Hoshigaki Kazuki

Nebýt z klanu ze kterého je, byl by Kazuki poměrně normálně vyhlížející, lehce vyšší muž (187 cm), který by svou atletičtější postavou (81 kg) dokonale pasoval ke svému řemeslu. Shodou okolností se však narodil do jednoho z nejvíce ikonických klanů, které měly po této zemi tu čest chodit. Bylo pravdou, že nesdílel namodralou kůži svých významných předků, sdílel však zbytek podstatných a tolik vzácných prvků jejich vzhledu. Od žaber na tvářích, přes podivně vyhlížející oči, až po ústa plná ostrých zubů, které ne zrovna náhodou připomínaly ty žraločí. Pro jedny byl zrůdou, pro druhé zas senzací, ve všech však budil strach a respekt. Dalším osobitým rysem jsou jeho černobílé vlasy, které ještě více podtrhují jeho nelidský vzhled. Původně byly jeho vlasy pouze černé, avšak s postupem času získaly tento převážně bílý odstín. Co se oblečení týče, krom jeho běžné a lehce obnošené zbroje, která ho doprovázela do nejedné bitvy nenaleznete v jeho šatníku, pokud se těm pár věcem šatník říkat dá nic neobvyklého. Celý jeho život se točí pouze okolo jeho zbroje, zbraně a pití, což je na něm i dost poznat.
Kazuki je povahou zřejmě nejdál od samuraje, co to jen je možné. Je neskutečně výbušný, impulzivní a hlavně nesvázaný ničím jiným, než svou ctí. Čest je koneckonců tím jediným, co se samuraji ještě sdílí, neboť jejich veškeré učení již velice dávno zavrhl, spolu se svým starým životem v řadách samurajského řádu. Nyní by se dal Kazuki přirovnat k lehce lepšímu žoldákovi, který na rozdíl od psanců má alespoň nějaké způsoby. Ty jsou však velice často utopeny v záplavě emocí, kterými se tak rád nechává unášet, stejně jako se velice často nachází na dně prázdné lahve. Možná by bylo teď dobré vyzdvihnout i nějaké kladné vlastnosti jeho osoby, avšak těch je tak pomálu, že nevystačí na mnoho slov. Krom jeho cti sem tak následně patří ještě jeho upřímnost, stejně jako vcelku ochotná a v hodně odvážném smyslu slova i přátelská povaha. Jak ale bylo již řečeno, všechny tyto pozitivní vlastnosti naprosto zastiňují ty negativní a tak vám na první a zřejmě i na podstatnou část dalších pohledů může přijít jako neskutečný hrubián.

Kazukiho schopnosti jsou jedním velkým otazníkem jak pro něj, tak i pro všechny ostatní. Sám o sobě by vám zřejmě řekl, že je jen obyčejný ronin se spoustou štěstí a fakt podělaným životem. Ti co ho však měli tu čest vidět bojovat by vám dozajista vyprávěli nejeden příběh o bestii, která nepřátele doslova trhala na kusy. Z toho vyplývá i jeho velmi netradiční bojový styl, který by se skutečně dal přirovnat k běsnění divokého zvířete, které se nezdráhá k lovu kořisti využít i svých ostrých zubů, či brutálních možná až barbarských taktik. Během jeho soubojů tak není nouze o létající kusy masa, končetin a hlavně spoustu krve.
Největší zajímavostí na Kazukim je jeho záliba v hudbě, kterou dokonce i sám čas od času provozuje v podobě všemožných skladeb na flétnu. Je to však natolik vzácný jev, že skoro ani nestojí za řeč.
Tím asi nejpoužívanějším a nejikoničtějším je jeho zubatá katana (Shākutōsu), která v současné době připomíná spíše pilu, nežli skutečnou katanu, avšak velice ostrou a nabroušenou pilu schopnou oddělovat končetiny a maso od těl nepřátel. Dále pak také u sebe nosí několik obvazů a jednu tubu čakrových pilulek.
