Byt Mikoto

Ačkoliv jsem nepochyboval o schopnostech Mikoto ani jejích proradných taktikách a postupech, se kterými by mohla přijít jen proto, aby ze mě vymámila tolik touženou informaci nebo si i v jiném sporu dostála svého, mohla si být jistá, že bych jí to nedal zadarmo. Anebo, spíš to jsem si myslel já, pravdou bylo, že mi své ženské schopnosti v tomhle ohledu nepředvedla. Nechtěl jsem toto téma dál komentovat, rozhodl jsem se nechat se někdy v budoucnu ještě překvapit. Její poznámce jsem se však zasmál a vyzývavě se zamračil, značilo to, že jsem připraven na každou její nástrahu. Snad, nakonec jsem i ve výrazu znejistěl.
"Ještěže mám ty řetězy...- kdyby ses vymkla kontrole," pronesl jsem klidně s krátkou pomlkou a pak větu dokončil odpovídajíc tak nějak na obě předchozí témata, jelikož se to dalo spojit i se snahou ze mě cokoliv vymámit, ať už by zvolila sebepřímější postup. K navození té naší nejisté atmosféry, jež nás provázela už při prvním delším setkání, jsem nahodil neurčitý šibalský výraz. Šlo o popíchnutí, flirt či běžnou odpověď, záleželo na Mikoto, jak si onu větu vyloží.
Potěšilo mě, že jsem mohl sněhovlásce pomoci od zimy a její ustaraný pohled jsem odvrátil bezstarostným úšklebkem, chlad mě netrápil tak jako její pohodlí.
Možná bych i dál nějak rozvedl svůj návrh, ale nedostal jsem příležitost, uchopila mě za ruku a postoupila blíže ke kraji. Vzala mi vítr z plachet, neměl jsem připravený komentář, na její pobídnutí, že to vezmeme zkratkou jsem posléze kývl: "Hai!" Seskočila první, sledoval jsem, jak za ní její dlouhá hříva plála a ona s každým dalším skokem ladně dopadla, nevěřícně jsem zakroutil hlavou, nemohl jsem se vynadívat a ta skutečnost se mi líbila. Jakmile se mi podařilo doskákat také bez problému až vedle mé společnice, chytila mě opět za ruku a vydala se do města. Nebránil jsem se a užíval si podívané.

Zanedlouho jsme se ocitli v poměrně klidné a malebné části města, připomínalo mi to ulice městečka, u kterého jsem jako malý vyrůstal. Neznal jsem to tu, ale to se dalo říct o většině Hikone-gai, za poslední roky nebylo tolik příležitostí hlavní město navštívit, natož si prohlédnout všechna zákoutí. No a teď když jsme tu působili, tak zase nebyl čas, trápilo mě plno jiných povinností.
Těmihle myšlenkami jsem se zaobíral, abych potlačil přicházející nervozitu, která se mírně zvyšovala s každičkým krokem ve městě. Než jsem se nadál, kráčeli jsme dvorkem ke konkrétním posuvným dveřím, jež zcela jistě měly patřit k bytu běloočky. "Ták--," spustil jsem nejistě s myšlenkou, že se zde s Mikoto rozloučíme, ona však promluvila v tu samou chvíli a svá slova dokončila přede mnou. "-... tu býváš," hlesl jsem krátce po ní sobě pod nos a nervózně se pousmál. Všiml jsem si podobného úsměvu i na jejích rtech, ale to už otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Zhluboka jsem se nadechl a následoval. Všímajíc si místa, kde si vyzula boty, zopakoval jsem po ní stejný úkon a pak nakročil dál.
Wow. Ohromilo mě, jaký tu měla pořádek a byt celkově působil tak přívětivě, klidně, příjemně voněl. Řekněme, že to byl úplný opak toho mého obydlí, ale to přece nemusela vědět, zatím, prozradit jsem to rozhodně nehodlal. Z údivu mě pak zaskočila otázkou, otřepal jsem se.
"Ne-e," žbreptl jsem nejdříve, ale potom s úsměvem dodal, "vadit? Neblbni, hlupáčik." Přistoupil jsem k ní vzápětí blíže a letmo políbil na tvář, než jsme společně vstoupili dále do bytu. Okamžitě mě zaujaly malby a obrazy, které zdobily už i bez toho vkusně zařízenou místnost. U jednoho z obrazů jsem se zastavil s úšklebkem a okouzleným tónem v hlase tiše pronesl: "Hudba, literatura, obrazy... díla plná emocí, už to chápu." Mikoto sice působila navenek jako rampouch bez citů, ale svému nitru poručit nedokázala. Pomáhala své emoce držet pod pokličkou skrze umění, byla citlivější duší, než si sama chtěla přiznat. Pohled jsem stočil zpět k ní, když byla zrovna nablízku a jemně se usmál, na mém výrazu bylo znát dojetí, ale hlavně radost z toho, že tu s ní mohu být, že tu pro ni mohu být.

