Rika a nic víc

pro **Rika** Fri Jun 29, 2018 11:36 am

-->Dizzy hurricane<--

Narození: 1.1.
Pohlaví: Žena
Věk: 22 let
Příslušnost: Shimo no kuni
Hodnost: A rank
Rodina: Neznámá
Klan: Neznámý
Elementy: Raiton, suiton, fuuton
Kekkei Genkai:/

Minulost:

Tehdy padal sníh.
Naše hlavní hrdinka se objevila z ničeho nic v jedné malé zapomenuté vesničce. Brečela ve svém proutěném košíku tak dlouho, dokud nezačal muž ze sousedního domu hlasitě nadávat a nešel se podívat, co se děje. To už měla promodralé rtíky a vydávala jen ochraptělé vzdechy. Odnesl jí do nedalekého sirotčince a odešel naprosto spokojen se svým dobrým skutkem.
V košíku kromě zašpiněné peřinky nebylo nic, žádný dopis, žádná omluva, žádné jméno. Malá neznámá dostala jméno Rika. Bylo krátké a stručné. Ne, že by dvě postarší ženy, které ústav vedly, byly nadšené z dalšího hladového krku, ale když se na ně ta malá prvně podívala těma zvláštníma očima, něco je přimělo vnést ji do teplé místnosti. A tak se z bezejmenné stal někdo.

Ha, tak jsem teda tady. Nebyla jsem nikdy žádný malý genius, batolila se, pomalu se naučila mluvit a chodit, hrála si s ostatními dětmi vzadu za domem, klasika. Byla jsem docela zvláštní dítě, alespoň to tvrdili všichni kolem. Upřímné, veselé, nadšené ze všeho, ale jaksi nenormální. Nebyla jsem jako ostatní děti, které se bály tmy a při vytí vlků utíkaly schovat se za sukně svých pěstounek, ne, já jako bych vyhledávala nebezpečí, jako by mě fascinovalo všechno, co obyčejné

