Sněžný přístav

Tento přístav je jediným místem, kterým se dostanete do Yuki no kuni.

Dopluli jsme na místo. Celou cestu jsem buď spal nebo si venku na palubě lodi četl knihu Uzumaki Naruta: Rasengan na tisíc způsobů, Narutova kuchařka. Právě jsem dočítal poslední stranu, když jsem pocítil ledový vánek a uviděl padající sníh. Zachumlal jsem se ještě víc do deky a vyčkával na zakotvení. Po zakotvení jsem musel projít celní kontrolou. Stál jsem tam, zachumlaný do pláště a přemýšlel. Neměl jsem mapu, nevěděl jsem, kde je centrální elektrárna a neměl jsem kam jít. Byla tady tma a zima. Dav nervozních lidích se ohlížel přes svá ramena a spěchal pryč. Rozhodl jsem se jít na průzkum do hospody, je to nejlepší a nejlevnější zásobárna informací na světě. V davu jsem zahlédl potácejícího se staříka, tak jsem si posunul kapuci blíž k obličeji a vydal se rychle za ním. Děda zamířil za roh k nějakému starobylému hostinci. Narazil na velkou ceduli a odešel pryč. Došel jsem zvědavě ke dveřím hostince a přečetl jsem si, že mají zavřeno. Z provozních důvodů, pche.
Začalo víc sněžit. Podle všeho se blíží sněhová bouře. No, něco jsem dělat musel. Vydal jsem se směrem k přístavu. U přístavu musí být nějaký hotel, to přece není možné. Chodil jsem tedy kolem dokola. Nikde ani nohy. Začalo se stmívat a přestal jsem vidět na krok. Všude samý sníh a zima. Po nějaké době hledání jsem zamířil k nějaké lavičce. Odhrnul jsem sníh a sedl si na ni. Něco naproti mě však zaujalo. Viděl jsem blikající světlo a zamířil k tomu. Doufal jsem, že nejsem mrtvý, že nevidím světlo na konci tunelu. Ucítil jsem však smrad spalující nafty. Jakmile jsem byl blízko slunce uviděl jsem to. Konečně hotel v provozu!
Otevřel jsem dveře a vešel.
"Brý večír," Podle prvního dojmu to byl malý hotel, se zavedenou klientelou a možná i štěnicemi. Celá recepce byla v červené barvě, na zemi ležel těžký červený koberec, plný prachu, a ze zdí se olupoval nátěr. Celým hotelem se linul závan nafty a oleje. Došlo mi, že hotel pohání nějaký naftový generátor. Oklepal jsem ze sebe sníh a došel k pultu.
"Brý večer, sháním nocleh na jednu noc," nějaký mladý uhrovitý kluk mne pozdravil na zpět a podal mi nějaké papíry. Nezapomněl mi sdělit, že se platí záloha předem a že až vysolím prachy, dostanu klíč. Papíry stačí při odjezdu. Tak jsem vytáhl z kapsy svou žabí peněženku Gama-chan, vytáhl dvoustovku a položil ji na pult se slovy "Zbytek si nechte" a převzal si klíč a odešel do pokoje. Pro teď by to mělo stačit, slídit jsem se rozhodl až poté, co si vybalím, zahřeju a trochu odpočinu.

Odpočinul jsem si. Byl to trochu delší odpočinek, no, v zemi se pořád nic nedělo, vše bylo po starém. Uklidil jsem, co jsem potřeboval, teple se oblékl a odešel. Na recepci jsem vrátil klíče. Zjistil jsem, že už uhrovitý mladík odešel. Místo toho, tam byla nějaká mladá slečna. Na chvíli jsem se zastavil.
Měl bych využít svého umu a něco zjistit! Mohl bych začít tady!
Otočil jsem se a ještě jednou zašel ke slečně.
"Krásné ráno," laškovně jsem se usmál. "Ještě předtím, než odsud odejdu Vám musím říct, že jste to největší sluníčko, co jsem v téhle zmrzlé zemi viděl." zamrkal jsem na ni.

Karin

Byla jsem už na několikahodinové šichtě a nevěděla jsem, co budu dělat teď. Z mého hloubání mě vyrušil nějaký kluk, který mi předal klíče a odešel. Pak se vrátil a myslel si, že mě dostane nějakou lichotkou, kterou tady slýchávám často.
Pohodila jsem nezáživně hlavou.
"Děkuji, jste milý," jemně jsem zašvitořila hláskem a opětovala úsměv. Nicméně o poznání chladněji. Vytáhla jsem si pilník. Už vím, co budu dělat! Budu si pilovat nehty!