Kazukiho příběh začíná kdysi dávno v daleké Mizu no kuni, kde se narodil do poměrně známého shinobi klanu, minimálně v této oblasti známého dosti nechvalně. Narodil se do klanu, který uznával pouze sílu a krveprolití, čímž si získal vcelku unikátní postavení mezi ostatními klany, stejně jako mezi feudálními pány a všemi, kteří měli dost peněz, aby si jejich služby mohli zaplatit. Avšak, již svým pouhým narozením si malý Kazuki vysloužil místo na pomyslném výsluní klanu, neboť patřil k nositelům žraločí krve. Jedinci s touto krví, která se projevovala jejich nelidským vzhledem měli v hierarchii klanu velice speciální místo a velice často se z nich nakonec stávali jeho vůdci. S touto krví krom nelidského vzhled přicházela i síla, surová a nespoutaná síla. Kazuki měl tu smůlu nebo možná i štěstí, že se na něm neprojevily veškeré účinky této krve a tak zůstala jeho kůže zbarvena zcela normálně, což mnozí členové klanu považovali za neduh a degradaci jinak tak vzácného daru. Jeho rodičům však bylo jedno, jestli byl modrý či nikoliv, milovali by ho, i kdyby onu krev neměl vůbec. Stejný názor však nesdílela ona většina klanu, která z něj přirozeně chtěla udělat mocnou zbraň, což se samozřejmě nelíbilo jeho rodičům, kteří se s ním v jeho šesti letech rozhodli nakonec utéct.
Byl to přesně ten věk, kdy se v něm probudily první náznaky jeho nadání pro umění shinobi a měl to být i ten věk, kdy by začal být trénován k poslušnosti klanu a k zabíjení jeho nepřátel. Jak však již bylo řečeno, nikdy k tomu nemělo dojít. Byla temná deštivá noc, když se malý Kazuki spolu se svými rodiči rozhodli opustit sídlo klanu, ve kterém byli až doposud drženi jako zajatci. Všechno bylo naplánované do posledního detailu, dokonce měli i pomoc zvenčí z řad liberálnějších členů klanu, kteří nepodporovali tento starodávný kult krve. Zdálo se, že je již nemá co zastavit, že již nic nestojí mezi nimi a svobodou, která se nacházela za nyní otevřenou branou. Opak byl však pravdou. Jen co se k bráně přiblížili se začala opět zavírat a z útrob sídla se vyhrnula skupinka shinobi vedených právě tím, kdo jim slíbil svobodu. Zrada živená hamižností se postavila mezi ně a tolik vytouženou svobodu. Byl to onen zrádce, který stál u zrodu tohoto plánu a kdo ho měl i nyní pohřbít. Byla to dokonalá past, která dokonale sklapla, nebo si to alespoň všichni zúčastnění mysleli. Kazukiho otec, uznávaný shinobi se však odmítal tak lehce vzdát, rychlým problesknutím se dostal až k samotné bráně, kterou následně zadržoval dostatečně dlouho, aby mohl malý Kazuki i se svou matkou uniknout. Jeho záda byla doslova zasypána deštěm shurikenů, kunaiů a jehlic, avšak stále stál a hleděl na mizející postavy kdesi v mlze. Hleděl tam se slzami v očích, se slzami štěstí, že dokázal svého syna uchránit od jeho strašlivého osudu. Co s ním bylo dále už je však otázkou. Mohl podlehnout svým zraněním, mohl být uvězněn a nebo jen zkrátka na místě popraven. Tato pravda měla zřejmě před Kazukim zůstat navěky skryta.
