Kami Nami (chuunin)

Moje povaha není nijak složitá, ve skutečnosti nejsem ani žádným způsobem složitá. Jsem introvert, z větší části než melancholik, se blížím k flegmatikovi. To je možná i mojí výhodou jak v normálním životě, tak i v boji. Jen tak něco mě nerozhodí a dokážu si udržet chladnout hlavu a klidnou mysl. Občas mi extroverti, zejména sangvinici vadí, ale v jejich přítomnosti se zároveň dokážu dobře pobavit, víc, než s lidmi, jejichž povaha je podobná té mé. Potřebuji jejich společnost, protože v jejich přítomností cítím víc života, než kdekoliv jinde a to mě nabíjí a posouvá kupředu. Většinou jsem ta osoba, která při nějakém konfliktu jenom povzdechne, řekne svůj verdikt a pokud ho někdo vezme nebo ne, to už mi je jedno. Nejsem nijak extra tichá, vždy řeknu svůj názor, ale pokud se neshoduje s názorem někoho jiného, nemám potřebu to řešit. V týmu si radši poslechnu někoho, kdo by si na svá bedra vzal zodpovědnost, kterou zrovna moc neoplývám. Poslechnu rozkazy, pokud se mi ale něco nezdá, nebo nelíbí, mám k tomu pár připomínek. Nikdy se u něčeho neobejdu bez nějakého komentáře, nebo vsuvky. K nadřízeným mám potřebný respekt, i kdyby jejich uvážení nebylo podle mých představ, musím poslechnout a tím si vybudovat i víru. Jsem docela nenáročná osoba, neberu věci moc vážně, proto mi ani nevadí, když někdo nesdílí stejný názor na věc jako já.

Co se týče mé osobnosti v boji, je to složitější. Já jako introvert jsem vždy v klidu, což je výhodné pro můj tým, který dokážu uklidnit. V těchto situacích vše beru mnohem vážněji. Chci, aby můj názor byl slyšet, aby jsme se s lidmi, se kterými musím spolupracovat nějakým způsobem dorozuměli a zkoordinovali. Právě tady nemám ráda to spontánní jednání, protože v častých případech způsobí jen další ztráty. V boji jsem poměrně náročná, protože dostat do týmu sangvinika, jehož přítomnost mě někdy i těší, právě tady bych je nejradši zabila. Jejich chování je tak živé, že se nedokáží soustředit na jednu věc, ale skákají do všeho po hlavě a já jsem potom ta, která je z toho musí dostat, takže mi jenom přidělávají starosti, která nesnáším. Už párkrát jsem na misi měla post Vůdce skupiny. Vždy jsem si nějak poradila, vždy mise byla splněna, ale nijak extra se k tomuto nehlásím. Mít zodpovědnost i za ostatní není nic pro mě, nemám to ráda. I přes to, že v té situaci dokážu chodit a vyřešit problémy, vnitřně mě to dost deprimuje.



Nejdřív bych asi měla začít tím, jak vypadám "normálně", alespoň tak, co mi "normální" připadá. Základní informace. Měřím 168 centimetrů a vážím kolem 55 kil. Mé vlasy jsou světle zelené barvy, sahají mí až po kolenní jamky. Mé oči jsou velmi specifické svou barvou, která je v odstínech růžové, částmi do fialova. Můj obyčejný postroj shinobiho, který chodí po vesnici je naprosto obyčejný. Dlouhé černé kalhoty, které překrývají mé boty, které chrání zároveň i holenní kost. Jsem sladěná do tmavě šedých a růžových vrstev. Má kapsa na stehnu, pro erární kunai je růžové barvy a tak ladí i s botami. Má vrchní část oděvu je tvořena síťkovaným tričkem a obyčejnou šedou vestičkou na rozepínání. Na předloktí nosím růžové návleky, které jsou spojené s šedými polo-rukavicemi. Díky těmto návlekům i při pocení mé dlaně zůstanou suché a úchopy a mám silné a pevné. Své vlasy mám hozené volně, bez jakéhokoliv účesu. Když je příliš teplo, hodím si je do culíku, takže zepředu to vypadá, jako kdybych takto dlouhé vlasy ani neměla. Tím že mi je 15, se moje ženské partie stále vyvíjí, něco postřehnete, ale žádná sláva to asi nebude. Mé tělo není přizpůsobeno na to, abych jako samuraj oplývala velkou silou, ale naopak rychlostí. Proto více svých svalových hmot skladuji v nohou. Stehnech, lýtkách a pánvi.