"To možná měla, ale přijde mi, že k tobě také nesmírně sedí," pronesl jsem pobaveně vcházejíc do prostoru bytu, její troufalé nařčení mi také neuniklo, uchechtl jsem se o něco hlasitěji a zády k ní zdvihl ruku do vzduchu klapajíc k sobě palec s ostatními prsty ve známém gestu blah, blah.
"Tak to je mi ctí, vznešená paní tohoto obydlí," teatrálně jsem se uklonil s úšklebkem na tváři, když dodala, že již nejde o jedinou vášeň, cítil jsem, jak mi líce mírně červenají. V tom už mi byla nablízku, vlepila něžnou pusu a cupitala zase pryč. Souhlasně jsem kývl. S očarovaným úsměvem ji mé oči následovaly, zmizela na okamžik za rohem a rázem spěchala zpátky již bez pláště. Pořádně jsem se nestihl ani rozkoukat po hlavní místnosti a už mě informovala, kudy do koupelny. "Uhm... haaai," natáhl jsem svou odpověď, jelikož už mě vláčela bytem dál, jakoby mi nechtěla dát ani vteřinku na to, abych si svou návštěvu stihl rozmyslet.

No najednou jsme byli v ložnici, můj prostý mužský mozek nestíhal tempo, které sněhovláska nastavila, nezbývalo mi nic jiného než s udivením sledovat její malý kousek soukromí. První, co mě udeřilo, byla vůně, která se napříč pokojem vznášela, připomínala samotnou Mikoto, byla příjemná. Na vybavení místnosti mě vedle několika fotek, na které zatím nebyl čas, zaujaly katany, které působily jako stylová dekorace, stejně jako zbytek bytu. Zajímalo mě, jestli s nimi Mikoto umí i zacházet, jelikož jsem ji s ostřím v ruce snad ještě neviděl. Na druhou stranu se nezdála být někým, kdo by si šerm v nějaké formě alespoň nevyzkoušel.
"A tu spíš," ani nevím, proč jsem po ní ta slova s pohozením rukou nejistě zopakoval, bylo to za dnešní večer po druhé, jednalo se snad o nějaký nově objevený tik z nervozity? Zaklepal jsem hlavou ujišťujíc se, že si na to již dám pozor. Zhluboka jsem se nadechl a s nasbíranou odvahou pohlédl po delší době k Mikoto, která mě prohlížela tak nejistě a nervózně, působilo to roztomile. Obměkčilo to do jisté míry mou nervozitu, jelikož pro ni tyhle okamžiky musely být daleko složitější, já měl být oporou.
Přistoupil jsem až úplně k ní s již klidnějším a upřímným úsměvem na rtech, mé oči hypnotizovaly ty její, něžně jsem jí prohrábl do vlasů a přitom pohladil po pravé tváři: "Cítím, nejde však o místo, jde o tebe, Mikoto."