lidi odpuzuje. Ale v té době měly mé opatrovnice dost práce, než aby si všímaly, jak se zálibně nimrám v mrtvých zvířatech a nosím si domů v kyblíčku žížaly. Ostatní děti mě zpočátku docela šikanovaly, neustále do mě rýpaly, protože jsem byla menší a slabší než ony, ale protože já byla taková hodná povaha a pořád se usmívala i po tom, co mě urážely, přestalo je to bavit. Časem jsem se vlastně stala velmi oblíbenou, lidé mě měli rádi pro tu laskavost, ochotu, to jak jsem se s každým rozdělila o své svačiny. Lidi lákalo, jak jsem byla jiná, alespoň myslím, jak jinak jsem smýšlela a dokázala odpovědět tak, jak to nikoho jiného nenapadlo. Opatrovnice mě dávaly za příklad, jak umím slušně sedět a mlčet, jak jsem snaživá a šikovná, jak pilně čtu knihy a studuju.
To byla jedna z věcí, které jsem vždy měla opravdu ráda. Knihy. Ne, že by si sirotčinec mohl dovolit nějakou kvalitní četbu, jednalo se veskrze o praktické svazky jako Nejužitečnější rostliny a Rýže na 100 způsobů. Nevadilo mi to, rostliny a okolní příroda mě stejně vždy lákala. Zatímco děti se líně povalovaly na verandě nebo hrály hry, já ráda podnikala výlety do okolí a prozkoumávala terén. Díky tomu jsem se naučila mnohé o stopování, bylinkářství a zvěři. Čím jsem byla starší, tím více jsem si od sousedů a známých půjčovala knihy o lékařství, anatomii, výrobě léků, jedů a protijedů. Bavilo mě to, ráda jsem hodiny chodila po louce a podle obrázků hledala nakreslené květiny nebo zvířata. Trvalo to poměrně krátce, než jedné z mých tetiček došlo, že jsem v tomhle velmi zdatná. Stačilo zakašlání a já tu byla se svým bylinkovým odvarem. Pak si jedno z dětí zlomilo v lese nohu a byla jsem to znovu já, kdo s chladným rozumem organizoval děti, vázal nohu mezi dvě větve a dával chlapci odvar, aby se zklidnil.
Ta doba byla zlá. Všude zuřily boje, lidé umírali v bolestech, vesnice mizely v plamenech a budoucnost byla nejistá. Tehdy si tetičky se mnou sedly a ptaly se, jestli by mě bavilo být lékařkou. Bavilo, no samozřejmě že bavilo! Shovívavě se usmívaly, když viděly to nadšení v mých očích. Doktorka ve vesnici se bude hodit! Odvedly mě k jedné ženě, známé kunoichi, která byla naprosto skvělým medikem. Jmenovala se Sachiko. Byla už starší, ale rázná a čiperná, že jsem jí skoro nestačila. Mluvila rychle, štěkala pokyny, brala mě k nejtěžším případům a bylo jí úplně jedno, že kolem lidé bojují a umírají a já na to všechno jenom vyděšeně koukám. Křest ohněm, tak to tenkrát nazvala. Jenže já nebyla žádná chudinka, co by se zhroutila. A i Sachiko byla překvapená, jak snadno plním všechna její přání. Začaly jsme s klasickou medicínou, ale postupně mě začala Sachiko učit také práci s chakrou. Do té doby jsem sotva zaslechla pár sousedů, útržky hovoru a neznámá slova jako ninjové, jutsu,.. a najednou to na mě stará žena všechno chrlila takovou rychlostí, že jsem nestíhala ani mrkat. Byla jsem nadaná. Naučila se s chakrou manipulovat jako mávnutím kouzelného proutku, jako bych pro to měla od malička cit. Začala se jsem se také učit jednoduchá jutsu, ošetřovala pacienty s menšími zraněními, pomáhala se záchranou raněných zvířátek a byla šťastnější a spokojenější než kdy dřív. Byla to Sachiko, kdo první pojmenoval mé schopnost a byla to také ona, kdo se rozhodl udělat z malého děvčátka schopnou kunoichi.
Čím jsem byla starší, tím zábavnější mi všechno tohle přišlo. Sachiko někdy nadávala, že si tu války snad vážně užívám, ale pro mě, která nikdy neztratila svou dobrou náladu, to prostě bylo tak fascinující. Kdyby nebyla válka, nikdy bych neviděla amputaci ani vyhřezlá střeva a jak bych se asi jinak naučila nebožákovi pomoct? Začínalo to být trochu strašidelné, jak jsem se s lehkým úsměvem dívala na zranění, tak fascinovaně a zvědavě, jako jiné holky koukají do časopisů. I přes to jsem se stala velmi uznávanou medičkou. Díky své úžasné schopnosti ovládat chakru zabředla také do oblasti genjutsu. Někdy bylo snazší někomu místo morfia ukázat rozkvetlou zahradu nebo si zjistit, čeho se ten chudák nejvíc bojí. S věkem jsem začala experimentovat a kombinovat jedy, které jsem sama vyráběla, s jednoduchými iluzemi. Obecně jsem tedy