Má výstroj na mise je o něco složitější. Přes onu vestu, kterou nosím v normálních dnech po vesnici, kdy zrovna nemám co na práci, přehodím svůj bílo fialový hábit s dlouhými rukávy, které se pro mě staly zároveň i momentem překvapení. Díky dlouhým a širokým rukávům si dovoluji v nich skladovat token. Přesněji v levém rukávu. V pravém rukávu mám připnuté výbušné lístky, kouřové bomby a drátky. Vzadu po hábitem mám další náhradní token v případě, že by se ten jeden zničil. Po pravém boku mám zavěšenou svou svou katanu, jejíž název je Raiha(雷刃-blesková čepel). Stejně tak je další známá katana, tvz. Kurosawa. Tato katana mi prozatím nenáleží, ale v našem klanu je to dědictvím. Proslavil jí právě náš předek, který byl symbolikou všech samurajů v Tetsu no Kuni. Svůj znak vesnice, aneb svůj "doklad", nebo-li řečeno čelenku vesnice nosím připnutou na svém pase, blíž k levé části. Ještě bych zapomněla vzpomenout, můj hábit dosahuje délky vzadu po pánev, zatímco vepředu nad pupík. Má navíc široký límec, který mi vyhovuje i v boji. Jsem samuraj a specializuji se na techniky, tím, že využívám podstaty mě donutili si vytvořit i vlastní a jejich název vždy říkám právě pod tímto límcem, aby neměli možnost jí zjistit z mé artikulace, nebo i mimiky. Po hábitem mám již vzpomínanou vestu, pod kterou mám připevněné lehčí, ale za to pevné brnění. Stejně tak i na svých pažích pod rukávy.


Jsem Samuraj, což znamená, že do mé specializace patří kenjutsu, které je primární. Vedlejším zaměřením, kterým oplývám je taijutsu, ve možná nevynikám jako v samostatném taijutsu, ale bez něj bych byla nahraná. V boji bez mé katany a tokenu se tedy dokážu bít bez problémů. Jsem velmi rychlá a ohebná, za to mám velké nedostatky v genjutsu. Ruční pečetě taktéž nejsou mou silnou stránkou. Mým stylem kenjutsu se stala Iaidō. Tím, že se specifikuji právě na kenjutsu a pocházím z rodiny samurajů, se moje možnosti k tvoření ručních pečetí rapidně zmenšily, ne-li úplně. V boji tedy nemám takovou výhodu, jak ostatní shinobi, pro které jsou ruční pečetě základ. Poroto jsem se naučila tradiční techniky mého předka Mifuneho, který touto kenjutsovou technikou dokázal zabránit ručním technikám z nepřítelovy strany. Jsem možná samuraj, ale stejně jako ostatní shinobi jsem byla obdařena chakrou. Proto se můj výcvik už od malička zaměřoval na jejím využitím, které je spojované s mým zaměřením. Naučila jsem se techniku Samurai Sabre, která dává mé kataně více možností. Je ostřejší, rychlejší, přesnější. Tedy pro samuraje základní technikou. Po tom, co jsem se stala geninem, mi byl na krátkou dobu přiřazený sensei. Ještě před tím mě totiž stále učil můj otec v mém oboru. Tento sensei mi pomohl probudit mou primární podstatu Fuutonu a mou sekundární Katonu. Tyto dva elementy jsem se postupem věku rozhodla zakomponovat i do svého kenjutsu. Začala jsem si tvořit s pomocí starších vlastní techniky. Abych je ale mohla použít v boji, aniž by mi styl kenjutsu zavazel, začala jsem trénovat jednoruké pečetě, které mi celkovou tvorbu elementární techniky ulehčily. Navíc, většina mých elementárních technik, je spojovaná s mou katanou a tokenem. Při boji bez nich nejsou tyto techniky tolik efektivní. To tedy znamená...že veškeré své techniky, zaměření, jsem připsala kenjutsu a nadále ctila mé povolání samuraje.

