi sdílím myšlenku, že opatrnost je nadmíru důležitá, možná toho máme společného víc, než si myslíme," dodala jsem po krátké odmlce vyzdvihujíc význam svých předchozích slov a zároveň snad naznačujíc určité sympatie?

Následně mě nařkla podobně jako před okamžikem Kurenai, chvíli jsem neodpovídala, položila mi ruku na rameno a shlédla do očí. Můj pohled nejdříve následoval Jorogumin dotyk k rameni, potom se střetl s pohledem jejím. Doposud dokonale líbezný výraz v tváři se zmrazil v chladnou grimasu. Nádech, výdech. Přikrčila jsem se z nenadání do dřepu s pohledem mířeným k zemi uvolňujíc se z dlaně Jorogumo, která možná takovou reakci ani nebrala v úvahu. Nastavila jsem hřbet ruky jednomu z pavouků, který za dobu naši konverzace přiťapkal nejblíže a nechala ho na ruku vlézt. Z dřepu jsem se opět vyšvihla do postoje s pravou rukou okupovanou pavoukem kousíček před bradou a sledovala ho. Moje tvář opět překypovala širokým úsměvem jako po většinu trvání naší konverzace.

"Popravdě, sbírání informací a znalostí je pro mě koníčkem. Věřím totiž tomu, že vědění je moc a teď bych byla nerada, abychom se špatně pochopili. Moc pro mě samotnou nic neznamená, ale ve správných rukou s ní lze nakládat ku prospěchu... společnosti," mezi zbytkem sdělení a posledním slovem nastala kratičká pauza, jako bych snad přemýšlela nad tím, které slovo chci nakonec použít. Oči jsem zvedla k těm pavoučí dámy, i ona chtěla, aby se naše pohledy při mém vyjádření střetly.
"A řekněme, že jsou případy, kdy tuto moc předávat není nutné, jelikož již někdo jiný jedná v prospěch... společnosti," zakončila jsem svou odpověď upřímně s určitým náznakem toho, proč se Jorogumo mohla stát středem mé pozornosti a proč ji s největší pravděpodobností ani nemám chuť, natož potřebu škodit. K poznámce o zneužívání sirotků nepadla žádná verbální zmínka.

pro **Jorogumo** Mon May 03, 2021 6:14 pm

Hinami sa naďalej nevzdávala snahy mať kontrolu nad našou konverzáciou. Pokúsila sa dokonca i o miernu ofenzívu, na ktorú som sa rozhodla zareagovať najskôr. "Ani ja nie som dokonalá, ale ak sa aj náhodou nejakej dopustím, potom už prichádzajú na radu práve tie schopnosti," prehlásila som sebavedomo, poukazujúc na to, že mám vo svojom arzenáli široký sortiment zbraní, ktorý som pripravená v prípade potreby použiť. Informovanosť bola iba jednou z nich.

Následne som ju už len v tichosti sledovala a pozorne počúvala. Neunikla mi ani len jej letmá grimasa, no našťastie pre ňu sa v nej neschovával žiadny vraždiaci úmysel, takže som necítila potrebu nejak na to reagovať. Keďže som o nej predsa nevedela úplne všetko, bola som pripravená eliminovať ju v momente, ako prejaví len náznak pokusu o fyzickú konfrontáciu, no zatiaľ to zdá sa ani nezvažovala.

Viac ma každopádne prekvapila tým, keď sa dobrovoľne zohla po jedného z mojich kiseigumo a zblízka ho nebojácne sledovala. Chvíľu som mala pocit, že sa mi snaží dať najavo, že ju podľa jej názoru ani ja sama nemám ako ohroziť, no jak som si ju vypočula, došlo mi, že malo ísť s najvyššou pravdepodobnosťou skôr o akési priateľské gesto na znak toho, že so mnou zrejme neplánuje bojovať. Aspoň teda nie v najbližšej dobe.

