Fujitora [GENIN]

Charakter:

Fuji je velice introvertní člověk. Přišel o rodiče když mu bylo 6 let. Prakticky za celý svůj život nepoznal nic než smutek a ztrátu a tak se naučil žít uzavřený. Dalo by se říct že nežije ale přežívá. Život kolem něj jen letí a on ho sleduje z povzdálí a nijak nezasahuje do jeho průběhu. Jako dítě měl iluze o lepším světě,o tom že v každém se skrývá dobro jen je třeba ho probudit, o tom že bude jako Naruto či Gaara, zachránce světa, že se stane Kazekagem, a tak podobně. Tyto postoj byl y však hluboko potlačeny a zapomenuty.  Dětské sny nikdy nedopadnou tak jak by jste chtěly. Je velmi vypočítavý. Někdo by řekl že je až chladný ovšem on se tak nevidí. Říká že na jeho místě by byl každý chladný. Rád myslí a často mluví sám ze sebou. Na různá témata Čas tráví ležením na zádech a čekáním co mu život předhodí přede dveře.  Nikoho si nepouští k sobě protože se bojí že by znovu ztratil.Podle něj je tedy lepší nemilovat nikoho, než milovat a ztratit. Od doby co do něj byl zapečetěn Shukaku spal velmi málo.  Díky tomu si vypěstoval „závislost na kávě“.  Čas tráví většinou sám, v knihovně nebo v kavárně.  Miluje čtení a psaní.  Píše si deníky téměř o všem co se událo od doby co se naučil psát, tedy od 5ti let, a pokračuje dodnes a čte téměř vše co mu přijde pod ruku.  Poslední dobou jeho deník je však velmi repetetivní. Většinou ho najdete jak někde leží, čte si a nebo poslouchá hudbu. Někdy stihne vše zaráz.  Je velmi pořádný. Téměř vždy chce mít vše, včetně sebe sama, upravené a čisté. Nemá však nějakou posedlost uklízením ovšem uklízí rád a relaxuje u toho. Také by se dal nazvat perfekcionistou. Rád dělá věci dokonale a neodpustí si chyby.

...

Dnešek byl vážně něco!

Moje narozeniny byly parádní. Nejenom že jsem dostal vše co jsem si tak přál, ale dokonce jsem poprvé použil chakru! Nic extra ale i tohle se počítá! I otec vypadal štastně, což je poslední dobou vzácnost, téměř ho doma nevídám furt někam lítá a na mě už vůbec nemá čas! I bratr je každý den pryč. Od té doby co se stal Jouninem mu narostl hřebínek. Téměř na vše odpovídá "hm..." a vypadá jako by byl stále hlavou jinde. Začíná víc a víc připomínat otce. Kde je ten veselý Aki kterýho znám?
Ale dneska, dneska to bylo jiné.  Když jsem mu tak hrdě řekl že jsem konečně udělat krok vpřed byla na něm vidět radost za nás oba. Odedneška budu trénovat! Chci aby se můj bráška smál takhle každý den!

...

Nuda!

Od dob mých narozenin jsem téměř neviděl jak bratra tak otce. Přišli prakticky jen večer na spánek a ráno když jsem snídal byly pryč. Dokonce i mamka, která se doteď starala o mě je čím dál tím víc pryč. Bývám doma hodně sám, na druhou stranu mám víc času na to abych četl knížky z tátovi knihovny a na to abych chodil krást sladkosti do kuchyně, i to však začíná být nuda. Doufám že brzo zase budou doma a všechno bude jako dřív.

...

Válka

Trvalo mi měsíc a víc než mi došlo že toto „pracovní vypětí“ či „krize ve vesnici“ , které stály nabírali na obrádkách již od minulého měsíce, byli takhle vážné. Dřív než jsem se nadál byl jsem na cestě z vesnice na „bezpečné“ místo odtržen od rodiny. Bylo tu semnou plno dětí mého věku,mladších či starších. Podobně jako já si kladly stejné otázky. Co se to děje? Co s námi bude? Kam nás vezou? Otázky které nám nechtěl nikdo zodpovědět. Asi protože to bylo horší než se zpočátku zdálo. Mám strach. Bojím se hlavně o ty kdo zůstali. O bratra. O otce. O matku. O všechny z vesnice. Věřím že brzy bude po všem!

...