experimentovala kde s čím. Už jsem nebyla ta malá holka, co se držela Sachiko za zády a nedovolila si konat bez jejích rad nebo svolení. Vyráběla jsem nové léky. Někdy je zkusila sama na sobě, jindy na zvířatech. Někdy taky na lidech. Opravdu jsem se jim snažila pomoct. V bezvýchodné situaci jsem nechtěla prohrát, nechtěla se vzdát. Jenže ne vždy se vše podařilo tak, jak mělo. Někdy někdo umřel. Otravou. Špatným postupem. Sachiko chodila a poplácávala mě po zádech, abych si to nebrala.. ale já ve skutečnosti vůbec nebyla smutná. Byla jsem naštvaná. Proč to nefungovalo? Kde jsem udělala chybu? V záplavě snahy někoho zachránit jako bych neviděla promarněné životy. Jako by mě to nezajímalo. Tak zemřeli, no a? Bylo to přece pro vyšší dobro! Tehdy se začala projevovat ta porucha v mé hlavě. Byla jsem přece pacifista, nepřála si válku. Celý ten můj svět se zdál podivně idylický, to jak mě měl každý rád, jak jsem neměla vůbec žádné konflikty, desítky přátel, spousty spokojených pacientů, nadání i talent. Možná jsem se mohla opravdu stát legendou, ale můj osud měl být zřejmě úplně jiný.
Zatímco každý viděl tu mou sladkou tvářičku, já s netečným výrazem zkoušela své nové metody na nejrůznějších pacientech. Byla válka, nikdo neměl čas kontrolovat, proč pacienti umírají, proč se ztrácejí, co se vlastně děje přímo před jejich očima. Ta touha. Zkusit nemožné. Nalézt nenalezené. Jenže to nešlo. Bylo to zakázané. Jenže jak jsem měla ověřit, že mé nápady skutečně fungují? Ta posedlost pomoct tak moc, až se naprosto absurdně obrátila proti těm, které jsem měla chránit.
Sachiko mě naučila techniku přivolání, byla to také poslední technika, kterou mi ukázala. Cítila jsem její obavy. Její upřímný a narůstající strach. Ze mě. To všechno, smlouva psaná krví, to tajemno, prostě jsem si přišla jako na satanské seanci a jistě nepřekvapí, že se mi to vážně hodně líbilo. Mými novými mazlíčky se tak stala klubka svíjejících se hadů. Boží. Znáte to, každá holka chce boa z anakondy. Své hady jsem postupem času začala zapojovat do svých bojových aktivit. Samozřejmě pořád peace and love, ale znáte to. Tím se mnohem více zhoršila má posedlost a já začala zabředávat do věcí, které jiní lidé nazývali odpornými či nehumánními.
Trvalo to dva roky, kdy jsem nerušeně experimentovala všem na očích a nikdo, jediný ninja ve vesnici si toho nevšiml. Nebyla to jejich chyba, nemohli to vidět. Ale bylo to tak. Místnost, bílá, lesklá, dokonale sterilní, ve které se děla zvěrstva. Sachiko, která mě, svou oblíbenou žačnu, nepoznávala. Já a její život se pomalu měnil. Rodná víska už mi začínala být malá. Nakonec jsem si vzala svých pár věcí a za loučení celé vesnice, která za mnou srdceryvně mávala, jsem odešla pryč.
Na svých cestách jsem se dostala do velké vesnice, konkrétně do Shimo no kuni. Brali mě jako vesnickou holku, ještě se smály, ale já je i tak s úsměvem poprosila o radu na cestu do nemocnice. Pracovala jsem tam sotva pár dní, když přivezli mladého, pohledného kluka. Díval se na mě jako na boží obrázek. Nebyla jsem zvyklá na takové chování, byl velmi pozorný a galantní, jak jen mohl někdo se zafačovanou nohou být. Jmenoval se Ren a pocházel z klanu Kana. O tom jsem slyšela dokonce i já. Pár dní jsem ho ošetřovala, smála se jeho vtipům a když pak odcházel z nemocnice a zval mě na večeři jako poděkování, neměla jsem důvod nepřijmout. Tehdy to bylo prvně, co jsem navštívila sídlo klanu. Obrovské, honosné, třpytivé. Seznámila jsem se také s Renovou rodinou, jeho dvojčetem Domem, rodiči a mladší sestrou Reinou. Nejspíš stejně jako oni na mě, udělala jsem dojem i já na ně, protože v několika dalších měsících jsem tam byla skoro pořád. S Renem jsme se dali dohromady, jeho matka si pochvalovala, jak krásný jsme pár, dokonce jí snad ani nevadilo, že nemám žádný slavný původ, zatímco já vesele debatovala s jeho sestrou. Já, která neměla problém se bavit s kýmkoliv a poslouchat cokoliv, jsem moc ráda trávila svůj čas v její společnosti. Něco nás spojovalo. Něco, co zatím nejspíš nikdo jiný neviděl. Ale to se mělo ukázat až časem.
Zatímco Reina se scházela s Yamadovými a nad velkým kyblíkem zmrzliny si stěžovala, že budoucí manžel byl opět nepřítomen, já dál pracovala v nemocnici. Ošetřovala dětičky, pomáhala při porodech a podávala netestované léky. V zamčených chladných sklepeních se hromadila mrtvá těla. Pozůstalí plakali, já je shovívavě plácala po rameni a pak se s jejich blízkými blíže seznamovala ve svých laboratořích. Tu jsem z nich odpreparovala část a zkusila ji dát někam jinam, tu jsem někoho využila na trénování své nejsilnější techniky, kterou jsem zdokonalovala řadu let. Div jsem neměla stejně rozeklaný jazyk, když jsem byla už stejně chladnokrevná jako hadi, kteří mě všude doprovázeli.
Pak se můj snový život začal rozpadat. Ren už se nevrátil z mise, stejně jako jeho dvojče a otec. Cítila jsem tu ztrátu, opravdu, nejspíš jsem ho měla skutečně ráda, nějakým tím zvláštním a pokřiveným způsobem. Ale oklepala jsem se celkem brzy. Stála jsem v pozadí, když se Reina vdávala, sledovala její šokovaný výraz, když Daisuke skočil z věže a jen se stále tak sladce usmívala. Protože já to věděla. To bylo to, co nás dvě spojovalo. A spojuje dodnes. Byla jsem tam vždycky, někde v pozadí, schovaná za závěsem, čekající na rozkaz, čekající na to, až mě bude potřeba. Stala jsem se tím, kdo začal dělat pro svou blonďatou přítelkyni špinavou práci. Znala mé zvrácené já a já zase to její. Vedla jsem výslechy, hledala informace o klanu Yamada, které by Reině pomohly. To dělám vlastně dodnes. Poslušně čekám ve tmách až přijde můj čas.
Protože čím silnější je světlo, tím silnější je také jeho stín..