"Máte veľmi nebezpečný koníček, Ryouko-san. Nepochybujem o tom, že vedenie vyhráva vojny, ale ako náhle stojíte sama zoči voči bezcitnému nepriateľovi, ktorý je buď príliš zúfalý, hlúpy alebo odvážny na to, aby sa vám bál rozmliaždiť lebku ako melón, váš intelekt vám život nezachráni," oponovala som Hinami a postupne na ňu nechávala vyliezť i ostatné blížiace sa pavúky. Ani jeden z nich však stále žiadnym spôsobom nezaútočil. "Naše ciele a názory na to, čo je prospešné pre spoločnosť, sa aktuálne pokojne môžu i zhodovať, no nemusí tomu tak byť večne. Prezraďte mi ešte jednu vec - aký má mať podľa vášho názoru jeden z objektov vášho záujmu dôvod na to, aby sa vás pre istotu nezbavil skôr, než budete mať ešte väčšiu "moc"?"

pro **Hinami** Tue May 04, 2021 6:07 pm

Tlak, který Jorogumo po dobu naší konverzace stupňovala, nebyl ničím příjemným a nedávat to najevo, bylo vskutku pracné. Snažila jsem se ho utlumit získáním konverzační dominance, veškeré tyto snahy ale pavoučí dáma vzápětí podvrtla. Měla obrovskou výhodu své síly, které jsem si byla vědoma a která značně převyšovala tu mou. Odmítala jsem však ponížit se pod ní a ukázat tak svoji slabost. Na druhou stranu jsem ani nejevila žádné známky agrese ani touhy se s ní utkat. Opravdu bylo mým cílem směřovat naše setkání do umírněného konce, dokud...

Zacítila jsem po svém těle hromadu drobných nožiček, kterými pavouci stoupali po šatech i samotném těle výš a výš. Udržet se od toho, aby se mi nezježila kůže, bylo snad nemožné, já to však s vynaložením intenzivní snahy zvládala. Psychický nátlak si ale vyžádal svou oběť a pootevřel dveře. Jorogumo si mohla všimnout, že se mé doposud ji sledující oči s dlouhým výdechem zavřely. Trvalo to jen pár vteřin, když v tom najednou vystřelila moje pravá ruka směrem po bradě pavoučí dámy, levá ruka ji však v tom zabránila téměř okamžitě. Vypadalo to spíše jako nějaké škubnutí či tik, ale záměr bylo možné vypozorovat. Nastal nádech a oči se mi zase otevřely hledíc na Jorogumo, co se stalo, jsem nekomentovala. Nutkání oklepat se jsem potlačila, na tváři přátelský výraz.

"Můj koníček je tak nebezpečný, jak si ho udělám. Ujišťuji vás, Jorogumo-san, že vy jste první osobou, která o mé činnosti ví více, než by mi bylo příjemné. Věřte, ... triky stranou,... že právě proto vás upřímně uznávám a tak mohu říct, že si i vážím vaší návštěvy," spojila jsem opět ruce před hrudí a na uznání respektu se jemně poklonila. Dalo by se říct, že se můj přístup najednou celkem znatelně změnil, jako bych se snažila co nejdříve dojít ke smíru. "Věřím, že naše cíle i názory zůstanou na stejné vlně, případně si můžeme vypomoci a pokud ne, důvěřujte mi prosím že do vašich záležitostí nehodlám z respektu zasahovat. To by snad mohl být dostatečný důvod k vaší poslední otázce," pronesla jsem nakonec a po krátké odmlce, při které se zdálo, že nad svými slovy ještě přemýšlím, pak dodala, "doufám, že byste se však nehněvala, kdybych vás v případě vzniku odlišných názorů a cílů konfrontovala v diskuzi."

pro **Jorogumo** Tue May 04, 2021 10:18 pm

Vyzeralo to tak, že sa Hinami mohla rozlúčiť so svojim životom. Všetko totiž nasvedčovalo tomu, že som sa už rozhodla, čo s ňou urobím, o čom vypovedali čoraz agresívnejšie lezúce kiseigumo. Vyvrcholilo to vo chvíli, kedy sa na mňa čosi (alebo ktosi) v nej prvýkrát pokúsilo zodvihnúť ruku. Ešte než vôbec otvorila oči, mala možnosť pocítiť ľadový dotyk špičiek mojich dlhých prstov na svojom obnaženom hrdle. V momente, ako sa ale zastavila, som zastavila i ja a len ju s údivom sledovala, skoro ako keby som dôkladne analyzovala každičký jeden jej vedomý i nevedomý prejav. Nezdalo sa, že by zo mňa vyžaroval vraždiaci úmysel. I bez toho, aby mi cez kostým videla priamo do tváre, šlo jednoducho poznať, že som bola skôr zvedavá ako krvilačná.