Dopis

Před dvěma týdny mi napsal bratr. Normálně bych byl z takové situace celý bez sebe ale... To co napsal nebyl důvod k oslavě. Otec i matka byli zabiti v této „revoluci“ tak tomu všichni kolem začali říkat. Bylo to již měsíc dozadu ale bratr nevěděl jak mi to napsat... Já zase nevěděl jak to přijmout. Popírání, to byl začátek. Nechtěl jsem věřit že se něco takového stalo. Můj otec že by dokázal umřít? Nemožné! Byl ten nejlepší ninja jakého sem znal! Všichni to říkali. On by sebe i matku ochránil. Po čase mi však došlo že tohle vše není jen sen z kterého bych se probudil... Nebylo to nic ráz na ráz ale jakmile to přišlo byl to jako náraz do betonové zdi. Byl jsem téměř neschopen mluvit, jíst a psát.  Brečel jsem den co den skrytě doufaje že otce uvidím vkročit do dveří. Aki mě ujistil že brzo budeme spolu a že nikdy nedopustí aby se mi něco stalo. Věřím mu že tomu tak bude! Chci tomu věřit...
Od minulé doby už nás několikrát přesunuli. Ani nevím kde teď jsme... Snad bude konec brzo.



...

Už ani nevím jak to vypadá doma...

Dneska jsem se vzbudil a snažil se vybavit jak že to vlastně vypadá doma. Divný co? Nevím jak přesně je to dlouho co jsem odjel z domu ... měsíc? víc než to?...  a nedokážu si vybavit tu domácí atmosféru. Mámu vařící večeři, otce v pracovně... či bratra za domem jak trénuje. Nedokážu si vybavit však detaily. Nevím jakou barvu měl bratrův pokoj. Či měl otec v pracovně židlu nebo křeslo. Dokonce nedokážu říct kolik fotek měla máma pověšené v obýváku.  Naštěstí pro mě mám ještě tyhle deníky. Moje okna do minulosti a záruku toho že si tyto věci budu moct kdykoliv připomenout. Od bratra jsem délší dobu neslyšel. Nezbývá než doufat že se mu nic nestalo. Nevím jestli bych zvládl další ztrátu.

...

Sám

Revoluce skončila a já byl převezen do sirotčince. V tu chvíli mi bylo jasné že prodleva v bratrově psaní nebyla náhoda. Každopádně jsem si nepřipouštěl nejhorší. Mohl být jen raněn a já tu byl jen To jsem si říkal... dokud mě i o tuto naději nepřipravili. Stačilo pár slov a věděl jsem že svět semnou hraje jen hru krutou a snaží se mě připravit o všechno co mám. Opět jsem propadl hlubokému smutku, většímu nežli předtím. Tehdy jsem měl alespoň naději na nějaký život v částečné rodině teď jsem byl sám. Sám a zlomený. Několik dní na to sem učinil rozhodnutí. Pokud osud chce vidět jak trpím budiž.  Já mu ale nedám to potěšení. Pokud nebude mít o co mě připravit budu v bezpečí. Dokud budu sám nebude mě možné zranit a nebudu cítit bolest. Dokud budu sám budu silný a nebudu muset si tímhle projít nikdy víc.

...

Život v tady stojí za nic...

Pokud jsem si myslel že doma byla nuda tak to sem ještě nepoznal tohle. Už to jsou dva roky od doby kdy sem sem poprvé přišel a nejenom že je to tu nuda je to dokonce více nudnější než nuda. Tak nudné že pro to slovo ještě nevymysleli.  Každý den to samé, vstávání, učení, „hraní s dětmi“ (nejnudnější část dne když se jim snažíte vyhýbat) a spánek.  Jediná chvíle kdy můžete být sami sebou je volno. Občas trénuju a připravuju se na to stát se ninjou. Když budu ninja budu odsud moct pryč a budu mít víc času pro sebe. Cokoliv jen abych odtud vypadl.

...

Trénink, trénink a zase trénink

Ninja akademie je o tolik lepší než sirotčinec. Ovšem trénink to je nuda. Nejsem moc co zdatnej v taijutsu, vždycky jsme byl slabej co se tělesné stránky týká. Proto sem vždycky poslední co se týče všech těch... běhů a soubojů. Ninjutsu to je moje. To mi jde na výbornou. Nejlíp z ročníku. Začal jsem také chodit do nově otevřené knihovny . Na vlastní knížky nemám proto musím číst tyhle. Ne že bych si stěžoval ale je otrava furt chodit tam a zpátky. Třeba si na to časem zvyknu.

...

