Banka

Trochu moderně vypadající stavba, která se do naší doby nehodí xD. Vzhledem k tomu ale, že celkově je banka moderní pojem, moderní a novější je i samotná stavba.

Banka je otevřena po celý den, večer se samozřejmě uzavírá.

Můžete si v bance půjčit peníze, nějaké na svůj účet vložit nebo z něj vybrat.

Na ulici jsme už tolik pozornosti nepoutali. Hodně lidí využívá pláště, tak to nebylo nic neobvyklého. Zařadila jsem se po bok Reiza a během cesty byla spíše ticho. Naštěstí banka nebyla moc daleko. Zastavila jsem se před hlavním vchodem velké budovy.
,,Jsme tu." kývla jsem hlavou směrem k nápisu BANKA. Jako by to nepoznal sám, došlo mi o vteřinu později a proti své vůli jsem zčervenala. ,,Uhm..Zdržíme se tu jen chvíli." dodala jsem rychle, aby nad tím moc dlouho neuvažoval.

Užíval jsem si, že jsem po dlouhé době zase v civilizaci. Miloval jsem sice přírodu a svůj vlastní klid, ale čas od času mě ruch z ulic měst také těšil. Tolik lidí na jednom místě mi svým způsobem dodávalo energii a zároveň mi připomínalo skvělé dětství a rodné město. Poslední dny jsem často přemýšlel nad minulostí, rodinou a domovem.
Mohlo by se zdát, že být mezi lidmi v našem případě není dobrý nápad, ale pravdou bylo, že v davu se člověk stává nejvíce anonymním a my jsme na okolí nepůsobili ničím, co by mohlo upoutat cizí pozornost.
Po dobu cesty jsme mlčeli, ani jsem nečekal, že se výrazně rozpovídáme. Z mého dlouhého cestování o samotě jsem se s tichem spřátelil a víceméně se odnaučil komunikovat, když to nebylo třeba. Navíc atmosféra byla ještě stále pochmurná. Dorazili jsme do cílové destinace.
"Vskutku," ušklíbl jsem se a předstoupil k masivním dřevěným vstupním dveřím, jenž jsem následně otevřel a za pokynutí hlavy ke Kotomi, aby ráčila dál, je také podržel.

Reizo mi galantně podržel dveře a pustil dovnitř jako první. Děkovně jsem pousmála a vešla dovnitř. Stanula jsem v prostorné hale s několika kukaněmi. Každá za jiným účelem.
,,Očekávala jsem tu víc lidí." podotkla jsem, zatímco jsem se rozhlížela kolem. Nejspíš bylo znát, že jsem tohle místo nijak nenavštěvovala. Tohle vždy vyřizovali lidé z hradu. Byla jsem tu jen jednou, jako malé dítě, když jsem si dupla, že chci taky do města a Takumi měl musel vzít s sebou. V duchu jsem se pousmála.
Brzy jsme přišli na řadu i my. Nevěděla jsem, jestli by bylo lepší, kdybych šla sama, nebo mám jít s Reizem. Nakonec jsem se rozhodla, že půjde se mnou. Přistoupila k okýnku a pokusila se o milý úsměv.
,,Co si přejete?" spustil na mě ten postarší pán, kterého jsem si pamatovala. Měla jsem velké štěstí, že se zdejší personál za tu dobu moc neobměnil.
,,Dobrý den, ráda bych si vyzvedla tuto částku z účtu Kotomi Yamada." ztišila jsem hlas na minimum, aby mě slyšet jen ten pán a podala jsem mu papírek s požadovanou hodnotou.
Pán se na mě zamračil. ,,Kdo si jako myslíte, že jste?!" utrhl se na mě, čímž k nám strhl pozornost. Polkla jsem.
,,Neříkejte, že mě nepoznáváte." zkusila jsem přívětivě. Sáhla jsem do brašničky a podala mu svitek s pečetí mého otce. Pán ho chvíli zkoumal. Přelétával pohledem z pečetě na mě a zase zpět. Trvalo to jen pár sekund, ale mně to přišlo jako hodiny. Začala jsem být nervozní. Najednou se mu ve tváři mihl pohled poznání. Otevřel pusu v úžas.
Než stihl cokoliv říct, přiložila jsem si si ukazováček ke rtům. ,,Pssst." mile jsem se usmála. Přikývl.
,,Vydržte, prosím." řekl jen a na chvíli zmizel. Všimla jsem si, že se po nás pár lidí otáčelo a dívalo. Asi jsme tu byli už moc dlouho. Během chviličky byl zpátky a podal mi měšec s mincemi. Pak mi podal malou krabičku. Nechápavě jsem se na něj podívala.
,,To je objednávka, která vám sem nedávno dorazila." pověděl mi neutrálně. Když jsem krabičku nadzvedla, došlo mi, že těch mincí bude víc, než jsem žádala.
,,Přeji příjemný den, brzy na shledanou....Prosím další." pokýval hlavou a víc se nezajímal. Dojalo mě to.
,,Na shledanou." zašvitořila jsem. Objala jsem krabičku a dala si pozor, aby během chůze nechrastila.
Jakmile jsme opustili budovu, úlevně jsem vydechla. ,,Tak tohle jsme zvládli." prohlédla jsem si měšec i krabičku. Byla jsem šťastná, že jsem se tehdy šla. A taky jsem byla šťastná, že jsou tu stále lidé, co věří, že bych nikomu neublížila.