Co se týče mých zájmů, koníčku a dalších věcí, nejsem zrovna moc zábavný člověk. Často s otcem trénuji, moje cesta samuraje si vyžaduje každodenní dávku tréningů. Jak duševního, tak i tělesného. Vlastně mě to i baví. Moc ráda se dozvídám věci z minulosti, mám ráda dějiny, které neustále zkoumám. Čtení se pro mě taky stalo nenahraditelnou volnočasovou činností, péče o Raihu nevyjímaje. Ve svůj volný čas dělám většinou toto, nebo mi absolutně stačí procházky po vesnici. Mám ráda vysoká místa, hory, kopce, ale cestu na ně opravdu ne. Pouze ten výhled mě zcela fascinuje. Mám velkou oblibu v dravcích. Vždy mě naprosto uchvátí jejich schopnosti létání. Občas se i zasním a představuji si místo nich samu sebe. Je to dokonalá činnost na uvolnění se. Miluji tuto planetu, ne že bych byla hippiesák, to všechno co dokáže samotná matka příroda je interesantní a moc ráda pozoruji její neustálý chod. Co se týče jídla, nejsem náročná. Mám ráda sladké věci, mou oblíbenou pochoutkou je zmrzlina, jak v létě, tak v zimě a za jakéhokoliv počasí. Když už je řeč o počasí, mým oblíbeným obdobím je právě zima. Miluji sníh a moc ráda se oblékám do teplým věcí, ale to už je spíš taková úchylka. I přes mé "výstavní" tělo, jsem stále radši zahalená, ale to už přisuzuji mému dospívajícímu věku. Co se týče lidí, opravdu se nesnesu s choleriky. To je snad ta nejhorší povaha, jakou kdo může mít. Celkově extroverti jsou pro mě velmi zvláštní. Sangvinické povahy mi ale dodávají energii a proto jsem ráda v jejich přítomnost, ale pozor, nijak tuto přítomnost nevyhledávám. Protože tito lidi jsou zrovna k mé povaze očividně přitahovaní a tak mám těchto lidí neustálý příjem, i když ho někdy nechci. Nemám ráda zdlouhavé proslovy, i přes mou povahu, pokud člověk mluví nudně, což většinou u těchto dlouhých konverzací bývá, tak jsou jeho slova i nudná a to mě občas uspává, stejně jako moje pozornost začíná chabnout. Samozřejmě, důležité a závažné věci si vyslechnu i kdybych někde měla sedět celou noc. Takže, ve zkratce, docela ráda a částečně i nerada poslouchám lidi.



Mé dětství by se dalo nazvat dokonalým. Narodila jsem se do rodiny, která žila v tradici samurajů, proto mě krutost shinobi světa nezasáhla v takovém měřítku, jako většinu mých vrstevníků. Podle toho, co říkali rodiče, jsem byla hodným dítětem, docela i na můj věk šikovným, má inteligence ale stále byla řazena mému věku, nebyla jsem nejchytřejší, ale ani nejhloupější, takový pěkný průměr. Už od malička jsem objevovala nové věci a především byla zaujata oblohou. Moc ráda jsem s mámou lehávala na trávě a pozorovala mraky a čím starší jsem byla, dalo se to nazvat i meditací. Naučila mě vnitřnímu klidu a vnitřní rovnováze, která prohloubila mou povahu introverta. Velmi málo věcí mě dokázalo už v brzkém věku rozhodit, za to jsem ale oplývala velmi silnou urážlivostí. Měla jsem docela problém se začlenit mezi děti, které se pyšnili svými rodiči. Říkali, kolik technik umí, co všechno zvládnou a jakou schopností oplývají. Zatímco má rodina pocházela z Tetsu no Kuni, byla proslulá samuraj, které byli v mé komunity naprosto nepotřebnými. Ale už jste tak nějak obeznámeni s mou povahou, jenom jsem nad tím pokrčila rameny a v tomto věku ke všemu nafouknuté tváře. Vadilo mi, že neuzná nikdo naše schopnosti. Že jsme se stali pro tyto shinobi zcela nepotřebnými, zapomnělo se. S tátou jsem každý den pilně trénovala několik hodin. Naučil mě, jak zacházet s katanou a později i moji bratranci mě naučili, jak se ovládá token, který byl pro všechny zadními vrátky v případě, že by se s našimi katanami něco stalo. I přes to že byli neskutečně pevné a přizpůsobené držiteli, tvrdší techniky, nebo dlouhodobé dopady na ní vliv měli. Proto byla potřeba se o ní neustále pečlivě starat. Při tomto se ani neptejte, kolikrát jsem se pořezala. Krve, které ze mě vyteklo, z toho by se napilo tak deset upírů. I přeš tu neúctu mých vrstevníků k mému zaměření jsem se nevzdala. 