Osobnost:

Já vím nevím, podle mě to není tak hrozné, jak všichni tvrdí. Teda,.. No víte jak. Jsem pacifista. Když nebudu muset, nebudu bojovat, budu prohlašovat mír a lásku a házet kolem sebe kytičkama, ale když se pak objeví nějaký sladký objekt mého zájmu nebo je potřeba zjistit nějaké informace? Ano, v takové chvíli dokážu být naprosto chladnokrevná. Tak někdo má rád alkohol, někdo koukání na mraky a mě zajímá jak funguje lidské tělo se všemi jeho tajemnými schopnostmi.
Mé chování by se ale dalo považovat za přátelské, milé a shovívavé. Když se zrovna někomu nesnažím vypreparovat oči do lahvičky s lihem, jsem vždy nápomocná a ráda se usmívám, když jsem ještě bývala v té naší malé vesničce, všichni mě měli rádi. Jsem ten typ, co má rád společnost, ačkoliv nemusím být nutně jejím středem, dokážu naslouchat a velmi inteligentně reagovat, jsem empatická, nebojím se projevovat city, prostě za mnou, když přijdete s problémem, budu mít po ruce balíčk kapesníčků a nad šálkem čaje vás nechám vybrečet se mi na rameni.
Jsem hodně veselá, nekřičím ani se nerozčiluji, jsem v tomhle takový flegmatik a urazit mě, haha, nemožné. Nejsem ani moc velký provokatér, nebudu na vás pokřikovat urážky nebo vás ponižovat, proč. Vlastně pokud mi nepůjde o život nebo nebudete mít nějakou viditelnou věc, co by se mi líbila, budu se s největší pravděpodobností snažit spor uklidnit. Nevyvolávám souboje, upřímně, nemám je ráda, ale to neznamená, že bych někoho nedokázala zabít nebo zmrzačit. To dokážu a bez náznaku viny.
Mám téměř nezdolnou trpělivost, působím skoro až chorobně, jak dokážu vytrvat u jedné věci tak dlouho, dokud mi nevyjde a je to naprosto se vším, co dělám. Škoda jen, že u mě se nedá mluvit o tvrdohlavosti nebo houževnatosti, ale o jisté nutkavé potřebě zkrátka to dokončit.

Vzhled:

Narodila jsem se s výraznýma očima, vínovýma, jakou má barvu mladé víno. Dokonce i moje vlasy do té barvy přecházejí, ale až v druhé polovině, ta horní je tak světlonce modrá, že je téměř bílá. Moje extravagantní účesy a styl oblékání jako by do mé doby ani nezapadal, vždycky jsem byla jako pelikán mezi kuřaty a když jsem si v dospělosti přidala na tělo množství kroužků a jiných blyštivých cetek, stala jsem se rázem někým, koho v davu prostě nepřehlédnete.
Nejsem žádný expert na boj z blízka, leč ho využívám poměrně často, jenže se při něm spoléhám spíše na rychlost. K čemu jsem se ale chtěla dostat, že sice mám poměrně atletickou postavu, ale svaly se rozhodně nemůžu rovnat nějakému Terminátorovi. Jsem spíš mrštná, ohebná a ze všeho nejlíp umím utíkat.
Celkově často vypadám neupraveně a roztržitě, protože vzhled, no tak to je to poslední, co mě zajímá. Na hlavě vrabčí hnízdo, ruce špinavé od kde čeho a spokojený úsměv, to jsem já ve své nejčastější podobě.