Vešel jsem dovnitř v závěsu za Kotomi, mohutné dveře se za námi pomalu dovřeli, pokračoval jsem po jejím boku dál a rozhlédl se stejně jako ona po hale. "Ne mnoho lidí si totiž může dovolit účet vůbec vést," odvětil jsem narážejíc na skutečnost, že většina obyvatel byl prostý lid, který nevlastnil přílišný majetek, a tak do banky chodívala jen hrstka občanů z vyšších vrstev. Proto se tu zdálo, oproti rušným ulicím a trhům, být prázdno. Z mých zkušeností za ta léta jsem už tolikrát vyslyšel nářky lidu na své pány a privilegované vrstvy, kteří podle nich často ztrácí přehled o tom, jaký svět skutečně je pro většinu z nás. Upřímně, podobný postoj jsem zastával sám, v tom mi došlo, že má poznámka mohla Mimi urazit, ale jestli vyzněla špatně, už nešla vzít zpět. V žádném případě jsem ji nijak neodsuzoval, to, jak se narodíme nelze ovlivnit a ona byla ještě velice mladá.
Doprovázel jsem jí k jedné z přepážek a přitom sledoval okolní dění. Obvyklý administrativní provoz. Ve chvíli, kdy na Kotomi bankéř vykřikl, okamžitě jsem zpozorněl a při ohlédnutí po otáčejících se lidech také trochu znervózněl a začal se připravovat na nejhorší. Situace se naštěstí zanedlouho uklidnila. Další člověk, který stále sympatizuje s naší stranou.
Když jsme opustili budovu, otočil jsem se k Mimi a pohlédl na krabici, kterou třímala v rukou. "Dovolíš," nabídl jsem se a předložil ruce, aby mi mohla krabičku s penězi předat. Pak jsem pokračoval. "Zdá se mi, že moc spoléháme na faktor náhody, za tu dobu se mohlo roznést cokoliv. Co kdyby onen muž nestál za tebou, ale za Reinou?" vytkl jsem její postupy. Ona byla mou nadřízenou, ona rozhodovala, ale byla výrazně mladší a nezkušená. Drze jsem se tedy dosadil na pozici pobočníka princezny.

Jakmile jsme vyšli ven, Reizo se nabídl, že krabičku ponese. Předala jsem mu ji. Věřila jsem mu, že toho nezneužije. Aspoň jsem v to doufala. Stejně jako jsem doufala, že tenhle plán vyjde. Tahle náhoda, jak to Reizo nazval. Neurazila jsem se ale.
,,Bylo to o náhodě. Nevěděla jsem, jak bude reagovat. A byl zázrak, že si mě pamatoval." přiznala jsem upřímně. ,,Kdyby byl proti mně, byl by to hrozný průšvih..Ale moc na výběr jsem neměla." pomalu jsem se vydala opět na cestu. A pak jsem se zastavila.
,,Kdybys byl na mém místě....Co bys dělal? Na co bys vsadil?" naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu, až mi prameny vlasů spadaly do obličeje.