Cesta samuraje mě vždy fascinovala. Měli jsme neuvěřitelné příběhy, neuvěřitelnou historii, která se vyrovnala pohádkám. Byla jsem hrdá na to, do jaké rodiny jsem se narodila a kým vlastně jsem. I přes to, že jsem neměla žádné přátele, jsem si vystačila se svou vlastní milující rodinou. Můj táta byl možná přísný, naučila jsem se ho respektovat a držet k němu úctu. Pokud se ale nejednalo o tréning, byl to pro mě nejlepší kamarád. Moje matka měla velmi podobnou povahu jako já. Byla klidná, málo výřečná, ale pokud se jednalo o projevení citů k těm, co miluje, excelovala. Byla velmi milá a laskavá, moc ráda se usmívala. Můj otec jednou řekl, že nebýt ní, už dávno by svou cestu života a její smysl ztratil. Což se k němu i hodilo, byl docela nepořádný a nekladl důraz na maličkosti, které zase moje matka pokládala za velmi důležité.

Vzhledem k tomu, že jsem se narodila do rodiny samurajů, jistým způsobem jsem byla odloučena od okolního světa shinobi. Samuraj nepoužívá techniky ninjů, není to shinobi a kvůli tomu mi rodiče zakázali nastoupit na Akademii. Našim cílem je zbavit svět chakry, tímto způsobem by jsme se zase dostali do popředí. I přes to, jak moc jsem milovala cestu samurajů, chtěla jsem poznat shinobi a chtěla se učit věcem, jako oni. Musela jsem něco vymyslet a tak se taky stalo. Můj starší bratranec Hiro, který mě učil manipulovat s tokenem mi pomohl. Vzhledem k tomu, že jsme žili v Tetsu no Kuni, která byla našim rodem známá, neobjevovala se tu v blízkosti žádná Akademie. Ta byla zřízená právě v Taki no Kuni, se kterou jsme spolupracovali. Stále jsem se ptala sama sebe na jednu otázku. Jestli je možné být samuraj a shinobi dohromady. Výsledek byl pokaždé stejný, v žádném případě. Z tohoto důvodu jsem se jeden večer společně s Hirem vydala právě do Taki no Kuni, porozhlédnout se po okolí a hlavně se podívat na Akademii. Hirovi bylo asi 17 let, mě v tu dobu asi kolem 7 let. Nevěděla jsem co chci, jestli je to správné, hnalo mě kupředu pouze srdce a můj chtíč spojený se zvědavostí. Ve chvíli, kdy jsem spatřila celou vesnici. Když jsem viděla na vlastní oči, jak shinobi vypadají, byla jsem jimi stejně okouzlena jako našim rodem. Uvnitř sebe jsem cítila, že chci být obojí. Chci se naučit těmto schopnostem, nechci být upnuta na jednu stranu. Stejně tak jsem byla jedna z mála v rodu, kteří neměli nic proti využívání chakry. Sami jsme se ji naučili používat, sice svým způsobem a stylem, ale i přes to jsme jí využívali. V tu noc jsem se rozhodla, byl to ten dětský rozmar, naprosto bezmyšlenkovitý, nemyslela jsem na budoucnost ani jak to udělat.