Ona mě ignoruje!
Překvapeně jsem se napřímil. Zkusil jsem to ještě jednou.
"Co taková květinka jako ty, dělá na takovém místě? Nebojíš se zimy?" Opřel jsem se frajersky o pult a několikrát zvedl obočí.

Podívala jsem se na něj otráveně. On si myslel, že je snad nějaký macho!
"Že by pracuju?" Opáčila jsem a pohodila několikrát hlavou jako blondýna.
On byl snad úplně blbej!
Vrátila jsem se ke své práci pilování nehtů. Krása něco stojí!

Nehodlal jsem se jen tak vzdát. Nechápal jsem, proč mě tak ignorovala, vždyť jsem byl sexy frajer! Upravil jsem si patku a pohlédl ji do očí. Jemně jsem se k ní naklonil.
"Co kdybych tě tedy vyzvedl po práci a zašli bychom na večeři?"

Už mě vážně začínal štvát.
Pohlédla jsem na něj.
"Odprejskni nebo zavolám policajty," Pohodila jsem vlasy a praštila ho jimi. Věnovala jsem se opět svým krásným nehtíkům.

Byl jsem sprostě odmítnut! Takhle to teda nepůjde. Budu muset  přejít na zlého poldu.
"Ale no tak, já jen potřebuju mapu Vaší krásné zemičky. Jsem vědecký výzkumník z Getsuji Renpo a zkoumám vzorky sněhu a ledu ve Vaší zemi. Slyšel jsem, že u Vaši centrální elektrárny jsou nejstarší horniny! Onegaishimasu!"
Nehodlal jsem se jen tak vzdát, tak jsem šel s "pravdou" ven.

Pokrčila jsem ramenou. Nevěděla jsem, o čem mluví.
"Tak to vážně netuším," vyšpulila jsem rtíky a zakroutila hlavou.
"Zkus se podívat jinam a už jdi. Mám práci," vyštěkla jsem a tentokrát vytáhla několik laků na nehty.

No super. Takže jsem si tu hrál zbytečně. Zakroutil jsem hlavou a povzdechl si.
"Díky a nashle.." otočil jsem se na podpatku a odešel. U dveří jsem si upravil plášť a přitáhl ho blíž k tělu. Odešel jsem z hostince a vydal se po ulici hloub do města.
Potřeboval jsem najít nějaký krámek, nebo hospodu. Potřeboval jsem najít někoho nebo něco, kdo mi alespoň trochu pomůže. Všude byla zima a sníh. Podle počasí bych řekl, že začne sněhová bouře. Nesmím se tady vzdát.
Sakra, kdyby existovaly sněhové žáby..,
Šel jsem dál a dál, až jsem narazil na menší tavernu, ze které se kouřilo. Vypadalo to, že je tam dost živo. Vstoupil jsem dovnitř, pozdravil pokývnutím a našel si místo u baru.
"Hola štamgasti!" objednal jsem si saké a rozhlížel se kolem.
Hmmm.
"O kšefty asi nouzi nemáte, což?"

Kazuma Suzumetsuki


Čistil jsem skleničky svým špinavým hadříkem a snažil se o lesk. V tom dorazil nějaký cizinec a začal se mnou hovořit. Jen jsem pokývl hlavou. Neměl jsem chuť s ním hovořit dokud si něco neobjedná. Zadara ani kuře nehrabe.

Vypadalo to, že tady se mluví jen s penězi. Vytáhl jsem balík peněz Rengo Kyowa a položil na stůl.
"Dám si jeden máslový ležák, nakládané hadí ocásky a saké prosím." objednal jsem si a balík peněz přiložil k němu blíž.
"A saké i pro Vás.." dodal jsem.

Připravil jsem objednávku, dodal na stůl a připravil i saké pro sebe.
"Jak si přejete," naznačil jsem přituknutí a dostal do sebe dávku.
Vzal jsem si také patřičnou hotovost a něco navíc, Tobiru nic nenamítal a spokojeně jsem se usmál.
"Co Vás sem přitáhlo, čoveče? Pochybuju, že to bylo opalování a sluníčko."