Zrazeni a osamoceni se Kazuki se svou matkou snažili dostat co nejdále do svého klanu, od této prokleté země plné mlhy a krve. Není se tedy čemu divit, že nasedli na první loď, která z nejbližšího přístavu odjížděla. A osud tomu zřejmě chtěl tak, že byla jejím cílem zrovna Shimo no kuni. Země věčného sněhu a mrazu, domova legendárních samurajů. Zde nalezl Kazuki i se svou matkou útočiště v jednom z přístavních měst. Jeho matka ve strachu z pomsty zavrhla svou předchozí cestu kunoichi a stala se pouhopouhou lékařkou, která si jen výjimečně vypomáhala použitím lékařských jutsu. Stejnou měrou chtěla od cesty shinobiho uchránit i svého syna, jenže jak Kazuki rostl, jeho nadání v používání čakry zkrátka nešlo přehlédnout a tak se ve svých třinácti letech pod vedením své matky začal učit onomu velkolepému umění shinobi. Učil se o samotné podstatě svého daru, o samé podstatě čakry a technik. Učil se i jak je správě používat a stejně tak se postupem času začal učit i samotné techniky. Zdálo se, jako kdyby se rány minulosti dokázaly již zcela zacelit, jako kdybych už mohli dokázat zapomenout na vše, čím si museli projít. Osud měl však zvrácený smysl pro humor.
Jednoho dne se v přístavu objevila skupinka shinobi z Mizu no kuni, kteří byli vedení nikým jiným, než oním mužem, který je před tolika lety zradil. Netřeba asi zmiňovat, že samotného Kazukiho nešlo přehlédnout či si ho s někým splést. Staré křivdy a hamižnost se opět probudila k životu, když se tento muž i se svými kumpány pokusil Kazukiho unést a dovést ho zpátky ke klanu, kterému dle jeho slov patřit. Do jeho plánu se však postavila Kazukiho matka, která se stejně jako její manžel obětovala, aby mohl Kazuki uniknout. Na rozdíl od svého otce však matku při ohlédnutí zahlédl padnout rukou jednoho ze shinobi. Byl zlomený, ztracený a plný smutku i nezastavitelného hněvu.
Jeho kroky ho ve víře, že se zde dokáže schovat zavedly až do vysokých hor, které se hrdě tyčily na obzoru. Byly to i ty hory, ve kterých sídlil právě řád samurajů, k jejichž dveřím se nakonec Kazuki dostal a kteří ho následně přijali mezi sebe. Bylo mu tehdy sedmnáct let, když vstoupil do učení samurajů a byl tak nejstarším učněm, který se tam zrovna nacházel. Avšak, díky svému nadání v umění shinobi natolik za ostatními studenty nezaostával. Byl možná lehce neohrabanější v boji a dokázal ho odzbrojit prakticky každý ze studentů, ale na rozdíl od něj nikdo z nich neovládal čakru na tak vysoké úrovni, aby mohli používat techniky. Netrvalo tak dlouho, než si Kazuki vytvořil velice osobitý styl, který kombinoval jak prvky samuraje, tak i právě shinobiho. Díky právě tomuto mezi samuraji ojedinělému stylu se z něj na konci jeho výcviku stal velitel ročníku a tedy i nově vzniklé jednotky. Kazuki však neměl v úmyslu vést život příkladného samuraje a tak po necelém roce ve své funkci opustil sídlo řádu a vydal se do světa za pomstou, které však nikdy nedosáhl.
Jak čas plynul, zapomínal stále více a více ze svého učení samuraje a stále více scházel z cesty rovnováhy a cti, až se z něj nakonec stal ronin a prachsprostý zabiják, který pojem čest uznával velice po svém. Nedalo se však mluvit o tom, že by v něm zbyl byť jen ždibec onoho ctnostného a svědomitého samuraje, kterým po čas svého učení býval.
Osud tomu opět chtěl, že se Kazuki ocitl ve správný čas na správném místě a tak, zatímco v hlavním městě probíhal onen menší převrat, během kterého zemřela většina vedení armády, chopil se spolu s několika dalšími pochybnými samuraji příležitosti a přísahal věrnost novému vedení, přičemž si pro sebe následně přivlastnil titul velitele městské stráže, který ač mu nebyl oficiálně přidělen mu ani nebyl odepřen. Ono, když má člověk jeho ražení za sebou dvě desítky schopných samurajů připravených kdykoliv zabít každého, na koho ukáže prstem, nemá nikdo moc chuť mu jakkoliv odporovat. Obzvláště, když dělá svou práci dobře.

POVOLENO