Při cestě zpět jsem nemohla přestat mluvit s Hirem o shinobi. Ten mi vyprávěl o vlastních zážitcích, ve styku s nimi. Dokáží využívat elementy, různé podstaty, jsou schopni vyvolat velké zvíře, jejich síle se málo kdo vyrovná. Byla jsem tak šťastná z toho všeho, že se to během chvilky dokázalo celé otočit. Při cestě zpět do Tetsu no Kuni jsme byli obklíčeni nějakými nukeniny. I přes to jsem jenom stála vedle Hira, položila ruku na svou katanu, stejně jako on a zaujala jsem postoj. Udržovala jsem stále klid. Při vyprávění o těchto silných jedincích jsem se taky cítila silná a byla jsem tu s bratrancem, byla jsem si jistá, že je smáznem rychle. Když jsem však přetočila pohled na Hira, viděla jsem v něm nejistotu a vnitřní paniku, která vyzařovala z jeho pohledu. Bál se. Proč? Podívala jsem se stejným směrem. Byli to shinobi na vysoké úrovni, o tom nebyl pochyb. I kdybych nebyla senzibil, jejich chakra se nedala ignorovat. Byla velmi silná, stejně jako jejich těla. V tuto chvíli, při pohledu na celou tu situaci se v mém těle zachvělo. I přes mou povahu, cítila jsem strach. Hlasitě jsem se nadechla a poté vydechla. Proběhl mezi námi boj, ve kterém měli navrch. Hiro dokázal zabít dva z nich během hodiny. Zatímco já jsem byla zraněná a toho člověka jsem se skoro ani nedotkla. Měl lehké říznutí na tváři a na stehnu, ale blíž jsem se k němu nedostala. Když mě odkopl, zastavila jsem se o pevný strom, svou katanu jsem upustila a s bolestmi se podívala před sebe. Ten muž se rozběhl, v ruce měl jakýsi druh meče, podobný kataně. Jeho postoj byl zcela jasný, hodlal mě dorazit. Z posledních sil jsem sáhla po tokenu, který jsem si dala před sebe, když na mě skočil. Zavřela jsem oči, celou dobu jsem čekala na to, až ucítím tu bolest, ale nic se nestalo. Oči jsem pomalu začala otevírat. Ten muž měl svůj obličej přímo přede mnou a začal padat k zemi. Při jeho pádu na zem jsem viděla ale někoho jiného. Byl to Hiro, který mu probodl srdce. Pro mě teď ale bylo otázkou, proč já necítila tu bolest. Proč jsem stále dýchala, když bylo tak jasné, že umřu. Ten muž v poslední chvíli stihl svou zbraň natočit dozadu a tak propíchl Hira. Jako by se propíchli navzájem, při cestě za mnou. Jako první padl ten nukenin, pár vteřin poté i Hiro. V tu noc jsem zjistila jak mocní shinobi jsou. Čeho všeho jsou schopni. Jak samuraj, který nemá žádnou zvláštní specializaci dokáže být smazán během okamžiku. Jak ve skutečnosti moc slabí jsme, proti těmto...monstrům. Z očí mi vyhrkli slzy a viděla jsem jak ke konci padá Hirova hlava k zemi a jeho oči se zavírají. Zachránil mi život. Nebýt jeho, už bych byla dávno mrtvá. Prokázal neskutečnou dávku hrdinství, tím jsem si byla víc než jistá. Odkopla jsem ze sebe toho muže a Hirovu hlavu jsem chytla ještě před tím, než dopadla na zem. "Najdi si svou cestu, na které budeš spokojená, Kami. Být omezována kvůli tomu, kam jsi se narodila...to je prokletím." V tu chvíli jsem pochopila, proč se za mě Hiro vždy přemlouval, proč semnou vůbec šel. Nebylo to jenom kvůli tomu, že jsme byli příbuzní. On toužil po tom samém co já. Jeho rodiče však byli jiní. Jejich nesnášenlivost k shinobi byla mnohem větší, než u ostatních. Stejně jako jejich výchova Hira. Měl to vždy těžké, ale i přes to se snažil pomoci mě. Jeho hlavu jsem položila na zem a slzy mi nepřestaly téct.



Tuto básničku po té, co někdo umřel bylo jistým způsobem zvykem. Nemohla jsme si odpustit to neříct, teprve v tuto chvíli mohl v klidu odejít. Po pár minutách nás našla hlídka ze sídla, když zjistili, že tam nejsme. Já byla převezena do nemocnice, kde se o mě postarali. Hiro měl druhý den pohřeb, na který jsem se ani nedostala, protože jsem měla vážnější vnitřní poranění a tak jsem byla na nějakou dobu od všeho distancovaná. Po měsíci léčby jsem se ale vrátila zpět, mé schopnosti nijak zvlášť neochabli, ale po té zkušenosti tam venku jsem se změnila. Jako kdybych si začala vše více uvědomovat. Zjistila jsem, jak to ve světě je. Vyhraje ten nejsilnější a nikdo vás nebude šetřit. Po dlouhé rozmluvě s rodiči na konec přijali můj návrh o nástupu na Akademii. Jistým způsobem jsem se uzavřela. Shinobi už mi nepřišli tak skvělou rasou, spíše pro mě byli monstry. Věřila jsem pouze tomu, že abych je porazila, budu se z části tímto monstrem také stát. S rodiči jsme se přestěhovali do Taki no Kuni. Už ze mě nebyl samuraj, uměla jsem něco z obou stran. Byla jsem napůl samuraj, napůl shinobi. Nechtěla jsem být vázaná pouze na jedno. Abych někoho byla schopna porazit, musela jsme trénovat od každého něco. Tak se taky stalo.

