Kovárna

Kovárna....Co víc dodat xD
Je libo zbraň nebo i části nějaké zbroje...či se zahřát od ohně...přijďte ke kováři ^^

Zamířila jsem si to k poslednímu plánovanému dnešnímu místu, ačkoliv jsem chvíli tápala, kde kovárna je. Tady už tolik lidí nebylo. Upřímně jsem si oddychla.
,,Asi si na ten ruch budu nějakou chvíli muset zvykat." poootočila jsem hlavu za sebe a sledovala to lidské hemžení.
,,Máš odvahu, když se toho nebojíš." uchichtla jsem se s rukou před ústy. Nebudeme si lhát, s Reizem jsem se nebála ani já, jen jsem měla pocit, že se mi ze všech těch lidí točí hlava.
,,A to jsem si o sobě myslela, jak jsem společenská." zašklebila jsem se sama nad sebou.

"Za chvíli se tu budeš cítit jako doma, takový život Ona nepozná," měl jsem samozřejmě na mysli Reinu, momentálně jsme byli lidem blíž než ona, Kotomi poznávala, jak to skutečně chodí a nehleděla na vše zkresleně jen z pozice šlechty. Získávala cenné zkušenosti, ke kterým se Reina vzhledem ke svému vysokému postavení teď neměla jak dostat. Všechno zlé pro něco dobré, to, kam se kvůli minulým událostem Kotomi dostala, jí nakonec značně prospěje. Kvůli tomu, že jsme prožívali příjemné chvilky jsem měl po většinu času na tvářích úsměv, který se mi mírně pokřivil až po jejím zachychotání a poznámce, u které mi nebylo jasné, zda to myslela upřímně nebo si rýpla. Asi něco mezi. Pak jsem se zase ale opět pousmál. "Řekněme, že tady čelíme jiným nástrahám, než na které jsi zvyklá, já bych naopak pohořel v tvém světě," představil jsem si sebe na nějaké výběrové akci nebo bále, což byla zcela jiná společnost. Ukázalo se, že společenskost se nedá brát tak obecně.

,,To máš pravdu." usmála jsem se. Reina si o přátelství a upřímnosti může nechat leda zdát. Nikdy nebude schopna pochopit lidi, nebude schopna jim pomoct.
Jeho druhá poznámka mě celkem pobavila. ,,V mém světě není tolik o co stát." přiznala jsem a otočila hlavu, abych na Reiza viděla.
,,Ne že bych si stěžovala. Vyrostla jsem v tom, je to pro mě přirozené. Ačkoliv jsem se prý našim moc nevyvedla. Že prý jsem živel." zasmála jsem se. ,,Naštěstí moje prohřešky se urovnávaly často a mnohem snadněji, než si myslíš. Mladší potomek to má jednodušší. Všichni hledí na staršího, který je pod drobnohledem." Kdoví, jak se Takumi má. Zda je vůbec pořádku..
,,Pokud se tedy zvládneš naučit pár společenských pravidel a zvládneš být potichu, tak se mezi námi snadno ztratíš." dodala jsem pobaveně. Ono toho je samozřejmě víc, ale to bychom tu rozebírali až do Vánoc.

Se zájmem jsem poslouchal Mimiino povídání a přikyvoval. Tomu, že je živel a možná byla trošku raubířkou, jsem po těch pár dnech začínal věřit. Když byla uvolněná atmosféra, tak působila velmi přirozeně, asi nebyla úplně typickou princeznou. Možná to bylo i trochu tím, že se bavila spíše s chlapci. Nezmínila se totiž za tu dobu o žádné příbuzné či blízké dívce. "To já jsem jedináček, ale dokážu si představit, že na malou roztomilou holčičku se jen tak někdo nerozzlobí," ušklíbl jsem se a oplatil Mimi pohled. "Píšu si, být potichu," také jsem zažertoval pokračujíc k našemu cíli.

Tyhle chvilky, kdy jsem mohla zapomenout, kým jsem a co vše se děje, byly strašně vzácné. A já jsem si jich náležitě užívala. Bylo moc příjemné jen tak si povídat a smát se.
,,Je to škoda. O hodně jsi přišel bez sourozence. Jací byli tvoji rodiče? A mimochodem...Rozzlobí a zvláště vlastní rodiče." rozesmála jsem se při vzpomínce, kdy jsem se klukama vytratila z hradu a vrátila se domů celá špinavá. Matka mě hned hnala do koupelny a druhý den se za trest musela dlouhé hodiny věnovat studiu.
S Reizem jsem si kupodivu padla do oka. I když jsme byli každý odjinud, měli přesně opačné zkušenosti, řekla bych, že si rozumíme. Až mi bylo skoro líto, že jsme dorazili před kovárnu.
Vešla jsem dovnitř, jelikož dveře byly otevřené. Na pultíku malinké recepce jsem stiskla čudlík, který následně zazvonil. Přišel starší pán se svalnatýma rukama a v ušmudlané zástěře. Mimoděk jsem si stáhla kapuci více do tváře.
,,Co si přejete?" spustil na nás. Hlas měl hluboký a zněl jaky se ozve hrom při bouřce. Jeden by z něj mohl mít strach. Byla jsem naštěstí připravena předem. Podala jsem mu papírek s vlastnoručně navrhnutou zbraní. Podíval se na návrh a potom na mě.
,,Pro vás?" zeptal se pouze a zkoumal náčrtek. Přikývla jsem. ,,Zítra odpoledne bude hotová." odfoukl vzduch a přehodil si párátko, které měl v puse, ke druhému koutku úst. ,,Ale musíte mi dát zálohu."
To nebyl problém. Sumu, kterou si řekl, ačkoliv byla trochu přehnaná, jsem mu podala a s díky a brzký shledáním jsem se otočila k východu.
Venku jsem si oddychla. ,,Vypadal trochu strašidelně." ošila jsem se.

