Milli Sayomi

Ok, nikdy jsem si nemyslela, že budu psát něco na tenhle způsob a pochybuji, že to vůbec někdo bude číst. Ne, že by to nebylo zajímavé ale já nemám v plánu tento deník nebo co to je ukazovat. Je to deník? Asi ne když se do něj jen vyplňují dané věc. Asi je to nějaký prostředek pro sebepochopení, sebevyjádření? Je to možné jelikož jsem ho dostala kdysi dávno od své matky, v období kdy jsem byla “ztracená”.

Sen: Mám celkem stupidní sen a je divné to sem psát, ale ráda bych opět prožila klidné chvilky s nějakou blízkou osobou. Problém je, že rodinu už nemám, žádné super kamarády taky ne a přítele? Už taky ne. Smutné. Takže si dál ležím v trávě sama, procházím se sama a dělám problémy sama. Kdybych měla ráda kočky, tak by ze mě byla skvělá kočičí babka.

Strach: Neřekla bych, že mám momentálně z něčeho strach. Vlastně se nebojím ani smrti. Ne že bych byla jedna z těch co to vykřikují na celé kolo a hrnou se do boje. To ne, ale každý umře. Někdo dříve, někdo později a nemá smysl se celý život užírat strachem z něčeho co je nevyhnutelné. Dříve jsem takto pohlížela i na smrt ostatních ne jen na svoji. Ale od určité doby musím přiznat, že se bojím. Takže se tedy bojím další věci no. Bojím se smrti dvou lidí. No ale svojí se tedy rozhodně nebojím!

Co má ráda: Hooodně věcí. Na prvním místě je ale sarkasmus. Nádherný jazykový prostředek. Stejně tak ironie! Občas ale ani já sama nepoznám kdy jsem sarkastická a kdy ne. Natož lidi okolo mě, přijde mi, že sarkasmus pozná snad jen 5% populace. Díky tomu se občas dostávám do prekérních situací. Například nedávno jsem seděla venku na nízké zídce a užívala si ticha. Najednou se o zídku opřel nějaký machr, hodil po mě očkem a pronesl klasickou, trapnou otázku. Co tady dělá taková krásná dívka sama? Můžu tě pozvat na kafíčko nebo něco ostřejšího?
Odpověděla jsem mu, že jasná věc. Celý den tu sedím a čekám až si mě všimne nějaký úchyl co mi něco hodí do pití a pak se mě zmocní jak nikdo.
Krásná odpověď, akorát ten týpek to nepochopil a celý nadšený mě začal tahat do hospody s tím, že si to v tom případě pořádně užijeme...Musela jsem utéct.
Mám pocit, že bych tu měla napsat víc věcí co mám ráda, ale mám to už nějaké dlouhé tak si to shrnu bez kecání okolo. Chlast, štětky a chlebíčky...haha vtípečky. A nebo ne?

Co nemá ráda: KOČKY = chlupatí SATANI!! Lidi co neví kdy zmlknout. No ale mezi ně občas patřím i já..takže jsem asi pokrytec.

Vnitřní charakteristika:
Jaká jsem? Trochu zapeklitá otázka, protože člověk nemůže nikdy úplně přesně hodnotit sám sebe. Každopádně si myslím, že jsem taková i maková. Abych to upřesnila..dokážu být noční můrou a zároveň něčím snem, ale to spíše ne když nad tím víc přemýšlím..No jo jakmile člověk něco napíše hned mu to dojde, že je to blbost... ale nechce se mi to škrtat. Dokážu být hodná ale i zlá. Dokážu být dáma ale dokážu být i hulvát. Podle mě neexistuje člověk, který je například jenom příjemný a hodný. Ten člověk chce, aby takový byl a aby ho tak vnímali ostatní. Já si ale na nic hrát nepotřebuji a proto jsem všelijaká. Možná o tom to je..psát sem tyhle věci. Uvědomit si co jsem za člověka. Já to ale stále nevím a asi se stále hledám. Takže jaká vlastně jsem? Jsem sama pro sebe otravnou záhadou. Tečka.

Vnější charakteristika:
Ježiši tak tohle je ještě horší popsat. Kdo tohle vymýšlel to fakt nevím. Tak samozřejmě, že jsem nádherná...Chodím často běhat takže nejsem špek, hlavně při mém povolání bych ani špek být nemohla. No vlastně mohla, pár buclatých shinobi jsem potkala ale to já být prostě nechci! Řekla bych, že jsem tak akorát vysoká..aspoň mě moje výška vyhovuje. Divná věc, kterou často lidi komentují je moje bledá pokožka. Jenže já se nerada sluním jelikož nemám ráda vedro. A lidi co jsou opálení se většinou záměrně grilují na slunci a to já bych nedala. Občas to zkusím ale nějak to nevychází, takže jsem bledule. Na jednu stranu je to ale dobré při maskování..stoupnu ke zdi a nejsem. I moje vlasy jsou světlé takže splývám krásně. Oči mám...no já vím jaké mám oči tak nechápu proč si to tady musím pro sebe psát. Takže to psát nebudu.