V osmi letech jsem nastoupila na Akademii. V ten den jsem byla odhodlaná všem předvést, co znamená být samurajem, pokud to do teď neznali. Sice jsem jim už nebyla ani já, ale jejich výcvik jsem praktikovala už od útlého věku. Chtěla jsem jim ukázat, že to není cesta slabocha, který nic nesvede, ale je to přesně naopak. Samurajové byli od dávných dob velmi schopnými mistry v kenjutsu, že i shinobi proti nimi s katanou měli malé procento na šanci výhry. Proto se mé chování ve společnosti, kde mě pouze ponižovali, mohlo zdát arogantní, až povrchní, nevěřili mi, že něco dokážu. Po každém tomto pohledu došlo k souboji, na který mě vyzvali. Byl to asi druhý den na Akademii a hned první souboj. Má katana byla stále v pochvě a já jenom čekala na to, co udělá. Můj úsměv vyzařoval samotnou nadřazenost nad shinobi, nad těmi monstry, které se z těchto mých spolužáků stanou. Bylo mi jasné, že ten kluk použije ninjutsu, aby se předvedl před svými spolužáky a taky jsem se nemýlila. "Kenjutsu, styl Iaidō, hai!" Křikla jsem a při vytasení katany z pochvy jsem mu zabránila tyto pečetě nějak využít. Kolenem jsem ho kopla do břicha a následně plnou silou mých chodidel odkopla z kruhu. Nebyl to prozatím ani genin, takže styl, který jsem se zatím stále učila k dokonalosti, postačil i v této podobě, v jakém byl. Vše vlastně záleželo na mé rychlosti, kterou jsem každý den zdokonalovala, stejně jako svou ohebnost. V ten den se mi dostalo dostatečnému uznání mezi mými spolužáky. Dostala jsem to, co jsem si přála jen díky tomu, že jsem toho dosáhla vlastní silou a snahou. I přes jednu výhru, jsem neusnula na vavřínech. Mé tréningy s otcem začaly být mnohem delší a tvrdší, než kdy jindy. Musela jsem často trénovat, abych se stala geninem, což byl můj cíl. Chtěla jsem tu slavnou čelenku se znakem naší vesnice. Samuraj, který se stal shinobi. Nejspíš tímto zradím vlastní rod, můžu být považována za ronina, ale to se na věci nic neměnilo.

Čas plynul a mě se blížily první kulatiny. 10 prožitých let. Oslava, kterou mou otec uspořádal byla fascinující. I přes mou změnu vlastní cesty jsme přijeli do Tetsu no Kuni. Přehlídka našich nejlepších samurajů v praxi, vyprávění historek naší starší generace a v pozdních hodinách i alkohol, ale v to období jsem už musela spát, takže mě to minulo. Ale říkala jsem si, že snad na příštích kulatinách tam s nimi budu moct být déle. Ne že by pro mě byl alkohol nějakým lákadlem, ale dívat se na ty, kteří byli opilý musela být docela sranda. Mě stačilo je tu noc jenom slyšet. Druhý den na to jsem od otce dostala svůj dárek. Byla to katana, taky zvaná  Raiha(雷刃-blesková čepel). Tato katana mi byla vyrobena na míru. Sedí přímo mě, je lehká, ale za to i velmi ostrá. Cvičení samurajové s touto katanou dokáží seknout stylem, že se Katana normálnímu oku dokáže svou viditelností v rychlosti vyhnout. Já toto prozatím tak dokonale nezvládnu, ale rozhodně se nehodlám vzdát svému Kenjutsu. Tato katana se pro mě stala velkým darem. Její rukojeť byla bílá a v jeho hrot velmi ostrý. Bylo vidět, že je nová a nedotčená. Má matka mi dala spoustu věcí v podobě nového oblečení, ale daru, který jsem si od ní vážila nejvíc byl přívěšek v podobě křišťál, který jsem si na katanu zavěsila.

Oslava se ale druhý den trošku zvrtla. Někteří z našeho rodu mě měli stále rádi, někteří se na mě dívali jak na zrádce a po zasednutí našich starších jsem měla jistý zákaz vstupování na jejich území, do jejich domova. Vrátili jsme se zpět do Taki no Kuni. Otec začal pracovat jako soukromá jednotka vážených v Taki no Kuni. Byli to nějací zbohatlíci, ovlivňující zemědělství. Zatímco mě nastali geninské zkoušky, které jsem hravě zvládla. I přes mé nedostatky v ninjutsu, jsem stále dokázala ty nejlehčí ruční pečetě ovládnout. V tu dobu jsem dostala svou čelenku, kterou jsem si připevnila k pasu, aby mi v boji nijak nepřekážela. Podívala jsem se do zrcadla a odhodlaně si zopakovala svůj cíl. "Překonat monstrum jde pouze tak, že se jím taky stanu. Žádná jiná cesta neexistuje."

