Arata

pro **Arata** Tue Jun 26, 2018 12:20 pm

Jméno: Arata
Narození: Neznámé
Pohlaví: Muž
Věk: 30, 32 let
Příslušnost: Žádná
Hodnost: A rank
Rodina: Neznámá
Klan: Neznámý
Elementy: Katon, Doton (nový)
Kekkei Genkai: Žádné
Minulost: Nevím komu jsem se narodil. Netuším ani kdy to bylo. Nikdo mi to nikdy neřekl. Vyrůstal jsem v pěstounské péči, dá-li se to tak nazvat. Vychováván s odstupem. Nedoživen na jedné misce ovesné kaše denně a nekoupán. Pojmenovali mě číslo deset. Můj pokoj byl odlehčený. Prázdná mísnost. V ní jen sláměná postel. Bez přikrývky či polštáře. Když mi byla zima, zahrabával jsem se do slámy jak to jen šlo, ale ani to mě od časných nemocí podporovaných nedokrmením neubránilo. Nemoce jsem ale zvládl. Byl jsem v podstatě ve vězení, když mi nebylo dovoleno ani opustit budovu nazývanou domovem natož mnohdy ani pokoj. Kromě svých vychovavatelů jsem nepoznal žádného jiného člověka. Necítil jsem vůči své „rodině“ zášť. Nepoznal jsem nic jiného než dobrotu, kterou mi poskytli, a tak mě nenapadlo si na ní stěžovat. Někde se o děti stará lépe? Ne, všichni se mají stejně. Jednou jsem nedostal najíst dva dny. Nechápu proč. Mohli za to pěstouni a nebo jen nebylo dostatek jídla pro všechny? Měl jsem neuvěřitelný hlad a nemohl nad tím přemýšlet. Potřeboval jsem jíst. Kéž bych snědl alespoň dvě lžíce kaše. Zeslábl jsem a upadl na zem. Nevím jak dlouho jsem tam ležel. Probudil mě až příchod jednoho z mých pěstounů. Vešel do mého pokoje. Nedal jsem nic znát a jen dál bezvládně ležel. Neměl jsem sílu na nic reagovat. Naklonil se, aby zjistil mé životní funkce. V ten okamžik jsem ucítil neodolatelnou vůni. Pěstoun si nahoře dával okořeněné maso. Když mu vyklouzlo z příboru a spadlo na obličej. Rozetřelo se až směrem ke krku. Před návštěvou ke mně se neočistil. To jsem nevěděl a líbeznou vůni spojil s jeho postavou. Kdybych se s ním dostal už dříve do tak těsné blízkosti, věděl bych, že voní jinak než normálně. Vstoupil do mě druhý dech jako když dobíháte závod a nemůžte, ale po zahlédnutí cíle znovu ožijete. Potřebval jsem jíst a on voněl tak nádherně. Zakousl jsem se mu do krčnice. Překvapený pěstoun spadl na zem a začal se škubat, snažíc se mě od sebe odtrhnout. Jenže já věděl, že nenajím-li se hned, tak zemřu. Instinktivně jsem stiskl jeho hrdlo a tlačil. Překvapený nešťastník se po chvilce přestal hýbat. Nezjaímaly mě humánní zásady. Ani jsem nevěděl co to je. Mezilidské vztahy jsem měl pokřivené. Nic mi nebránilo v tom si svého pěstouna přijmout jako potravu. U prvních soust jsem se záhy pozvracel. Vzápětí jsem ale pokračoval v trhání. Používal jsem vše, co se dalo. Nehty. Zuby.

Pravdu o mém dětství jsem se nikdy nedozvěděl. Byl jsem sirotek z jednoho bezvýznamného klanu, který mě prodal feudálnímu pánu. Ten sháněl obětní beránky na nebezpečnou metodu kontroly bijuu. Ty se využívaly již od nepaměti, kdy sennin šesti cest rozdělil desetiocasého, ve válkách. Tentokrát se ale naskytla možnost uvěznění bijuu v lidském hostiteli. Byla to novinka. Zkusili to už několikkrát ale tragicky. Není známo, jak to přesně dokázali, ale podařilo se jim to monstrum do mě zapečetit. Byl jsem jejich desátý experiment a tak mě pojmenovali číslem deset. Krátce na to feudální pán zemřel a pokus o využití nové bojové síly se zametl pod prah. Dostali mě na starost dva vysloužilí samurajové, kteří přišli o své milé běsněním ve mně zapečetěného monstra. Měli mě vychovat a pečlivě studovat. Nikdo netušil co zapečetění přivede. Kdyby se nový feudální pán ocitl ve válce, měl být můj bojový stav zhodnocen vysláním do první linie. Nutně podotknout, že jsem v životě nedržel v rukou meč. Cokoli si ode mě slibovali, nebyl jsem schopný splnit jejich očekávání. Samurajové mě vychovali v nelidských podmínkách vzhledem k tomu, že ve mně neviděli nic jiného než krvelačné monstrum, které je připravilo o jejich blízké. Museli mě jen odživit a v daný okamžik postavit na smrt.