Převzal jsem krabičku a přehodil přes sebe lépe plášť, abych své ruce schoval celé. Zvedl hlavu k Mimi a poslouchal ji, když popošla, dal jsem se také do kroku a než jsem se stihl vyjádřit, zastavila a opět se na mě otočila s otázkou. "Je pravdou, že v naší situaci nemáme moc na výběr. O tom svědčí fakt, že se i zrovna teď pohybujeme na nepřátelském území," rozhlédl jsem se po ulici, kde bylo stále rušno a odmlčel se, "vždy se ale najde prostor k vymyšlení nějakého plánu, i když třeba v maličkostech, právě ty potom totiž mohou hrát zásadní roli." Naservíroval jsem ji neurčitou odpověď, ale vzhledem k tomu, že jsem se nenechal zasvětit do celého jejího plánu, což bylo mé pochybení, nemohl jsem ani podat konkrétní radu. "Tvůj nepřítel se dostal k moci, aniž by si před veřejností zašpinil ruce. Z tebe udělal tu špatnou a my si nemůžeme dovolit jeho pomluvy potvrdit," otočil jsem se kolem své osy a přelétal pohledem na jednotlivé lidí, kterých se tu procházelo mnoho, jako kdybych na ně ukazoval prstem. "Jediný z nich bude na jejich straně, odhalí nás a donutí nás jednat tak, že zde způsobíme škodu či dojde k boji, ztratíme víru u všech ostatních přítomných," otočil jsem se zpět ke Kotomi a pohlédl ji do očí skrze její vlající vlasy, které ji přepadávaly přes obličej, "a to se rozšíří jako mor. V téhle válce jde o vliv více než jindy." Dokončil jsem svůj monolog, který mimo jiné upozorňoval na váhu některých pochybení. V tom se zvedl silný vítr zpoza mých zad, přistoupil jsem blíž k Mimi tak, aby jí nesundal kapuci. "Proto bychom se měli odsud zase raději ztratit. Ztratit a domluvit, co se bude dít dál," dodal jsem a z vážného výrazu se mírně pousmál, snad abych svou vážnou řeč odlehčil.

Vyslechla jsem si vše, co říkal. A moc dobře jsem věděla, že má pravdu, jen..Bylo to těžké přijmout, tuhle situaci. Můj pohodlný život se změnil ze dne na den a já se v tom učila chodit. Se štěstím zatím úspěšně, ačkoliv jsem jednou nohou pořád byla v blátě, obrazně řečeno. Odjakživa jsem neměla ráda politiku. Utěšovala jsem se faktem, že to tu bude řídit bratr. Nikdy by mě nenapadlo, že hodiny politologie by se mi mohly hodit. Byla jsem totiž spíše přes akci, což jsem Reizovi dneska již dvakrát dokázala. Přikývla jsem na souhlas všeho, co řekl. Zvedl se ale vítr a Reizo ke mně přistoupil blíž, aby mě ochránil před odhalením. Zrudla jsem. Zaklonila jsem hlavu, těch několik centimetrů rozdílu v našich výškách byl opravdu dost znát, abych mu viděla do obličeje. Usmál se.
Znovu jsem přikývla. ,,Dobře. Vrátíme se zpět do hospody." rozhodla jsem se nakonec. Tváře mi plály a já nechápala, co se to se mnou děje. Před chvílí jsem byla ještě smutná a neschopná. Schovávala jsem se za Reizovo zády a najednou se ze mě postupně stával zase živel. Nebo jsem k tomu aspoň měla nakročeno. Zavrtěla jsem hlavou, abych myšlenky zaplašila, odfoukla si vlasy z obličeje a vypadala se směr hospoda. (Přesun)

"Jdeme tedy," odpověděl jsem prostě a vydal se za Mimi. To, že se k věci vyjádřila tak skromně mi nevadilo, ani mě to nepřekvapilo. Nebylo k tomu možné mnoho říci, šlo akorát souhlasit nebo se urazit a ona taková nebyla, žádná z mých poznámek v ní doposud nezpůsobila rozhořčení. Alespoň jsem na to tedy spoléhal, spoléhal na to, že svůj vztek vůči mně neskrývá podobně jako svůj smutek. To se ale opravdu nezdálo, každý její pohled totiž působil tak mile a nevinně. Ten zamyšlený po mém výkladu zase tak, že si to, co jsem jí řekl uvědomovala...
přesun