Příběh:
Můj životní příběh je normální, nudný a nezajímavý. Prostě život na malé vesnici. Aspoň tak ho vidím já. Nedokážu z jistotou říct jaké jsem byla dítě ale z vyprávění lidí z mé rodiny vím, že jsem byla hrozně neposedná. To jsem občas i teď. Každopádně jsem furt někde lezla, běhala, chmatala na věci na které jsem neměla a neúnavně jsem je schovávala. Jednou jsem prý schovala otci novou botu a objevili ji až za rok po tom co tu jednu, co měl vyhodil. Protože na co by mu byla jedna bota že? Byla jsem asi..ne asi, určitě pěkné kvítko. Jenže mám ostatním vlastně věřit, že jsem tohle vše opravdu dělala? Co když mě vodili za nos? To už se nikdy nedozvím protože si to prostě nepamatuji.

Co si ale pamatuji je cca můj 8 rok života. Vím, že jsem měla hodně kamarádů ale takhle s odstupem času vím, že já pro ně kamarádkou asi byla ale oni pro mě ne. Pro mě to byli moji vrstevníci, se kterými jsem musela vyjít. Nedalo se jinak. Protože jsem chtěla aby moje rodina byla šťastná. A oni byli šťastní když jsem byla normální. Než jsem se s mými “kamarády” začala bavit byla jsem nejšťastnější sama. Hrála jsem si na naší zahradě a nikoho jiného jsem k tomu nepotřebovala. I teď si stojím za tím, že dítě si nejlépe dokáže hrát samo. Má svůj svět, ve své hlavě a s nikým se nemusí hádat, že zrovna teď musí být třeba zloděj, kterého ten druhý chytí. Ne.. já jsem byla čím jsem chtěla být a příběh mých her se odehrával tak jak jsem chtěla já. Někdy jsem byla dobrodruh co se prodírá divočinou a objevuje vzácné rostliny. Jindy jsem byla tlustým zastřihávačem keřů a nebo prostě letadlem. Jenže našim se to nelíbilo. Chtěli abych vyrůstala jako oni, tedy hraním si s ostatními dětmi. Doteď si pamatuji jak za mnou otec přišel na zahradu když jsem zrovna chytala neviditelné víly do síťky na motýly. Nepůjdeš si radši hrát s ostatními dětmi ven? Jednoduchá otázka, která byla ale zároveň příkazem. Mám? To byla má odpověď a mrzí mě, že jsem neřekla co chci já. On to tak chtěl...a tak jsem šla. A šla jsem další den a ten další taky. Tak jsem tedy vyrůstala jako ostatní.

Pak jednou přišla velká věc. Do naší malinké vesnice přišla skupina lidí se super schopnostmi. Byli skoro jako supermani! A dokonce byli ubytovaní u nás. Moji rodiče je znali ale neřekli mi jak. Popravdě mě to  tehdy ani nezajímalo. Tato skupina lidí u nás zůstala docela dlouho. Vlastně pár let, a každý z nich si vybral tři děti, které učil mít taky superschopnosti. Doteď nevím co s námi měli za lubem. Pochybuji, že to dělali z dobré vůle. Nebyla jsem extra dobrá studentka ale ani extra špatná. Prostě zlatý průměr. Co ale nebylo průměrné, byl můj tým! Páni já měla tým! Moji parťáci byli prostě strašně super uper drsný! Říká se, že když se člověk nějakou dobu pohybuje mezi určitým typem lidí začne se chovat jako oni. A tak se ze mě stala super uper drsná holka. Když jsme měli volno tak jsme se honili v korunách stromů, vyráželi za vesnici za dobrodrůžem a dokonce jsme spolu všichni poprvé zkusili alkohol. Právě oni byli moji první kamarádi jak se patří. Do jednoho jsem se dokonce i později zamilovala.