Nový spolubydlící

Tak pokud jsem si říkal že osud má opravdu hořký humor to jsem opravdu ještě hodně nevěděl. Jeden den ke mě prostě přišli lidé, které sem téměř neznal, včele s Kazekagem. Ukázalo se že jsem „kompatibilní“ s Ichibim a kdesi cosi. „Pomůžeš tím vesnici“ řekl tehdy nevím kdo. Sám nevím proč sem zrovna já byl vybrán. Určitě bylo více lidí takto kompatibilních ovšem... Osud má hořký smysl pro humor. Tak... teď mám tohohle nového spolubydlícího. Musím říct že je velmi hlučný a téměř mě nenechá vyspat. Většinu času mluví a když něco řekne máte pocit jakoby vám někdo vrážel rozžhavené železo mezi lopatky.  Přes den, když jsem zavřený doma, o něm skoro nejde vidět. Když však spím nebo když jsem mezi lidmi jeho ... hlad?... nevím jak to popsat... se probudí a mám co dělat abych se ovládl. Nenastaly změny jen duševní. Přišly i fyzické. Kolem očí se mi rozlezly kruhy černé jako uhlí. Nejspíš protože mě nenechá zamouřit oči. Samozřejmě že jsem o něm četl a i tomhle... ale nikdy by člověka nenapadlo jaké to je na vlastní kůži... Četl jsem ale že schopnost ovládat písek přicházel ruku v ruce s Shukakem. Zítra zkusíme jestli to je pravda.

...

„Světlé stránky života“

Schopnosti ovládat písek šly docela samo.  Moje obrana byla také mnohonásobně větší. Písek jakoby neposlouchal mě ale jeho. Blokoval rány které jsem já sám neviděl.  Jakoby nechtěl aby se něco stalo mě. Kdykoliv sem si myslel že by mu snad na mě záleželo mi to připomenul další bezesnou nocí a nočními můrami. Nevím proč... ale v jistém smyslu mi připomíná mě... Někoho kdo se uzavřel do sebe sama a nechtěl nikoho pustit dovnitř. Zvláštní...  Lidé se na mě začali dívat skrze prsty. Jako zrůdu. Kopněte si do mrzáka... Tak nějak sem se cítil. Jako bych si toho neprožil dost ještě teď sem měl problémy v sirotčinci se dostavily téměř hned poté co se dostavil Shukaku. Poté co jsem tak dřel aby si mě nikdo nevšímal si mě lidé začali všímat až příliš. Klasické dětské pošklebky a podobně... ovšem bolí to... ne že ne... Dneska jsem se neovládl. Chvilku jsem si přál aby ten bastard se zadusil vlastními slovy a než jsem se nadál měl hubu plnou písku lapajíc po dechu. Tak tak že jsem se uklidnil... Nevěděl jsem co dělat tak jsem utekl... V sirotčinci sem se neukázal dobrou řádku dní... Měl jsem strach co bych mohl udělat.

...

Nový domov

Adopce byla věc kterou jsem opravdu nečekal. Ovšem pokud by můj život měl nějaké to synonymum tak by to jistě bylo „nepředvídatelný“. Kdo by však chtěl adoptovat introvertního člověka co ztratil zájem o svět? Navíc s mazlíčkem nepořádného mývala navrch. A ne ten typ mývala který když udělá nepořádek tak máte zničený koberec ale ten typ mývala který když udělá nepořádek tak nemáte koberec se zbytkem domu. No ukázalo se že je to Kazekage. Nevím co ho k tomu vedlo, možná ho k tomu vedla lítost, ovšem byl jsem mu vděčný. Na druhou stranu byl to on kdo do mě Shukaka zapečetil takže jsme si byli kvit... Musím říct že jsem si polepšil od té garzonky co předtím. Knihovnu jsem měl téměř za rohem a domov byl také více prostorný... Snažil se semnou mluvil ovšem... já jsem hold já.  Navíc... měl stejné jméno jako bratr. Dokonce se i choval podobně. Nevěděl jsem jak se mám cítit. Na jednu stranu sem chtěl mít sním dobrý vztah. Na druhou sem nechtěl se k někomu vázat jen abych ho ztratil. Raději jsem si tedy zachoval neutrální postoj.

...

Genin

Tak sem to zvládl. Sice to chvilku trvalo ale už jsem konečně Genin.  Nevím jestli je to věc dobrá či naopak. Baví mě být ninjou ale jen do jisté míry. Nejsem jako otec, jako bratr. Nevím jestli dokážu položit život za vesnici. Tak jako to udělalo plno ninjů předemnou. Nevím co a jak bude ale nejlíp na to nemyslet.  Tak trochu mě zajímalo co si o tom myslel Akio. Nebyli jsme spolu možná na nejlepší notě ale po tu dobu co jsme spolu žily jsme se ho naučil respektovat. Co si on myslel o mě jsem netušil.

Suna no Tate {D}
Nawanuke no Jutsu {E}
Kawarimi no Jutsu {E}
Kakuremino no Jutsu{E}
Bunshin no Jutsu {E}
Henge no Jutsu {E}