Zopakoval jsem svou pohádku z minula.
"Jsem vědecký výzkumník z univerzity v Rengo Kyowa. Jsem geolog a zkoumám horniny. Na tomto ostrově jsou skutečné poklady, co se týče stáří hornin a různých kamenů."
"Momentálně hledám mapy.." pousmál jsem se a vypil máslový ležák.

"Nevypadáte jako geolog." prohlédl jsem si ho.
"Geologové nejsou hezký a svalnatý." pousmál jsem se a věnoval se čištění sklenic.
"Zřejmě o naši zemi nic nevíte, nemáme rádi cizince a už vůbec ne Republiku. Možná tu nějakou mapu mám, jen budeš muset přitlačit.."

Zasmál jsem se.
"Děkuji, jste milý. Mám rád sport a zároveň geologii. To přece není nic divného." pokrčil jsem rameny a nalil mu další rundu saké.
"Na náš obchod!" dal jsem mu celý balík peněz. No co, touhle misí si vše vydělám zpět, navíc taťka je v balíku.

Hohoho, chlapec brzo pochytil jak to tady funguje. Napil jsem se a bez dovolení si nalil další rundu a jemu také.
"Na náš obchod!" zahrabal jsem v policích a našel krabici plnou map. Dal jsem mu ji celou.
"Určitě tady najdete něco, co Vám pomůže. Jen si dejte pozor. Sněhové bouře nejsou to jediné, co Vás v téhle zemi může zabít." řekl jsem tiše a s vážnou tváří.

Tak je to pravda. Zamračil jsem se.
"Můžete mi říct víc?" přebral jsem si krabici a poděkoval.
"Vaše země mě zajímá, Naše země je bezpečná, nic takového neznáme."
přimhouřil jsem oči.

Zakroutil jsem hlavou.
"O tomhle nesmíme mluvit." zašeptal jsem. "Jestli Vás někdo uslyší, bude problém!" nalil jsem další dvě rundy.
"Tak a teď už jděte.." podal jsem mu poslední rundu.

Musím zjistit víc, ale tady to nepůjde. Musím najít nějaký shinobi. Lidi jsou uzavření a bojí se. Pomoc zde nenajdu. Musím přejít do ofenzivy a nechat na sebe upozornit.

"Děkuji Vám za pomoc, poroučím se pryč.." nechal jsem mu ještě jednu bankovku za pomoc a odešel jsem s krabicí pryč. Cestou mě lidé pozorovali a sledovali, nicméně to mě vůbec nezajímalo. Přitáhl jsem si plášť blíž k tělu a šel ven. Navštívil jsem svůj starý hotel, objednal si další pokoj a uvelebil se u krbu.
Vytáhl jsem všechny mapy a dal je před sebe. Přemýšlel jsem.
"Elektrárna pracuje na uhlí a další suroviny. Vodu nemají, jádro také ne a slunce už vůbec. Hmmm.." podíval jsem se na fyzickou mapu Yuki no kuni.
Uhlí se nachází pod horama, jiná možnost není. To samé i ostatní surovin. Takže...Musím se vydat tam, ještě předtím než vyhledám hrabě Yuki no kuni.."

Kolem pokoje a kolem hostince se najednou objevila skupinka shinobi. Několik z nich hodily dýmovnice oknem a skupinka zaklepala na dveře. Když vybouchly dýmovnice, tak se rozrazily dveře.
Elektřinu vyřadili a v hotelu zavládla absolutní tma. Neměl se kde schovat.
Několik ninjů skočilo do pokoje oknem.
"Vzdej se a možná tě ušetříme."

"Holy Shit.." necítil jsem jejich přítomnost! Jak mě mohli vyčenichat..Schoval jsem několik nejdůležitějších map do pláště a začal skládat pečetě.
Tolik k mému utajení.
"Fuuton: Shinkuuha!"
Tato technika byla silná a dokázala povraždit či zranit většinu přítomných. Mířil jsem spíš na okno, abych měl volnou cestu. Vyskočil jsem ven a začal utíkat.

Byl silný a podařilo se mu utéct. Několik z nás, především ti u dveří přežilo, ač byli zraněni.
"Dejte mu vědět, co se stalo.." přeživší utekli za svým mistrem.
Jeden z přeživších poskládal pečetě a přivolal sněžnou sovu.
"Sleduj ho."