Celá místnost byla poskvrněna krví. Stěny. Podlaha. Já. Zbytky vnitřností a kosti na zemi vypovídaly o nešťastném osudu pěstouna. Byl jsem naplněn. Přesto jsem cítil potřebu pokračovat. Touha jíst ale i zabíjet podporovaná dosud neobjeveným cizím hlasem v mé hlavě. Blouznil jsem? Neuměl jsem to zhodnotit bez požadovaných vědomostí a jen se základními pudy. Proto jsem pouze otevřel dveře a nechal se řídit hlasem omezeným na pár základních slov, které jsem se stihl za svůj život naučit. Bylo to jako by osoba ke mně promlouvající mě znala už od nepaměti. Neučili mě mluvit. Věděla to. Od svých věznitelů jsem pochytil význam a výslovnost jen některých slovíček. Věděla o tom. Proto ke mně mluvila jen mě známými slovy. Z okna na chodbě jsem zahlédl mého druhého opatrovníka. Nezaváhal jsem. Proskočil skrze něj vstříc potravě. Narozdíl od předchozího úlovku byl ozbrojený mečem. Na rozdíl ode mě jako samuraj se účastnil mnoho bitev. Můj nechutný zjev pošpiněný krví jeho kamaráda s ním ani necukl a v momentě, kdy jsem se dostal na dosah jeho meče, jednou mávl. Zavřel jsem oči. Smrt se ale nedostavila. Místo ní jsem cítil strach. Můj? Otevřel jsem pomalu oči a pohlédl na propíchnutého samrauje červeným ocasem. Nechápal jsem. Otočil se. Doprava. Doleva. Nikdo jiný tu nebyl. Co ten ocas? V tom se opět ozval hlas, který na okamžik utichl. Sežer ho. Zabij ho. Najednou samurajovi druhý taktéž červený ocas rozdrtil hlavu. Tu jsem si všiml podivné, stejně zbarvené jako ony ocasy, hmoty na svém těle. Byl jsem to já komu ocasy patřily. Odtáhl jsem mrtvé tělo do okolního lesa. Věděl jsem, že zase budu mít hlad. Už jednou jsem sežral člověka. Ani podruhé mi to nebude dělat problém. Schovu si ho tam a zítra se pro něj vrátím.

Neovládal jsem tenkrát bijuu ale on ovládal mě. Neřešil jsem to. Chtěl jsem přežít a on se chtěl lidem pomstít. Zvráceným způsobem se nám tyto dva cíle spojily, a já začal přežívat požíráním ostatních lidí. Nutno podotknout, že nenávist bijuu vůči lidem uhasne až za dob Naruta, což je několik set let později. Proč mě Matatabi tolerovala nevím. Pravděpodobně se se mnou ztotožnila, když ji muka, které jsem podstoupil, připomněla nenávistné chování lidí k její vlastní osobě. Míjely léta a o žádném dalším podobném experimentu na dvoře feudálního pána nepadlo ani slůvko. Nikdo netušil, jak dopadl poslední, a tak nikoho netáhlo tuto nebezpečnou metodu zkoušet znova. Mezitím jsem já ztratil pojem o sobě a ovlivněn druhou osobou ve své hlavě začal přemýšlet o mě jako o nás. Nedokázal jsem déle rozlišit, co chtěla Matatabi a co já. Už jsme zůstali jen my. Ti, co přežili naše řádění, nám dali jméno Arata, neboť jsme pojídali jen čerstvé maso.

DOPLNĚNO 6.6.2019 (timeskip)

Byla jen otázka času, kdy se dostaneme do širšího podvědomí. Toulali jsme se světem a žrali vše, co se hýbalo. Náš chtíč byl nenasytný. Přežírali jsme se, zvraceli, přežírali a zase zvraceli. Už dávno nešlo jen o hlad. Chtěli jsme se mstít. Zabíjet lidi. Nemohli jsme si už vzpomenout, jestli jsme prvně začali zabíjet kvůli hladu a nebo nenávisti. Cítili jsme nenávist ke svým pěstounům a proto jsme je zabili a nebo jsme jen chtěli uspokojit hlad? Jednou jsme se zatoulali do neobyčejného lesa, kde jsme narazili na hordy samurajů. Nikdy předtím jsme se nic podobného nezažili. Zabili jsme je všechny. Asi. Doháněli jsme to, co utíkalo. Rozpárali. Sežrali. Olízli se. Běželi za dalšími. I tak nám ale něco uteklo. Mezi jinými původní cíl samurajů v lese, Yamada Kotomi. Voněla nádherně. Nepamatujeme si moc, co se dělo pak, ale utekla. Spávali jsme na stromech a toulali se dál. Stejný koloběh života. Jídlo. Jídlo. Jídlo. Na ničem jiném nezáleželo. Jedna osoba nám přesto uvízla v paměti, Reina Kana. Do teď si vyčítáme, že jsme od našeho setkání neochutnali alespoň jedno malinkaté sousto z té vznešené ženské nádhery. Utekli jsme aniž by jsme to stihli. Nakonec nás cesta dovedla do sirotčince, kde jsme strávili dva roky (timeskip). Malých jednohubek jsme moc v životě neměli. Do vesnic nás nepouštěli a na cestách děti nebyly k nalezení. Proto není divu, že řízení našimi instinkty jsme potají schovaní v okolním lese tasili kubikiribocho a chystali se začít řež. Nemohli jsme přestat fantazírovat o chuti kořisti před námi. Ani po deseti minutách od vytasení meče jsme ale nepodnikli žádný drastičtější krok. Děti před námi v nás vzbudily nikdy nepoznané pocity. Lítost. Byl to sirotčinec. Děti byly stejně otrhané jako my a přibližně ve stejném věku, kdy jsme zabili naše chovatele a sežrali je, aby jsme ukojili hlad. Jedno z dětí začalo křičet. Taky mělo hlad. Nedalo nám to a meč jsme schovali a začali se o komunitu zajímat. Kdo byli? Ano, pro okolní svět to byli sirotci, ale my, kteří jsme vyrůstali mimo dosah informačního osvícení civilizace, jsme neznali žádné slovo jako sirotek. Natož jeho význam. Pravidelně jsme je šmírovali z našeho stálého místečka v lese, aniž by jsme si všimli, že někdo šmíruje nás. Mysleli jsme si, že komunikace se sirotky bude nemožná, a proto jsme nikdy nepodnikli první krok. K našemu překvapení jsme se mýlili.