No vlastně jsem se do něj zamilovala v pubertě. Vím, že v tu dobu to se mnou bylo doma těžké. Hodně jsem odmlouvala, byla jsem drzá a arogantní. Tehdy jsem objevila kouzlo sarkasmu a ironie. Další objev byl ten, že mě smrt nedokáže zasáhnout. Ani nevím jak je to možné nebo jak se to stane, že člověk je vůči tomu téměř lhostejný. Každopádně můj otec náhle zemřel na nemoc a já to přijala. Neoplakávala jsem ho i když jsem ho měla ráda a ani teď pro něj netruchlím. Ano, vzpomenu si na něj, vzpomenu si na naše chvilky, na rozhovory a procházky. Často chodím k jeho hrobu, k hrobu mé matky, k hrobu mého bratra, kterého jsem nikdy neměla šanci poznat. To ale odbíhám.
Ale jak jsem už zmiňovala, smrt si přijde pro každého. A už tehdy jsem to věděla. Bylo mi jasné, že otce už nikdy neuvidím ale byl stále v mých vzpomínkách. Věděla jsem, že už si s ním nepromluvím, neřeknu mu své problémy ale dokázala jsem si představit co by mi řekl. Díky jeho odchodu jsem si ale uvědomila, že by člověk měl žít tak jak chce, žít okamžikem. A tak jsem konečně žít začala.

Byla jsem už velká holka a z mých parťáků se stali ještě větší krasavci. No a tak se nějak stalo, že jsem se zamilovala i do toho druhého. Vzhledem k tomu, že nejsem pitomá ani slepá jsem věděla, že to oba cítí stejně. Jenže takový milostný trojúhelník není žádná sranda. Nemyslím tím teď nějaké drama. Ne. Jelikož jsme byli pohromadě už nějakou tu dobu, měli jsme spolu všichni úžasný vztah. Upřímný a klidný. Oni se milovali jako bratři, jako rodina.  Respektovali se navzájem a respektovali mé city. Já je oba hluboce milovala a udělala bych pro ně cokoliv. Stejně tak to měli oni. Byli jsme pro sebe drogou, životem a osudem. Problém mělo okolí. Já pro ně byla mrška co si namotává dva kluky zároveň a oni pro ostatní byli hlupáci s růžovými brýlemi. Já ale přísahám, že to tak nebylo.

Můžu s klidem říct, že to bylo nejlepší období mého života i navzdory, že mě opustila matka a připojila se k otci. Všichni tři jsme se změnili. Vyrostli a probojovali se životem dál. Spolu. Díky tomu jaká harmonie mezi námi panovala jsme byli téměř nejlepším týmem. A tak se nějak semlelo, že jsem byla stejně dobrá jako náš učitel. A oni oba dva byli ještě lepší! Asi proto jim nabídli aby se k nim připojili a získali dobrou pověst pro své rodiny. Ještě chvíli vše bylo nádherné ale nic netrvá věčně. I na tom nejkrásnějším nebi se časem objeví bouřkové mraky. A tenhle mrak byl obří a sakra nečekaný.
Jakožto členové té jejich divné skupinky dostali úkol. Úkol, který mi je vzal. Ne neumřeli...doufám...vlastně hodně doufám, že ne. Dozvěděla jsem se, že mě opustí. Odejdou bůh ví kam a neví kdy..a jestli se vrátí. A tehdy, promiň tati a mami, tehdy jsem se začala smrti bát. Bála jsem se jejich smrti. Že už je nikdy neuvidím, nepromluvím na ně, nedotknu se jich. Tehdy jsem i plakala. Jak se má člověk smířit s tím, že už nikdy nebude celý? Doteď to nevím a snažím se na to přijít.
Věděla jsem ale, že pro ně je to stejně těžké jako pro mě. Věděla jsem, že je to jejich povolání ať se nám to líbí nebo ne. Věděla jsem, že je na ně vyvíjen tlak z jejich rodin. Věděla jsem, že dál musím věřit jejich schopnostem, že musím věřit jim. Slíbili mi, že se vrátí ale v podstatě mi dali volnost. Nejdříve jsem si stála za tím, že to nepřipadá v úvahu. Jenže později člověku dojde, že uspokojení těla nemá nic společného s uspokojením duše.

Můj smysl života v podobě dvou skvělých lidí mě opustil. Téměř okamžitě jsem se propadla na dno. Ono je ale těžké nepadnout když alkohol zatemňuje mysl a to jsem potřebovala. Takto jsem se propotácela půl rokem mého života ze kterého si skoro nic nepamatuji. Nevím jak se to stalo ale jednou jsem se probudila opět s kocovinou v nějaké vesničce a rozhodla se, že to tak už nejde. A tak jsem se pomalu dávala dohromady. Zalepila jsem své neúplné srdce, odešla z malé vesnice na jiné území a bojovala dál. Nyní je to rok a půl co odešli. Rok a půl co jsem je naposledy viděla. Necelý rok co zase aspoň trochu žiji. Chybí mi. Často. Ale jejich teplo mi nahrazují jiní. Ženy, muži je mi to fuk. Ovšem jejich lásku mi nenahradí nikdo, s tím jsem se ale smířila. Vždy pro ně budu mít v srdci speciální místo.