Dala som Hinami priestor na to, aby mi poskytla očakávanú odpoveď, no svoju natiahnutú ruku som stále nesťahovala. Miestami to mohlo pôsobiť ako keby som predsa len ešte uvažovala nad tým, jak sa bude najlepšie zachovať, pričom jej veľmi riskantné škubnutie mohlo na počudovanie prispieť k jej záchrane. "Potešenie je na mojej strane," zareagovala som krátko na to konečne i verbálne a schovala svoje ľadové prsty zasa pod plášťom. Všetky prítomné pavúky sa rázom stratili v obláčikoch bieleho dymu, po ktorých rozplynutí som už akoby v okamžiku postávala chrbtom niekoľko metrov od Ryouko.

"Aká čistá obloha. Na to, že sa nachádzame v Shimo no Kuni, dnes vidím veľmi málo mrakov," zmenila som z ničoho nič tému pri pohľade na stmievajúce sa nebo. "Ideálne počasie na nočnú prechádzku, čo poviete?" uzavrela som v zápätí načatú myšlienku a pomaly sa vzďaľovala naspäť do temného lesa. "Len sa predtým pokojne navečerajte, nech o vás vaše malé zlatíčka nemajú strach. Počkám niekde na kraji lesa, veď vy si ma už určite nájdete," dohovorila som a bez ďalších slov definitívne mizla z jej očí. Na jej odpovedi v konečnom dôsledku tak či tak už nezáležalo. Niekomu s intelektom Hinami muselo byť úplne jasné, že sa nejednalo o návrh, ktorý by mohla odmietnuť. Chystala som sa ju nebodaj popraviť niekde ďalej od sirotinca, aby som sa vyhla prípadným komplikáciám a traumatizovaniu prítomných detí? Voľačo jej našepkávalo, že to najhoršie už asi mala za sebou.

pro **Hinami** Wed May 05, 2021 7:34 pm

Kratičký zkrat v kontrole nad tělem, kdy se kormidla na necelou vteřinu úspěšně chopila nasupená a drzá Kurenai, nás téměř stál život. Ledový dotyk pavoučí dámy donutil mé srdce přeskočit tep, avšak má vůle zachovat si čest v tomto pomyslném souboji, byla silnější. Podařilo se mi tak převyprávět svou myšlenku, aniž by se v grimase či pohybech těla objevil strach či vnitřně cítěná nejistota. Přestože jsem se držela, osoba, kterou byla Jorogumo, bezpochyby ucítila, že jde o silné sebezapření a vnitřní boj s nepříjemnými pocity, který jsem ale zvládala obstojně.

Její ruka se stáhla v momentu, kdy vyřkla snad první slova, ze kterých nevyzařoval psychický tlak. Pavouci se rozplynuli v dýmu a než jsem si to vůbec stihla uvědomit, Jorogumo postávala o kus dál směřující pryč. Při pozvánce na noční procházku jsem podiveně kývnula hlavou na souhlas. Upřímně jsem byla tímto krokem zaskočena, ale z nějakého důvodu se ze mě pomalu vytrácelo napětí. Možná se na tom podílelo i to, že jakákoliv lokace, ve které jsem se s Jorogumou mohla střetnout, byla pro mě stejně nebezpečná jako každá jiná, dále od sirotčince snad i příjemnější. Stejně se mi ale v představách začaly zjevovat různé alternativní průběhy naší noční procházky. Otočila jsem se na podpatku a vydala se do budovy sirotčince, slov bylo netřeba, Jorogumo zahlédla mé souhlasné pokývnutí. V korunách stromů okolo Jorogumo se před jejím odchodem do lesa zašustilo. Tři drobní supi vyletěli vzhůru k dnes neobvykle jasným nebesům se zřejmým cílem. Vem si na to setkání aspoň kuchyňský nůž, tentokrát budu rychlejší, hihih.

Zatímco většina sirotčince uvnitř zářila úsměvy při přípravách večere a dalších běžných aktivitách, já sešla schody do sklepení a následně pokračovala do jedné ze zapečetěných místností, za kterou již čekal méně usměvavý Kankuro a emoce skrývající Yuri. Nemusel se tolik bát, čekalo ho jen drobné vyšetření za cílem odhalit, jestli nám v něm Jorogumo nezanechala nějaké překvapení. Bwaaahahahaha!

Děti se najedly, vyčistily zuby a šly spát... já dokonala taky svou povinnost a v závěji noci se vytratila ze sirotčince na místo, kde již vyčkávala Jorogumo.

Přesun

pro Sponsored content

Sirotčinec

Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec

Re: Sirotčinec