Zasmál jsem, byla asi pravda, že v tak vysoce postavené rodině dbají na chování svých potomků daleko tvrději než normálně, kor u takové princezny. Řekl bych, že o to větší sklony k rebelské nátuře zřejmě pak ty děti mají. Dorazili jsme ke kovárně, ještě před vchodem, než jsme vstoupili dovnitř mě silně uhodil teplý vzduch vycházející z výhně v zadní části kovárny. Postavil jsem se u vchodu a počkal, až své záležitosti Kotomi vyřídí. Pohled na její zakuklenou osůbku v porovnáním s tím obrovským kovářem mě vnitřně rozesmál. Poslouchal jsem jejich rozhovor, když se dohodli, vyšel jsem ven opět na vzduch, za mnou vyšla za moment i ona.
"Nejsi první, kdo mi to říká," vrátil jsem se k původnímu rozhovoru a pohlédl k nebi pozorujíc pomalu putující mraky. "Někdy vyhledávám rušno a společnost, jindy si zase nemůžu vynachválit chvilky o samotě, v naprostém klidu. Toho bych se se sourozenci jen těžko dočkal," z oblohy jsem přejel pohledem zpět ke Kotomi, "na druhou stranu, rodina je rodina a určitě bych své sourozence zbožňoval. Stejně jako své rodiče, kteří byli výjimeční, vděčím jim za vše." Možná jsem jí neodpověděl úplně, jak by čekala, ale z mých slov bylo poznat, že je myslím zcela upřímně a rodiče pro mě byli opravdu důležití. Obešli jsme obě naše dnešní zastávky, podařilo se nám to celkem brzo a mě v tu chvíli něco napadlo na základě naší předchozí konverzace. Nabídl jsem Kotomi s nadšeným výrazem rámě a byl připraven se vydat jistým směrem.

(případný přesun)

Pousmála jsem se. Chvilky ve společně jsem občas velmi ráda vyměnila za chvilky o samotě. Jak se říká, čeho je moc, toho je příliš.
,,S tím naprosto souhlasím. A to nejen se sourozenci." dodala jsem s úšklebkem. Rodiče, služebné, členové rady, učitelé....Někdy jsem jich všech měla po krk. V dobrém slova smyslu! Každopádně se mi líbilo, jak Reizo mluvil o svých rodičích. Miloval je. Jen mi bylo líto, že mluvil v minulém čase. Vyptávat jsem se na to ale nechtěla. Třeba mi to jednou poví sám.
,,Takových lidí si člověk musí cenit." s těmi sovy jsem přijala Reizovo rámě. Trochu stydlivě jsem se do něj zaklesla a nechala se vést. Jelikož vypadal nadšeně, byla jsem zvědavá, kam mě zavede. (Přesun)

Vcelku nepozorovaně jsem se dostala ke kovárně. Zastavila jsem se a vydýchávala se. Celou cestu jsem běžela. Teď, když jsem tu byla sama, jsem byla trochu méně odvážná. Přeci jen ten chlap byl obrovský! Byla jsem proti němu jako pídě. Nadechla jsem se a vešla dovnitř. Na můj vkus je v kovárně moc horko. To mi nedělá dobře. Otřela jsem si čelo, upocené od běhu i vyšší teploty v místnosti, a cinkla na zvonek, který přilákal kováře.
Jen co mě zahlédl, kývl na mě a zase zmizel někde vzadu. Stáhla jsem si kapuci víc do obličeje a nemohla se dočkat, až mi to přinese. Během pár vteřin byl zpátky. A nesl v pouzdře mou novou zbraň. Doplatila jsem mu zbytek a s kývnutím hlavy se se zase otočila a vyšla ven. Skoro ze mě lilo, jak jsem byla nervozní a to horko tam mi vůbec nepomáhalo. Naopak. Teď jsem se ale usmála, upevnila si katanu k boku a znovu se dala do běhu. Musím přece trénovat! (Přesun)