Schopnosti:

Mezi mé přednosti rozhodně patří dokonalá kontrola chakry a cit pro senzibilismus. Chakry nemám na rozdávání, nicméně protože s ní zbytečně neplýtvám a umím ji využít v ten správný moment, nepřekáží mi to. Už od mládí jsem se také zajímala o různé toxické látky, jedy a drogy, a protože jsem jejich účinky zkoušela sama na sobě, vypěstovala jsem si odolnost a proti většině těchto látek jsem imunní.
Co se týká mé inteligence, je vysoká, nicméně se zdá, že ji nějak neumím normálně využít. Někdy přijdu s dokonalým plánem, někdy se chovám jako dokonalé dřevo. Stejně jako mé poznámky a celkově životní styl i mé bojové dovednosti jsou značně neuspořádané a chaotické. V boji se zaměřuji především na svou úchvatnou rychlost a částečně na ninjutsu, jsem schopna sesílat průměrná genjutsu, která podporuji svými drogami a jedy. Taijutsu využívám průměrně, rozhodně ale nejsem typ, co by šel na féra proti vám holýma rukama. Sílu nemám skoro žádnou, mou zbraní nejsou pěsti.
Mé zaměření je však léčení. V době působení v nemocnici jsem byla považována za jednoho z nejlepších lékařů a spousta mých kolegů mi předpovídala zářivou budoucnost. Mám pro to cit, bývala jsem tak empatická a důvěryhodná,..

Zajímavosti:

Miluji sladkosti, ty bych do sebe mohla ládovat od rána do večera a sbírám kuriózní předměty. Jsem nějak zaměřena na lidi, kteří mají nějaké anomálie, jako šest prstů nebo různě barevné oči. Taky mám slabost na všechna ta ošklivá zvířátka, která ostatní nesnáší, jako pavouky, hady, plešaté kočky a tak. Tady hady obzvlášť, ale to bude tím, že jsou stejně vypočítavý a miloučcí, jako já sama.

Používané nástroje:
- ZVN
- 15 x výbušné lístky
- 15 x senbony
- 5 x kunaie
- 5 x výbušné bomby
- 5 x bomby s paralyzujícím jedem
- Ampule s jedy a protijedy
- Skalpel

Techniky:
D - rank
Kasumi Jūsha no Jutsu
Magen: Narakumi no Jutsu
Sōshuriken no Jutsu
Kage shuriken no jutsu
Kanashibari no jutsu
C rank
Kori Shinchū no Jutsu
Shikomishindan
Kuchiyose no jutsu (Hadi)
Chakura no Mesu
Sen'ei Jashu
B rank
Hien
Kanchi no Jutsu
Mandara no Jin
Mujin Meisai
A rank
Shōsen Jutsu
Ranshinshō
In'yu Shōmetsu
S rank
Orochimaru-Ryū no Kawarimi no Jutsu

Body:
Ninjutsu – 5
Taijutsu – 3
Genjutsu – 4
Inteligence – 4
Rychlost – 4
Síla – 2
Ruční pečetě – 4
Chakra – 4

Snad je vše v pořádku, baaam Very Happy

pro **Reizo Kaneki** Fri Jun 29, 2018 4:28 pm

Ahoj

Chválím životopis, hezky se to četlo.

1) Jinton neprojde, je to zakázané a v historii fóra to měl jednou pouze Tsuchikage. Tvůj příběh se okolo toho až tolik netočí, tak snad nebudou potíže to lehce předělat.

2) Orochimaru-Ryū no Kawarimi no Jutsu - Pro tuto techniku by bylo potřeba se přeorientovat více k hadím technikám jako měl právě Orochimaru, jelikož z nich a z jeho zájmu o hady samotná technika vychází. Nelze ji mít takhle samotnou.

3) Pro efektivnost Hienu to chce Fuuton element.

4) Jaké je Kuchiyose no Jutsu?

5) Je dobré postavu orientovat určitým směrem. Při zbavení se Jintonu ta tvoje toto víceméně splňuje, když se budeš držet formy Reininy záškodnice/medičky - tedy lékařské techniky (uvítá se, když najdeš jiného charakteru než mají jiní medici na foru), sensibilství a genjutsu.

V případě dotazu, napiš klidně i do PM.

pro **Reizo Kaneki** Sat Jun 30, 2018 7:14 pm

POVOLENO : )

pro Sponsored content

Rika a nic víc

Rika a nic víc

Re: Rika a nic víc

Re: Rika a nic víc

Re: Rika a nic víc