Misia, ktorá nás čakala, bola ako pre nás stvorená. Aktuálne neexistoval nik v Kyosanto, kto by bol lepšie stavaný na tento typ práce. So Shinom sme sa dokonale doplňovali a vytvárali silnú dvojku. A to nie len, čo sa schopností týka. Kráčali sme k banke spolu, pričom Shin mal položenú ruku na mojom páse. Bolo mi to príjemné. Pri jeho otázke som zdvihla oči k nemu, lízla som si jazykom hornú peru a uškrnula sa. Mohol zazrieť v mojom pohľade záblesk šialenosti. Kitsune znova pomaly preberala kontrolu, ako som začala nasávať väčšie množstvo prírodnej energie.
"Po starom, zlato...?" Vyrazila som k dverám. Ak tu boli nejaké stráže, ktokoľvek, mohol si všimnúť, že niečo so mnou nie je v poriadku. Moje ruky sčernali, predĺžili sa. Nohy pripomínali skôr laby. A ak zazreli moje oči, boli kompletne čierne. A na mojich perách úsmev, šialený, s obrovskými tesákmi. Doslova som jedným presne miereným kopnutím vyrazila dvere z pántov.
"Taaaaaak, aký to máme dnes prekrásny deň!" zvolala som nadšene, pričom som rozpažila ruky. "Na zabíjanie a krviprelievanie úbohých nešťastníkov," dodala sm už tichšie, z môjho tela vyrazili desiatky akýchsi ostatných bičov, ktoré útočili na každého, kto tu bol. Dieťa, civilista, zamestnanec. Ktokoľvek, kto nebol schopný sa brániť, bol skrátka ubodaný až na smrť. Bolestivá smrť, nakoľko tieto bodce nezabíjali hneď. Usmievala som sa. Zaručiť, že neostane žiaden svedok nažive, bolo mojou obľúbenou prácou. Skrz Senninku som si dala záležať na tom, aby neušiel absolútne nikto. Všetci museli umrieť.

"He?" na naše prekvapenie, nikto v banke ozaj nebol. Kitsune, ktorá sa doslova bila o nadvládu nad mojim telom, zrazu stíchla. Zrak mi padol na Kaufland leták so zlacneným maslom, na zemi so zaznačeným dnešným dátumom.
Schválne...sme si zvolili čas, kedy tu budú dôchodcovia, aby som si pochutnala na starých, dôchodcovských kostiach, vŕzgajúcich kĺboch a ochutnala legendárne lepidlo na zubných protézach, a práve dnes dali zľavu na maslo v Kauflande?! zvreskla v mojej mysli nahnevaná Kitsune. Niekde v diaľke bolo počuť jemné šuchotanie stohu slamy, ktorý preletel cez cestu, ktorou sme prišli. Otočila som sa na Shina, ktorý postával v diaľke, párkrát zaklipkala očami a zrak uprela na človeka v podivnej uniforme, ktorý si proste čítal noviny a to, že mu tu rozrazila dvere pološialená osobnosť, mal skrátka niekde. Pri jeho slovách som sa zamračila, moje silné, nevlastenecké srdce a moje sebecké názory, ktoré ma automaticky položili inteligenčne vyššie než hlúpe ovečky, ktoré nasledovali každé nariadenie a svojich vládcom bozkali rite, mi nedovoľovalo do tejto protiprávnej požiadavky nezasiahnuť.
"Podľa paragrafu 69, odstavca 666, z roku pred kristom a môjho vlastného pričinenia, lebo len ten môj názor je správny samozrejme, nemá vláda právo mi akokoľvek vnútiť nosenie rúška. Porušuje to moje životné právo. Podám sťažnosť vrchnej ministerke pre ľudské práva, Kitsune, ktorá rozhodnutie je také, že na vašom análnom otvore presne demonštruje, ako veľmi hlboko v prdeli tie nariadenia má," zaškerila som sa.
"A samozgejme, svetaznalý vytitulovaný pán MudnotR. Magián ReT. ArD. z novín - "Definitely not a hoax" - a jeho tvrdenia o tom, že v rúškach je čip na sledovanie a že vakcína z vás urobí satelitný prenášač 5G siete, ktorý je schopný prepnúť susedovi program telepaticky, sú samozrejme, vrcholne pravdivé a absolútne nie podozrivé, mali by ste si to prečítať predtým, než vás zachránim pred zotročením supervillainom Billom Gatesom," mrkla som naňho. Pôsobila som veľmi sebavedomo, kým Kitsune depresívne drkotala zubami v mojej mysli. Bola sklamaná, chudinka, že jej obedom dnes bude len tento nesympatický fašoun.