Bylo tu jedno děvče. Nevíme, co se jí honilo hlavou. To ona nás šmírovala, jak šmírujeme sirotčinec. Bylo to trochu komplikovanější. To děvče byla vlastně stará bába, ředitelka sirotčince. Nesměla nás oslovila. Navázala kontakt. Nebránili jsme se. Smrděli jsme. Byli jsme špinaví. Používali jsme spíše lámavou češtinu. Neměli jsme ani středně bohatou slovní zásobu. Na našem meči byla ještě zaschlá krev. Působili jsme jako horší verze polednice. Přesto nás ta dívka, která sice byla dívka, ale vypadala jako starší paní, oslovila. Musela mít strach. Vůbec tak ale nevypadala. Byli jsme pozváni dovnitř. Navzdory vstřícnosti našeho hosta, který nám nabídl na uvítanou jednoduchý bramborový pokrm, jsme si drželi odstup. Děti nám připadaly sympatické zrovna tak jako vedoucí, ale byla nám příjemnější pozice pozorovatele. Po prvé za náš život jsme se museli pokusit s druhými komunikovat, což nešlo zrovna dobře, a tak ačkoli jsme strávili v sirotčinci dva roky, civilizace nás pořád moc nepolíbila. Oblékali jsme se uboze a málo a to dokonce i na poměry sirotčince. Jediné co se výrazněji změnilo byla naše strava. Lidské maso jsme nevynechali. Jednou za čas jsme sirotčinec na den opustili a chytili si něco, co se toulalo v lesích a nebylo to nijak spjato se sirotčincem. Začali jsme si je ale upravovat. Kořenit. Opékat. Ve finále to bylo třeba od takového vepřového nerozeznatelné. Skoro nerozeznatelné. Ještě by jsme chtěli podotknout, že jsme začali jíst brambory, které nám tvarem připomínaly malé lidské hlavičky.

Osobnost: Rozdvojená. Neustále mluvím se svým vnitřním hlasem, čím pro ostatní působím psychicky labilně. Ve skutečnosti se nejedná o hlas můj nýbrž bijuu ve mně zapečetěného. Bijuu a mě jsem ale přestal rozlišovat už hrozně dávno. Jsme pouze my. Máme zálibu v pojídání lidí. Zápach houbovitých plic nebo mozku nás vždy postaví na nohy. Stal jsem se nástrojem pomsty Nibi lidem a ona se stala mým spojencem v obstarávání potravy a přežití.
Vzhled: Obrázek. ~~Bílé~~ vlasy (nově vlasy skoro žádné). Vychrtlá postava. ~~Oděný v hnedém plášti~~ (nově nosíme jen obyčejný kus hadru, viz. obrázek). Příšerně páchnoucí po lidských ostatcích. Nepolíben hygienou.
Zajímavosti: Jedná se o vůbec prvního veřejně známého jinchuurikiho. Nás styl souboje je primárně založen na meč, tělo na tělo. Zručnost v jeho ovládání ale značně pokulhává. Rozhodujícím faktorem pro nás v tomto ohledu je tedy síla.
Používané nástroje: Dlouhý meč se zvláštní schopností regenerace v lidské krvi.
Techniky: Bijuu mod (I, II a III stupeň), Bijuu dama, Nekozume, Doton: Chōkajūgan no Jutsu (nově)
Body:
Ninjutsu 5
Taijutsu 4
Genjutsu 2,5
Inteligence 3
Síla 5
Rychlost 5
Chakra 5
Ruční pečetě 0,5
Celkem 30

pro **Hashiru Senju** Wed Jun 27, 2018 10:06 am

POVOLENO

Arata

Arata

Re: Arata