Byla jsem přiřazená do týmu se třemi členy mého věku a jednoho senseie. Byli to dva kluci. Jeden se jménem Akio a ten druhý se jmenovat Naru. Akio se zaměřoval zejména na genjutsu a Naru byl přeborníkem v ninjutsu a ručních pečetí. Sledovat ty dva, měla jsem ten stejný strach jako kdysi. Nikdy jsem to ale nepřiznala. Byli velmi silní. Na Akademii se zařadili mezi deset nejtalentovanějších shinobi. Já byla čtvrtá. Naru byl druhý a Akio byl třetím nejlepším. Náš sensei byl docela povedenej chlapík. Na mé poměry až příliš akční. Byl to takový ten chytrolín, který vás hnal do mise ve stylu "chyťte tu kočku!" asi jako vše máma do úklidu prádla, který prostě musel proběhnou hned a žádné čekání neexistovalo. Sangvinik, příliš hyperaktivní, i přes to byl docela mladý a jeho úsměv mi dokázal zvednout náladu. Jako tříčlenný tým sestaven z poměrně talentovaných studentů Akademie, jsme začali časem dostávat i těžší mise. Jedna z nich byla v podobě ochranky někoho váženého z vesnice, který někam cestoval. Nejspíš si každý myslel, že převoz proběhne v pohodě, maximálně lehčí závady, ale nebylo tomu tak. Byli jsme napadeni nukeniny a zcela obklíčeni. Nerada to přiznávám, ale v tu chvíli jsem se více spoléhala na Akia a Narua, protože jsem naprosto ztuhla. Byla to naše první mise společně, ale i přes to se mi vybavily útržky z minulosti. Při pohledu na své okolí, včetně těch dvou jsem si uvědomila, že jsem snad jediná, která se takto třese. Ti dva měli odhodlané výrazy, věřili ve svou sílu. Byli sice geniny, ale jejich zkušenosti byli vysoké. Samozřejmě, kdyby šli jeden na jednoho, asi to tak lehké nebude, ale my jsme dokázali spolupracovat. Oba dva do mě drcli a tím mě probudili z mého tranzu. S povzdechem jsem zaujala postoj. Byla jsem genin, byla jsem jedna z nic ha měla jsem výcvik samurajů, už jsem nebyla tak slabá jako kdysi. Musela jsem se na své schopnosti spolehnout.

Začal boj. Já jsem si vzala boj na blízko, Naru na střední vzdálenosti díky jeho schopnosti ninjutsu a elementárních podstat a Akio nás jistil zezadu svým genjutsu. Náš sensei tu měl být s námi, ale dost možné bylo to, že se někde sekl v baru, nebo u žen, které byli jeho oblibou, takže to celé zůstalo na nás. V jistou chvíli jsem však něco spatřila. Za tu dobu na Akademii jsem se neučila jenom umění samurajů a shinobi jako takových. Vytvořila jsem s otcem techniku Reiteki Washime (霊的鷲目, spirituální orlí oko). Díky tomu, že jsem byla senzibil, jsem dokázala něco takového ovládnout. Zavřela jsem své oči a ve své hlavě jsem viděla 2D obraz celkového prostoru kolem nás-z vrchu. Zjistila jsem, že jsou na konec tři. Takže boj byl 3 na 3 a teď kdo z koho. Naše šance byla asi 70% úspěšnost, pokud něco hned nevymyslíme. Za normálních okolností by jsme si každý vzali na starost jednoho, ale všichni tři byli zaměření na to samé a proto byla potřeba naší koordinace a spolupráce. Po hodině jsme na konec vyhráli s tím, že oni přišli o jednoho, kterého jsme zabili a utekli. My však obdrželi docela nepěkná zranění. Především Akio, který to se svým genjutsu přehnal, nakonec toho všeho omdlel. Byla to naše první mise, na které jsme vyhráli. Poprvé to bylo bez našich ztrát, což mi dodalo na odvaze. Protože jsem si chvíli začínala myslet, že tam umřem všichni tři. A aby se neřeklo, náš sensei pro jistotu přišel asi po 5-ti dnech zpět do vesnice, poměrně v opilém stavu. Což bych do člověka s jeho povahou nikdy neřekla, ale co už, každý máme své špatné stránky, napříč tomu, jaké jsme povahy.