Myslím si, že se nikdy nevrátí.


No..už možná chápu k čemu to celé bylo takhle to sepsat. Ráda bych ti poděkovala osobně mami ale nejde to.


Tak děkuju.

___________________
A jsem zase zpátky. Dělo se toho tolik, že jsem zapomněla se z toho občas vypsat. 2 roky jsou fuč a konečně jsem nalezla klid. Ale byla to teda hozná cesta. Zapletla jsem se nechtěně do války Reiny a Kotomi. Naštěstí mě z toho dostal takový sprostý, mladý Uchiha, kterého jsem si nakonec docela oblíbila. Nějaký čas jsem se poflakovala právě s ním a dělala blbosti..jak jinak. Moji dva démoni mě ale stále pronásledovali a tak jsem se po nějaké době rozhodla to definitivně ukončit.

Vydala jsem se opět na cestu, sama.. a dlouhé roky dávala dohromady střípky informací. Nakonec jsem našla co jsem hledala a co jsem vlastně najít nechtěla. Vidět ale jejich hroby na vlastní oči mi pomohlo. Stala jsem se silnější, došla jsem smíření a jsem připravená žít naplno. Ne jen přežívat jak jsem měla ve zvyku. A přestala jsem se bát koček! Ale stejně jsou to mrchy ošklivé a občas z nich mám husí kůži. No rozhodně už před nima neutíkám jak malé děcko a vlastně už neutíkám před ničím! A teď jsem zase na cestě, protože musím vrátit neco, co mi nepatří.
.
.
.
__________________

Schopnosti:
Tak teď doufám, že tenhle deník vážně nikde neztratím..Nechce se mi to psát ale tak když už jsem si tu vylila celé své srdíčko proč nepokračovat, aspoň se u toho můžu zamyslet nad tím, v čem jsem vlastně dobrá. Jsem násoska informací (alkoholu taky). Snadno se dokážu naučit to co mě zajímá a baví v krátkém čase.
Mám dost rychlé prstíky, tím bych se chlubit asi neměla ale dokážu ukrást téměř cokoliv. Fajnové hodinky? Čmajznu je klidně někomu z ruky aniž by si toho všiml. A když už si toho nááhodou dotyčný všimne tak mám i rychlé nožky a umím zapadnout v davu. Jsem prostě čarovná.
Další mojí schopností je, že se občas dokážu nepřirozeně rychle naštvat a to se pak peru s prvním člověkem, kterého uvidím. No...staré lidi nechávám být ale děti ne! Těm klidně naplácám na zadek.

Vybavení:
PROČ? BYCH TO SEM MĚLA PSÁT?! Už to začíná být fakt divný...beztak je tenhle deník tajný agent. Takže až to dopíšu narostou mu nožičky a uteče s veškerým infem o mě... Tak tedy kdyby někdo chtěl čórnout něco čórce tak mám prosím pěkně jen pár věcí abych mohla cestovat z místa na místo když se mi bude chtít. Pár svitků,výbušnin, shurikenů, nožíků, jeden trochu větší nožík..no spíše kudlu a katanu, která vede moji úžasnou chakru. That´s all..jsem chudá slečna.

Body:
Celkem: 30
Taijutsu: 3,5
Ninjutsu: 5
Genjutsu: 2,5
Inteligence: 4,5
Síla: 4
Rychlost: 4
Chakra: 4
Ruční pečetě: 2,5

Techniky:
E
Bunshin no Jutsu
Nawanuke no Jutsu
Henge no Jutsu
Kakuremino no Jutsu
Kawarimi no Jutsu
D
Oboro Bunshin no Jutsu
Shunshin no Jutsu
Kirigakure no Jutsu
Kaifū no Jutsu
Fūnyū no Jutsu
C
Raigyaku Suihei Choppu
Kuchiose no jutsu
Raigyaku Suihei
Suirō no Jutsu
B
Raiton: Kangekiha
Raiton: Kuropansa
Ranton: Reizā Sākasu
Raiton Chakura Mōdo
A
Raiton: Daburu Kuropansa
Kuroi Kaminari
Suiton: Daikōdan no Jutsu
S
Raiton: Kirin

Tak konec a já jdu radši tohle zamknout někam do šuplíku..pro jistotu.

______
Jestli budou potřeba úpravy tak do mě. + pokud by to šlo ráda bych postavu na žádnou stranu zatím nedávala. Chtěla bych aby se rozhodla sama ve hře ke komu se přidá a proč.

POVOLENO