Asi tři roky na to, kdy jsme prošli několik misí s našim týmem, jsme byli přihlášeni na chuuninské zkoušky. Za tu dobu jsme ušli velký krok kupředu, jak v naší sehranosti, tak i v samostatných schopnostech. Já jsem byla zařazena mezi nejlepší uživatele kenjutsu ze všech mých vrstevníků. Stejně tak i nejrychlejší. Naru se stal specialistou na ninjutsu a tvořil i vlastní techniky. Navíc to byl právě on, který mě učil jak na jednoruké pečetě a jak ovládat mou podstatu Fuutonu. Můj otec byl následně ten, který mě naučil, jak schopnosti samuraje a shinobi zkombinovat, až jsem si na šla svůj vlastní styl. Akio byl vždy tichý a přeborníkem v genjutsu. Občas jsem z něho měla strach, protože jeho genjutsu bylo opravdu zvláštní. Zažil si strašná muka, normálnímu shinobi snad nepředstavitelné a on všem ukazuje své vzpomínky s tím, že v jeho roli byli právě oni. Akio byl celkově zvláštní člověk, nikdy jsem ho ale neviděli plakat. I přes ty kruté věci, které se mu staly. Nikdy jsme neměli delší rozhovor. V týmu byl ale velmi potřebným článkem, který to celé udržoval pod kontrolou a vyplňoval ty mezery. Chuuninské zkoušky probíhaly jako každý rok. Ve spolupráci jsme vynikali, ale právě v souboji u druhé zkoušky jsme se zasekli. Už jsem vzpomínala, že já, Akio a Naru jsme byli v žebříčku deseti hned ze začátku? Na prvním místě byla ale osoba mimo náš tým a náš dosah. Jmenovala se Akali Natsuki, uživatelka Kekkei Genkai Magnet Release. Její schopnost spočívala v tom, že dokázala zmagnetizovat své zbraně a při styku s někým dokázala zmagnetizovat i jeho tělo a tak v budoucnu zabránit úniku před jejími technikami. Byli jste naprosto bezmocní hned ve chvíli, kdy nás jen lehce řízla. Byla mým největším konkurentem, stále měla ten arogantní, pro ní typický výraz nadřazenosti. Byla odolná i Akiovému genjutsu, protože sama si zažila podobné muka jako on sám a ani to s ní nehlo. Jako kdyby v sobě neměla žádnou lidskost. O Natsuovi a jeho ninjutsu nemluvně. Ten spíše měl techniky, které její schopnosti podpořily, než je vycountrovaly. K tomu byla podpořena dalšími dvěma přírůstky v týmu. Nebyl to hezký pohled na celou situaci, která v lese mezi náma a jí propukla. Tento boj byl podle všech výpočtu sledován nadřízenými, protože během chvilky jsme zničili celý okruh okolo sebe. Jako první odpadl Natsu, kterému došla chakra, ale dokázal jí na nějakou dobu zbavit její schopností magnetizace, protože i ona s chakrou byla docela na mimimum. To byla možnost pro Akia, který se zmocnil tahu, který byl pro Akali Šach. Figurky byly skvěle sestaveny, můj Reiteki Washime se nikdy nezmýlil. Ti dva, které jsme brali za vyřazené provedli techniku, kterou Akia odstranili ze hry. "Tři na jednoho? To není fér." Pousmála jsem se s lehčím povzdechem na konci. Zaujala jsem opět svůj postoj a byla připravená na všechno. Primární věcí teď bylo odstranit Akali, která už neměla tolik síly a potom se postarat o ty dva. Jak jsem dopadla? Akali jsem na konec porazila, ale vyčerpala jsem spoustu energie a na ty dva mi zbyl výcuc z posledního, co se týká chakry. I přes to jsem vyhrála, nevyvázla jsem ale bez poranění. Natsu za tu dobu sebral nějakou tu sílu, stejně jako Akio a společně-já na zádech-jsme ukončili chuuninskou zkoušku. Stali se z nás chuuniny, opět jsme pokročili o level dál. Avšak po této zkoušce jsem si něco uvědomila. Boj na dálku je pro mě velkou nevýhodou.

Než mi bylo konečně 15 let, po celý čas jsem zdokonalovala své techniky Fuutonu a probudila v sobě i Katon. Tyto dva elementy jsem začala kombinovat s Raihou tak, aby jejich dosah nebyl pouze na přímý boj z blízka, ale abych se dokázala z nějakého procenta orientovat i na útoky z dálky. Stále jsem trénovala, co dodat, nikdy pro mě nebylo dost z toho, co jsem prozatím uměla. Musela jsem umět mnohem víc! Co se týče Akia a Natsua, náš tým se po čas těchto dvou let nějakým způsobem rozpadl a každý jsme už šli vlastní cestou. I přes to jsem jim do smrti vděčná za jejich pomoc, protože obzvlášť bez Natsua bych nebyla na takové úrovni, jako jsem dnes a to zdaleka nekončím.